Dát souhlas s něčím, či k něčemu?

Jaroslav Machač

[From our counselling center]

(pdf)

-

Na správnost těchto vazeb se nás dotazuje R. S. z Prahy. Podnět k této otázce mu dala věta z úředního přípisu: Nemůžeme dát souhlas s rozvázáním pracovního poměru.

Dějové podstatné jméno souhlas má vazbu shodnou se slovesem souhlasit, spojuje se tedy s předložkou s s podstatným jménem v 7. pádě; např.: souhlasil s jeho názorem, s jeho návrhem, (vyjádřil nebo vyslovil) souhlas s jeho návrhem, národní výbor souhlasil s výměnou bytu, (projevil) souhlas s výměnou bytu apod. Předložka s, naznačující v uvedených příkladech stejnost, shodu, totožnost názoru, vyjadřuje zde formálně těsný vztah předmětu v 7. pádě k slovesu souhlasit, popř. k dějovému podstatnému jménu souhlas.

[312]Není však správné užít této vazby při spojení dát souhlas ve větě z úředního přípisu: Nemůžeme dát souhlas s rozvázáním pracovního poměru. Proč tomu tak je?

Především je třeba říci, že v této větě je vzhledem k předložkovému pádu řídícím členem věty nikoli podstatné jméno souhlas samo, jako tomu bylo v případech předchozích, nýbrž slovesně jmenné spojení dát souhlas jako celek. Spojení dát souhlas přičleňuje se k celé skupině slovesně jmenných konstrukcí neplnovýznamového slovesa dáti s podstatným jménem slovesným nebo jiným dějovým podstatným jménem, jako např. dát svolení, dát příkaz, rozkaz, dát podnět atd. Tato spojení jsou po stránce významové vlastně jen stylistickou obměnou příslušného plně významového slovesa: dát svolení znamená vlastně ‚svolit‘, dát příkaz ‚přikázat‘, dát podnět ‚podnítit‘ apod. Nepřihlížíme-li k několika ustrnulým a více méně frazeologizovaným případům, jako např. dát výhost lži, dát průchod pravdě, dát výraz obavě, dát místo žádosti aj., nemají slovesně jmenná spojení tohoto typu předmětovou vazbu v pravém slova smyslu.

Spojují se s vedlejší větou uvozenou spojkou aby, tedy např. dal příkaz, aby se všichni dostavili; dal návrh, aby byl uspořádán výlet; dal svolení, souhlas, aby byl navržen za předsedu atpod. Variantou vedlejší věty uvozené spojkou aby a vyjadřující cíl děje věty hlavní, tj. ‚aby se něco dalo, událo, stalo, uskutečnilo‘, je v tomto případě spojení s předložkou k s podstatným jménem ve 3. pádě. Také předložka k s 3. pádem zde vyjadřuje cíl jednání, a nikoli těsný vztah předmětový. Říkáme tedy: dát svolení k prohlídce, dát příkaz k odchodu, dát podnět k provedení revize apod.

A tedy také ve větě, kterou jsme uvedli na začátku, můžeme užít jen předložky k s 3. pádem; správně zní tato věta takto: Nemůžeme dát souhlas k rozvázání pracovního poměru.

Naše řeč, volume 42 (1959), issue 9-10, pp. 311-312

Previous Zd. Hrušková: Nárokace?

Next Bohuslav Havránek: Kulturní revoluce a kultura jazyka