Dělení slov

Miloš Dokulil

[Articles]

(pdf)

-

V posledním vydání Pravidel českého pravopisu byly nově formulovány také zásady dělení slov, které se tu podávají v rámci kapitoly Hranice slov v písmu.[1] Dělení slov je totiž jen zvláštním případem, kdy z vnějších důvodu nemůže být písemný obraz slova jednolitý, souvislý, nýbrž je třeba rozdělit jej do dvou po sobě jdoucích řádků. V takovém případě se naznačuje spojovací čárkou (která se v této platnosti nazývá čárkou rozdělovací), že písemné útvary na konci jednoho řádku a na začátku druhého řádku nejsou samostatnými slovy, nýbrž jen částmi jednoho slova. Rozdělování slov do dvou řádků je vždy jen východiskem z nouze, nutným zlem, jež porušuje písemný obraz slova. Proto Pravidla jasně říkají, že k dělení slova saháme jen v případech nezbytných. Z této zásady plyne, že se nedoporučuje takové dělení slova, při němž by na jednom řádku zůstalo pouze jedno písmeno, neboť takové dělení slova sotva lze zdůvodňovat [93]skutečnou praktickou potřebou. Jinak Pravidla považují otázku dělení slova za záležitost spíše technickou, z hlediska jazyka samého nepodstatnou.

Také nová Pravidla podržují ovšem zásadu, že slova dělíme jen na hranici slabik, doplňují však tuto zásadu zřetelem k složení slova. Je-li již třeba slovo dělit, pak nejmenším zlem je dělit slovo na takové slabiky, které tvoří i významové složky slova (neboť takové dělení ještě nejméně ruší při čtení): proto se doporučuje dělit slova složená a odvozená především na švu složeniny (samo-uk), popř. na švu předpony a slovního základu (podniknout). Jinak lze ovšem v případě potřeby dělit slova na kterékoli slabičné hranici. Také v stanovení slabičné hranice tam, kde ve výslovnosti není dost zřetelná (bývá tomu tak, je-li mezi samohláskovými slabičnými vrcholy víc než jedna souhláska), doporučují Pravidla opřít se o povědomí slovotvorného, popř. tvaroslovného skladu slova: Nebrání-li tomu základní zásada českého slabikování, podle níž se slabika musí počínat souhláskou, jestliže souhláska v témž slově předchází před samohláskou, hranice slabiky se v takovém případě zpravidla totiž shoduje s hranicí významových složek slova, tj. základu slova a slovotvorné přípony (snaz-ší, prud-čeji, lid-ský) anebo tvaroslovné koncovky (kost-mi, pomoz-me, tisk-li, skočiv-ši). Tam, kde se nemůže opřít o morfologický (slovotvorný a tvaroslovný) sklad slova, je povědomí slabičné hranice nejisté, a proto také je možné dělit slovo rozmanitým způsobem (srov. např. čes-ký i če-ský atp., ses-tra i se-stra, ba dokonce i sest-ra (k tomuto poslednímu způsobu se však budeme uchylovat co nejméně, protože skupina souhláska + r, l náleží zpravidla vždy k téže slabice). Tiskárnám, v nichž je žádoucí jistá jednotnost, se doporučuje, aby v takových případech ponechávaly na konci řádku jednu souhlásku, ostatní pak aby sázely na řádek následující (ses-tra, čes-ký).

Pokud jde o slova cizí, stanoví nová Pravidla výslovně, že je můžeme dělit podle týchž zásad jako jednoduchá slova česká, tj. se zřením k jejich výslovnosti v češtině (Rousseau [ru-só], To-glia-tti [to-lja-ti]). Přitom se ovšem připouští i možnost dělit ve shodě se složením cizího slova, je-li píšícímu známo: Ant-arktis, Karls-ruhe.

Ve smyslu zásady, že nejmenší pravopisně oddělitelnou částí slova je slabika, nedoporučují Pravidla rozdělovat do dvou řádků neslabič[94]nou předložku a slovo, k němuž náleží, i když předložku (a to i neslabičnou) považujeme jinak za slovo.

Vedoucí zásada nerozdělovat zbytečně, co k sobě patří, vedla sestavovatele nových Pravidel k tomu, že nedoporučují rozdělovat do dvou řádků ani písemné znaky skládající se z čísel a značek, např. 10 Kčs, 100 m, 120 kg atp.

---

[1] Podstatné části této kapitoly, přinášející poučení o psaní zvlášť a dohromady (tzv. spřežkách), věnovali jsme samostatný článek v posledním čísle našeho časopisu.

Naše řeč, volume 42 (1959), issue 3-4, pp. 92-94

Previous Luděk Bachmann: K vývoji slovní zásoby lidového jazyka

Next Karel Ohnesorg: Nová práce o technice mluveného projevu