Spojení typu já nešťastný!

František Trávníček

[Articles]

(pdf)

-

1. Mám na mysli obdobné útvary s 1. osobou množnou, my nešťastní!, a s 2. osobou jednotnou i množnou: ty nešťastný!, vy nešťastní! A též obdobné útvary s podstatnými jmény: já nešťastník!, ty ubožáku!

Svým úkonem jsou to nepochybné věty, protože vyjadřují myšlenku. Tak já nešťastný! znamená totéž co sponová věta jsem velmi nešťasten. Svědčí tomu též ta okolnost, že se ve stejném smyslu vyskytují obdobné sponové věty jsem já (to) nešťastný, nešťastník, ubožák! // já jsem nešťastný…!

A jsou to věty citové, vlastně citově zabarvené, neboť vyjadřují citový vztah mluvčího k obsahu věty. V uvedených příkladech jde o politování, lítost, vztahující se jednak na mluvčího samého (já nešťastný!) nebo na několik osob, se kterými se mluvčí ztotožňuje (my nešťastní!), a jednak na druhou osobu (ty nešťastný!) nebo na několik druhých osob (vy nešťastní!). Může jít i o citový vztah jiný. Např. věta ty chytráku! vyjadřuje buď podiv mluvčího nad chytrostí 2. osoby, nebo výčitku, rozhořčení.

Věty typu já nešťastný! jsou čistě jmenné, bezesponové. Protože jsou vedle nich též věty sponové já jsem nešťastný! // jsem já (to) nešťastný!,[1] vyvstává otázka, zda jsou bezesponové útvary původní, či vznikly z útvarů sponových výpustkou spony. Podobné jsou dvojice tohoto typu: já to netvrdil // já jsem to netvrdil. A o nich je velmi pravděpodobné, že podoba já to netvrdil vznikla výpustkou z podoby já jsem to netvrdil.

Je však třeba si uvědomit, že v těchto druhých případech nejde o výpustku spony, nýbrž slovesa opisného. V typu já jsem [194]to netvrdil, je jsem součást opsaného tvaru netvrdil jsem, tvoří s příčestím opsaný tvar. V 1. a v 2. osobě jsou již v rané době staročeské pravidlem tvary s opisným jsem (psal jsem…) a jen v 3. osobě jedn. i množ. čísla vyskytují se vedle tvarů psal… jest, je, psali… jsou též tvary psal, psali… bez opisného jest, je, jsou, které časem ovládly.[2] Novočeský typ já to netvrdil není tedy vývojově archaismus, tvar starobylý, nýbrž novotvar vzniklý výpustkou z plného tvaru já jsem to netvrdil. Osobní zájmeno se tu klade jako výrazový prostředek důrazu. Řekneme-li důrazně netvrdil jsem to, má to týž smysl jako já jsem to netvrdil, jenže v tomto druhém typu je 1. osoba, nositelka důrazu, vyjádřena zvlášť, samostatně, kdežto v typu netvrdil jsem to jen tvarem opisného slovesa. Neboli v typu se zájmenem je důraz vyjádřen výrazněji než v typu bez něho. A protože je v typu já jsem to netvrdil vyjádřena 1. osoba též tvarem opisného jsem, může se toto opisné sloveso vypustit: já to netvrdil. Tak tu vlastně jde o úsporu jednoho ze dvou výrazových prostředků téhož mluvnického významu.[3]

2. Tak tedy se zřením k dvojici já to netvrdil // já jsem to netvrdil nelze vykládat typ já nešťastný! za vzniklý výpustkou spony z původního já jsem nešťastný! Musíme mít na paměti to, že vývoj spony není totožný s vývojem opisného slovesa, třebaže jsou to útvary geneticky, vznikem příbuzné. Je třeba přihlížet k tomu, že bezesponové věty jmenné jsou v starém jazyce velmi hojné, daleko hojnější než v jazyce novém, tj. že historický vývoj spěje od původního typu bezesponového k typu sponovému, že spony postupem času přibývá.[4]

O původnosti bezesponového typu já nešťastný! svědčí nejen nepřímo historický vývoj od bezesponovosti ke sponě, nýbrž konkrétní stav v staré češtině. V ní se vyskytuje i vývojově starší typ, než je typ já nešťastný!, totiž bez osobního zájmena, a to v platnosti rozkazovacího způsobu. Např.: zdráva, milosti plná! (Gesta); hned jéj [195]vecě: zdráva (Hrad.) = buď zdráva! Dále má stará čeština dosti časté bezesponové věty s 2. nebo s 3. pádem; např. ach mně smutnéj! (Hrad.) = ach já smutná!; ach mně přenešťastnej ženě! (tamt.) = ach já přenešťastná žena! Tyto případy svědčí o velkém stáří bezesponových útvarů, neboť jen tak si dovedeme vysvětlit, že se tu vyvinul již v době předpísemné 3. pád za původní 1. pád v platnosti pádu pátého, vokativu.[5]

3. O původní bezesponovosti typu já nešťastný svědčí dále ruský typ ja zdorov, ty zdorov…, který je nepochybně starobylý, jak vyplývá již z toho, že je to typ citově nezabarvený. Ale pak se nutkavě nabízí otázka, jaký je vztah mezi českým typem jsem zdráv a ruským typem ja zdorov, který znamená totéž co český, ale přece se od něho výrazově liší. Kdybychom se chtěli spokojit pouhým zjištěním, bylo by možno říci, že se ruské osobní zájmeno rovná svou platností české sponě.

Český a ruský typ mají stejný význam, ale materiálně jej vyjadřují různě. Česká spona vyjadřuje svým tvarem mluvnickou osobu, číslo, přítomný čas a oznamovací způsob, kdežto ruské osobní zájmeno vyjadřuje svým tvarem jen osobu a číslo. Přítomný čas a oznamovací způsob se vyrozumívá ze souvislosti, vlastně z té okolnosti, že se typu ja zdorov zpravidla užívá jen tehdy, jde-li o přítomnost a oznamovací způsob. A to je možné proto, že se budoucnost a minulost, způsob rozkazovací a podmiňovací vyjadřují zpravidla tvary se sponou: budu zdorov, ja byl zdorov, buď zdorov, ja byl by zdorov, tedy shodně s češtinou: budu zdráv atd. Ruští jazykozpytci tu vhodně říkají, že typ ja zdorov má nulovou sponu, tj. že je u něho patrná platnost přítomná a oznamovací na pozadí sponových tvarů budu zdorov…, v strukturní souvislosti s nimi. Ale i tak je zřejmé, že je ruský typ ja zdorov po stránce materiálně výrazové méně přesný než český typ jsem zdráv.

Je-li ve smyslu obecného vývoje od nesponovosti ke sponě nesporné, že např. novočeské je čas jít na dráhu vzniklo z nesponového čas jít…, lze mít za to, že také jsem zdráv znělo původně zdráv. A je-li v ruštině „nulová spona“ ještě dnes skoro veskrze pravidlem, [196]vyplývá z toho, že je to stav původní, nikoli vývojová novota. Tomu nasvědčuje ta okolnost, že všechny indoevropské jazyky znají v historické době tu větší měrou, tu menší útvary bezesponové. Srov. např. v latině: suae quisque fortunae faber; historia magistra vitae; ubi bene, ibi patria.[6]

4. Pak se nabízí otázka, jak z původního nesponového typu zdráv vzniklo jednak české sponové jsem zdráv a jednak ruské ja zdorov, sice s nulovou sponou, ale s osobním zájmenem. Jak si vysvětlit tento různý vývoj? Napohled se zdá, že ruské zájmeno má úkon spony, ale to zajisté nepostihuje podstatu rozdílu mezi oběma jazyky. Je nutno vyjít z toho, že původní nesponová podoba zdráv znamenající ‚jsem, jsi, je zdráv‘ byla výrazově primitivní, neboť nevyjadřovala mluvnickou osobu, čas ani způsob. Výrazovou neúplností, nepřesností, trpí všechny čistě jmenné věty, které se vyskytují ještě dnes; např. věta škoda ho znamená ‚je ho škoda‘, tj. má časovou platnost přítomnou a způsobovou platnost oznamovací, ale ta se vyrozumívá ze souvislosti, není materiálně vyjádřena. Nebo pozor! znamená ‚budiž pozor, dej, dejte, dejme pozor!‘, ale tato rozkazovací platnost je vyjádřena jen zvolací výslovností podstatného jména, nikoli jeho tvarem, ani žádným jiným slovním útvarem.

Původní čistě jmenné věty typu zdráv a ubožák byly výrazově nepřesné ještě po jedné stránce: mohly se vztahovat na různé mluvnické osoby, neboli nerozlišovaly co do osoby nositele zdraví a ubohosti. Dokud se jazykové projevy svým obsahem přímo dotýkaly konkrétní situace, za které probíhaly, neboli dokud to byly jazykové projevy situačně prvotní, nebyl nedostatek materiálního vyjádření mluvnické osoby rušivý, protože se mluvnická osoba rozuměla ze situace. Z ní bylo patrné, zda zdráv znamená ‚jsem zdráv‘ (1. osoba) či ‚jsi zdráv‘ (2. osoba) či ‚je zdráv‘ (3. osoba). Když však později začaly jazykové projevy probíhat i za situace jiné, než které se obsahově týkaly, neboli když bývaly též situačně druhotné, bylo třeba mluvnickou osobu zvlášť vyjádřit. Šlo zejména o osobu první a druhou.

Čeština vyhověla této výrazové potřebě většinou přidáváním spony: [197]jsem, jsi zdráv…, ruština pak většinou přidáváním osobního zájmena: ja, ty zdorov… Spona vyjadřuje mluvnickou osobu nikoli zvlášť, nýbrž jen svým tvarem, ale zato označuje též přítomný čas a oznamovací způsob. Je tedy sponový útvar co do materiální stránky výrazově bohatší než ruský, ale je nepochybné, že se prvotně pociťovala především potřeba rozlišit mluvnické osoby. A této potřebě ruský způsob plně hoví. Ostatní úkony ruština vyjadřuje, ale nikoli materiálně, nýbrž — jak víme — na pozadí tvarů budu zdorov, buď zdorov, ja byl zdorov a ja byl by zdorov, tj. tvarů sponových. Ruština tedy sponu má, ale proti češtině nikoli zpravidla v oznamovacím způsobu přítomného času.

Tento rozdíl souvisí s celým vývojem spony. Jak čeština, tak ruština svědčí o tom, že se spona vyvinula nejprve mimo oznamovací způsob přítomného času, zejména pak v oznamovacím způsobu času minulého. V staré češtině, kde je bezesponový typ oznamovacího způsobu přítomného velmi hojný, vyskytuje se pro oznamovací způsob minulý zpravidla sponový typ byl jsem zdráv nebo s jednoduchými tvary bych, biech zdráv. A ruština dokazuje starší původ spony mimo přítomný oznamovací způsob svým dnešním stavem výše připomenutým.

5. Vývoj v ruštině vrhá ostré světlo i na vývoj v češtině, zejména pak na vznik typu já nešťastný! Nelze jej pokládat za druhotně vzniklý z typu já jsem nešťastný! nebo jsem já nešťastný! výpustkou spony, protože existuje v staré češtině a vývoj spěje v historické době od nesponovosti ke sponovosti, nikoli naopak.

Podle ruštiny je dobře možné předpokládat, že i předpísemná čeština v omezeném rozsahu odstraňovala výrazovou nepřesnost čistě jmenných útvarů typu zdráv přidáváním osobního zájmena: já zdráv, ty zdráv… Ale již v rané době historické převládl typ sponový: jsem zdráv. Starší typ já zdráv držel se však i později, když se ujal typ sponový, a protože se od něho materiálně liší, využil ho jazyk k významovému odstínění. To záleží v tom, že se typu já zdráv… začalo užívat ve větách citově zabarvených, kde má osobní zájmeno úkon nositele důrazu: já nešťastný, nešťastník… Stalo se tak beze vší pochyby obdobou podle slovesných vět typu já to netvrdím, já jsem to netvrdil apod., kde osobní zájmeno vyjadřuje materiálně [198]zvlášť nositele důrazu, obsaženého v tvaru určitého slovesa jednak jednoduchého (netvrdím), jednak opsaného (netvrdil jsem), jak jsme to viděli výše v odstavci 1.

Domnívám se tedy, že je citově zabarvený typ já nešťastný! výrazový archaismus, bezesponový útvar původní, nikoli druhotný, vzniklý ze sponového útvaru já jsem nešťastný // jsem já nešťastný! výpustkou spony. Vývojově druhotný je naopak tento typ sponový; vznikl přidáním spony obdobou podle citově neutrálního typu jsem zdráv. Jde tu prostě o vývoj od nesponovosti ke sponovosti, který se v češtině pozoruje obecně. Viz výše v odstavci 2. Nejde tu tedy o vývoj sponového typu já jsem nešťastný! v nesponový já nešťastný! úsporou jednoho ze dvou výrazových prostředků mluvnické osoby (já // jsem), jakou vznikl typ s určitým slovesem já to netvrdil a já jsem to netvrdil, o kterém byla řeč v odstavci 1.

Předpokládám zde přežívání vývojově staršího výrazového prostředku já zdráv, nešťasten // nešťastný vedle prostředku vývojově pozdějšího, přesnějšího jsem zdráv… To je jev ve vývoji jazyka častý. A předpokládám zde dále nové úkonné využití výrazového archaismu, a to v úkonu citově zabarveném. I to je způsob nikoli ojedinělý. Je to jeden z příkladů důmyslné hospodárnosti jazyka, nikoli pouhého zachovávání staré formy. Jazyk tu využívá staré formy k výrazovému obohacení, ke zpřesnění ve vyjadřování myšlenek. Vlivem nového úkonu, a to citově zabarveného, změnila se výslovnost typu [já nešťastný] v citovou [já nešťastný!].

V ruštině, kde se původní nesponový typ ja zdorov zachoval jako běžný, kde spona zpravidla nepronikla, změna ve výslovnosti nenastala. Stará ruština svědčí tomu, že se tu spona vyskytovala rovněž, ale jen v menším rozsahu a časem ovládl typ bezesponový, s osobním zájmenem.[7]

Srovnání češtiny s ruštinou ukazuje, že se oba jazyky vyvíjejí na jistém společném základě a že rozdíly mezi nimi vznikají až v podrobnější pozdější realizaci tohoto základu, ale zase ve smyslu společných objektivních zákonů. Zdá-li se ruský typ ja zdorov silně [199]odlišný od českého typu jsem zdráv, je třeba si uvědomit, že je to jen dvojí různá realizace snahy o výrazové zpřesnění staršího společného typu čistě jmenného zdráv, zdorov. A dále se ukazuje, že ruština mimo oznamovací způsob přítomný sponu má jako čeština a že v oznamovacím způsobu přítomném během historického vývoje sponu v omezené míře znala a zná. Na druhé straně pak se ukazuje, že čeština zná nejen typ sponový (jsem zdráv), nýbrž i typ s osobním zájmenem (já nešťastný!).

Srovnání obou jazyků je velmi plodné a vyplývá z něho naléhavá potřeba zkoumat nejen jazyky dnešní, nýbrž i jejich historický vývoj. Bez znalosti vývoje nelze pochopit podstatu dnešní jazykové struktury. Platí to o všech slovanských jazycích, a potřeba srovnávání je proto vzájemná.

---

[1] Je tu možný jmenný tvar nešťasten, ale zpravidla se užívá tvaru složeného, protože se tyto citově zabarvené věty pociťují jako hovorové nebo lidové.

[2] Viz J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III², s. 421n.

[3] Obdobný případ úspory je tento: Slyšels to? Slyšel. — Zdali jsem to slyšel? Slyšel. — Tu se vypouští opisné jsem, které se vyrozumívá z předešlé otázky. Jde tu o výrazovou úsporu nikoli v rámci téže věty jako v typu já jsem to netvrdil // já to netvrdil, nýbrž v širším rámci dvou vět.

[4] Srov. k tomu v mé práci Neslovesné věty v češtině II (Brno 1931).

[5] Srov. v mé Skladbě z r. 1956 s. 9.

[6] C. Jiráni, Skladba jazyka latinského I (Praha 1915).

[7] Srov. k tomu v Mrázkově stati Nominální věty neslovesné v staré ruštině (ve sborníku „Studie ze slovanské jazykovědy“, Praha 1958, s. 29n.), opírající se o výsledky ruské jazykovědy.

Naše řeč, volume 43 (1960), issue 7-8, pp. 193-199

Previous Marie Těšitelová: Dobrou chuť Vám přejí RaJ, nebo Dobrou chuť Vám přeje RaJ?

Next Karel Horálek: Pohádka jako překladatelský problém