Časopis Naše řeč
en cz

Úvahy nad novým českým etymologickým slovníkem, II.

Václav Vážný

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

K výkladu některých slov bylo by možno připojit doplňující poznámky nebo připomínky.

Tak např. u evropského slova krokodýl mohla být zmínka o tom, že stč. znělo kokodril (Gebauer, Slovník II, 75, s doklady z biblí Olomúcké z r. 1417, Musejní 1429, Kladrubské z 2. pol. 15. stol., z Povídky o Alexandrovi, tisk z 1513, tedy z 15. a z poč. 16. stol.) ve shodě se středohornoněm. tvarem kokodrille m. (od 13. stol.), což je odrazem středolat. cocodrillus, jež vzniklo přesmyknutím z řec. krokodilos. Na tuto původní podobu slova navazují opět němečtí i naši humanisté od 16. stol. a tak se dostává do spisovné němčiny i češtiny.

U hesla baba správně vykládá Machek zdrobnělé babka opovržlivě ‚malý peníz‘, původně jistý uherský peníz v našich zemích nevítaný a od sněmů znehodnocovaný; bylo by možno však uvésti i maď. slovo babka ‚bobek, bobeček, halíř, vindra, babka‘ i běžné rčení, egy babkát sem ér ‚nestojí ani za babku‘.

mišpule: podle Machka „dříve nyšpule, slc. dosud nyšpuľa. Pramenem staršího tvaru je ital. nespola, lat. nespilus, mespilus. Od Presla m-.“ Ovšem třeba připomenout, že už v stč. byly podoby slova s m- i s n-: tedy mišpile, mišpule i nyšpule (Gebauer, Slovník II, 372); podobně tomu bylo i v staré něm.: srov. sthn. mespila, nespila, střhn. mispel, mespel, nespel, dnešní Mispel. Co se týče lat. podoby slova, jeho předlohou a východiskem bylo řec. mespilon, jež dalo lat. mespilum. V slc. je spis. mišpuľa, nář. však i nyšpuľa, nešpuľa.

K vývoji významu slovesa tázati (se), jež bylo patrně iterativum k *tęgnǫti ‚táhnouti‘ — tázání patrně ‚vytahování zpráv‘ — můžeme uvésti doklady starého významu tohoto slova ze slovenských nářečí. Na Slovensku v dolním Trenčansku — místy mezi Trenčínem a Novým Mestem nad Váhom, např. v Beckově nebo v Kočovcích — donedávna se říkalo a snad ještě dnes se říká tázat slamu z kozla = vytahovat slámu z ‚kozla‘, ze stohu slámy; natázat klásky z kríža (Beckov) nebo z Bošácké doliny, mám doklad ťázat priesadu = trhat nějakou ‚plantu‘.

U slova ropucha uvádí Machek slc. názvy rapuchnačka i ropuchnačka. Situace na Slovensku je však mnohem složitější: 1. Na převážné části Slovenska a v spisovné slovenštině je ropucha (podobně jako ve spisovné češtině), na vých. Slovensku též ropuha, poměrně vzácně ropuchnačka. 2. Méně častá je podoba rapucha (místy na záp., vzácně střed. a částečně i na vých. Slovensku), též rapuchnačka. 3. Nejméně častá podoba repucha (např. v okolí Kremnice). Vedle toho jsou i jiné názvy: chrastavá žaba, , koritnačka (většinou na Slovensku, tak např. v Turci, Zvolenu atd., ve významu ‚želva‘, spis. korytnačka), skučka (souvisí se zvukomalebným skučať, srov. skučiak ‚fňukal‘).

Co se týče slc. typů ropucha, rapucha, repucha, odpovídají ukr. podobám ropúcha, rapucha, repucha, uvedeným v Machkově slovníku. Proměnlivost hlásek v jejich základu slovním: ro-, ra-, re-, jakož i v příponách, vykládal bych ne z nějakých starých rozdílů v základním skladu slova, nýbrž spíše z jeho expresívního významu: u takových slov jsou podobné obměny velmi časté. K otázce původu slova ropucha se snad ještě příležitostně vrátím.

Jinak je velmi zajímavé sledovat paralely samostatného stejného nebo podobného tvoření slov v různých jazykových prostředích nebo jejich nějakého vnitřního nebo vnějšího společenství týkajícího se podstaty, pramene nebo tvůrčí ideje vedoucí k výtvoru slova. Bohaté doklady tohoto myšlenkového a jazykového společenství nacházíme velmi často v etymologických výkladech Machkových. Sám bych zde jen uvedl několik doplňujících ilustrací, které mi přišly na mysl při četbě Machkova slovníku.

Slovo pstruh, pol. pstrąg, rus. pestrúška atd., se právem vykládá od příd. jména *pьstrъ ‚pestrý‘: pstruh má totiž červené skvrnky na hřbetě a na bocích. Jistě je velmi pozoruhodné, že z podobných významoslovných podnětů vzniklo i německé jméno pstruha, Forelle, a ostatní západogermánské paralely tohoto slova z předgermánského základu *prknā, záp. germ. *forhna, souvisícího s řec. perk(n)os ‚pestrý‘.

K slovu mic(in)ka ‚kočka‘ (lichotně), míca ap. je třeba připomenout, že je nejen slc. micka = mačička, též ve významech ‚jemná žena, mazlivé děvče‘ i ‚malá čapka pro děti‘ i n. míča, -aťa, ale je i něm. Mieze (teprve v novohornoněm.); vykládá se buď jako lichotná podoba jména Maria, přenesená i na kočku; pak by Mieze bylo paralelou k slovu Hinz z Heinrich, jež se stalo lichotivým slovem i pro kocoura; anebo v slově Mieze se skrývá onomatopoický základ (lákavý zvuk kočky pro její mláďata) jako v příbuzném italském micio a v příslušné k tomu románské skupině slov. Do stejné zvukomalebné tvůrčí oblasti patří i něm. miauen, mauen, jako naše mňoukati apod.

Slovo krt — podle rus.-csl. kroto-ryja — Machek správně vykládá jako zkráceninu; první část složeniny souvisí podle Machka „nepochybně“ s lit. krutùs ‚čilý, horlivý, pracovitý‘, tedy krtek = ‚horlivě ryjící‘. Tento výklad v základě bychom mohli podepřít i dosud existujícími doklady slc. zimorija, zimórija, zemorij, zimorij (podle J. Orlovského, Z kmeňoslovia gemer. nárečí Muránskej doliny, Linguistica Slovaca III, 1941, 111, zimória ‚krt‘; nesprávně se tam však vykládá slovo to jako tvoření příponou -ia, tvoření vyskytující se nejvíc u slov cizího původu). Tyto místní nářeční názvy slovenské můžeme vysvětlit jen ze základu *zemo-ryja ‚ryjící zem‘.

Dobře však by bylo ukázat i na paralely v jiných jazycích ide., tak v našem případě zvláště na něm. Maulwurf („das die Erde aufwerfende Tier“, zemi vyhazující, ryjící zvíře — srov. střhn. molte = země). Z řady obměn tohoto slova ukáži aspoň na střhn. mûwërf ‚Haufenwerfer‘, neboť jako u nás a v jiných jazykových prostředích objevuje se to slovo i v němčině s řadou lidově etymologických obměn a synonym. V souvislosti s tím snad bych v prvé části slovanské složeniny neviděl příd. jméno *krъtъ, nýbrž výkladovou možnost jinou, tj. základ substantivní znamenající „vyhrabanou zem“ i „krtinu“.

Slovo kočka místo kotka podle Machka vzniklo asi podle druhého názvu ‚kočky‘ mačka, kdysi rozšířeného i v češtině. V slově mačka může být totiž -č- už odedávna z citoslovce. K tomuto výkladu můžeme poskytnout jinou velmi pravděpodobnou blízkou vývojovou ilustraci na slovenském názvu ‚kocoura‘: kocúr - kacúr. Pro velkou jižní část středního Slovenska je totiž — proti obvyklé československé podobě kocúr, kocour — charakteristická podoba kacúr (tak např. v zvolenském Pohroní na východ od Banské Bystrice, v Gemeru, na většině Novohradu a zčásti ve vých. Hontě). Jako podle výkladu Machkova č. kočka místo kotka vzniklo asi podle druhého názvu ‚kočky‘ mačka, tak i v obvyklé slovenské dvojici mačka / kocúr podle mačka se místy změnilo slovo kocúr na kacúr.

K výkladu slova puťka ap. ‚slepice‘ z vábícího citoslovce puť můžeme uvést paralelu v nář. něm. názvu ‚krocana‘ nebo ‚krůty‘, Pute, Puthahn, Puthuhn, podle podobného citoslovce put, put.

Zvukomalebné kvákati je nejen všeslovanské, ale i germánské; srov. něm. quaken, starší i quacken, dolnoněm. kwaken, angl. quack.

K slovesu lulati ‚močiti‘ z dětské řeči máme např. paralelu i v něm. zvukomalebném lullen, středodolnoněm. a středonizozem. lollen.

Pod heslem žába uvádí Machek slc. žabikláč, žabidráč, val. a vých. č. žabidrák ap. posměšně o chatrné kudle. Zajímavé by bylo ukázat i na něm. názvy špatného nebo chatrného nože, kudly, vzniklé z podobné představy na široké oblasti od horního Německa až k pobřeží: Froschengickser, Froschenmetzger, Froschenstecher (šváb., švýc.) nebo Krottenschächter (lotrin.) nebo Ameisengelz, Ferkelskneip, Fräschekikser, Fröschenströpper, Hahnenflimm, Krottequikser, Krutschenschinder, Scheckestecker (rýn., dolnoněm.) aj. Názvy německé i české a slovenské vznikly — patrně nezávisle — ze stejné představy nože, který je zrovna ještě jen k tomu dobrý, aby zabil nějaké zvíře, většinou budící hnus nebo odpor; ale jazykový výraz myšlenky je tak rozmanitý, jak jen možno, jednak podle počtů zvířat, která jsou určena za oběť, jednak podle značného počtu synonym pro pojem: dříti, zakláti nebo zabíti nějaké zvíře.[1] Shoda českého a slovenského tvoření s německým může být i svědectvím o tom, jak na nejrůznějších místech při myšlení lidu v základě stejném může vzniknout i bez nějakého zvláštního vzájemného vlivu stejná myšlenka, idea, a vytvořit shodný jazykový výraz, odpovídající zcela výrazům vzniklým na jiných místech, třeba navzájem velmi vzdálených. Ovšem musíme si uvědomit, že se v tomto a v mnohých jiných podobných případech křižují dvě základní skutečnosti: stěhování myšlenek, idejí, a samostatné tvoření.

Co se týče Machkových etymologických výkladů, snad nás vždy plně neuspokojí, k některým budeme mít možná nějaké námitky, výhrady nebo doplňky: je to věc u díla tak rozlehlého, jako je etymologický slovník, lehce pochopitelná. Snad se k některým — zvláště novým — Machkovým etymologiím příležitostně ještě vrátím: zde si všimnu aspoň několika jeho výkladů.

Č. fík, podobně jako slc. pol., hluž., dluž., r., slovin. figa, vykládá Machek ze střhn. vīge a to z ital. nář. figa, lat. fīcus. Tak jistě právem možno vyložit slovanské podoby žen. rodu figa; ale v č. fík vidíme spíše s Gebauerem učenou výpůjčku ze základu fīcus v latinské bibli; podobně např. na oblasti germánské vedle něm. Feige, sthn., stsas. fīga z ital. figa, se právem vykládá anglosas. fīc-aeppel, -bēam, -trēow anebo stnor. fīk(ja) z lat. fīcus (Kluge-Goetze 151).

haniti, haněti, hana, hanba ap. řadí Machek k stč. haditi (s. 120): stč. i nč. haniti vykládá totiž ze stč. haditi, psl. *gaditi, a to záměnou zubnic d / n (ď / ň); z toho pak přechodem do jiné skupiny vzniklo haněti, postv. hana, dále hanba, hanbiti apod. Machek se však nezmiňuje o možné souvislosti slova hana ap. s něm. Hohn, sthn. hōna f., střhn. hōn m. = pohana, hanba, na niž v duchu naší starší výkladové tradice upozorňuje např. Holub-Kopečný: „hana asi psl., ale pod vlivem něm. Hohn, st. hōna atd.“. Je jistě pozoruhodné, že ze sthn. hōnen, nhn. höhnen, vzniklo též franc. honnir ‚haněti‘, ze sthn. hōnida f., ‚hanba‘, franc. honte, střlat. hōnta. Sám pokládám u slova hana, patřícího do okruhu středověké rytířské terminologie (srv. např. ‚rytíř bez bázně a hany‘), vliv německé předlohy za velmi pravděpodobný.

morka, č. krůta, k tomu m. morák; slc. morka, moriak. Machek se zmiňuje jen o domněnce Dobrovského, že název ten vznikl od hlasu mor, a uvádí v této spojitosti i něm. nář. název mierhong. Podle mého názoru výraz morka pro známého původem severoamerického představitele ptáků kurovitých, zdomácnělého v našich zemích od 16. stol., označuje ‚krocana‘ jako tvora ze zámoří nebo po moři k nám dopraveného: neboť z takové nějaké představy v souvislosti s mořem vznikla velmi pravděpodobně slova morka moriak, mor. morák. Pravděpodobnost našeho výkladu dosvědčují i názvy krocana z jiných jazyků, tak pol. indyk, rus. indjuk, indejskij pětuch, tj. ‚pták indický‘, ital. pollo d’India, franc. le dindon z coq ďInde, jihovýchodoněm. (v Bavorsku a v Rakousku) Indian, Indianer a starší Indianisches Huhn, nebo v oblasti severoněm. Kalekutisches Huhn, Kalkun (podle Kretschmerovy Wortgeographie der hochdeutschen Umgangssprache, Göttingen 1916, s. 380 až 381, asi z Kalkut vlivem Huhn) a stejně i rus., pol. kalkun. Protože však krocan přišel do Evropy z Ameriky, a ne z východní Indie, tak jméno Kalikutisches Huhn spočívá na záměně Východní a Západní Indie. Název Indianisches Huhn znamenal vlastně ‚východoindické kuře‘, dříve i Kalikutisches Huhn; Kalikut (nyní Kalikat) bylo totiž první indické místo, které Evropané poznali.

velryba, stč. velryb: Toto slovo se obyčejně vykládá ve shodě s pol. wieloryb jako převzaté z něm. Walfisch, a to mylnou etymologií podle velký; tak např. Holub-Kopečný. Machek však pokládá to slovo za složeninu starého typu se změnou rodu (pod. jako louka palouk). S něm. Walfisch nemá naše velryba podle Machka geneticky nic společného. Ovšem zamyslíme-li se podrobněji nad touto etymologií z hlediska celé významové skupiny, překvapí nás velmi pozoruhodná skutečnost, že se právě výrazy pro mořské ryby a mořská zvířata v severním moři v příbuzných jazycích často opakují anebo jsou ve zvláštní bližší vnitřní nebo vnější souvislosti. Tak srov. např. něm. Lachs, lit. lašiša, slc. losos; něm. Stör, rus. osëtr, č. a slc. jeseter atd., lit. erškëtras ap.; něm. Platteise, náš platejs apod.; treska z rus. treska v možné souvislosti se skandinávským torsk, stnor. Porskr, něm. Dorsch nebo podle Machka spíše v souvislosti s nějakou starou, blíže neznámou severskou variantou; tuňák, pol. tuńczyk, rus., ukr. tunéc atd. pravděpodobně z něm. Thunfisch nebo z lat. thunnus; vorvaň z rus. vórvan’, jehož původ podle Machka je nejasný, snad norský nebo laponský, ale ukazuje přece — myslím — k určité vývojové spojitosti s něm. Walltran n. Walrat, z něhož se také původ slovanského vorvaň obyčejně vykládá. Tak např. u Holuba-Kopečného. Proto také pokládám etymologickou spojitost slova velryb(a) s něm. Walfisch za velmi pravděpodobnou.

Nář. mor., val. apod. portáš — ovšem je i slc. portáš, hlídač u brány ‚vrátný‘ — vykládá Machek z rumun. poteraš ‚člen potery, trestné výpravy proti hajdukům‘; ovšem spíše bych to slovo vykládal jako Šmilauer ve shodě se Sulánem (Sur quelques éléments hongrois du vocabulaire tchéque, Studia slavica Academiae scientiarum Hungaricae III, 1 — 4, 1957, s. 295 a 296) z maď. portás běžného už v 17. a 18. stol. Slovo to — adjektivní tvoření sufixem -s od podst. jména porta, portya — mohlo proniknout přímo z Maďarska na moravské Slovensko i na oblast vlastního Slovenska.

Rovněž sporný je výklad č. nář. slov rantaš, rantaška, rantoš(ka), rankaš(e), rámkaše, rozhodně souvisících s mor. nář. rantoš, rankoš, rantoška atd. ze staršího něm. rāmtasche, sáček pro nečistotu, špínu (podle Josefa Janka). Sám bych pokládal za pravděpodobnější Sulánův výklad těchto slov (v cit. studii, s. 297) z maď. rántás, jíška, zápražka.

Probírka Machkovými etymologickými rozbory slov bohatě nám ilustruje starou známou skutečnost, jak se během staletí indoevropské jazyky v zásobě slovní jednak stále více navzájem odlišují, jednak jak se zase mezi sebou sbližují. Tyto dvě základní dějinné tendence slovníkové závisí na větší nebo menší samostatnosti vývoje jazyků a pak — a to v míře mnohem větší — na různých historických závislostech a vztazích, jimž jazyky ty podléhaly. Protože pak mnohé jazyky žily a žijí v okruhu stejných nebo podobných vlivů kulturních, hospodářských, politických aj., vznikaly odtud mnohé podoby nebo shody slovníkové, které nelze vysvětlit společným původem. Tak např. od rozšíření křesťanství a řeckolatinské vzdělanosti mají téměř všechny evropské — i mnohé jiné — jazyky velký počet společných jevů slovníkových: slovních výrazů a jejich významů. Podobně během dalších staletí z kulturních, hospodářských a politických center, sahajících svými vlivy za hranice svých zemí, šířily se a stále se šíří výrazy a významy týkající se všech možných okruhů slovních pro nové a nové myšlenky a výtvory z oblasti nejširší kultury hmotné i duchovní a sbližují slovníky větších nebo menších skupin národů evropských nebo světových vůbec.

Při četbě Machkova díla uvědomujeme si dále, jak se na vzniku a historii, trvání i zániku slov uplatňují i podmínky existence a vývoje lidské společnosti, které zvláště v poslední době jsou předmětem soustavných zkoumání a pozorování. Často bychom do záhady zrodu a vývoje slov nepronikli, kdybychom při jejich výkladu k těmto základním mimojazykovým skutečnostem nepřihlíželi. Velmi pěkné doklady takového sepětí pohledu jazykozpytce s širokým rozhledem kulturního historika a národopisce poskytují četná hesla Machkova slovníku (některá doprovázená též ilustracemi), tak např. z oblasti života rolnického: jařmo, jho, pluh, cep, vidle, lán, role, úhor, příloh, lada, korec, košár, slc. košiar, brázda, ostrev aj.; z výrazů pro dopravní cesty: cesta, dráha, most, hať aj.; z terminologie domu, jeho zařízení a nářadí: jizba, síň, kuchyně, pokoj, práh, okno, komín, kozlub i kozub, lavice, stůl, postel aj.; z výrazů pro svazky příbuzenské, pro stavy a třídy společenské: manžel, manželka, vdova, pán, otrok, kněz, pop, šlechtic, slečna aj.; z oblasti mýtu nebo náboženství: bůh, náv, nava (záhrobí), ráj, nebe, peklo, rusalka, víla aj.; z řeči právní, úřední, administrativní apod.: daň, pečeť, rota (přísaha před soudem), přísahat, lhota - lhůta aj.; z názvosloví vojenského: tábor, houfnice, palcát, sudlice a jiné a jiné.

Už tento širší i hlubší zřetel Machkův ke všem potřebným reáliím slovníkovým znamená další pokrok v českém a slovenském bádání etymologickém a věříme, že se v nových vydáních vynikajícího, průbojného díla Machkova ještě zvýšenější měrou uplatní.

Machkovi se však podařilo splnit i zvláštní poslání etymologického slovníku obou našich národních jazyků: umožňuje hlubší porozumění jejich zásobě slovní v historické perspektivě a ve vzájemné souvislosti české a slovenské i v souvislosti s ostatními jazyky slovanskými i s jazyky jinými a prohlubuje jazykový rozbor slov širším pohledem z hlediska myšlenkového, kulturního i hospodářského společenství evropského a světového.

Jeho dílo jistě ukazuje i těžkosti a nedostatky, jichž je v bádání etymologickém ještě stále velmi mnoho: každému Čechovi i Slovákovi, zamýšlejícímu se nad otázkami původu a vývoje jeho mateřského slovníku, poskytne však jistě velmi mnoho cenného, bezpečného nebo velmi pravděpodobného konkrétního poučení o původu, o vývoji a o vnitřních i vnějších souvislostech naší zásoby slovní; zároveň mu ovšem naznačí i hranice, za které se při výkladu slov ještě nepodařilo proniknout.

Záslužné dílo Machkovo rozhodně připravilo a v nejvyšší dnes dostupné míře urovnalo cestu všem badatelům, kteří se budou dále zabývat otázkami české a slovenské etymologie.

Vysvětlení některých méně jasných zkratek užitých v článku:

 

csl.

církevněslovansky

nhn.

novohornoněmecky

č., čes.

česky

pol.

polsky

dluž.

dolnolužicky

postv.

postverbale

dor.

dórsky

pragerm.

pragermánsky

ř.

femininum, ženský rod

předgerm.

předgermánsky

gemer.

gemersky

psl., praslov.

 praslovansky

gen.

genitiv

r., rus.

rusky

germ.

germánsky

rýn.

rýnsky

got.

gótsky

sch.

srbocharvátsky

hluž.

hornolužicky

slc.

slovensky

ide.

indoevropsky

srb.

srbsky

kelt.

keltsky

st.

starší, v starší době

laš.

lašsky

stč.

staročesky

lit.

litevsky

sthn.

starohornoněmecky

lot.

lotyšsky

stind.

staroindicky

lotrin.

lotrinsky

stkelt.

starokeltsky

m., mask.

maskulinum, mužský rod

stnor.

staronorsky

maď.

maďarsky

stprus.

staroprusky

malaj.

malajsky

střhn.

středohornoněmecky

mor., m.

moravsky, na Moravě,

střlat.

středolatinsky

 

 

v morav. nářečích

stsas.

starosasky

mor. slc.

moravskoslovensky,

ukr.

ukrajinsky

 

 

na moravském Slovensku

val.

valašsky

n.

neutrum, střední rod

vých.

východní

nář.

nářečí, nářeční

záp.

západní

nč.

novočesky

zdrob.

zdrobnělina, zdrobňující


[1] K něm. tvořením a jejich přesvědčujícímu výkladu srov. Josef Müller, Rede des Volkes, v publikaci Deutsche Volkskunde vyd. od Johna Meiera, Berlín a Lipsko 1926, s. 178 a 179.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 9-10

Předchozí Václav Vážný: Úvahy nad novým českým etymologickým slovníkem, I.

Následující Karel Svoboda, Přemysl Hauser: Z knih, časopisů a novin