Mluvme a pišme zřetelně

[Drobnosti]

(pdf)

-

V prosinci jsme čtli v novinách tuto zprávu: »Kapitán Voska přijede do Prahy se svým synem, známým aviatikem a zetěm do Prahy.«

Kdo přijede? Kapitán Voska se synem, se svým známým, který je aviatikem, a se zetěm? Či to ten syn kapitánův je aviatik a zároveň jest zeť otcův? Či ten aviatik je kapitánův zeť? Vše by bylo docela jasné, kdybychom nešetřili inkoustu a tiskařské černi; jediná čárka a opakovaná předložka by byly dokonalou pomocí: »Kapitán Voska přijede se svým synem, známým aviatikem, a se zetěm do Prahy.« Kdybychom tak psali, každý by nám rozuměl, a kdybychom tak mluvili, t. j. dělali malou přestávku před složitějším přístavkem i za ním a opakovali předložku u dvou jmen podstatných, mluvili bychom, jak mluví lid a jak mluvíme sami, nechceme-li mluviti nějak zvláště »vysoce«.

Jen kde dvě podstatná jména tvoří spolu docela těsnou jednotu, stačí předložka jediná, protože ona jména spolu tvoří jaksi jediný nedílný pojem. »Z takových třesků plesků nic kloudného nepojde«; »z těch hromů a blesků nemám strachu«; »jdi mi ke všem čertům a ďáblům«; ale: »z Prahy a z venkova«, »matka s dcerou a s otcem« atd.

[19]V takovýchto spojeních naši spisovatelé a novináři rádi na ujmu zřetelnosti předložku vypouštívají: za to ji tím raději opakují, kde tím vzniká (jak jsme již jednou vykládali) skutečný nesmysl. Týká se to předložky mezi. Nikdo neřekne na př., že dítě stojí mezi stolem a mezi židlí, že učedlník drží kováři rozžhavený prut mezi kovadlinou a mezi perlíkem: každý cítí, že jde o místo mezi dvěma předměty, že předložku opakovati nelze. Ale o bojích mezi bolševiky a mezi československými legiemi, o rozdíle mezi A a mezi B čteme přes tu chvíli (boje mezi bolševiky a mezi legiemi by byly, kdyby se i bolševici i legie rvali sami mezi sebou).

Také přídavné jméno anebo zájmeno, patřící společně ke dvěma jménům podstatným, lépe jest opakovati, aspoň kde tato jména jsou nestejného rodu nebo nestejného čísla. »To věčné hašteření a ty věčné hádky člověka na konec omrzí«, »věčný pokoj a věčná sláva našim padlým hrdinům« atp. jistě je zřetelnější, než kdybychom slovo »věčný« položili jen jednou.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 1, s. 18-19

Předchozí Josef Zubatý: Kabát dobře padne

Následující Nové germanismy