Polopatismus

Jaroslav Machač

[Short articles]

(pdf)

-

[1]K označení jednoho ze záporných zjevů v současné umělecké, zvláště literární tvorbě vytvořili si naši kritikové nové slovo — polopatismus. Po stránce slovotvorné je to beze sporu slovo neobvyklé. Vzniklo ze spojení (podat, říci něco) po lopatě, t. j. ‚velmi zřejmě, zřetelně, až násilně prostě a jednoduše‘, a z cizí přípony -ismus, kterou jsou tvořena mezinárodní a přejatá slova označující filosofické, politické a umělecké směry, jako materialismus, socialismus, realismus a pod. Slovo polopatismus označuje násilné vtěsnávání ideovosti do uměleckého díla, zvláště neumělecké podávání názorů a politických idejí v literárním díle, předkládané čtenáři v syrové podobě, bez uměleckého ztvárnění a zpracování, s násilnou chtěností, „po lopatě“.

Spojení dvou tak odlehlých prvků — základu z domácího ustáleného lidového rčení a učené cizí přípony — dodává slovu polopatismus zvláštní hanlivě ironické příchuti. Ve svém „rodném“ prostředí se hojně a rychle rozšířilo a dnes se s ním běžně setkáváme i ve zcela vážné umělecké recensi nebo literárně kritické studii, stejně jako s odvozeným přídavným jménem polopatistický i se jménem označujícím nositele tohoto jevu — polopatista.

Doklady v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český svědčí nejen o stoupající frekvenci, ale také o postupném ustalování významu těchto slov. První doklad je z r. 1947, a to z filmové recense: „… jinak by si prostota výkonů…, naivita příběhu a polopatismus verbování pracovních sil … vyžádala ostřejšího posouzení.“ (Zeměd. nov., 1947, 70, 2/X, zkratka jwg). V Tvorbě (1949, 412) se ještě význam slova vykládá, a to takto: „Tímto žertovným názvem je u nás označována tvrdošíjná snaha některých autorů vyložit čtenářům pěkně všechno po lopatě, zevrubně, od a až do zet.“ Až doklady od r. 1950 svědčí již jednoznačně o významu, jak jsme jej uvedli výše: „Autor ve snaze vyvarovat se formalismu utíká do polopatismu.“ (Lid. nov. 1950, 164, 5) — „… boj proti polopatismu, thesovitosti a úvodnikaření v umění…“ (Lit. nov. 1952, 44, 4) — „… fráze a polopatismy (!), jaké patří k poznávacím znakům schematismu…“ (R. právo 1954, 260, 4) — „… násilí na myšlence, … polopatistický [244]naturalismus…“ (E. F. Burian v Lit. nov. 1952, 11, 6) — „… ideje, uskutečňované zvětralými prostředky polopatistů…“ (tamtéž).

V loňské diskusi na sjezdu spisovatelů vytvořil si stejným postupem jeden z diskutujících spisovatelů pohotově slovo jánabráchismus. Použil jako základu spojení známého ze sportovní, fotbalové hantýrky já na bráchu, brácha na mě (t. j. ‚přihrávky jdou s nohy na nohu‘) a vtipně jím označil vzájemné vychvalování a pochlebování mezi literárními přáteli. Aktualisace tohoto druhu bývají pouhým dokladem jazykových možností; stojí na hranici slovních hříček, jejichž hlavním cílem je oživit jazykový projev. Je příznačné, že taková slova vznikají převážně v intelektuálním prostředí, mezi těmi, kdož pracují s jazykem, se slovy.

Tento způsob individuálního tvoření slov může být za jistých okolností a omezení i uměleckým prostředkem. Tu se nám rázem vybaví vzpomínka na hry Osvobozeného divadla, pro jejichž autory byly slovní aktualisace a hříčky (a mnohdy ovšem i záměrné komolení slov) tak příznačné. Vzpomeňme na př. na známý dialog ze hry Sever proti Jihu, který mezi sebou vede clownská dvojice autorů při humorném zápolení s kotevním lanem. Záměrná grotesknost tohoto dialogu vyplývá právě ze slovních hříček a spontánně tvořených slov jako napnelismus, cukatura, kravinium atd., kterými tu je vlastně komicky parodováno odborné vyjadřování. Zde jde ovšem beze sporu o slova neopakovatelně jedinečná, sloužící originálně uměleckému záměru.

Pokud však jde o slovo polopatismus, na něž jsme tu chtěli upozornit, zbavilo se již častým užíváním své aktuální výlučnosti. Označuje zmíněný záporný zjev v současné literární tvorbě dnes již v širší míře srozumitelně. I když je tvořeno zcela neobvykle, i když se v něm stále silně uplatňuje složka expresivní, i když si uchovává výrazně své stylistické zabarvení, prokázalo již právě hojným výskytem svou životnost i použitelnost.

---

[1] Podle jazykového koutku předneseného v rozhlase.

Naše řeč, volume 40 (1957), issue 7-8, pp. 243-244

Previous Miloš Dokulil: Koprodukce, či komprodukce?

Next František Váhala: Novinářská čeština