Slovesná kategorie výsledného stavu v dnešní češtině
Karel Hausenblas
[Articles]
-
1. Úloha slovesa ve větě je velmi rozmanitá a soustava jeho tvarů bohatá. Dějových příznaků a souvislostí, do nichž bývá děj zapojen, je velice mnoho. V jazycích jako čeština se vyjadřují především slovesem, a to jednak lexikálně (volbou slovesa určitého významu), jednak celou řadou prostředků, které nazýváme gramatickými. Ty jsou trojího druhu: (1) tzv. jednoduché tvary slovesné, např. aktivní infinitiv slyšet; (2) tzv. složené (opisné) tvary slovesné, např. pasivní infinitiv být slyšen; (3) jisté syntaktické konstrukce, v nichž je sloveso (některé z jeho tvarů) složkou, např. neosobní konstrukce z osobních tvarů slovesa být + infinitivu + 4. pádu podstatného jména: je slyšet hudbu.
Hranice mezi jednotlivými typy není ovšem vždy zřetelná, zvláště mezi (2) a (3) je víceméně plynulý přechod. Patří sem např. spojení se slovesy „modálními“ nebo „fázovými“: spojení jako měl mlčet nebývají obyčejně počítána mezi „složené tvary slovesné“, ale přitom často bývají ve větě považována za jeden větný člen. Ještě méně často se považuje fázové začal v Začal provolávat slávu za pomocné sloveso a začal provolávat za „složený slovesný tvar“, avšak jal se v Jal se provolávat slávu povahu pomocného slovesa zcela nepochybně má, samostatně se tvaru jal se v nové češtině vůbec ani neužívá. Ještě méně určité jsou ovšem hranice mezi konstrukcemi typu (3) a spojeními volnými.
V mluvnické literatuře o slovese a slovesných kategoriích[1] se tradičně věnuje mnohem více pozornosti „vlastním“ tvarům slovesným a kategoriím „základním“, nejvíce gramatikalizovaným (jako je čas, slovesný rod a způsob) a pro jazyk nejvíce typickým (jako je pro slovanské sloveso vid). S ostatními se nakládalo různě: zčásti se přiřazovaly k některé kategorii základní (jako fázovost průběhu děje k vidu; [14]ještě dnes se násobenost nejednou zahrnuje do vidu, ač v základě jde o dvojí různou charakteristiku děje). Výklad o tvarech výsledného stavu, jako např. je uklizeno, o nichž budeme dále hovořit, bývá zase zčásti připojen k výkladu slovesného rodu (pasíva), zčásti zase k slovesnému času (typ mám uklizeno), jiné kategorie bývají zase jakožto negramatické odkazovány do výkladů lexikálních a donedávna poměrně zanedbávány.
Po zpracování „klasických“ kategorií ve velkých monografiích, jako jsou o slovesném rodu zvláště Havránkova „Genera verbi v slovanských jazycích“ (1928, 1937) a řada prací o vidu, nejnověji Fr. Kopečného „Slovesný vid v češtině“ (1962), se ukazuje potřeba vyložit i kategorie ostatní a ukázat jejich místo v systému. A tu se jednak věnuje pozornost různým významům vyjadřovaným skupinami sloves předponových,[2] jednak se zkoumají kategorie, které stojí mezi lexikálními a gramatickými.[3] A konečně je tu oblast oněch kategorií „přidružených“, které mají nebo někdy se jen zdají mít povahu gramaticky méně vyhraněnou. (Nejnovější směry jazykovědného bádání ukazují, že není třeba se bát chápat jevy gramatické dostatečně široce: jde o to, popsat a vyložit všechny v tom či onom rozsahu pravidelné vyjadřovací způsoby, při nichž se užívá prostředků formálně charakterizovaných.) O jedné takové kategorii, která — jak se ukáže — patří vlastně k základním, zde stručně pojednáme.
2. Slovesa vyjadřují děje v nejširším smyslu, tj. činnosti a jiné procesy (také změny stavů), dále stavy i některé vztahy (i ty, jak správně připomíná Isačenko,[4] jsou „stylizovány“ jako děje, srov. A rovná se B, A zahrnuje C). Stavy, které je možno v jazyce vyjádřit i jiným slovním druhem, např. podstatnými jmény (únava, rozkoš), se vyjadřují slovesně jednak jednotlivými slovesy, např. lituji, trpím, zvanými stavová, jednak spojením sloves s jinými slovními druhy, např. jsem hladov, nacházím se v (trapné) situaci, jsem po služ[15]bě, ale vedle toho i některými tvary sloves jinak (primárně) procesuálních, průběhových. Tak se vyjadřuje i druh stavu, jímž je výsledný stav, stav, který je výsledkem předcházejícího procesu: Smlouvu jsme už podepsali, Smlouva už byla podepsána, tedy: Smlouva už je podepsána, Smlouvu už máme podepsánu.[5]
Jde o konstrukce, které obsahují složené slovesné tvary tvořené z tzv. trpného, přesněji z n/t-ového příčestí sloves dokonavých a z pomocných tvarů slovesa být, popř. mít; příčestí je buď v nominativě, 1. pádě, a shoduje se se jménem podmětovým, nebo je v akuzativě, 4. pádě, a shoduje se se jménem předmětovým; tyto slovesné tvary vyjadřují výsledný stav (rezultát) ukončeného, dovršeného děje. Jde tedy o slovesnou kategorii výsledného stavu.[6]
Jako tomu i jinde v jazyce bývá, není ani zde symetrie: Na jedné straně se výsledný stav nevyjadřuje jen tvary s příčestím, srov. Je po všem, Vykoupal se a bylo po únavě, Už má po zkoušce, a na druhé straně vyjadřovat stav není jedinou funkcí n/t-ových příčestí dokonavých sloves. Užívají se vedle toho hlavně ve tvarech s významem průběhovým, a to pasívním: Chodec byl povalen motocyklem a těžce zraněn.
Základní typy jsou v dnešní spisovné češtině tyto:
I A Útrata je zaplacena[7], Pracovna je uklizena
I B (Za útratu) je zaplaceno, (V pracovně) je uklizeno
II A Host má útratu zaplacenu, Pracovnu mám uklizenu
II B Ten host má už zaplaceno, (V pracovně) mám uklizeno
Typy I jsou prostě výsledkové (nepřivlastňovací), typy II jsou přivlastňovací (vlastník výsledného stavu je podmětem); typy A, B jsou tvořeny od sloves přechodných, typ C od předmětových nepřechodných, typy I A a II jsou osobní konstrukce, typy I B a I C jsou neosobní.
Odchylkou se v nečetných případech objevují příčestí sloves nedokonavých: Je/Mám placeno, vařeno, pečeno… vedle zaplaceno, uvařeno, upečeno. Jde i tu o známý jev, že bezpříznakový nedokonavý tvar supluje za dokonavý, jako při užití slovesných přídavných jmen vařená, pečená, smažená ryba s poukazem na druh přípravy, nikoli na to, že byla provedena. Říká se též v aktivu Já už jsem platil (= ‚zaplatil‘), ne však vařil ve významu ‚uvařil‘. — Jinou odchylkou je to, že se v ojedinělých případech tyto formy tvoří od sloves, která nemají vazbu se 4. pádem: Mám nakázáno počkat zde, Mám poručeno, abych zde počkal… Zatímco se tato slovesa pojí „alespoň“ s infinitivem nebo s vedlejší větou, byl shledán jediný zcela okrajový případ, kdy sloveso má jen vazbu dativní: Havránek (Genera verbi II, 76) uvádí nářeční doklad z Hoška: Máme uškodíno dobytku.
3. Jednotlivým typům se v literatuře ovšem již dostalo výkladu: typům I zvláště při výkladu slovesného rodu,[8] typům II kromě uvedených prací i několikrát samostatně.[9]
V dosavadních výkladech, zvláště o tvarech přivlastňovacích, jsou však ještě mezery (nemluví se např. o jejich vidové stránce, neuvažuje se v celé šíři o souboru tvarů mluvnických časů a způsobů u jednotlivých typů atd.), rozdíly ve výkladech však jdou ještě hlouběji: tak především není jednoty o zařazení těchto konstrukcí. Nejčastěji bývá typ Mám zaplaceno (popř. i další) řazen jakožto „perfektum“ mezi časy [17](tak u Mathesia, Šmilauera, Havránka-Jedličky, Kopečného), někdy s jistými rozpaky, A. Meillet[10] však „perfekta“ probírá obecně mezi „aspekty“ spolu s videm slovanských jazyků, Krupa nejnověji pokládá uvedený typ za zvláštní slovesný rod.
Už to zajisté stačí, aby byly tyto konstrukce podrobeny novému rozboru, ucelenému a zasazenému pokud možno do širokých systémových souvislostí (z toho zde pochopitelně stačíme provést jen část), ale jsou tu ještě otázky jiné. Týkají se také stylové příslušnosti celého typu: je jen hovorový, nebo též čistě spisovný? O bodu posledním potřebujeme stručně promluvit nejdříve.
4. Přivlastňovací formy výsledného stavu jsou nejvíce rozšířeny v jazyce běžného denního styku, a to jak nespisovném (budeme přihlížet hlavně k obecné češtině), tak i hovorovém. Pokud jde o vyjadřování spisovné, nelze však tvrdit, že tyto formy jsou na hovorovou češtinu omezeny. Některé jsou sice spisovné češtině cizí, např. Já to mám ve chvilce zabalený, Měl sem ho (soupeře) zatlačenýho do rohu, avšak předmětové konstrukce, v kterých se vyskytuje trpné příčestí neadjektivizované, např. Každou knihu mám zabalenu do modrého papíru, mají výrazně spisovný charakter, neboť ani v hovorové češtině se příčestí, tj. jmenné podoby, běžně neužívají. Lze říci, že — necháme-li stranou případy výlučně nespisovné — výsledkové tvary jsou hojně rozšířeny v češtině neodborné (ale ani oblast odborného stylu jim není nepřístupná). Daleko nejčastější příležitost k jejich užívání je v situacích běžného dorozumívacího styku o jevech blízkého okolí, ale ani v jiných situacích nejsou řídké. Srov. několik spisovných příkladů z různých slohových oblastí:
Všechny dluhy už má splaceny.
V Domě módy mají v sobotu zavřeno, ale v neděli otevřeno.
Jan má od dědečka slíbeny k vánocům lyže.
V akci Z máme odpracováno 100 brigádnických hodin.
Pro děti máme přichystáno jedno velké překvapení.
Pro nastávající maminky máme připraveny pohodlné a elegantní letní šaty v bohatém výběru.
Pro účastníky zájezdu máme zajištěn nocleh v turistické noclehárně.
[18]Dodali jste nám 10 q koksu, ačkoli jsme měli objednáno 30 q.
V prvním semestru máme letos zapsáno dvě stě posluchačů.
Posluchači musí mít diplomovou práci odevzdánu nejpozději do 1. března.
Celé Smetanovo klavírní dílo máme (tj. v ČSSR) již nahráno na deskách.
Tvarů nepřivlastňovacích se bez omezení užívá v celé oblasti spisovného jazyka. Cílem našeho výkladu je především postihnout soustavu tvarů obojího typu ve spisovném jazyce.
5. Postavení tvarů výsledného stavu v systému. Je třeba omezit jejich místo především v poměru ke dvěma styčným oblastem: jednak k tvarům průběhovým, aktivním a zvláště pasívním (z nichž výsledkové tvary vznikají), jednak ke slovesným konstrukcím se slovesnými přídavnými jmény vyjadřujícími nabytou vlastnost (které zase vznikají z tvarů výsledkových). Tyto souvislosti nám ukazují tabulky na s. 19.
Situace ve spisovném jazyce je složitější než v obecné češtině: spisovný jazyk má navíc složené pasívum (průběhové), osobní a neosobní, a odlišuje způsob vyjádření výsledného, stavu v typech A (s vyjádřeným zasaženým předmětem) od vyjádření nabyté vlastnosti (srov. v tabulce dvojice … je uklizena - je uklizená; … mám uklizenu - mám uklizenou), do jisté míry si však obojí způsob konkuruje (naznačeno šipkami, jaké funkce jednotlivé tvary druhotně nabývají). Spojení pracovna je uklizená není kodifikačními příručkami připouštěno jako spisovné; v běžně mluveném jazyce je však obvyklé, neboť jmenné tvary příčestí — mimo střední rod j. č. — mají ráz knižní a akuzativ/genitiv j. č. vyžadovaný shodou s jménem mužským životným se neužívá vlastně skoro vůbec (neříká se ani nepíše: Toho pacienta máme přihlášena na pátek); to podporuje konkurenci a pronikání tvarů složených, adjektivních (v tabulce na s. 19 naznačeno orámováním přerušovanou čarou a šipkami vedeným od obecné češtiny ke spis. jazyku).
Formy složeného pasíva (průběhového) a příslušné formy výsledného stavu („stavového pasíva“) se zdají homonymními, a také tak bývají vykládány. Nejsou však. Liší se videm: průběhové Pracovna byla uklizena je dokonavé, stavové však není dokonavé. To platí o všech časech. Zvláštní zmínky však vyžaduje prézens: Pracovna je uklizena a V pracovně je uklizeno nemusí vždy být jen stavové, jak se psává. Může dostat též platnost průběhovou (a být dokonavé), avšak jen v historickém, ne aktuálním prézentu:[11] srov. Nakonec všechno dobře dopadne, protivníci jsou usmířeni, útrata je zaplacena napůl rovným dílem a jede se domů. Výsledných forem, právě proto, že nejsou dokonavé, se užívá ve všech třech časech: Po celou dobu okupace bylo vycházení časopisu zastaveno. Říkali, že vycházení časopisu je zastaveno. R. 1939 jistě nikdo netušil, že vycházení časopisu bude po šest let zastaveno.
.jpg)
V konkrétních situacích může být často užito buď výsledkové formy, nebo také konstrukce vyjadřující nabytý stav: Tak může být oznámeno, že místnost už je uklizena nebo že už je uklizená: z toho však ještě nevyplývá ani totožnost významu, ani gramatické struktury. — Je-li podmětem infinitiv, spojení s adjektivem se neužívá: Vydávat časopis bylo zakázáno. Podobně tomu zpravidla bývá u podstatného jména slovesného: Vycházení časopisu bylo zakázáno (ne: zakázané).
Rezultativní (výsledková) povaha n/t-ového příčestí (která je u něho původní, jak ukázal Havránek v „Generech verbi“) projevuje se výrazně také v tom, že v určitých situacích vystupuje i samo příčestí bez pomocného slovesa, resp. s nulovými pomocným slovesem, v platnosti přísudku (nositele výpovědní platnosti).[12] Jde jednak o dvojčlenné konstrukce typu Večerní představení vyprodáno, Mládeži vstup zakázán, Vše odpuštěno,[13] jednak o konstrukce jednočlenné: Vyprodáno, Vyrovnáno! (ze sport. reportáže), Obsazeno (signál průvodčího v tramvaji), Splněno! (novinový titulek), Tak domluveno, ano? (z rozhovoru), Na severu zataženo (z hlášení počasí), kdysi rozšířené Zasláno (redakci) (označení rubriky v novinách). Zde všude jde především o platnost výsledného stavu, nikoli o dobu jeho vzniku, ani o původce, popř. ani ne o jev, jehož se výsledný stav týká (časové zařazení může být lexikální: Dnes vyprodáno, Odpoledne zataženo).
Protože n/t-ové příčestí je pro vyjadřování výsledného stavu hlavním prostředkem, vyskytují se v něm někdy i slovesa, která pasívum netvoří: Všude je napršeno, Letos máme dost napršeno.
[21]Jen v průběhových formách se vyjadřuje, komu je děj určen: činně Pracovnu už mi uklidili,… už jsem si uklidil, trpně… už mi byla uklizena a též v historickém prézentu:… je mi uklizena. Ve výsledkových formách se adresát přímo nevyjadřuje (výsledek není dobře možno adresovat!): V pracovně je mi uklizeno, Pracovna je mi uklizena. Lze však použít jiného způsobu. Je možné všeobecnější místní určení předložkovým pádem: U mne je uklizeno. U vás v pracovně je uklizeno, je též možno adresáta změnit ve vlastníka a určovat jméno přivlastňovacím zájmenem: Moje pracovna je už uklizena, V mé pracovně je už uklizeno.
Vyvinuly se však pro vyjádření výsledného stavu formy, v nichž (původní adresát a nyní) vlastník se dostává do centra, stává se podmětem osobní konstrukce — to jsou naše typy (II) přivlastňovací:[14] Pracovnu mám uklizenu, (V pracovně) mám uklizeno.
Změny konstrukcí nepřivlastňovacích v přivlastňovací (a v obráceném směru „transformační pozadí“ konstrukcí přivlastňovacích) vysvítají z tohoto přehledu:
[22]6. Přivlastňovacím tvarům pro výsledný stav je třeba věnovat speciální pozornost, a to po různých stránkách. Typ II A (s vyjádřeným nositelem stavu) je předmětový, typ II B je bezpředmětový. Liší se mezi sebou už frekvencí. Předmětový typ je rozvinut nepoměrně více, tvoří se od velkého množství sloves přechodných, ne ovšem od všech.[15] Jaké je to omezení? Základ typu tvoří slovesa, která mají intenci nejen k osobě/věci dějem zasažené, ale ještě k osobě/věci, jíž je děj adresován, určen, v jejímž zájmu (popř. k jejímuž neprospěchu) se děje.[16]
Krupa[17] přímo omezuje možnost tvoření tohoto typu na případy, kdy děj má adresáta (řekli bychom raději, kdy výsledný stav může být někomu přivlastněn, připsán). Připomeňme však, že v češtině jsou některé případy, kdy se předmětové přivlastňovací tvary tvoří, i když není tato podmínka splněna: srov. Nejdůležitější utkání máme vyhráno. Netrap se, nemáš nic zmeškáno (v případě Večeři máme snědenu a pivo dopito je alespoň sním si večeři, vypiju si pivo; podobně v Už to máte přeloženo?). Tyto případy se sem přiklánějí zřejmě z toho důvodu, že výsledný stav je v něčí prospěch (nebo neprospěch). Na druhé straně se tyto tvary od mnohých sloves s vazbou se 4. a 3. pádem netvoří: tak je říci něco někomu i Bylo nám to řečeno, netvoří se však forma Máme to řečeno, ale ani Je nám to řečeno, a to proto, že tu nejde o výsledný stav, ale o obsah sdělení. Ale ani k tak základnímu slovesu, jako je dát něco někomu, se přivlastňovací tvary běžně netvoří, asi pro chudý obsah tohoto slovesa. Výsledný stav tohoto „dání“ se nepřivlastňuje; podle situace se užívá jiných prostředků: srov. dal si to do skříně — má to uloženo, schováno ve skříni, má to ve skříni. A dále, existuje zde — protože jde o tak základní a velmi častý děj — speciální sloveso: ve významu ‚bylo mu dáno‘ je dostal. (Sloveso dostat má zvláštní povahu: má formu „aktivní“, ač v základním významu vyjadřuje děj, který vychází od nějakého původce a směřuje k podmětu, a nemá ovšem pasívum.) Avšak v matematickém výkladu čteme: Máme dány dvě přímky protínající se v hodě A. Lze říci, že přivlastňovací [23]tvary našeho typu se užívají především u sloves, u nichž často záleží na platnosti výsledného stavu a u nichž přitom tento stav může být někomu přivlastněn, připsán.
V nespisovném jazyce, zvláště v obecné češtině, a odtud někdy i v běžně mluveném vyjadřování vůbec, překračuje užívání přivlastňovacích konstrukcí oblast výsledného stavu a nabývá v různé míře vlastně platnosti mluvnického času, příbuzného německému „perfektu“, tedy nikoli (jen) „stavového perfekta“, ale průběhového „perfekta“ aktivního. Srov. několik příkladů tohoto druhu: Snad už zase nemáš ten prstýnek ztracenej? (= snad už jsi ho zase neztratil?), Máš už uvařenej ten čaj? Mám, ale eště ho nemám nalitej (= ještě jsem ho nenalila), Už ho (soupeře) má zatlačenýho do rohu (= zatlačil), Kabát si nevezmu, já to mám přeběhnutý ve vteřince (= přeběhnu), Za hodinu musím mít všechny lidi voběhnutý a pozvánky rozdaný. Sem patří i Kopečného příklad:[18] To (auto) už mohl mět dávno předjetý (= mohl předjet). Tento posun směrem k časové[19] platnosti je umožněn neutralizací pasívnosti (potlačením platnosti pasivní) v tvarech výsledného stavu, o níž ještě bude řeč.
Okruh konstrukcí bezpředmětových je mnohem omezenější (je však třeba připomenout, že toto omezení se skoro stejně týká i nepřivlastňovacích tvarů neosobních typu je uklizeno, je zaplaceno, s nimiž jsou tvary typu mám uklizeno, zaplaceno v úzkém vztahu). V. Šmilauer zjišťuje,[20] že se tvoří od sloves znamenajících (úspěšné nebo neúspěšné) ukončení práce v domácnosti a v hospodářství, jídlo, pití a kromě toho v některých dosti frazeologických případech jiných, jako Mám pro strach uděláno, Mám na něho spadeno. Mohli bychom říci, že jde o řadu sloves vyjadřujících takové činnosti lidí, které tvoří [24]náplň jejich práce a konání v běžném každodenním okruhu, a ještě jiné procesy, na jejichž výsledku v tomto okruhu obyčejně hodně záleží (máme vyhráno, nemáš snad zmeškáno). Tak řekne nejen hospodyně Mám uklizeno, uvařeno, ale i profesor Mám odpřednášeno, vyzkoušeno. „Důležitost“ děje a jeho výsledku je třeba hodnotit relativně: tak třebas při hře v karty je důležitou fází rozdání karet: Počkej, ještě nemám rozdáno, při obědě nalití polévky: Jez, máš nalito. Situací, kdy záleží na výsledku děje a odhlíží se od objektu, na nějž je děj zaměřen, není v běžném dorozumívacím styku málo. Prodavačka řekne: Slečno, už máte vybráno?, kupující: Už mám nakoupeno, průvodčí: Nenastupujte, máme obsazeno, atd.
Podle toho, zda výsledný stav netrvá, nebo zda má platnost (relativně) trvalou, lze rozlišit mezi tvary výsledného stavu (nepřivlastňovacími i přivlastňovacími) dvě skupiny. Prvního druhu jsou např. Útrata je zaplacena. Bitva je dobojována. Ledničku už máme zaplacenu. Máš už dopito?, druhého Pracovna je uklizena. V místnosti je nakouřeno. Mám dovoleno chodit na procházky. Zde je obsazeno. Proto lze říci Pracovna je stále pečlivě uklizena. V místnosti je ustavičně nakouřeno, ale nikoli Bitvu máme stále dobojovánu. Z těchto rozdílů vychází Krupa a na jejich základě přiznává (pro slovenštinu) charakter „stavového perfekta“ jen formám prvního druhu, mám navařené = uvařeno, zatímco druhý typ, mám nabrané = nabráno, považuje jen za syntakticky dvojčlenné spojení mať (mít) + zpřídavnělé příčestí, adjektivum. První typ považuje za dokonavý, druhý za nedokonavý. Ukazuje, že se chovají různě v souvětí časovém: první vyjadřuje předčasnost, druhý současnost. Jeho pozorování o časové platnosti zkoumaných tvarů jsou cenná. Krupa však nechává bez povšimnutí fakt, že se tak chovají i nepřivlastňovací formy výsledného stavu, které, jak jsme ukázali, nevyjadřují dokonavost (na rozdíl od průběhových forem pasíva). Jejich vlastnosti zřejmě souvisí s rozdíly v platnosti výsledného stavu. Typ máš nabrané = ‚nabráno‘ považuje Krupa za nedokonavý proto, že pokládá tvary nabrané, nafajčené za nedokonavé. To však pro češtinu, a myslím ani pro slovenštinu, neplatí: teprve deverbativní adjektiva jako oddaný ztratila dokonavost. V příčestích samých, v jejich vidu, tedy rozdíl není, a složený tvar s příčestím nemusí mít jako celek vid, jaký má příčestí. — V češtině jsou příčestí [25]tvarově odlišena od příslušných adjektiv (uvařen - uvařený, uvařeno - uvařené) a v obecné češtině mluvnická kategorie výsledného stavu má i úplně speciální tvary příčestí, odlišné nejen od trpných příčestí spisovného jazyka - v obecné češtině složené pasívum není —, ale i od slovesných přídavných jmen, totiž tvar na -íno: mám zaplacíno, mám uklizíno (vedle toho se však v obecné češtině užívá též příčestí na -eno). Proto tu nelze mluvit o stavovém perfektu ve smyslu Krupově (do něhož by patřil typ mám zaplaceno, obecně česky zaplacíno, ale ne mám uklizeno, ob. uklizíno) jako o zvláštní mluvnické kategorii.
Takovou mluvnickou podkategorií však je v rámci kategorie výsledného stavu celý typ přivlastňovací, a to pro svůj speciální rodový charakter. Ten možno vystihnout takto: Jak zjistil již Havránek, a vlastně už Mathesius, přivlastňovací tvary jsou rodově neutrální; přesněji řečeno, pasívnost se u nich neuplatňuje, je neutralizována — jestliže rodem rozumíme protiklad pasívnost — nepasívnost (aktivnost), v němž příznakovým členem je pasívnost, tj. zatlačení původce děje do pozadí.[21] Tím je uvolněna cesta k podmětovému vyjádření přivlastňovacího vztahu, tj. postavení toho, komu výsledný stav přináleží, do podmětu. [Je značná obdoba mezi změnou zasaženého předmětu ve 4. pádě (u aktivních tvarů) v podmětový 1. pád (v osobních tvarech pasívních) a přechodem adresáta z předmětového 3. pádu nepřivlastňovacích tvarů v podmětový 1. pád v přivlastňovacích konstrukcích; proto není bezdůvodný názor Krupův považovat přivlastňovací konstrukce tohoto druhu za zvláštní slovesný rod.] Mezi průběhovými a stavovými tvary sloves je kromě jiného ten závažný rozdíl, že zatímco v oblasti průběhové dějovosti se uplatňuje rodový protiklad nepasívnost (aktivnost) — pasívnost, uplatňuje se v oblasti výsledného stavu protiklad neposesívnost — posesívnost.
7. K základním formám výsledného stavu, zde probíraným, se přitvářejí další konstrukce, jimiž se charakterizuje výsledný stav v různých věcných souvislostech a ve spojení s jinými ději. Např.: V ložnici je rozsvíceno, a … měl rozsvíceno, dále pak … zůstalo rozsvíceno, [26]… nechal rozsvíceno a dále ještě (Když se vrátil), našel v ložnici rozsvíceno. — Srov. Nenacházíme to vysvětleno ani v poznámkovém aparátě. Protože se nikdo do konkursu nepřihlásil, zůstalo místo neobsazeno. Ohlasy na tuto relaci přicházejí stále a jediný nesmí zůstat nevyřízen. — K prostě přivlastňovacímu mám zaplaceno je „vznikové“ Dostal jsem zaplaceno, někdy je toto častější, jako Dostal jsem přidáno než (Od prvního) mám přidáno, ba je jen Dostal vynadáno, vyhubováno. — Srov. dále ještě: Několik řad prázdných židlí stálo rozházeno kolem. Tuto problematiku zde už dále nerozvádíme.
Vyjadřování výsledného stavu stojí v protikladu k základnímu vyjadřování průběhu děje. Je celá stupnice prostředků, jimiž se vyjadřuje uskutečňování děje, počítaje v to fáze jak po jeho uskutečnění — jako je tomu právě v našich formách, anebo zase z jiného hlediska (totiž prostorově cílového) v konstrukcích typu byl jsem se koupat[22] —, tak i před jeho uskutečněním, jako je tomu ve fázovém jal se zpívat, začal zpívat, anebo zase v (prostorově cílovém) šel jsem zpívat. Zasahuje sem ovšem i spojování sloves s předponami[23] (rozběhl se, doběhl). Avšak i složené tvary (a volnější konstrukce) tvoří celé pásmo (ne ovšem zcela jednolitou řadu), někdy dosti bohaté i u jediného slovesa.[24] Tak k odestlat/odestýlat jsou formy, resp. konstrukce:
modální: měla odestlat, chtěla odestlat, hodlala odestlat…
prostorově cílové: šla odestlat (jela nakoupit), … (řídké: je nakoupit), … byla odeslat…
fázové: jala se odestýlat, začala odestýlat, … (hovor. dala se do odestýlání), … přestala odestýlat…
[27]vlastní průběhové: odestýlala, odestýlalo se, bylo odestýláno, odestlala, odestlalo se, bylo odestláno,
výsledkové: bylo odestláno, měla odestláno,
výsledkové dále modifikované: zůstalo odestláno, nechala odestláno.
8. Ještě několik slov k rozsahu souboru tvarů: Slovesná kategorie výsledného stavu má nejen tvary způsobu oznamovacího, ale i podmiňovacího: Kdybychom tam přijeli před polednem, měl bych vyhráno. Tvoří však i způsob rozkazovací. Doklady se nikde neuvádějí. Že se tu rozkazovací způsob netvoří, vysvětluje Krupa tím, že imperativem se obracíme k původci, ne k adresátovi děje (jde ovšem o změnu adresáta ve vlastníka). Avšak opisu s ať se užívá: Za deset minut ať máš snědeno! Hleď, ať máš všechno včas přichystáno! A ani imperativ není nemožný, i když příležitosti pro jeho užití nejsou časté. Tak může matka před odjezdem nakazovat dceři: Aspoň v obývacím pokoji měj pečlivě uklizeno a měj tam denně zatopeno. A také: Raději měj zavřeno na klíč nebo Raději měj okenice staženy. Na tvrzení Mám to zjištěno lze rozhodně odpovědět: Měj si zjištěno co chceš, mne to nezajímá. V matematickém výkladu se objevuje: Mějme dány dva body… Výsledkové konstrukce se objevují běžně i v infinitivu, ani přechodník není vyloučen: Seděl nehybně v posteli, maje předkloněno své štíhlé tělo (překlad Remarqua). Majíce toto všechno zjištěno, můžeme učinit spolehlivé závěry.
9. Závěry: Vyjadřování výsledného stavu, tj. stavu, který je výsledkem dovršeného děje, je v češtině slovesnou kategorií, kterou plným právem můžeme považovat za kategorii gramatickou: má bohatě rozvinutou soustavou tvarů vesměs složených, a to z n/t-ového příčestí významového slovesa (dokonavého) a z osobních tvarů pomocného slovesa být, resp. mít: kategorie má v podstatě úplnou sadu tvarů pro jednotlivé osoby, čísla, časy a slovesné způsoby; tvoří též infinitiv a může tvořit i přechodníky. Sémantika výsledného stavu omezuje ovšem okruh sloves, která tyto tvary, popř. některé jejich typy, tvoří;[25] tato sémantika také dává menší příležitost k tvoření některých tvarů [28]a obráží se zvláště i v různých odstínech platnosti forem časových. Vid, přesněji řečeno dokonavost, je ve tvarech výsledného stavu neutralizována (neuplatňuje se): proto má kategorie aktuální prézens a rozlišuje nenásobenost a násobenost. Také protiklad slovesných rodů, totiž pasíva proti aktivu, vlastní složeným tvarům průběhovým (nestavovým), se v tvarech výsledného stavu neuplatňuje. Zato se tu uplatňuje protiklad posesívnosti (přivlastňování) proti neposesívnosti (ten by u slovesa pro své strukturní vlastnosti mohl být též zahrnut do slovesného rodu pojatého v širším smyslu). Tvary přivlastňovací jsou nejvíce rozšířeny v češtině hovorové a obecné, avšak ani vlastnímu spisovnému jazyku zdaleka nejsou cizí. (V obecné češtině, která po této stránce ještě není dostatečně prozkoumána, překračuje užívání přivlastňovacích tvarů rámec výsledného stavu a nabývá zčásti platnosti mluvnického času. To se pak může promítat i do vyjadřování hovorového.)
Rozsah článku nedovolil rozvinout jednotlivé body podrobněji a popsat např. úplněji a přesněji transformace (tj. přeměny) konstrukcí průběhových ve výsledkové. I tak však bylo, trvám, ukázáno, že vyčlenění kategorie výsledného stavu proti kategorii průběhovosti děje osvětluje jeden ze základních protikladů v systému českého slovesa.
[1] Pod tradičním termínem mluvnická kategorie zde rozumíme, že slovesa (všechna nebo jejich význačná část) vyjadřují určité funkce (syntaktické i sémantické) určitými formálními prostředky, souborem tvarů, a to pravidelným způsobem.
[2] Naposledy viz zvl. A. V. Isačenko, Slovesný vid, slovesná akce a obecný charakter slovesného děje, Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 9n.
[3] Srov. pojetí „liminálních“ kategorií, jako je lineárnost děje, v článku I. Poldaufa Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu, Studie a práce lingvistické I, 1954, s. 200n.
[4] A. V. Isačenko, Grammatičeskij stroj russkogo jazyka v sopostavlenii s slovackim. Morfologija II, Bratislava 1960, s. 7.
[5] Jen v nespisovném jazyce se v několika podobných konstrukcích objevuje i příčestí l-ové, např. Táborsko už mám celý prošlý. Na typ už jsme nastouplí, už sme slezlí upozorňuje Kopečný (Základy 98) při výkladu perfekta. (K termínu a pojetí perfekta srov. zde v pozn. 6.)
[6] Nemluvíme o pouhé rezultativnosti, protože se ještě mluvívá o rezultativních slovesech, např. u Isačenka (op. cit.) pročitat’ (přečíst), tedy o rezultativní akci, procesu (nikoli stavu). Rezultativnost se ovšem v jazyce projevuje i jinak, tak jsou zvláště tzv. rezultativní adjektiva: zaplacený, vyrobený, malovaný, spadlý, zmoklý, i tzv. substantiva výsledku děje, např. výklad, zmatek, výrobek. — Neužíváme tu termínu perfektum, jehož se i u nás o některých slovesných tvarech výsledného stavu užívá (někdy jen o typu mám zaplaceno), a to hlavně proto, aby nebyly navazovány ne zcela přesné analogie se slovesnými tvary jiných jazyků, často dosti různého charakteru i významu, které se termínem perfektum označují, zvláště aby rezultativní tvary nebyly chápány především jako tvary mluvnického času. (Termínu perfektum už dnes ovšem neužíváme o čase typu (dnešního) přišel jsem, ten nazýváme préteritum, minulý čas.)
[7] A dále: byla zaplacena, bude..., byla by... atd., tj. v různých tvarech osoby, čísla, času a slovesného způsobu.
[8] Hlavně u Havránka, Genera verbi II, a v oddílech skladby v mluvnicích současné spisovné češtiny, naposledy v Kopečného Základech české skladby, 2. vyd., 1962, a v Havránkově-Jedličkově České mluvnici, 1960; kromě toho viz zvl. F. Kopečný, Pasívum, reflexívní forma slovesná a reflexívní sloveso, Studie a práce lingvistické I, 1954, s. 224.
[9] Poprvé přivlastňovací typy vyložil V. Mathesius v čl. Slovesné časy typu perfektního v hovorové češtině, Naše řeč 9, 1925, s. 200n.; srov. i Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, s. 190n., dále V. Šmilauer v čl. Slovesný čas, Naše řeč 27, 1943, s. 169n., 193n.; srov. i Druhé hovory o českém jazyce, 1947, s. 149n., a Fr. Kopečný, Jazykovedné štúdie IV, 1959, s. 52. — Nejnověji s řadou nových postřehů psal o situaci ve slovenštině V. Krupa a v čl. Stavové perfektum v slovenčině, Sborník filozofickej fakulty v Bratislave, Philologica, roč. VI—XI, 1962, s. 47n.; srov. i A. V. Isačenko, Grammatičeskij stroj II (též s připomínkami k češtině).
[10] Sur les caractères du verbe, Linguistique historique et linguistique générale, Paris 1921, s. 175n.
[11] Připomíná to, pokud vím, jen Isačenko, Grammatičeskij stroj II, s. 367.
[12] Srov. k této problematice F. Daneš, Zakázaný přechod, Naše řeč 34, 1950, s. 10, a Doprava řízena světly, Naše řeč 44, 1961, s. 76n. s diskusí.
[13] Takto se ovšem užívá i pasíva v průběhové platnosti: Dynamo Praha opět poraženo (titulek).
[14] „Přivlastňování“ je v mluvnici potřebí chápat hodně široce: srov. k tomu F. Daneš - K. Hausenblas, Přivlastňovací zájmena nezvratná a zvratná ve spisovné češtině, Slavica pragensia IV, 1963, a R. Zimek, K chápání posesívnosti, Rusko-české studie, 1960, s. 131.
[15] Omezení tohoto druhu není ještě zdaleka důkazem, že nejde o kategorii gramatickou: vždyť ani pasívum se od velmi mnoha sloves netvoří, a nikdo o jeho gramatické povaze nepochybuje.
[16] Užíváme-li tu tradičního termínu adresát děje, je záhodno si uvědomit, že je příliš úzký: jde o širší oblast „angažovanosti“ v ději.
[17] Viz práci citovanou v pozn. 9.
[18] Jazykovedné štúdie IV, s. 52.
[19] Vývoj v obecné češtině ovšem nedospěl tak daleko jako v kašubštině nebo v makedonštině (srov. Havránek, Genera verbi II, 76n., a Mélanges P. M. Haškovec); ve všech těchto jazycích jde nepochybně o cizí vliv (v češtině a kašubštině o vliv němčiny). — Jinak se v slovanských jazycích nevyvinuly „perfektové“ časy (skutečné časy!) jistě v souvislosti s tím, že se tu rozlišují děje dovršené od nedovršených videm, dokonavostí. Dokonavá slovesa ovšem vyjadřují dovršený děj jakožto proces, nikoli jako výsledek děje, jako výsledný stav (to bývá v literatuře o vidu někdy mateno); proto se formy výsledného stavu, o nichž pojednáváme v tomto článku, v hojné míře tvoří.
[20] Druhé hovory o českém jazyce, 1947, s. 164n.
[21] Bude však potřebí konfrontovat s tímto Havránkovým pojetím pasíva pojetí Isačenkovo (Grammatičeskij stroj), které je užší, nezahrnuje typy neosobní.
[22] O nich viz M. Dokulil, Byl jsem se koupat, naši byli vázat, Naše řeč 33, 1949, s. 81n.
[23] Isačenko (Grammatičeskij stroj, tabulka v příloze) rozlišuje (v ruštině) 16 předponových typů co do způsobu uskutečňování děje (soveršajemnost’), neobjevují se ovšem nikdy všechny u jednoho slovesa.
[24] Pro jednoduchost uvádíme příkladové sloveso jen v minulém čase oznamovacího způsobu a neuvádíme všude jeho různé vidové a rodové tvary.
[25] Omezen je ovšem také např. okruh sloves, která tvoří pasívum nebo která rozlišují vid; jen rozdíly časové a způsobové vyjadřuje v češtině každé sloveso.
Naše řeč, volume 46 (1963), issue 1, pp. 13-28
Previous Alois Jedlička: K sedmdesátinám akademika Bohuslava Havránka
Next Petr Sgall, A. Trnková: K metodám zkoumání běžně mluvené češtiny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1