Čtec, či jak jinak?

Zdeněk Tyl

[Short articles]

(pdf)

-

Je tomu už bezmála deset let, co jsme se z podání sovětských umělců seznámili s novým reprodukčním uměním — uměleckým předčítáním. Přední představitel sovětského umění předčitatelského, ředitel Státního akademického divadla v Moskvě Michail Ivanovič Carjov, předvedl nám od té doby už několikrát vyspělé ukázky svého umění, které nad tradiční recitaci vyniká mimo jiné také tím, že není — pokud jde o rozsah úryvku nebo díla — omezeno kapacitou umělcovy paměti a dovoluje nadto umělci, aby se cele soustředil jen na využití bohatých výrazových prostředků uměleckého předčítání. U nás proniklo předčítačské umění zatím spíše do rozhlasu, kde mu získala mnoho oddaných posluchačů národní umělkyně Růžena Nasková svým nezapomenutelným přednesem Babičky B. Němcové a Jiráskovy Filosofské historie. Rádi vzpomínáme i na další umělce, kteří pokračovali v této tradici a obohatili ji svými výkony: např. na národního umělce Zdeňka Štěpánka jako na interpreta Nerudových Povídek malostranských, na Karla Högra a jeho četbu Dětských etud L. Aškenázyho, na umělecké ztvárnění klukovského světa v Poláčkově knížce Bylo nás pět Fr. Filipovským aj.

S novým druhem umění se ovšem přihlásila také otázka, jak je nazývat, a zejména jak pojmenovat jeho představitele, popř. představitelky. Jde o nový umělecký žánr, který má nepochybně právo, aby byl pro své specifické vlastnosti také terminologicky odlišen od recitace, popř. deklamace; nabízejí se tu sousloví umělecká četba, umělecké čtení nebo předčítání, kterých se zatím užívá celkem bez rozlišení, a lze ponechat jazykovému vývoji volnost, které z nich si časem vybere a ustálí jako název odborný. Hledá se však název pro umělce, nějaké jméno činitelské, a tento problém je složitější. Sovětští umělci, kteří k nám uměleckou četbu před časem uvedli, přinesli si ovšem první jméno s sebou. Ruština má pro pěstitele tohoto umění slovo čtěc. Podle Ožegovova slovníku je čtěc archaicky totéž co čitatěľ ‚čtenář‘, dále ‚předčitatel‘ (kdo čte nahlas) a konečně ‚umělec-sólista‘, který čte umělecká díla. Tohoto pojmenování bylo celkem bez rozpaků užito i v českých textech jako slova citátového a v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český se už zatím nastřádalo několik dokladů. Nelze je však — ani v počeštěné podobě čtec — ani zdaleka pokládat za slovo do češtiny už přijaté, za součást spisovného výraziva, a proto také nebylo pojato do vycházejícího Slovníku spisovného jazyka českého. Ostatně i reakce čtenářů, popř. posluchačů rozhlasu [64]na slovo čtěc — čtec nebyla vždy příznivá a mnozí se nad ním pozastavili. Přezkoumejme proto stručně otázku jeho vhodnosti.

Jde o slovo utvořené v ruštině od slovesného základu čьt-, který máme v podobě poněkud pozměněné i v českém čtu, čísti, a to slovotvornou příponou -ec z pův. -ьcь. Protože tato přípona vytváří i v češtině podstatná jména ze slovesných základů (např. rytec, běžec aj.), je přirozené, že se také slovo čtěc-čtec pociťuje jako deverbativum k slovesu čísti a řadí se do blízkosti slov tohoto typu, třebas způsob jeho tvoření je do jisté míry odchylný: základem není infinitivní kmen čís- jako u většiny jmen na -ec, ani minulý čet-, nýbrž přítomný čt-. Způsob tvoření slov na -ec je však v dnešní češtině prakticky neproduktivní a patří k němu slova s velmi malou frekvencí; a to je asi hlavní důvod, proč slovo čtec působí v české slovní zásobě nezvykle a rušivě. Snad se tu uplatňuje i ta okolnost, že ruština už měla slovo čtěc hotové a jen ho nově využila v zúženém významu, kdežto čeština je neznala a nezná. Konečně jsou i nesnáze s přechýlenou ženskou podobou. Ruské čtica by nepochybně narazilo na ještě větší odpor než čtěc (čtec), a právem; sotva by byla přijata i podoba čtečka, mechanicky vytvořená analogií podle dvojice herec-herečka.

Za těchto okolností není valná naděje, že by slovo čtěc-čtec hladce vplynulo do spisovné slovní zásoby, protože by uživatelé jazyka i nadále pociťovali jako rušivý jistý vnitřní rozpor mezi obecně srozumitelným základem slova a jeho neobvyklým způsobem tvoření (jednoslabičná slova na -ec tvořená od slovesných základů jsou v češtině velmi řídká). Bude proto vhodnější poohlédnout se po vhodné náhradě mezi výrazy domácími. Necháme-li z věcných důvodů stranou název recitátor, zbude nám možnost volby mezi přednášečem, předčitatelem a předčítačem. Přednášeč má význam příliš široký, protože označuje mimo jiné také toho, kdo přednáší nějakou přednášku, tedy nikoli výlučně umělce. Zbývají ještě slova předčitatel a předčítač a mezi nimi je zatím těžko rozhodnout. Obě slova jsou přibližně stejně vžitá, stejně mohou tvořit přechýlením ženské tvary předčitatelka a předčítačka, jakož i přídavná jména předčitatelský a předčítačský. Pokud jde o jejich význam, nebylo by významové zúžení na speciální označení toho, kdo předčítá literární dílo jako umělecký výkon, nemožné, podobně jako tomu bylo i v ruštině u slova čtěc. Které z obou slov se v tomto specializovaném významu ustálí a zobecní, zda předčitatel, nebo předčítač, o tom rozhodne s konečnou platností jazykový obyčej; podle dnešní situace má větší naději na úspěch slovo předčítač, které se může opřít ještě o příbuzný výraz vyprávěč (lidový vyprávěč).

Naše řeč, volume 45 (1962), issue 1-2, pp. 63-64

Previous Věra Michálková: Pokojovitost

Next Zdeněk Nejedlý — komunista, dědic velkých tradic národa