Indonésan, ale Liberijec (K tvoření vlastních jmen obyvatelských)

František Váhala

[Articles]

(pdf)

-

Takřka před našima očima osvobozují se dosud nesvobodné národy z područí koloniálních mocností a vytvářejí samostatné státy. Navazují s námi styky, jejich příslušníci přijíždějí studovat na naše odborné a vysoké školy, zvláště na novou Universitu 17. listopadu[1] — a my jsme někdy v rozpacích, jak je nazvat, kterou slovotvornou příponou nové jméno utvořit. Ne vždy se totiž nabízí podoba jména příslušníků takového národa nebo národnosti jakoby sama.

V češtině je v takových jménech značná nejednotnost, někdy by se dalo říci i pestrost. To proto, že jména obyvatel různých zemí vznikala v různých dobách a v každé době se projevovaly jisté slovotvorné zvyklosti nebo zákonitosti. Nebude proto bez užitku, přehlédneme-li — aspoň ve zkratce, dříve než přijdeme k tvoření dnešnímu — též starší skupiny takových jmen.

Jde nám jen o tzv. obyvatelská jména, která tradičně označujeme jako vlastní. Slovotvorně je tato skupina jmen jen částí širší, rozsáhlejší skupiny „jmen podle příslušnosti“; jde u nich též o příslušnost, a to o příslušnost k místu, v užším smyslu k určité zemi. Proto musíme [36]v dalším výkladu vycházet ze jména země, nebo mít poměr jména země a jména jejích obyvatel stále na zřeteli.

Nejstarší vrstvu takových vlastních jmen obyvatelských nalézáme ve dvojicích typu Čechy - Češi. Zde se 4. pád množ. čísla jména obyvatel stal názvem země, kterou obývali. Názvy tohoto typu jsou např. Bavory - Bavoři, Branibory - Braniboři, Charváty - Charváti, Pomořany - Pomořané, Španěly - Španělé, Uhry - Uhři aj. Dnes se většina názvů zemí takto tvořených pociťuje jako knižní nebo zastaralá, protože si jazyk později vytvořil nové, odlišné názvy zemí příponou -sko: Bavorsko, Braniborsko, Španělsko[2] atd. anebo aspoň je odlišil typem skloňování, např. Čechům — Čechám, Češích — Čechách atd.

Novější vrstvu názvů představují dvojice Arab - Arábie a Švéd - Švédsko. Jméno příslušníka národnosti nebo národa je i zde základem jména země na -ie (počeštěné podoby latinského jména na -ia) nebo -sko (-cko). Sem patří např. dvojice Ind - Indie, Ital - Itálie a mnoho jiných, hlavně starověkých, jako Méd - Médie, Lýd - Lýdie aj. A z druhého typu jsou to jména jako Dán - Dánsko, Ir - Irsko, Nor - Norsko, Řek - Řecko, Turek - Turecko, Mongol - Mongolsko, nebo z afrických jmen Basut - Basutsko aj.

V obou případech mluvíme dnes o tvoření jména země od jména jejích obyvatel, i když u typu Arab - Arábie bylo v některých případech jméno obyvatel dodatečně utvořeno ze jména mateřské země.

U nejmladší vrstvy názvů je poměr jména země a jména jejích obyvatel obrácený: jméno obyvatel se tvoří ze jména země, kraje, státu, a to příponami -ák, -án, -an, -ec.

Nejméně je ve spisovném jazyce těchto obyvatelských jmen tvořených příponou -ák; vlastně jen Polák, Hanák, Slovák, popř. též Eskymák. Ostatní jména takto tvořená, jako např. Tyrolák, Bavorák, mají ráz hovorový, popř. patří do obecné češtiny.

Jména tvořená příponou -án, jako Afrikán, Amerikán, Korsikán, Marokán, Mexikán (popřípadě jejich varianty s příponou -ec: Afrikánec, Amerikánec, Marokánec, Mexikánec) pociťují se dnes jako zastaralá; v běžném styku byla nahrazena podobami Afričan, Američan, [37]Korsičan, Maročan, Mexičan. Staré podoby na -án se někdy různě významově odlišily. Např. Amerikán znamená dnes vystěhovalce do Ameriky nebo toho, kdo se z Ameriky vrátil.

Podoby Afrikán začali v poslední době užívat orientalisté pro pojmenování potomků starých Búrů, holandských starousedlíků v Jihoafrické republice, kteří se sami ve svém jazyce nazývají Afrikaander.

Ve spisovném jazyce si tedy dnes konkurují jenom přípony -an a -ec, a právě tato dvojí možnost tvoření obyvatelských jmen je dnes zdrojem mnoha nejistot a kolísání (Venezuelan - Venezuelec aj.). I když mezi podmínkami užití té nebo oné přípony nejsou ostré hranice, přece jen jsou tu dnes už jasné tendence tvoření, a těch je možno se přidržet při hledání nebo tvoření potřebných názvů nových.

Přípona -an je ve spisovném jazyce výhradní příponou pro tvoření názvů obyvatel měst (obecná čeština zde má zpravidla -ák): Praha - Pražan, Berlín - Berlíňan, a podobně Moskvan, Leningraďan, Kyjevan, Kalkaťan, Káhiřan, Akkřan, Abidžaňan, Dakařan, Monrovian, Sofian atd.

Příponou -ec se tvoří — nebo lépe tvořila — jména obyvatel měst jen zcela výjimečně; doloženy máme jen názvy Astrachanec, Amsterodamec a z doby po druhé světové válce Leningradec (v tomto případě jde však vlastně o citátové přejetí ruského názvu, zpravidla stylově motivované, nikoli o běžné pojmenování).

Jmen obyvatel zemí nebo států tvořených příponou -an je rovněž poměrně mnoho; většinou jsou to útvary starší, utvořené převážně od jmen zemí a států ženského rodu zakončených na -a:

a) od jmen světadílů: Afričan, Američan, Evropan,

b) od jmen zemí, oblastí, ostrovů apod.: Číňan, Kanaďan, Moravan, Korsičan aj.

Nedávno nebo nejnověji se začalo užívat jmen: Angolan, Barman, Ghaňan [vysl. gaňan][3], Kambodžan, Katangan nebo Katanžan, Keňan, Panaman, Rwanďan, Tanganičan, Uganďan, Volťan (Hornovolťan).

Z ženských jmen na -ie mají obyvatelská jména na -an ta, která netvoří přídavná jména ze základu rozšířeného o přechodovou hlásku -j-, nýbrž naopak z prvotního základu po vypuštění koncového -ie: [38]Etiopie - etiopský - Etiopan, a stejně Indonésie - Indonésan, Rhodesie - Rhodesan, Sýrie - Syřan ap. Proto také převládá podoba Australan nad Australec a objevuje se i Brazilan.

Jména Angličan, Belgičan ponecháváme stranou, neboť nejsou tvořena ze základu substantivního, nýbrž z adjektivního, tj. z lat. anglicus, belgicus.

Některá jména jsou odvozena od jmen zemí, států ap. rodu mužského: Alžír - Alžířan, a dále Egypťan, Tunisan, Iráčan, Laosan, Mosambičan, Nigeřan (obyvatel Republiky Niger); pravděpodobně bychom tak utvořili i jméno Kašmířan; od jména rodu ženského je Sibiřan.

Nemnoho je jmen takto tvořených od místních jmen středního rodu, jako Maroko - Maročan, a dále Mexičan, Kongan nebo Konžan,[4] Togan, Ňasan (od Ňasko nebo Ňasa), Chilan.

U mužských jmen zemí nebo států se přípona připojuje přímo k nominativní podobě, od ženských a středních jmen se nejdříve odpojuje jejich zakončení -a, -ie; -o, -e, -sko. Přitom se měkčí koncová souhláska základu: k v č (Afrika - Afričan), zpravidla g v ž (Kongo - Konžan, vedle Kongan, ale Togo - Togan), d v ď (Uganda - Uganďan), t v ť (Haiti - Haiťan), n v ň (Čína - Číňan), r v ř (Alžír - Alžířan), někdy též s v š (Persie - Peršan). Přitom je třeba poznamenat, že základ pro tvoření obyvatelských jmen je totožný se základem přídavných jmen na -ský,[5] tvořených od téhož jména; to má svou důležitost hlavně u jmen zakončených, na -ie, neboť odvozovací základ pak končí na -ij-.

Základní, hlavní příponou pro tvoření jmen obyvatel států a zemí stává se dnes přípona -ec. Pravidlem je u jmen, jejichž základ končí na souhlásky -j, -l, -n,[6] a to bez zřetele na to, zda jsou základní jména rodu ženského, mužského nebo středního. Tak např. končí-li základ na -j (u jmen zemí zakončených na -ie je totožný se základem přídavných jmen na -ský, končí tedy na -ij-, u jmen na -ea, -ua končí na -ej-, -uj-): Bolivijec, Kolumbijec, Gambijec, Liberijec, [39]Libyjec, Nigerijec (obyvatel Republiky Nigérie)[7], Nubijec, Guinejec, Korejec; ze starých jmen sem patří Aramejec, Galilejec, Chaldejec; Nicaragujec, Havajec, Paraguayec, Uruguayec, Thajec (základy rodu ženského). Nově byl systémově utvořen i souhrnný název pro obyvatele Asie: Asijec; starý název Asiat má poněkud příhanný nádech;

Malajec, Svazijec, Malijec, Mauricijec[8] (základy rodu středního a mužského: Malajsko, Svazijsko, Mali, Mauritius);

na -l: Brazilec; Australec, Guatemalec, Venezuelec [vedle Australan, Guatemalan, Venezuelan (základy ženské)];

Portugalec, Somálec, Izraelec, Nepálec, Senegalec, Uralec (základy rodu středního a mužského);

na -n: Argentinec, Guayanec, Ukrajinec; Filipínec; Albánec, Katalánec, Makedonec, Mauretánec (základy ženského rodu); Bretonec, Bengálec, Estonec, Japonec, Laponec; Afghánec; Balkánec, Cejlonec (vedle Cejloňan), Gabunec, Íránec, Jemenec, Jordánec, Kamerunec, Libanonec, Ománec, Pakistánec, Súdánec (základy rodu středního a mužského).

Některá jména patřící do této skupiny jsou tvořena ze základů adjektivních (přídavných jmen), např. Gruzínec, Dalmatinec, Byzantinec, Levantinec, Kubánec, Peruánec aj. z přídavných jmen gruzínský, dalmatinský, byzantinský, levantinský, kubánský, peruánský.

Ale příponou -ec je utvořena i řada obyvatelských jmen, jejichž základ je zakončen jinou souhláskou než -j, -l, -n, např.:

-m: Siamec, Vietnamec; Dahomec;

-v: Jugoslávec, Litevec (častěji než Litvan), Skandinávec;

-r: Černohorec, Ecuadorec, Zanzibarec.

V mnohých případech jde jistě též o přímé napodobení tvoření cizího, např. Černohorec — srbochorv. Crnogorac, Dalmatinec — srbochorv. Dalmatinac apod.

V našem denním tisku i v rozhlasu se občas objevují i jména tvořená jinak, než jsme uvedli v tomto článku, např. Moskvič, Lenin[40]gradec, Brazilčan, Cejloňan apod. U některých z nich (kupř. právě u prvních dvou z uvedených příkladů) jde o přejetí hotových podob z jiných slovanských jazyků, např. z ruštiny (Moskvič, Leningradec místo Moskvan, Leningraďan); jsou to slova citátová, kterých je možno užívat omezeně ze zvláštních stylistických důvodů, která však nemohou nahradit ústrojně tvořené podoby české. Podoba Brazilčan místo Brazilec je vliv slovenštiny. Jiné případy (např. Cejlonec — Cejloňan, Havajec — Havajan) jsou projevem kolísání v počáteční fázi užívání nového pojmenování, kolísání vždy možného, zejména jestliže nové jméno vzniklo živelně z potřeby chvíle; časem však zpravidla vítězí nad podobou neústrojnou a nahodilou podoba systémová, které my vždy dáváme přednost (např. Cejlonec, Havajec aj.).

---

[1] Tento článek vznikl z popudu jejích pracovníků.

[2] Např. v staré češtině bylo Rakusi, Rakúsy aj. (v Dalimilově kronice atd.) a teprve od konce 16. století též Rakousko ap. — Za tento údaj děkuji akad. B. Havránkovi. Vh

[3] Psaní gh (Ghaňan) bylo mezinárodně zavedeno místo arabského ģ (znělá velární spiranta). — Nesprávné jsou podoby Ghanajan (z anglického přidav. jména Ghanaian) nebo Ghanejec.

[4] Nikoli Kongolan nebo Kongolec (z franc. Congolais).

[5] Srov. o nich podrobný výklad v článku Vlad. Šmilauera, Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných, Naše řeč 39, 1956, s. 187n.

[6] Viz též článek Vlad. Šmilauera, Obyvatelská jména v -ec, -án, -ák, Naše řeč 23, 1939, s. 3n.

[7] Jméno země mívá dlouhou samohlásku, příslušné přídavné jméno však krátkou (Nigérie — nigerijský a podobně Bolívie — bolivijský, Libérie — liberijský atd.) a stejnou, tj. krátkou samohlásku má pak i jméno obyvatelské (Nigerijec atd.).

[8] V tomto jméně píšeme podle výslovnosti c, protože psaní t podle lat. Mauritius by tu nebylo na místě (nemohlo by se podle lat. vyslovovat jako [c]).

Naše řeč, volume 46 (1963), issue 1, pp. 35-40

Previous Petr Sgall, A. Trnková: K metodám zkoumání běžně mluvené češtiny

Next Ludmila Švestková: Knížka o technice jevištní řeči