Nové vydání Dalimilovy kroniky

Zdeněk Tyl

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Není jistě spolehlivější cesty pro správné ocenění skutečné hodnoty literárního díla než studium jeho dalšího života, odezvy u čtenářů, jeho sociální funkce. A právě posuzována s tohoto hlediska, osvědčila kronika tak řečeného Dalimila takovou míru životnosti a ideové působivosti jako málokteré druhé dílo starší české literatury. Skladba nám neznámého šlechtice, vzniklá z úzkosti a zmatků zlých let na počátku 14. stol. po vymření královského rodu přemyslovského, je proniknuta výrazným protiněmeckým smýšlením české šlechty té doby, která bojovala o rozhodný politický vliv s městy, tehdy ovládanými bohatým německým patriciátem; pro tuto základní tendenci se k ní naši předkové vždy znovu vraceli, kdykoli bylo v Čechách třeba zvláště horoucí obrany národa i jazyka. Kronika Dalimilova byla horlivě čtena, opisována i aktualisována stále novými a novými úpravami textu i dalšími dodatky; dokazuje to i jejích 13 dochovaných rukopisů, po př. zlomků, a zprávy o několika dalších nedochovaných, později pak její edice. V předvečer Bílé hory, kdy se schylovalo k rozhodnému boji, pokusil se radní písař Nového Města pražského Pavel Ješín vydáním kroniky Dalimilovy a jejím příkladem vyburcovat pokleslé vlastenecké uvědomění české šlechty; podobně národně obrannou i výchovnou tendenci mělo také vydání F. F. Procházky v počátcích českého národního obrození a z týchž pohnutek vznikala konečně i naše edice[1]. „Úmysl vydat nové kritické vydání Dalimilovy kroniky pojal jsem v letech fašistické okupace [283]a hned jsem tehdy začal je připravovat,“ píše o tom akad. Havránek v úvodu (s. 14) a pokračuje: „Doplňuje toto nové vydání … onu řadu edic této kroniky vížících se ke kritickým obdobím našeho národa.“ Pohotového i pilného spolupracovníka pro přípravu této náročné edice nalezl akad. Havránek, v poválečných letech mnohostranně zaměstnaný neodkladnými pracemi na znovuvybudování našich vysokých škol a při postupné reorganisaci naší vědy i jejích institucí, v doc. Jiřím Daňhelkovi.

Pokud jde o ediční techniku a textovou kritiku, staví Dalimilova kronika vydavatele před úkoly nemálo složité a mimořádně pracné. Je to dáno především její bohatou rukopisnou tradicí, v níž každý dochovaný opis představuje do jisté míry novou textovou úpravu díla, ale také celkově málo uspokojivé výtěžky dosavadní kritické práce na textu památky. Ze starších vydání mají pro kritickou přípravu textu — vedle zmíněného Ješínova vydání z roku 1620, založeného na sedmi rukopisech, nám dnes většinou neznámých — význam jen obě vydání J. Jirečka (z nich pak zvláště kritické vydání českého textu včetně všech doplňků a obou starých německých překladů a s textově kritickými poznámkami ve sbírce Prameny dějin českých III, 1, Praha 1877) a dvojí paleografické vydání rukopisu Cambridžského od V. E. Mourka (Praha 1892, 1910). Jirečkovo vydání, staré právě 80 let, přirozeně už dnešním požadavkům nemůže vyhovět a edice Mourkova je založena na jediném rukopise, značně neúplném. Zato zcela bez ceny je několikeré vydání Hankovo (po prvé 1849), usilující zcela pochybeně i zbytečně o navrácení kroniky „v nejdávnější čtení“, počítajíc v to i násilné uniformování bezrozměrného dalimilovského verše v tradiční verš osmislabičný; totéž ovšem platí také o novočeské úpravě Flajšhansově z roku 1920.

Vedeni úmyslem představit Dalimilovu kroniku dnešnímu čtenáři především jako památku literární, vzali vydavatelé po dobré úvaze za základ své edice rukopis Lobkovický; aby však podali co nejúplnější obraz díla, rozšířili tento základní text podle dalších rukopisů o četné přídavky, rozvádějící dané motivy, po př. uvádějící motivy nové. Tyto přídavky jsou vloženy do textu na příslušných místech, kde jsou zapsány v rukopisech, ale od textu rukopisu Lobkovického jsou odlišeny kursivou; rovněž kursivou jsou vyznačena také místa v základním textu natolik porušená, že bylo nutno je opravit podle rukopisů ostatních. Pozdější doplňky, t. j. celé kapitoly s vylíčením dalších událostí, připojené ke kronice dodatečně, jsou umístěny na konci díla jako jeho samostatná část. Text je podán v přepise podle transkripčních pravidel, která už došla obecného uznání právě zásluhou „Památek staré literatury české“; ta jsou však zde nově propracována a přizpůsobena složitosti rukopisného podání. Pro spravedlivé zhodnocení práce obou [284]vydavatelů je třeba zdůraznit, že k tomuto „čtenářskému“ vydání přistoupili po filologické a zejména materiálové průpravě, která by byla spolehlivým a plně postačitelným základem i pro edici přísně kritickou. Výsledkem této práce je nejen zcela spolehlivý text, ale i podrobný filologický komentář k němu; metodicky i prakticky velmi účelné je rozdělení těchto poznámek k textu na dvě samostatné a graficky oddělené části, z nichž první se týká přímo otištěného textu (poznámky a vysvětlivky ke stránce paleografické, k opravným zásahům do základního textu a pod.), druhá pak upozorňuje na důležitější různočtení z ostatních rukopisů, která nebyla pojata do textu. Propracovanost naší edice po této stránce je dobrým příslibem, že se v nedaleké době dočkáme i velkého kritického vydání Dalimila, na němž oba vydavatelé podle poznámky akad. Havránka (na s. 15) intensivně pracují.

Plného uznání zasluhuje také zevrubný historický komentář od doc. Zdeňka Kristena, který pro důkladnost zpracování můžeme hodnotit jako velmi vítané novum v edicích netoliko dalimilovských, ale staročeských literárních památek obsahu historického vůbec; vyplňuje drobným tiskem téměř čtvrtinu svazku (s. 237—315). Kristenovy vysvětlivky, stylisované střízlivě, ale hutně, provázejí čtenáře textem a podle stavu dnešní české historické vědy konfrontují Dalimilovy údaje se zprávami známými odjinud, osvětlují jeho mnohdy temné narážky, upozorňují na místa sporná, na omyly, kterých se Dalimil dopouští bona fide, ale často i na jeho tendenční smyšlenky. Tím vším nám umožňují číst s plným porozuměním Dalimilovo dílo, které si ostatně nevytklo cíle jen literárně umělecké, a nejenže nesnižují v našich očích skutečný význam kroniky, ale naopak pomáhají ji správně pochopit pod zorným úhlem její mnohonásobné, ale v podstatě pokrokové funkce historické, sociální i kulturní. Jak by se přiblížily našemu chápání i mnohé jiné památky starší české literatury, kdyby jejich edice byly provázeny výkladem znalce stejně zasvěceného i pozorného!

Správnému zařazení Dalimilovy kroniky do širších souvislostí českého vývoje literárního i obecně kulturního napomáhá také úvodní stať doc. Jiřího Daňhelky, se zdarem usilující zejména o postižení základních podmínek společenského působení tohoto díla, které mu zajistily aktuálnost v našich poměrech zcela mimořádnou. — Diferenční slovník uzavírající knihu (s. 317—342) poskytuje pro jazykové porozumění textu oporu stejně spolehlivou i úplnou jako historické vysvětlivky pro objasnění jeho obsahu po stránce věcné; ostatně historický komentář a slovník jsou koordinovány a navzájem se dobře doplňují.

Úhrnem znamená už tato Havránkova a Daňhelkova edice významný přínos do naší textologické theorie i praxe, protože k dobré tradici dosud vydaných svazků „Památek staré literatury české“ připojuje [285]několik konkretních zlepšení i cenných podnětů, které by neměly zůstat bez vlivu na svazky příští. Vedle toho však až překvapující zájem[2] naší čtenářské obce o tuto knihu, který se projevil jejím úplným rozebráním v několika málo dnech, skoncoval snad už definitivně s tradiční domněnkou, že památky staročeské literatury jsou odkázány jen na úzký kruh svých čtenářů a ještě užší kroužek odborníků filologů. Je ovšem nezbytné upravit jim cestu k dnešnímu čtenáři, zpřístupnit je v nejlepším smyslu toho slova: to jest nikoli pochybnými novočeskými „úpravami“, modernisací, aktualisací atd., jak se často zkoušelo — také na Dalimilovi —, ale pečlivou přípravou textu, a hlavně jeho všestranným výkladem po stránce jazykové i věcné. Pro další edice, které by chtěly vyhovět těmto podmínkám, je nové vydání Dalimilovy kroniky nejen povzbuzením, ale i poučením a názorným příkladem.

---

[1] Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. K vydání připravili akademik Bohuslav Havránek a doc. dr. Jiří Daňhelka. Historické poznámky napsal doc. dr. Zdeněk Kristen. Sb. Památky staré literatury české, sv. 18. Praha, Nakladatelství ČSAV 1957, 8°, 343 (1) s., (4) s. obr. příl.

[2] Nejvíce jím byli asi překvapeni pracovníci národního podniku Kniha, po př. Nakladatelství ČSAV (podle toho, kdo je ochoten převzít odpovědnost za snížení výše nákladu na 2300 výtisků). Aby byla napravena chyba v tomto jednotlivém případě, který ostatně vzbudil pozornost i v širší veřejnosti, přikročilo se neprodleně k přípravě 2. vydání, které má vyjít už v roce 1958; bude však mít tato zkušenost žádoucí vliv také na stanovení výše nákladu některých jiných knih aspoň v nejbližší budoucnosti?

Naše řeč, volume 40 (1957), issue 9-10, pp. 282-285

Previous František Kopečný, Václav Machek: Ještě ke slovesu peskovat

Next Milan Romportl: Nová česká práce o větné intonaci