K otázce několikanásobnosti přísudku
Josef Hrbáček
[Articles]
-
Jde v praxi o otázku, jak rozlišit jednoduchou větu s několikanásobným přísudkem a souvětí souřadné, o otázku, zda učebnicová věta Žák sedí a píše úlohu je věta jednoduchá s dvojnásobným přísudkem, nebo je-li to souvětí.
Při řešení otázky několikanásobnosti přísudku jde o samostatnou problematiku, odlišnou od obecné problematiky několikanásobných větných členů. Několikanásobný přísudek tvoří oblast zvláštní, neboť určité sloveso, které bývá jeho mluvnickým základem, je členem závislým na podmětu, ale zároveň je pro větu a její organizaci prvkem nejdůležitějším, poněvadž ji jako predikát (přísudek) vytváří a volbou určitého slovesa, jeho vazebnými možnostmi, je do značné míry předurčena celá struktura věty. Sloveso je, jak praví Kuryłowicz, konstitutivním prvkem věty.[1]
1. V jazykovědné literatuře setkáváme se s několikerým řešením naší otázky. Někteří gramatikové pokládají za několikanásobné všechny přísudky, ať jsou navzájem v jakémkoli významovém poměru, rozvité či nerozvité, mají-li společný podmět. Toto hledisko uplatňuje například ruská akademická mluvnice (díl II. Skladba).[2] U nás naposledy takové stanovisko vyjádřil v časopise Naše řeč (41, 1958, s. 282) K. F. Svoboda. Svoboda cituje větu Žák sedí a píše a praví o ní: „Jde tu o větu jednoduchou s několikanásobným [5]přísudkem“ a odůvodňuje to tím, že prý tu nejde o dva predikační akty. Odmítá při řešení naší otázky kritérium významové a přehlíží rozdíly mezi přísudkem rozvitým a nerozvitým. Píše: „Jeden predikační akt je nejenom tam, kde jsou přísudková slovesa s významy nejen sobě blízkými, ale i vzdálenými, kde přísudek sponově jmenný je spojen se slovesným, … kde jsou různá slovesa rozvita týmž výrazem, ale i tam, kde každé z nich je rozvito výrazem jiným, i tam, kde se slovesa opakují (např. Stále jen četl a četl).“[3] Toto hledisko jednostranně zobecňuje jen jednu z obou výše uvedených funkcí slovesného přísudku, totiž závislost přísudku na podmětu. Nepřihlíží k tomu, že sloveso je konstitutivním prvkem věty. Posuzuje přísudek jako jiné závislé členy a souřadné spojení sloves u stejného podmětu je pak vždy podle tohoto pojetí několikanásobným přísudkem.
Je třeba ještě dodat, že hledisko vyslovené Svobodou je zatím v naší lingvistice osamocené. Počínaje Gebauerem, ale už i před ním (viz Václav Zikmund, „Skladba jazyka českého“, 1863, s. 523) všechny naše mluvnice uvádějí typ, v němž se různé přísudky vztahují k jednomu podmětu, jako souvětí.[4] Podle Svobodova pojetí by např. věta Ležel na prsou, hlavu podpíral dlaněmi a díval se upřeně do dálky moře na sotva viditelný pruh země byla jednoduchá s několikanásobným přísudkem, poněvadž by tu byl podle něho „jeden predikační akt“. Ale je zřejmé, že jazyková empirie k takovým závěrům nevede. Vždyť z tohoto souvětí lze vytvořit samostatné věty pouhým rozpojením, aniž by se přitom nějak měnil predikační akt. Vznikly by tak tři samostatné věty, z nichž každá by měla svůj samostatný a od ostatních vět odlišný obsah. Ještě násilnější by bylo uvedené pojetí v souvětích, kde souřadné hlavní věty jsou rozvity vedlejšími větami a jimi od sebe odděleny: Srazil se s nimi jednou na schodišti domu, [6]kde bydlel s rodiči, když si přišli pro toho člověka ze třetího, a dosud cítí v těle tu drkotající hrůzu, která se zmocnila činžáku (Otčenášek).
2. V naší otázce však bývá uplatňováno i hledisko opačné. Někteří gramatikové vycházejí z toho, že v jazykovém projevu je tolik vět, kolik je tam určitých tvarů slovesných. (S tímto hlediskem se často pracuje i ve škole.) Podle toho by například druhá věta ve spojení To vám je, lidi, jako prádelna s tisíci vřeteny; to to drnčí, rachotí, přede, bublá, sviští a hrčí (K. Čapek) byla souvětím o šesti větách. Je zřejmé, že i toto hledisko je jednostranné, poněvadž nepřihlíží k tomu, že přísudek je závislý na podmětu, jako jsou jiné členy závislé na členu řídícím. Vychází se jen z toho, že je sloveso konstitutivním prvkem věty, ale sloveso ve své přísudkové funkci má, jak jsme se zmínili, dvojí stránku.
3. V odborné jazykovědné literatuře nacházíme dále řešení, které se opírá o významovou stránku přísudkových sloves. J. Ružička pokládá přísudek za několikanásobný tehdy, „keď sa tomu istému činitelovi (podmetu) pripisuje súčasne niekoľko dejov, ktoré svojou povahou sú od seba priamo závislé. Ide tu obyčajne o synonymné výrazy.“[5] Podobně, ale s přihlédnutím i k činitelům jiným než významovým, snažil jsem se vyložit tuto otázku v Bulletinu Vysoké školy ruského jazyka a literatury. Je však třeba zdůraznit, že výhradně na významovou stránku se lze omezit jen tam, kde nejsou jiná kritéria mluvnická, tj. u přísudků nerozvitých.
4. Pozornosti zaslouží i výklad v učebnici Český jazyk pro 10 r., kde na s. 139 je poznámka: „Mezi souvětím souřadným a větou s několikanásobným přísudkem je plynulý přechod. Výraz Přečetl a prostudoval všechnu dostupnou literaturu pokládáme spíše za větu s několikanásobným přísudkem, kdežto větu Zvyšujeme výrobu a rozvíjíme údernické hnutí za souvětí.“ Poznámce o plynulém přechodu mezi souvětím souřadným a větou s několikanásobným přísudkem, která je také v 7. vydání Havránkovy-Jedličkovy Stručné mluvnice (1958), je jistě třeba rozumět tak, že mezi oběma těmito prostředky [7]není ostré hranice, nikoli že by nebylo mezi větou jednoduchou a souvětím souřadným hranice vůbec.
Na závěr tohoto přehledu různých názorů na naši otázku chceme ilustrovat obě krajní řešení na těchto příkladech:
Sebral a utřídil především všechny roztroušené stati o Fučíkovi, prostudoval literární a dokumentární materiál, navštívil a vyzpovídal ty, kdo Fučíka znali a spolupracovali s ním. (Literární noviny)
Půjčila jí své nové šaty z bíle a černě kostičkované bavlny a na hlavu jí tak dlouho odborně posazovala, kroutila a narovnávala starý slaměný klobouk s modrou růži, až seděl překrásně. (Olbracht)
Při uplatňování zásady, že v jazykovém projevu je tolik vět, kolik je tam určitých sloves, by se první souvětí skládalo ze sedmi vět a druhé z pěti vět. Naopak podle Svobody by to byla v obou případech podřadná souvětí skládající se z jedné věty hlavní a z jedné věty vedlejší.
Podle našeho názoru jsou v prvním souvětí tři věty hlavní a dvě vedlejší, celkem tedy pět vět, v druhém souvětí dvě věty hlavní a jedna vedlejší, celkem tedy tři věty.
*
Je nutno zdůraznit rozdíl mezi přísudkem rozvitým a nerozvitým, a proto budeme oba případy probírat zvlášť. Vyjdeme od přísudku rozvitého jako základního, neboť rozvité přísudky jsou jednak mnohem početnější než přísudky nerozvité, jednak jsou nutnou základnou pro řešení naší otázky, ukazují nejlépe nutnost odlišit několik samostatných predikací od jedné predikace rozložené v části.
Slovesný přísudek jako konstitutivní člen věty zakládá větu a rozvíjením přísudku jako větotvorného činitele se rozvíjí tedy zároveň věta. Chápeme-li skladbu jako nauku o usouvztažňování slov ve větě, je nutno vycházet ze syntaktických závislostí mezi členy.[6] Syntaktické závislosti se vyjadřují formálně mluvnickými prostředky (nejčastěji pády), ale ukazují zároveň na významové determinace slov ve větě. Vztahy syntaktické (mezi členem řídícím a závislým) a vztahy významové (mezi členem určovaným a určujícím) si odpovídají, ale [8]není mezi nimi úplná souběžnost.[7] Tato nesouběžnost mezi syntaktickými a významovými vztahy se projevuje u přísudků rozvitých, ale nemůže k ní dojít u přísudků nerozvitých (holých). Obojí případ máme ve větě Anna se začervenala a sklopila oči (Olbracht). Ve dvojici sklopila — oči člen řídící sklopila řídí člen závislý oči, mluvnickým prostředkem této závislosti je pádový tvar (4. pád podstatného jména). Po stránce významové určující člen (oči) blíže určuje a tím omezuje člen určovaný (sklopila). Graficky to možno znázornit takto:
Syntakticky tvoří sloveso sklopila s podmětovým podstatným jménem (Anna) základní větnou dvojici, tedy mluvnické jádro věty. Po stránce významové je však přísudek tvořen teprve celým rozvitým výrazem sklopila oči. Naproti tomu nerozvitý přísudek začervenala se tvoří ve spojení s podmětovým podstatným jménem syntakticky i významově větu. Věcný význam slovesa se plně uplatňuje a není omezen rozvíjejícími částmi, je tu úplná shoda mezi významovou a syntaktickou stránkou. Mluvnický a také významový rozdíl mezi přísudkem nerozvitým a rozvitým je jasně vidět např. na těchto příkladech: Chceme bydlet! — Chceme bydlet kulturně! Nemocný ještě dýchá. — Nemocný ještě dýchá kyslík. Atd.[8] Těchto rozdílů bývá stylisticky využito v případě samostatně stojících větných členů, hojně se vyskytujících v moderní próze: A myslila si: Br, jak ta jejejich postel smrdí, slečinko! Voňavkami, pudrem, všelijakými vodičkami! (Olbracht) Tím, že rozvíjející člen slovesa je postaven samostatně, je dána možnost, aby se věcný význam nejen samostatně sto[9]jícího členu, ale i slovesa (smrdí) plně uplatnil (jako u přísudku nerozvitého), neboť determinován je teprve dodatečně.
Z tohoto výkladu vyplývá náš různý postup při rozboru rozvitých a nerozvitých přísudků. U rozvitých přísudků musíme vycházet z faktu rozvitosti, holý přísudek je jen mluvnickým jádrem věty, ale právě rozvíjení tohoto jádra znamená rozvíjení věty. U přísudků nerozvitých, které jsou samostatně jádrem věty a mají přitom plný význam (nepotřebují doplnění), musíme i při respektování mluvnických zřetelů vycházet z věcných významů slovesa. Větotvorná funkce nerozvitého určitého slovesa (na rozdíl od rozvitého) je nezbytně spojena s jeho významovou samostatností a úplností.
1. Přísudky rozvité. Z faktu, že přísudek je konstitutivním prvkem věty a že rozvíjet jej znamená rozvíjet větu, vyplývají pro řešení otázky několikanásobnosti přísudků rozvitých dva závěry: (1) Ve spojení několika přísudkových sloves majících společný podmět tvoří samostatné přísudky ta slovesa, která jsou samostatně rozvita. Každý samostatně rozvitý přísudek tvoří větu. (2) Slovesa, která jsou úplně nebo převážně rozvita společnými rozvíjejícími členy, tvoří jeden přísudek složený z několika sloves, tzv. přísudek několikanásobný, a tedy jednu větu. Např. ve větě Vosy vykusují přezrálé ovoce a vysávají ovocné šťávy jsou dva samostatně rozvité přísudky, a jsou to tedy dvě věty, kdežto ve větě Vosy vykusují a vysávají přezrálé ovoce je jeden přísudek (rozložený, dvojnásobný), a je to tedy jedna věta.
Příklady samostatných přísudků zakládajících věty: Tlustý SS mě vleče dovnitř, svléká cáry košile, ukládá na slamník, ohmatává mé opuchlé tělo a poroučí dávat obklady. (Fučík) — U potoka klečel voják, smáčel v něm bílý svůj šátek a vinul mi ho okolo nohy. (Němcová) — Labužnicky před sebe natáhl nohy a zapálil si cigaretu. (Otčenášek) — Zvedla těžce svou malátnou tloušťku a pomalu se vztyčila. (Olbracht) — Vrátila se do svého růžového pokojíčku, posadila si na stůl plyšového medvěda, převazovala mu na krku růžovou stužku a věnovala tomu hraní jaksi více pozornosti, než zasloužilo. (Olbracht)
Příklady několikanásobných přísudků: Vzpomínala ještě v úterý, když mandlovala a skládala prádlo. (Olbracht) — Člověk, který se vyspal, oceňuje a řadí skutečnosti přesněji. (Olbracht) — Místo toho svíjel a rozvíjel neklidnými prsty cíp šátku. (Pujmanová) — Proti těmto agresivním opatřením rozvíjí a stupňuje italský lid právě v těchto dnech rozhořčený a masový boj. [10](Z novin) — Všem způsobům, které výrobu rychle zvyšují a zlevňují, by se měli už nyní všude naplno věnovat. (Z novin) — A dnes už i dozorci vědí a zvykli si, že cela 267 zpívá. (Fučík) — Teď lidi posedl chvat dohonit, co zmeškali, a jedli, pili, kupovali, tančili a milovali o sto šest. (Pujmanová) — Uprostřed zločinu a černé mravní spouště ploval a kymácel se jeho stolek jako ostrůvek mravní bezúhonnosti. (Olbracht) — A každý z těch rodů se toulal a bloudil po rozličných krajinách světa. (Olbracht)
Uvedli jsme více příkladů několikanásobného přísudku proto, aby bylo vidět různé situace, v nichž se vyskytuje, abychom dokumentovali jeho poměrně dosti velkou frekvenci (používání u různých autorů a v různých stylových vrstvách jazyka), a konečně aby bylo také vidět různé druhy a stupně závislosti společných rozvíjejících členů.
Stupeň závislosti rozvíjejících členů na přísudku je u různých rozvíjejících členů různý, což závisí na významové stránce slovesa. Některá slovesa vyžadují doplnění svého významu předmětem, a pak jde o závislost silnou. Některá slovesa vyžadují doplnění, ale nejde o předmětovou řízenost (rekci), nýbrž o rozvíjení příslovečným určením, tedy o závislost slabší, a to různého stupně síly. Silnější závislost bývá u určení prostředku a nástroje, které jsou ostatně dosti blízké předmětu (Klejotokové rány vyčistíme a dezinfikujeme kyselinou octovou), příslovečné určení původu a původce (Některé rostlinky byly mrazem silně poškozeny nebo úplně zničeny) apod. Nejslabší je závislost příslovečného určení okolnostního, zvláště času a místa: Tenkrát před lety jsme přemístili do nové výrobny osvědčené pracovníky a k nim postavili mladé lidi (Rudé právo). Syntaktická příslušnost okolnostních příslovečných určení k slovesům je velmi slabá, okolnostní příslovečná určení (místa a času) se vztahují přes sloveso vlastně k celé větě nebo dokonce k několika větám: Hvízdal o sto pět a špačkové se hádali a vrabci vlhce štilípali před východem slunce v sanatorní zahradě (Pujmanová), a proto přísudky, které jsou rozvity různými předměty, pokládáme za samostatné věty, i když jsou rozvity společně příslovečnými určeními. Naopak velmi silná je vázanost sloves na sebe, následují-li slovesa těsně za sebou a jsou-li rozvita společně předmětem.
Fr. Kopečný v Základech české skladby (s. 204) mluví o nenáležitém vynechávání předmětu nebo o jeho uvádění až u druhého slovesa. Za nevhodné pokládá typy: přečetl a odevzdal knihu nebo [11]přečetl knihu a odevzdal proti nejvýhodnějšímu přečetl knihu a odevzdal ji.[9] Kopečného hodnocení si žádá z našeho hlediska několika poznámek. Podívejme se na první případ, přečetl a odevzdal knihu. Kdyby takový typ byl skutečně ve všech případech nevhodný, znamenalo by to, že několikanásobný přísudek v našem pojetí tam, kde je rozvit společným předmětem, je vlastně konstrukce z hlediska jazykové správnosti chybná. Tomu však odporuje skutečnost, že takové konstrukce jsou běžné i u nejlepších autorů (ukázky jsou citovány na straně 9n.). Naopak opakování předmětu v zájmenném tvaru u druhého slovesa by působilo leckdy nepřirozeně nebo by vedlo ke změně větného smyslu. Při opakování předmětu v zájmenném tvaru záleží jednak na věcném významu sloves, jednak na způsobu rozvití. Rozvíjí-li jeden předmět dvě slovesa blízkého významu a vzájemně se doplňující, nemusí se u druhého slovesa předmět v zájmenné podobě opakovat, jeho opakování naopak působí strojeně. Např. na straně 9 citovaná věta z Pujmanové Místo toho svíjel a rozvíjel neklidnými prsty cíp šátku by pak dostala neobvyklou podobu Místo toho svíjel neklidnými prsty cíp šátku a rozvíjel ho. Čím jsou slovesa společným předmětem rozvíjená od sebe významově vzdálenější, tím více se zesiluje potřeba opakovat předmět v zájmenné podobě ještě u druhého slovesa: přečetl knihu a odevzdal ji.
Závažný je také způsob rozvití. Zpravidla bývají totiž slovesa v uvedeném větném typu (přečetl a odevzdal knihu) ještě dále rozvita, nejčastěji příslovečným určením. Např. v hořejší větě z Pujmanové jsou obě slovesa dále společně rozvita příslovečným určením neklidnými prsty. Samostatným rozvitím druhého slovesa zájmenným předmětem se slovesa od sebe oddělí a zároveň se uvolní vztah příslovečného určení k druhému slovesu, vytvářejí se dva samostatné syntaktické celky. Záleží ovšem na povaze příslovečného určení; nejzřetelněji se uvolnění vztahu projevuje u spojení těsnějších, tj. u příslovečných určení blízkých předmětu, pak je i přesun v rovině významové zřetelnější. Např. věta A nejeden exponát zaujme a nadchne pozorného návštěvníka svým důmyslem (z novin) se jak po stránce syntaktické, tak významové liší od varianty s předmětem opakovaným u druhého slovesa podle požadavku Kopečného: A neje[12]den exponát zaujme pozorného návštěvníka a nadchne jej svým důmyslem (příslovečné určení svým důmyslem se vztahuje jen ke slovesu nadchne). Jak příklad z Pujmanové, tak příklad z novin jsou ve svém původním znění věty s několikanásobnými přísudky (přísudková slovesa jsou společně rozvita) a jsou to útvary zcela běžné a jazykově správné. Naproti tomu v obměněných konstrukcích s předmětem opakovaným v zájmenném tvaru se samostatně rozvíjí každé sloveso zvlášť a jde v našem pojetí o souřadná souvětí.
Týž rozdíl je mezi typem přečetl a odevzdal knihu (několikanásobný přísudek) a typem — v tomto případě vhodnějším — přečetl knihu a odevzdal ji (souřadné souvětí). Souvětný charakter druhého typu se výrazněji projeví, změníme-li souřadné souvětí v několikanásobnou větu vedlejší, např. tvrdil, že přečetl knihu a že ji odevzdal. Opakování podřadicí spojky u druhého slovesa (že ji odevzdal) ukazuje zřetelněji větnou platnost, ale je možné jen v tom případě, že je druhé sloveso samostatně rozvito zájmenným předmětem.
Nakonec se nám tedy tyto případy s opakováním nebo neopakováním předmětu jeví jako podpora našeho kritéria, že při společném rozvití jde o několikanásobné přísudky, kdežto samostatné rozvití každého slovesa zvlášť zakládá věty.
2. Složené slovesné přísudky s určitým slovesem modálním. Pokládáme-li složený přísudek (musím psát, smím psát…) za syntaktický celek, za jeden větný člen, platí pro něj vcelku stejná zásada jako pro jednoduché slovesné přísudky. Složené slovesné přísudky tvoří jednu predikaci rozloženou v části, jestliže jsou těsně spojeny slovosledem a společnými rozvíjejícími členy. Jsou-li rozvity samostatně, každý zvlášť, jsou samostatnými přísudky a zakládají věty. Jde pak ale o věty neúplné s nevyjádřením finitního, určitého slovesa.
Příklady několikanásobných přísudků: Také tyto orgány musí prohlubovat a zdokonalovat svou činnost v těsné spolupráci s dobrovolnými masovými organizacemi. (Z novin) — Díla musí být přihlášena a předložena sekretariátu soutěže do 25. února 1960. (Z novin) — Musel pochopit a přiznat si, že talent není nic jednou provždy daného. (Literární noviny) — Jak si mohou ti mladí lidé život tak ztrpčovat a otravovat? (Nor)
Příklady samostatných predikací: Účastníci porady vyzývají vlády velmocí a všech evropských států, aby nepodnikaly žádné kroky, jež by [13]mohly zostřit situaci v Evropě a zhoršit rýsující se perspektivy v řešení sporných otázek jednáním mezi Východem a Západem. (Z novin) — Je stále jasnější, že řecké úřady čekají na vhodný okamžik, aby mohly zorganizovat před vojenským tribunálem tajný proces s Glezosem na základě falešného obvinění ze špionáže a vynést nad ním rozsudek. (Z novin)
Výklad, že zde jde při nevyjádření finitního, určitého slovesa (modálního) o samostatné predikace, podporuje fakt, že při převedení do trpného rodu dostáváme nepochybně samostatné věty, i když se určité sloveso neopakuje: … aby nepodnikaly žádné kroky, jimiž by mohla být zostřena situace v Evropě a zhoršeny rýsující se perspektivy… Opakování téhož příslovce u každého slovesa svědčí rovněž o samostatnosti predikací: Aby bylo v kompostu dostatek vzduchu, nesmí být nikdy příliš udusáván a také ani příliš promočen vodou. (Ovoc. přír.) Méně výrazným a přechodným případem je věta: Skalnaté stráně jako by chtěly srůst a zavalit Františka (Pujmanová). Těsné spojení slovosledem stojí tu proti samostatnému rozvití druhého slovesa.
Ale přísudky složené z modálního a významového slovesa se vždy za jeden celek nepokládají. Šmilauer považuje spojení typu musím psát za dva větné členy, a při takovém pojetí by pak ovšem o několikanásobné přísudky nešlo. Proti tomu věty typu … za niž profesorka kreslení nemůže a nechce brát odpovědnost (Pujmanová) musíme vždy považovat za několikanásobné přísudky.
U složených tvarů slovesných je možný pouze jediný výklad, považujeme je za celek. U nich je jako v předcházejícím výkladu třeba předpokládat nevyjádření pomocného slovesa.
Lze proto očekávat, že funkcionáři těchto organizací a stran budou aktivně působit při výchově a vedení členů a stále důsledněji usilovat o překonávání buržoazních ideologií. (Z novin)
V uvedeném příkladu jsou na hlavní větě závislé dvě předmětové věty souřadně spojené. I v tomto typu opakování téhož příslovce u každého slovesa svědčí o dvou samostatných predikacích: Půda je pak snadno odplavována a větrem v suchém období snadno odnášena. (Ovoc. přír.)
3. Přísudky nerozvité. Vyskytují se — ve srovnání s přísudky rozvitými — méně často. Přísudek nerozvitý, stejně jako pří[14]sudek rozvitý, syntakticky zakládá větu, ale liší se v tom, že i po stránce významové jí sám dává plný smysl (kdežto u rozvitého přísudku plný smysl dostává teprve celý rozvitý výraz). Z toho vyplývá, že proti rozvitým přísudkům, kde kritériem samostatnosti nebo nesamostatnosti predikace bylo samostatné nebo nesamostatné (společné) rozvití určitého slovesa, bereme u holého přísudku za základní kritérium jeho věcný význam. Slovesa významově samostatná a navzájem zřetelně významově odlišená tvoří samostatné predikace, a zakládají proto věty. Naopak za jednu větu s několikanásobným přísudkem, tedy za jednu predikaci rozloženou v části, lze pokládat případy, kdy v podstatě jeden obsah je vyjádřen několikanásobně, tj. jednotlivé přísudky vyjadřují děje navzájem se významově překrývající nebo doplňující, jsou tedy v širokém smyslu synonymní (popřípadě antonymní, protiklady tvoří vlastně jednotu nejtěsnější). Kritériem synonymnosti sloves může být ta okolnost, že při skutečných synonymech nelze zpravidla použít přechodníku, kdežto při spojeních nesynonymních sloves naopak přechodníku použít zpravidla lze. Místo Žák sedí a píše lze říci Žák sedě píše.
Případy nerozvitých přísudků tvořících samostatné predikace jsou poměrně dosti řídké. Např.:
Žák sedí a píše. (Trávníček) — Otočila se, schoulila se a spala. (Pujmanová) — Toník se mračil a mlčel. (Olbracht) — Máňa pochopila a nenaléhala. (Olbracht) — Leopold se uklonil a odešel. (Němcová) — Začervenala se, ale vzala. (Olbracht)
K poslednímu příkladu lze poznamenat, že jiná souřadná spojení než slučovací (odporovací, stupňovací apod.) tvoří spojení větná, neboť u nich je vztah proti neutrálnímu slučovacímu souvětí aktualizován a tím zdůrazněna samostatnost obou přísudků. Jednotlivé druhy souřadných spojení však do sebe často plynule přecházejí. Těžko lze někdy přesně rozhraničit slučování od oslabeného vztahu stupňovacího a odporovacího.[10]
Několikanásobné přísudky nerozvité jsou poněkud častější, zvláště v umělecké literatuře, a mívají dosti často zabarvení expresívní.
[15]Praha je jakýsi čertovský mlýn, kde všechno víří a mele se, všechno řinčí a drnčí. (Olbracht) (Dvě věty s dvojnásobnými přísudky.) — Chvástali se a naparovali jako výrostci u muziky. (Jilemnický) — Všechno jasně zářilo a svítilo. (Z pohádky) — Frasquito Barengo tedy jen čekal a svým těžkým, zamyšleným pohledem pozoroval každé jejich hnutí. Čekal a číhal, hlídal a střehl. (Bass) — Co se takový listonoš nachodí, naběhá, nadrandí, nalítá, nahoní a našlape… (Čapek)
Zvláště při tříčlenných a vícečlenných výčtech se nabízí otázka, zda by při řešení našeho problému nemohl mít jistý význam typ formálního spojování přísudků. Nejde-li o případ stylisticky příznakový, jako je zpravidla asyndeton nebo polysyndeton, je v normálním typu spojení několikanásobných členů poslední člen signalizován spojkovým připojením (viz poslední příklad z Čapka). Věta Zahradník ryl, kopal a kypřil, převracel, mrvil a vápnil (Havránek-Jedlička) je spojkovým připojením třetího přísudku rozdělena na dvě části. Spojkové připojení bývá často prostředkem formálního členění delších řad, a to na nejrůznější úseky: A proto už není voda němá. Proto zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, sténá a vzdychá a směje se… (K. Čapek). Se spojkovým připojením může být v souhlase i intonační rozčlenění řady, ale nelze z něho vyvozovat nic pro gramatické členění výpovědi na jednotlivé věty. Je ovšem třeba dodat, že často je spojkové připojení v souhlase s významovými vztahy mezi přísudky, takže členy spojkově připojené vytvářejí i těsnější významové celky. Ve větě … zatím co přihlížel, jak to v mladé republice vyskakuje i upadá, přetříďuje se a mísí se a páří (Pujmanová) rozloží se vedlejší věta významově i formálně na dva větné celky, první je dvoučlenný (vyskakuje i upadá) a druhý trojčlenný (přetříďuje se a mísí se a páří). Kdybychom z uvedené vedlejší věty vynechali první přísudek (vyskakuje), ztratil by druhý přísudek významovou protikladnost a zařadil by se i formálně, způsobem připojení, do jedné řady několikanásobných přísudků … jak to v mladé republice upadá a přetříďuje se a mísí se a páří.
Tento poslední příklad také ukazuje, že otázky významových vztahů přísudků je nutno chápat v širším smyslu než úzce synonymním. Jednu predikaci rozloženou v části tvoří i přísudky nesynonymní, ale [16]označující stejný druh činnosti nebo podobný druh činnosti. Příbuznost různých činností vyjádřených slovesy umožňuje pokládat přísudky ještě za několikanásobné.
Děda hekal, kašlal a nadával, ale přitom bedlivě sledoval syna. (Říha) — Jedli, pili, rozprávěli, dobrou vůli spolu měli. (Čelakovský) — Jedl a pil a pil a jedl, až se tváře blyštěly i ústa. (Jirásek) — Žáci ve škole čtou, počítají, píší, kreslí.[11] — Ovoce měkne, vybarvuje se a šťavnatí. (Ovoc. přír.)
Zvláště posílen je několikanásobný charakter přísudku v těchto případech: (1) V přístavkovém typu několikanásobného přísudku … páchali strašlivá ukrutenství, mordovali, zapalovali, loupili… (Olbracht). Výčet činností mordovali, zapalovali, loupili tu má přístavkový charakter, neboť je konkretizací souhrnně charakterizované činnosti vyjádřené první větou (páchali strašlivá ukrutenství); pokládáme jej za několikanásobný přísudek, přestože jde o činnosti různé. Shrnující člen často není vyjádřen, a pak zbývá pouhý výčet, ale možnost shrnutí různých činností jedním výrazem ukazuje na možnost chápat takové přísudky jako významovou řadu: Zahradník ryl, kopal, kypřil, převracel, mrvil a vápnil (tj. dělal obvyklé zahradnické práce). (2) V delších expresívně zabarvených výčtech blízkých i různých činností. Delší výčty činností jsou někdy spíše projevem expresívní násobenosti než vyjádřením objektivní jevové mnohotvárnosti a je jich stylisticky využito zvláště v krásné literatuře: to vám je, lidi, jako prádelna s tisíci vřeteny; to to drnčí, rachotí, přede, bublá, sviští a hrčí (K. Čapek).
Několikanásobný přísudek skýtá možnosti různého stylistického využití. Některé případy stylistického využití přísudku ještě zdůrazňují násobenost predikace. Běžné je zvláště významové zesilování přísudku: … vidíme dvě stránky: kladnou, kterou podporujeme a které si vysoce vážíme, a zápornou, kterou kritizujeme, odsuzujeme a zavrhujeme (z novin). Jiný způsob citového zesílení a důrazu je opakování téhož slovesa buď v jiné gramatické formě, nebo ve stejné formě: Úloha celé Národní fronty, všech jejích organizací roste a poroste s tím, jak se co nejaktivněji budou podílet na dalším postupu socialismu (A. Novotný). — Jiřík hle[17]dal, hledal od rána do večera (Erben). Několikanásobným vyjádřením téže věci různými slovesy vzniká tautologie: … a jen tehdy věřili, že žijí a nezemřeli, když byli v pohybu (Pujmanová). Sdružování zvukomalebných výrazů je také projevem stylistického násobení jedné predikace: Ulicí vítr skučí a fičí (Dyk). — Bylo jim obejít nádražní skladiště čtvrtí, kde Praha se hmoždí a hřmotí černým uhlím a mlékařskými vozy, bubny petroleje (Pujmanová). Zpravidla je několikanásobnost u přísudků rozvitých těsnějšími typy příslovečných určení dána jasně už společným rozvitím, jak ukazuje poslední příklad, ale zvukomalebné sdružování přísudků sounáležitost přísudků ještě podporuje.
4. Přísudky smíšené (rozvité s nerozvitými). Nerozvité přísudky, jak již bylo řečeno, jsou řídké, ale často se vyskytují případy smíšené, kde některé přísudky jsou rozvité (každý samostatně nebo všechny společně), jiné nerozvité. Platí zde táž kritéria, která byla stanovena výše, pro rozvité přísudky syntaktická, pro nerozvité významová. Několik příkladů smíšených přísudků (svislé čáry oddělují od sebe věty):
Anna se schovávala za záclonu | a poslouchala. (Olbracht) (2 samostatné predikace) — Ještě jednou na ni nemocný se podíval, | vzdechl — a byl mrtev. (Němcová) (3 predikace) — Půda promrzne, | lépe přijímá a udrží vláhu, | z jara se snadno usmykuje a uhrabe. (Ovoc. přír.) (3 predikace) — Karlovy Vary byly lehce omžené opary teplic a parami lesů, | šuměly, šeptaly, | mlžily se, dýmaly | a tichounce zpívaly hudbou pramenů (Pujmanová) (4 predikace)
Pozn. Nelze mechanicky každé doplnění slovesa chápat jako rozvitý přísudek, je třeba dávat pozor na možnost pojetí souslovného.
5. Věty se společným podmětem. Jak jsme se zmínili v úvodu, pokládají se někdy přísudky rozvíjející týž podmět za několikanásobné. V našem rozboru jsme chtěli ukázat, že je třeba odlišit několikanásobné přísudky a souřadná souvětí na základě jiných kritérií. Přísudky samostatně rozvité, nebo nejsou-li rozvité, alespoň významově jasně rozlišené pokládáme za souřadně spojené věty. Je však třeba říci, že proti větám s různými podměty jsou souřadně spojené věty mající společný podmět tímto podmětem těsněji spolu spojeny: Děvčata mají vyžehlené kartounové šaty a hoši se právě umyli a vzali si čistý límeček (Olbracht). Totéž platí také pro souřadně [18]spojené několikanásobné vedlejší věty se společným podmětem: Babička volala, aby šli jako lidé a neletěli jako zvěř. (Němcová)
Závěr. (1) Pro praktický rozbor by stačilo jednoduché rozlišovací kritérium. Slovesa samostatně rozvitá jsou samostatné přísudky a zakládají věty, a naopak slovesa těsně spojená slovosledem a společnými rozvíjejícími členy jsou několikanásobné přísudky téže věty. U přísudků nerozvitých, které jsou v menšině, rozhoduje věcný význam. Slovesné přísudky, které se významově překrývají a doplňují, tvoří jednu predikaci, slovesné přísudky významově samostatné a zřetelně odlišené jsou samostatnými predikacemi.
(2) Probírali jsme otázku několikanásobnosti přísudku na materiálu dvojčlenných vět se slovesným přísudkem. Přísudky sponově jmenné tvoří významové celky, ale gramaticky rozložené a při několikanásobném užití, neopakuje-li se slovesná část (spona), mluvíme o několikanásobném přísudkovém jménu: Vody byly rozkošně čisté, k pití příhodné, plné chutných a výživných ryb. (Olbracht) — … byla ke každému vlídná, ba rozmilá (Olbracht). Spojení přísudku sponově jmenného a slovesného hodnotíme ovšem jako dvě samostatné predikace: Ulice je tichá a ostře stoupá (Olbracht). Jsou-li v jednočlenných větách slovesných větné základy rozvity společně, pokládáme je za základy několikanásobné: Hučelo a znělo jí v uších víc a víc. — Na prsou jej dusí a svírá. Větné základy společně nerozvité tvoří samostatné jednočlenné věty.
[1] Kuryłowicze v tomto smyslu cituje K. Hausenblas, Bulletin Vysoké školy rus. jaz. a literatury II, Praha 1958, s. 28.
[2] Grammatika russkogo jazyka. Tom II. Sintaksis. Časť pervaja. Moskva 1954, s. 607n.
[3] Citovaným výkladem polemizuje autor s mým článkem v Bulletinu Vysoké školy ruského jazyka a literatury I (Praha 1956, s. 49n.), kde jsem se snažil řešit tuto otázku z hlediska významových vztahů mezi přísudkovými slovesy. Přísudek se slovesy s významy blízkými (synonymními) jsem pokládal za několikanásobný přísudek věty jednoduché, slovesa s významy rozdílnými za samostatné přísudky jako nositele samostatné větné platnosti vět v souvětí. Tento příspěvek je zčásti také odpovědí na kritiku a zároveň i revizí mého původního příliš zúženého pojetí.
[4] Viz např. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, s. 665, 669; Fr. Kopečný, Základy české skladby, 1958, s. 285 aj.
[5] J. Ružička, Viacnásobný vetný člen. Jazykovedné štúdie I, Bratislava 1956, s. 154.
[6] Podle V. Mathesia, srov. nově K. Hausenblas, Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování. Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury II. Praha 1958, s. 23—51.
[7] Viz u K. Hausenblase, s. 35, 36.
[8] O významové doplnitelnosti slovesa píše např. Fr. Kopečný v Základech české skladby (Praha 1958, s. 29n.) a nazývá ji „tranzitivností slovesa“. Tranzitivní jsou slovesa (nebo přídavná jména), jsou-li dále určena externě, tj. předmětem nebo příslovečným určením okolnostním. Naproti tomu příslovečné určení inherentní (spal tvrdě) jen zpřesňuje obsah slovesa, ale sloveso má svůj význam. My zde mluvíme o významovém doplnění slovesa v jiném, širším smyslu.
[9] Srov. také Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, s. 857.
[10] Je rozdíl mezi slučovacím spojením antonym a spojením odporovacím, neboť při slučovacím spojení antonym se vyjadřuje jednota protikladných pojmů, kdežto při užití odporovací spojky jde o popření nebo omezení jednoho pojmu druhým.
[11] I když je přítomno příslovečné určení místa, zmínili jsme se už, že okolnostní příslovečná určení mají velmi slabou spojitost se slovesy a jejich význam může být zatlačen jinými činiteli do pozadí.
Naše řeč, volume 43 (1960), issue 1-2, pp. 4-18
Previous Bohuslav Havránek: Kulturní revoluce a kultura jazyka
Next Igor Němec: Citově zabarvené výrazy s hláskovou skupinou -ajs-/-ajz-
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1