Časopis Naše řeč
en cz

Nová práce o technice mluveného projevu

Karel Ohnesorg

[Reviews and reports]

(pdf)

-

[1]Zájem o zvukovou stránku jazyka má u nás dlouhou tradici. Správné výslovnosti se dotýkal již Hus ve své Orthografii, z níž dodnes platí jeho popis artikulace hlásky l i jeho výtka málo pečlivé výslovnosti Pražanů. Správnému přednesu věnoval celý spis Blahoslav (Vady kazatelův) a uvažoval o něm i Komenský (Umění kazatelské). Pozorování mluvené řeči českého lidu vedlo Dobrovského k úvahám o českém přízvuku, o libozvučnosti přednesu přemýšlel Durdík ve své Kallilogii (1873), v níž uvažoval i o nutnosti výslovnostních pravidel, kodifikace spisovné výslovnosti. Jejího vypracování se dožaduje také A. Frinta v úvodu k své Novočeské výslovnosti. Avšak teprve v posledních desetiletích se věnuje zvukové stránce jazyka pozornost soustavnější, jak to ukazují práce Weingartovy, Trávníčkovy a jiných. Značnou měrou se na tomto úkolu podílejí práce z oboru fonetiky, opřené často o výsledky experimentálních fonetických výzkumů.

Všechny nové práce ukazují stále jasněji na podstatné rozdíly mezi řečí mluvenou a psanou. Z nich prvá je sice starší, ale v různých dobách vývoje společnosti bylo věnováno více pozornosti buď jedné, nebo druhé, podle aktuální důležitosti jejich funkce. V naší době doznívá upoutávání pozornosti především na slovo psané a počíná se uplatňovat zvýšený zřetel k řeči mluvené, a to zvláště jako odraz společenského významu veřejných mluvených projevů působením techniky (rozhlas, film) aj. Nové práce obecně lingvistické a dialektologické, ale zvláště také odborné práce fonetické podporují zájem o kulturu mluveného slova, jejíž nutnost zdůrazňoval po Durdíkovi zvláště M. Weingart. (Srov. jeho spis Český jazyk v přítom[95]nosti, Praha 1934, a stať Zvuková kultura českého jazyka ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932.)

Rozvoj techniky (zvukový film, rozhlas) a nové formy veřejného života společenského, kdy mluvené projevy jsou důležitou složkou společenského působení, povedou nezbytně k dalšímu rozvíjení zájmu o řeč mluvenou, jíž se musí věnovat právě taková pozornost, jaká se věnovala donedávna jen řeči psané. A lze doufat, že v dohledné době budeme všichni — i pod vlivem školní výchovy — právě tak citliví k pokleskům mluvním, jako máme školou vypěstovaný cit pro chyby pravopisné. Zatím totiž tomu tak nebylo. Vždyť první závazná pravidla pravopisná byla stanovena již počátkem století (r. 1902), kdežto první pokus o pravidla spisovné výslovnosti se datuje o půl století později (r. 1955).

Zůstane trvalou zásluhou B. Hály (jehož pětašedesátin jsme nedávno vzpomínali), že spojoval ve své práci vždy teorii s praxí a že přenesl výsledky fonetického bádání na pole praktické. Ve spolupráci s lékařem prof. dr. M. Sovákem vydal dnes obecně známou (a již v třetím vydání rozebranou) publikaci Hlas-řeč-sluch, ve dvou vydáních vyšla jeho Mluva ve zvukovém filmu, byl jedním z členů autorského kolektivu publikace O mluveném slově (Daneš-Hála-Jedlička-Romportl) a z jeho popudu byla ustavena při bývalé České akademii věd a umění komise pro zjišťování české výslovnostní normy, jejíž nárys vyšel za jeho redakce v knížce Výslovnost spisovné češtiny (Praha 1955). Pro tisk je připravena jeho práce Obrazy artikulace hlásek, v níž názorně ukazuje na charakteristické rysy artikulace v devíti evropských jazycích a sleduje i cíl, aby uvědomění rozdílu v článkování hlásek vedlo k uvědomění a správnému napodobení výslovnosti těchto jazyků.

Z úvahy o rozdílech a vztazích mezi řečí mluvenou a psanou vychází B. Hála ve své nejnovější práci. Technikou mluveného projevu čili dikcí rozumí fonetické podmínky a zákonitosti mluvního výkonu, posuzované z hlediska správného a dokonalého zacházení s mluvními orgány a se zvukovými prostředky řeči. (Je to pojetí rozdílné od koncepce Saričevové, Sceničeskaja reč, která chápe techniku řeči jako důležitý prostředek při ztělesňování scénických obrazů, kdežto dikce se týká podle ní jen výslovnosti.) Zahrnuje proto Boh. Hála do termínu dikce všechny tři složky řeči tvořící nedílnou jednotu při mluvním výkonu: dýchání, tvoření hlasu a tvoření hlásek. Přitom mu nejde jen samoúčelně o tento výkon sám o sobě, ale o jeho vhodné a účinné využití pro všechny veřejné mluvní výkony, při nichž se dostávají mluvčí do styku s kolektivem. Tyto mluvčí rozděluje na tři skupiny: mluvčí stálí (učitelé, herci, rozhlasoví hlasatelé), mluvčí příležitostní (řečníci a přednášeči na veřejných [96]jednáních) a mluvčí s posláním ryze praktickým (hlasatelé v místních rozhlasech, telefonistky, průvodci ap.). Přechází pak k výkladu o třech podmínkách správné a pěkné dikce (správná činnost mluvních orgánů, přesné tvoření hlásek, zachovávání ortoepické normy) a ukazuje, že i v mluvené řeči můžeme zjistit různé styly. Zde rozlišuje — odchylně od běžného odborného pojetí jazykových, a tedy i výslovnostních stylů — mluvu pečlivou, pohodlnou a nedbalou a v přehledné tabulce zjišťuje vztahy fonických stylizací k jazyku spisovnému i hovorovému.

Po těchto vstupních kapitolách následuje první oddíl knihy, věnovaný technice mluveného slova. Jsou tu popsány mluvní orgány z hlediska dikce (odděleně ústrojí dýchací, orgán hlasový a mluvidla umístěná nad hrtanem); autor zde podává jádro podrobnějších výkladů ze svých prací starších, připojuje však novou, velmi přehlednou tabulku roztřídění českých hlásek (s. 37). Zmiňuje se tu také o pracovním výkonu a o únavnosti mluvidel. Mluvní profesionály bude zajímat zjištění, že mluvní výkon představuje přibližně 300 000 kmitů hlasivek za hodinu (u žen počet dvojnásobný) a že při průměrné rychlosti mluvy musí mluvidla vytvořit 600 různých hlásek za minutu, takže v jedné hodině musí zaujmout (mimo pauzy) na 30 000 různých artikulačních postavení (při rychlém mluvním tempu dokonce 50 000 i více). Je tedy veřejné mluvení výkon namáhavý, a to nejen z hlediska čistě fyziologického, nýbrž i vzhledem k psychice, jak na to upozorňuje autor dále (na s. 126). „Mluvčí se má proto snažit, aby tuto práci učinil co nejproduktivnější: špatné písmo se dá rozluštit, i když s obtížemi, špatná řeč nikoliv.“

Druhá kapitola prvního oddílu je věnována výcviku mluvidel. Upozorňuje se na to, že návodů bylo uveřejněno (a dodali bychom, že i dále je uveřejňováno) velmi mnoho, bohužel vesměs neopřených o bezpečný fonetický základ. Je tu pak podán návod na výcvik dechu (zvýšení kapacity plic, správná dechová ekonomie), na výcvik hlasu (jeho síla a ohebnost) a je připojen podrobný popis výcviku artikulace s vlastním autorovým návrhem na artikulační cvičení. Ta jsou založena na přesvědčení, že je nutné vycházet z uvědomění svalové práce mluvidel pozorováním, pomocí správných fonetických popisů a vlastními pokusy. — Pro tyto pokusy mohou dobře posloužit dvě fonetické metody, metoda umělého patra (palatografie) a metoda barvicí (lingvografie), jejichž popis je připojen v přídavku na s. 171—174.

Významné je tu upozornění (s. 58), že „při veřejném výkonu řeči by se ušetřilo mnoho zbytečného křiku, kdyby se přesněji artikulovalo“. Jak často máme v denním životě příležitost přesvědčit se o platnosti této myšlenky! Velmi pěkně pak je ukázáno, že termín [97]„přesná artikulace“ bývá nejasný a že při nesprávné artikulaci nejde obyčejně o zanedbávání zásad, nýbrž spíše o jejich neznalost. Proto jsou připojeny k návodům artikulačních cvičení i kresby znázorňující postavení mluvidel při jednotlivých hláskách.

Třetí kapitola je věnována souvislé mluvě z hlediska dikce, její modulaci pomocí síly (dynamika slova a věty), výšky hlasu (melodie řeči), kvality hlasu (barva hlasová) a času (mluvní tempo). Zde na rozdíl od svých starších prací, v nichž autor rozlišoval tempo osobní a věcné, mluví o mluvním tempu celkovém, závislém na individuálních zvyklostech mluvčího, o mluvním tempu dílčím (regulovaném mluvčím vědomě), o tempu větném a o tempu slovním, připojuje důležité upozornění na nebezpečí komolení slov delších nebo slov často užívaných ([rálizace]-realizace, [páč]-poněvadž.). Následuje výklad o členění souvislé řeči (frázování a pauzy) s důležitým upozorněním na tzv. pauzu hláskovou. Ta vzniká při styku souhlásek p, t, ť, k, c, č s následující samohláskou a její zanedbávání může působit nelibě na posluchače (srov. např. proč odešel — [pro čodešel], květ uvadl — [kvě tuvadl]; k podobnému jevu může dojít i po souhláskách jiných (máš uši — [má šuši], zbystřeným okem — [zbystřený mokem]). Tento jev vysvětluje autor tendencí, aby při vyslovování slabik byl jejich začátek tvořen souhláskou, a doporučuje v těchto případech buď užití rázu, nebo vsunutí krátké pauzy.

První oddíl knihy je zakončen kapitolou o doprovodných tělesných pohybech při řeči, přičemž se tu rozlišuje — jistě správně — mimika (rozmanité utváření obličeje mluvčího) od gestikulace (hlavně pohyby rukou). Závěrem pak je podán návod pro výcvik souvislé mluvy (cvičení elokuce a procvičování fonických složek mluvy).

V přehledné tabulce (s. 122—123) je podán přehled ovládání hlasových modulací i všech ostatních fonických složek mluvy podle jejich původu a dikčního i individuálního využití: původní útvar fyziologický, akustický (optický) dojem, užití v mluvě, užití v dikci, užití individuální, užití nevhodné (kakofonie).

Na rozdíl od prvního, spíše didaktického oddílu obsahuje druhá část knihy aplikace fonetických pouček na mluvní praxi. Rozebírá se tu různý způsob dikce řečníka a recitátora (s ukázkami konkrétních příkladů) a na velmi jasné stanovení rozdílu mezi přednášečem a hercem navazuje požadavek, aby recitátorova mluva byla dokonalá; uvádí jej výrok Stanislavského: „K jakému prospěchu bude veškerá jemnost prožívání, bude-li na scéně vyjadřována špatnou mluvou?“

V rozboru mluvy herecké vytyčuje autor jako hlavní úkol herce stálou péči o kulturu mluveného slova, dotýkaje se přitom problému vel[98]mi aktuálního, totiž rozšířené dnes snahy o jakýsi mluvní naturalismus, způsob mluvy, který z neinformovanosti nebo z neporozumění bývá považován za „lidový“. — Pokud jde o „uměleckou deformaci mluvy“, výstižně tu autor upozorňuje (na s. 152), že je rozdíl mezi různými experimenty v malířství a mezi „úpravami“ mluvy, poněvadž „jazyk je majetkem celonárodním, a proto s ním nemůže libovolně zacházet každý, koho to napadne.“

Jistě je nutno také souhlasit s autorovou tezí, že řeč v divadle má sice své zvláštnosti, avšak že o případných licencích je možno uvažovat teprve na podkladě všeobecné normy, závazné pro všechny herce bez výjimky.

Po výkladu o mluvě herecké následuje úvaha o herectví filmovém a o technických okolnostech, které jsou tu odlišné od projevů na jevišti, dále pak několik připomínek k práci našeho rozhlasu. Ten se nesmí spokojit podle autora jen poskytováním vzoru dobré mluvy a tím, že mluvu nebude kazit, nýbrž měl by být střediskem péče o kulturu mluveného slova. K tomu je připojeno konkrétní upozornění na některé kazy, které proti výslovnostní normě je možno někdy z rozhlasu slyšet. (Autorem vyslovený požadavek soustavného školení interních rozhlasových mluvčích v mluvní technice byl za tisku knihy realizován v závodní škole práce rozhlasu brněnského.)

Zvláštní kapitola je věnována mluvní a hlasové výchově ve škole, která se nemá snažit pouze o to, aby se dítě naučilo správně užívat jazyka psaného. Je možno souhlasit s názorem B. Hály, že ve škole je třeba nechat děti spíše vypravovat než psát. Vždyť tak se to také ve většině škol v cizině provádí. Proto podává B. Hála i plán rozvrhu mluvní výchovy na různých stupních a typech škol. Domnívá se také, že hodnocení literárních děl při školním vyučování by mělo být daleko větší měrou než dosud zaměřeno i na rozbor a ocenění veršů také po stránce zvukové.

Je tedy nová Hálova kniha velmi záslužná, neboť neobsahuje jen aplikace fonetických poznatků na mluvní praxi. Její dosah je pro bohatství námětů mnohem širší, týká se jazykové kultury a pěstování mateřského jazyka vůbec. Uvítají ji proto s radostí jak „uživatelé řeči“, tak i učitelé na našich školách, poněvadž tato publikace je důležitým přínosem pro pěstování mateřského jazyka, pro péči o naši řeč.

[1] Bohuslav Hála, Technika mluveného projevu z hlediska fonetiky. SPN, Praha 1958, s. 182 s 38 obrázky v textu, váz. za 12,80 Kčs.

Naše řeč, volume 42 (1959), issue 3-4, pp. 94-98

Previous Miloš Dokulil: Dělení slov

Next Alois Knop: Dvě nové monografie z oblasti moravských nářečí