Český přínos k studiu dětské řeči

Milan Romportl

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Poznání vývoje dětské řeči, jeho zákonitostí nebo tendencí, má význam nejen pro teorii a praxi zvládání mateřského jazyka, ale i pro objasnění některých, a to i základních otázek vývoje lidské řeči vůbec. Je proto dosti zajímavé, že v počátcích moderního studia dětské řeči převládají mezi badateli o tomto předmětu psychologové, fyziologové, a ovšem i pedagogové, kdežto jazykovědci mezi nimi téměř chybějí.

Výjimku nenajdeme ani v historii bádání českých. Alespoň nejvýznamnější práce v tomto oboru, která se rovnocenně přiřazuje k řadě studií cizích z konce minulého století a z počátku století tohoto, Studium řeči dětské (I, 1906; II, 1908) od Františka Čády, je opět dílem filosofa a pedagoga.

Až od let třicátých se počínají u nás objevovat práce filologů (nejprve Fr. Trávníčka, J. Janka, též B. Hály), které nejsou jen letmou zmínkou o určitých jevech dětské řeči nebo o para[224]lelách, jaké je možno najít v jazykovém vývoji a v rozvoji dětské řeči, ale které přinášejí hlubší rozbor a hodnocení některých jevů dětské řeči z hlediska především jazykovědného. Soustavné bádání o jazykové stránce dětské řeči, zejména o vývoji její složky zvukové a o rozvoji slovní zásoby českého dítěte je však teprve zásluhou Karla Ohnesorga, profesora fonetiky na brněnské universitě.

Po přípravné studii O vývoji dětské řeči a její fonetice (Pedologické rozhledy 3, 1947, s. 65—91) vyšly současně dvě jeho první knižní práce o tomto tématu, O mluvním vývoji dítěte (Praha 1948) a Fonetická studie o dětské řeči (Praha 1948), založené na studiu vývoje řeči autorova synka. V první z nich se pokusil autor rozebrat působení činitelů, které tento vývoj mohou ovlivňovat, vymezil období vývoje dětské mluvy a zamyslil se nad obecnými otázkami vývoje lidské řeči a zákonitostmi počátků dětské mluvy speciálně, v druhé podal podrobný rozbor vývoje zvukové stránky řeči svého synka a připojil obsáhlý vývojový slovník v přesném fonetickém přepisu. Obě práce byly příznivě přijaty odbornou kritikou naší i zahraniční a patří — zejména práce fonetická — k nejlepším novějším pracím o dětské řeči vůbec.

Vznik některých cizích děl, která podobně jako studie Ohnesorgovy zachycovala vývoj řeči dětí u jiných národů a na které již mnohdy mohl působit i vzor jeho prací, spolu s novým autorovým studiem českého materiálu vedl ho pak k napsání několika menších studií. V nich se začíná výrazněji uplatňovat Ohnesorgův zřetel k postižení obecných zákonitostí vývoje dětské řeči. Patří sem např. článek Růst slovní zásoby v dětské řeči (Universitas Carolina 1955, Philologica I, č. 1, s. 85—107), a zvláště studie Kapitola ze srovnávací fonetiky dětské řeči (Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 4, A, č. 3, 1955, s. 95—101).

Toto druhé období autorových studií, charakterizované úsilím o zobecnění získaných poznatků, které by mohlo vést až k pracím skutečné srovnávací pedolingvistiky, uzavírá formálně Druhá fonetická studie o dětské řeči (Spisy filosofické fakulty brněnské university 57, Brno 1959). Je v ní proveden — podobně jako v studii první — podrobný rozbor fonetického vývoje řeči jednoho dítěte (tentokrát autorovy dcerky), a to rozbor jak vývoje jednotlivých hlásek a hláskových kombinací, tak i modulací souvislé řeči a všech zvukových vlastností promluvy (který byl tak příznivě přijat kritikou již v studii první)[1] a dále je tu připojen obšírný slovník zachycující zvukové realizace 1630 slov (z toho 16 dětských interjekcí). Již sám tento cenný materiál řadí i tuto Ohnesorgovu práci k nej[225]důležitějším podobným studiím cizím. Avšak cena studie stoupá tím, že jde o materiál konfrontační, na jehož základě je možno provést srovnání vývoje dvou dětí, ne však pouze jakýchkoli dětí téže národnosti, nýbrž takových, které vyrůstaly v témž prostředí, v analogických podmínkách a vzájemně na sebe působily.

Již na uspořádání práce je zřejmé, jak autor usiloval o to, aby ji bylo možno srovnávat se studií první. Tomuto záměru obětoval, jak se zdá, i leckterou možnost zlepšení a prohloubení výkladů zkoumaných jevů a na některých místech — a zde se domnívám, že ne vždy zcela na prospěch díla — i možnost častějších obecnějších lingvistických závěrů, jaké bychom snad byli očekávali po četbě uvedených již menších studií.

Avšak už sama možnost srovnávání obou prací, jež takto tvoří jednolitý celek, je velmi cenná. Autor tyto možnosti ve své studii ještě podtrhuje všude, kde na paralely a rozdíly přímo ukazuje. Je to zejména tam, kde podává celkový nástin vývoje zásoby hlásek a jejich realizací u obou sourozenců (s. 41n.). Tabulky, které zde připojuje (zejména s. 43), jsou velmi názorné a ukazují, jaká zobecnění budou v tomto směru možná. Jsou z nich jasně zřejmé obecné tendence v pořadí vývoje i ustalování artikulace hlásek. Ukazuje se tu například, že není rozhodující absolutní posloupnost vývoje veškerých hlásek, že však je téměř naprostá shoda v postupu vývoje hlásek vždy uvnitř jednotlivých hláskových kategorií, např. souhlásek závěrových (i když zde pořadí vývoje retnic a souhlásek zubodásňových může být rozdílné), úžinových (a to opět odděleně znělých a neznělých) atd. Naopak je zase zřejmé, že mezi vznikem hlásek náležejících různým kategoriím (např. v : š, v : s, l : f, k : z, v : j apod.) není souvislosti, a že tedy vznik jedné není podmíněn zvládnutím druhé a naopak. Menší odchylky od těchto tendencí (např. obdivuhodně brzký vývoj souhlásky l u chlapce) nemohou tu zakrýt jasně pronikající tendence.

K výkladům samým mám jen několik drobných poznámek. Autor uvádí (s. 26), že tři faktory, které působí zdržení vývoje velárních souhlásek, totiž obtížnost artikulace, nesnadné akustické rozlišování k - t a malá možnost odzírání jejich artikulace, nejsou rovnocenné. Poslední z nich pokládá za nejméně významný a uvádí na podporu svého názoru zkušenost, že se zadopatrové n objevuje v řeči dětí ihned a automaticky před k a g, jakmile jsou tyto hlásky náležitě artikulovány. Přitom jistě správně usuzuje, že jeho realizace není usnadněna odzíráním. Jsem toho názoru, že příčina poměrně snadného vývoje zadopatrového n bude především přece jen jiného druhu. Vyplývá to ostatně z autorových výkladů na jiných místech práce [226]v odstavcích o vzájemném působení hlásek (např. s. 54 a 78), kde se zdůrazňuje daleko silnější sklon k spodobě hlásek v místě a způsobu artikulace v dětské řeči než v řeči dospělých. Vznikla-li tedy tato spodoba záhy, přesto že šlo o hlásku s malou optickou oporou, je zde příčina právě v tomto sklonu k souhláskové spodobě v dětské řeči; skutečnost, zda je možno tuto hlásku odzírat, nebo ne, velmi důležitá podle mého názoru u hlásek, jež nejsou podmíněny hláskovým okolím (k, g, ch), zde nepůsobila ani kladně, ani záporně.

K téže kapitole (s. 27) mám však i připomínku další. Případy záměn zadopatrových souhlásek za zubodásňové a naopak v řeči synkově již z doby, kdy chodil do školy (tj. doklady sádlová polífka místo ságová, giastáza místo diastáza) mají — kromě nesporné příčiny v akustické podobnosti obou kategorií hlásek — v těchto slovech (a v tomto věku) snad již i silnější příčiny jiné (tj. v prvním případě významovou — sádlo bylo dítěti známé, ságo nikoli; v případě druhém snad již i povědomí hlásky g jako příznaku cizosti slova).

K otázce posloupnosti vývoje jednotlivých souhlásek bych připojil ještě malou poznámku. V závěru se praví, že až po likvidách (l a r) se vyvíjejí „hlásky, které jsou zvláštním rysem repertoáru fonémů určitého jazyka“ (s. 77). Domnívám se, že by i zde bylo spíše vhodné zdůraznit, že se nejpozději vyvíjejí ony hlásky, které předpokládají předchozí vytvoření jiných, jednodušších artikulací, jsou tedy nejsložitější. Tak u českého ř (např. znělého) je možno snad schematicky zachytit vývojovou linii (popř. vývojové linie) asi takto:

 

Shrnutí a klasifikace činitelů rozhodných pro fonetický rozvoj řeči dítěte nalezne jistě všeobecně příznivé přijetí (s. 71n.). Zdůraznění vlivu okolí, a zvláště řeči staršího sourozence na vývoj řeči mladšího, umožnění podrobného srovnání patří — jak jsem se již zmínil — k největším kladům Ohnesorgovy práce.

Tato možnost porovnání je ve značné míře dána i připojeným obšírným slovníkem, vypracovaným s velkou pečlivostí. Zpracování takového slovníku je ovšem prací velmi obtížnou a názory na jeho nejvhodnější uspořádání se mohou různit. Ohnesorgův slovník není pouze slovníkem, který má ilustrovat bohatým materiálem výklady o vývoji fonetických realizací hlásek a hláskových kombinací, nýbrž poskytuje velmi cenný podklad pro studium vývoje slovní zásoby. Z tohoto hlediska by měli pravděpodobně i lexikologové připomínky k uspořádání slovníku. Sám se domnívám, že by zde nebylo na škodu uvážit, v jaké míře bude užitečné „hnízdovat“, zda bude např. nutné [227]uvádět jako heslo slovo základní, jsou-li doklady pouze na zdrobnělinu nebo jiné odvozeniny. Tak u hesel džbán, lampión, nočník, ořech, osel, sukně, popř. též mlýn apod. jsou uvedeny pouze doklady na zdrobněliny, popř. na jiná slova odvozená, nikoli však na toto slovo základní, kdežto jinde jsou hesla dvě (např.: hodina — hodiny), nebo je jako heslo uváděna pouze zdrobnělina, např. lístek, píšťalka, špička (podobně tomu bylo i v 1. studii, někde však byla uvedena jako heslo pouze zdrobnělina, např. nočníček).

Všechny tyto připomínky jsou však pouze drobnými poznámkami, mnohdy diskusními, které nechtějí nijak snížit tento náš znamenitý příspěvek k studiu dětské řeči. Doufejme, že není ani poslední v tomto oboru — prof. Ohnesorg vytvořil zde již pracovní metodu užívanou i jeho žáky a spolupracovníky[2] — a že ke studiím převážně materiálovým připojí i větší studii obecnou a zobecňující, stejně důležitou, jako jsou jak jeho populární publikace o vývoji dětské řeči, určené rodičům (zejména Naše dítě se učí mluvit, Praha 1959), tak i odborné stati týkající se otázek na pomezí fonetiky dětské řeči a logopedie.[3]

---

[1] Srov. M. Cohen, Bulletin de la Societé de Linguistique 48, 1952, s. 20.

[2] Srov. J. Pačesová, Contribution à l’étude de la phonétique du langage enfantin (Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 1959, A 7, s. 20—30); L. Bartoš, Observations sur les réalisations phonétiques dans le langage d’un enfant de deux ans (tamtéž, s. 5—19).

[3] Frekvence dyslalií a jejich fonetický výklad (Československá logopedie 1956, s. 100—113).

Naše řeč, volume 43 (1960), issue 7-8, pp. 223-227

Previous Milan Jelínek: Cenný příspěvek k poznání jazyka a literatury národního obrození

Next František Cuřín: Slavistický sborník Karlovy university „Slavica Pragensia“