Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Česká příručka srovnávacího studia slovanských jazyků

Živý zájem o slovanské jazyky a jejich studium dal po druhé světové válce vznik celé řadě prací, které si vytkly za úkol uvádět přístupnou formou do otázek srovnávací slovanské jazykovědy. Tyto studijní příručky neusilují proto zpravidla o tak úplný a všestranný obraz slovanských jazyků, jaký svého času podaly obě velké srovnávací mluvnice slovanské, Miklošičova a Vondrákova[1]; mají spíše zprostředkovat znalost základních faktů a tím i nezbytnou orientaci v rozlehlé látce, i když se různé speciální zájmy jejich autorů výrazně odrážejí nejen v jejich celkové koncepci, ale také ve výběru látky a v pozornosti, kterou věnují jednotlivým složkám jazykové stavby.

Přední místo zaujímají mezi těmito úvody slavistické příručky vzniklé v zemích slovanských. Už v roce 1941 vyšel v Sovětském svazu I. díl bohužel později nedokončeného díla Slavjanskoje jazykoznanije od A. M. Seliščeva, v Jugoslavii v roce 1949 v Lublani Nahtigalův Uvod v slovansko filologijo (Slovanski jeziki téhož autora, vydané po prvé 1938, vyšly r. 1952 v 2. vydání). Polská příručka Przegląd i charakterystyka języków słowiańskich je společným dílem tří polských slavistů, T. Lehra-Spławińského (zpracoval výklad o jazycích západoslovanských), W. Kuraskiewicze (jazyky východoslovanské) a F. Sławského (jazyky jihoslovanské); vyšla ve Varšavě nákladem Polské akademie věd r. 1954. Nejnovější je sovětská vysokoškolská příručka podobného zaměření od N. A. Kondrašova: Slavjanskije jazyki (Moskva 1956). Několik kompendií slavistických vyšlo v této době v zemích neslovanských.[2] Je proto pochopitelné, že také česká jazykověda už dlouho pociťovala nedostatek slavistické příručky tohoto druhu a zaměření a tuto mezeru v naší jazykovědné literatuře vyplnil stejně pohotově jako záslužně Úvod do studia slovanských jazyků [177]od našeho předního slavisty univ. prof. Dr Karla Horálka (Praha, Nakladatelství ČSAV 1955, 487 s., 8°).

Ačkoli napsání tohoto Úvodu vyplynulo především z potřeb našich vysokých škol, je třeba říci hned na počátku, že Horálkova práce svým rozsahem, důkladností zpracování i promyšlenou metodou výkladu je nejen vzorem moderní vysokoškolské učebnice, ale v mnohém ohledu překonává i většinu nových slavistických úvodů zahraničních. Úkolem zpracovat příručku systematicky uvádějící v celé šíři do srovnávacího studia slovanských jazyků, která by plně odpovídala dnešnímu stavu vědy a metodicky byla založena na zásadách jazykovědy marxistické, byl autor pověřen na slavistické konferenci v Brně r. 1951. Práci na některých částech příručky mu usnadnila druhá československá slavistická konference v Olomouci na jaře r. 1953, která byla cele věnována dílčím otázkám srovnávací slovanské jazykovědy; oporou mu byly — alespoň v některých zásadních otázkách metodických — také výsledky ankety o úkolech i možnostech nově pojatého historickosrovnávacího studia slovanských jazyků, která v té době za široké mezinárodní účasti probíhala v časopise Slavia[3]. Některé metodické problémy hleděl si K. Horálek předem ujasnit v čl. O novou srovnávací mluvnici slovanských jazyků[4]; konečně po stránce věcné mu byla dobrou průpravou početná řada vlastních původních prací, knižních i časopiseckých, která mu umožnila opřít náš první, a proto v mnohém směru průkopnický pokus o marxisticky fundovaný přehled srovnávací slovanské jazykovědy o spolehlivě prověřené dílčí poznatky; to platí zejména o některých oblastech jazyka staroslověnského, o problémech fonologických, o srovnávací syntaxi, o otázkách spisovných jazyků slovanských atd. Vedle toho využil K. Horálek vydatně — ale ovšem nikoli bez kritiky a stálého zřetele k poslání svého díla — veškeré dostupné literatury předmětu, zejména novější sovětské a československé, jak o tom svědčí mimo jiné i přečetné bibliografické odkazy pod textem. Zvláštního uznání zasluhuje autorův zřetel na pedagogické určení Úvodu: ten zabránil tomu, aby individuální názory byly jednoznačně vydávány za obecně přijaté. Výsledkem důkladného promyšlení metodických otázek i vydatného využití vlastních učitelských zkušeností je praktické a přehledné uspořádání bohaté látky, aniž se přitom nějak zjednodušuje celá široká a spletitá problematika.

[178]Úvodní kapitola Horálkova díla, Otázky jazykového příbuzenství a srovnávací studium slovanských jazyků, podává velmi účelně zhuštěný výklad základních pojmů obecně jazykovědných; většině čtenářů bude vítán už proto, že spolehlivého a všestranně vyhovujícího úvodu do obecné jazykovědy dosud nemáme. Druhá kapitola, Slovanské jazyky v minulosti a přítomnosti, shrnuje všechno podstatné o jejich zeměpisném rozšíření spolu se zřetelem k historickému vývoji a podrobněji se zabývá otázkou klasifikace slovanských jazyků; jejich vzájemná příbuznost je názorně demonstrována otištěním úryvku z překladu Komunistického manifestu do všech spisovných jazyků slovanských (mimo dolní lužickou srbštinu a makedonštinu). Do širšího srovnávacího rámce zasazuje rodinu slovanských jazyků kapitola třetí, Indoevropský základ slovanštiny a otázka baltoslovanské jednoty. Čtvrtá kapitola, Celkový přehled vývoje slovanštiny, obsahující úhrnnou charakteristiku vývoje slovanského hláskového systému, tvarosloví, skladby a slovní zásoby, je jakoby úvodem k následujícím kapitolám, páté až osmé, které podrobněji a konkretněji rozvádějí její obecné výklady a tvoří vlastní jádro Horálkovy práce (V. Historickosrovnávací přehled slovanského hláskosloví; VI. Přehled vývoje slovanského tvarosloví; VII. Vybrané kapitoly ze srovnávací skladby; VIII. Základní poučení o vývoji slovní zásoby a slovotvorných prostředků). Důležitou, ale dosud nezcela vyjasněnou otázku marxisticky založené periodisace vývoje slovanských jazyků řeší Horálek tak, že v něm rozeznává tři etapy: indoevropské východisko, období praslovanské (předfeudální) a konečně období historické, rozdělené na dva úseky, feudalismus a kapitalismus. Autorovo úsilí snést právě v této části knihy co nejvíce dokladového materiálu z různých jazyků slovanských, ale nezanedbat přitom ani zřetel historickovývojový, způsobilo jistou nepřehlednost výkladu, pro kterou studium tohoto úseku klade na čtenáře větší nároky než ostatní části knihy. Vedle toho také nestejná propracovanost dílčích otázek a s tím spojený i nestejný stupeň opory, kterou autorovi poskytly průpravné práce a příslušná literatura, bez nichž napsání soustavné příručky není vůbec myslitelné, zavinily patrnou nevyrovnanost těchto úseků s hlediska celku nejdůležitějších. Jestliže do nedávna byla největší pozornost v slovanské srovnávací jazykovědě věnována plánu hláskoslovnému, projevilo se to i v Horálkově Úvodu, kde hláskosloví patří k částem nejpropracovanějším; značnou zásluhu o to má ovšem i autorova orientace na fonologii a vydatné využití všech jejích ověřených výsledků. Tam, kde autor této opory v takové míře neměl, musíme se zatím spokojit výkladem přiměřeně povšechnějším, jako je tomu u srovnávací skladby, která je probrána toliko ve „vybraných kapitolách“, a z téhož důvodu byl zatím téměř zcela opominut plán stylistický.

Zato mnoho původního a nového obsahuje kapitola devátá, synop[179]tický Přehled dějin spisovných jazyků slovanských, využívající s prospěchem výtěžků několika Horálkových monografických studií o tomto thematu, jen z menší části publikovaných samostatně. Tu je výklad rozdělen chronologicky do dvou úseků, z nichž první obsahuje feudalismus, druhý období od kapitalismu k socialismu; v obojím úseku se pak látka člení ještě zeměpisně na tři oblasti, východoslovanskou, jihoslovanskou a západoslovanskou. Po stručném výkladu o nejdůležitějších otázkách slovanské grafiky (Slovanské písmo) následuje důležitý pokus o srovnávací slovanskou typologii jazykovědnou (Charakteristiky jednotlivých slovanských jazyků), obsahující také základní informace o nářeční diferenciaci jednotlivých jazyků. Výkladovou část knihy uzavírá kapitola dvanáctá Stručný nárys dějin srovnávací slovanské jazykovědy, shrnující a hodnotící vše nejdůležitější, co bylo na úseku slovanské jazykovědy vykonáno od počátků až do doby nejnovější; tento přehled spolu s bohatou bibliografií, pečlivě thematicky utříděnou a dovedenou vesměs rovněž až do r. 1954, je spolehlivým průvodcem nejen pro samo studium, ale i pro každou další badatelskou práci, ke které Horálkův Úvod jak metodou výkladu, tak bohatstvím shromážděného materiálu soustavně vybízí zejména mladší pracovníky.

Samostatný oddíl Ukázky paralelního textu jednotlivých slovanských jazyků (kap. XIII), ve kterém jsou otištěny slovanské překlady úryvku z evangelia Lukášova 16, 1—10 (mimo makedonštinu), není vhodně umístěn a lépe by se uplatnil hned za charakteristikou slovanských jazyků v kap. XI jako její ilustrace.

Jako celek byl již Horálkův Úvod po zásluze kladně oceněn jak pro nesporný přínos metodický, tak zejména pro hodnotné výtěžky vlastního autorova promýšlení četných dosud otevřených otázek slovanské srovnávací jazykovědy[5]. Moderní historickosrovnávací metoda, oproštěná od starších nedostatků, kterou se od roku 1951 snaží také česká jazykověda nejen theoreticky promýšlet, ale i v praxi tvořivě uplatňovat na konkretním jazykovém materiálu, může plným právem v Horálkově Úvodu do studia slovanských jazyků spatřovat přesvědčivý důkaz o své správnosti.

---

[1] Fr. Miklošič, Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen I—IV, 2. vyd., Vídeň 1875—1883; V. Vondrák, Vergleichende slavische Grammatik I—II, 2. vyd., Göttingen 1924 a 1929.

[2] Z nich upozorňujeme alespoň na tyto: R. Trautmann, Die slavischen Völker und Sprachen (Göttingen 1947 a Lipsko 1948); M. Braun, Grundzüge der slavischen Sprachen (Göttingen 1948); W. J. Entwistle - W. A. Morison, Russian and the Slavonic Languages (Londýn 1949); A. Cronia, Introduzione allo studio della filologia slava (Padova 1949); R. G. A. de Bray, Guide to the Slavonic Languages (Londýn — New York 1951); A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves (Lyon — Paříž 1950 a 1954).

[3] Roč. 21, 1952/5, č. 1—4; seš. 4 se Závěrečným slovem k anketě od B. Havránka tamtéž na s. 511—516.

[4] Slavia 24, 1955, s. 380—389; tam i rozbor a kritika programové stati sovětského slavisty S. B. Bernštejna Osnovnyje zadači, metody i principy „sravnitel’noj“ grammatiki slavjanskich jazykov, otištěné v čas. Voprosy jazykoznanija 3, 1954, č. 2, s. 49—67 a ve sb. Voprosy slavjanskogo jazykoznanija 1, 1954, s. 5—23.

[5] Z české jazykovědy upozorňujeme zatím na ref. J. Jahna v Slově a slovesnosti 17, 1956, s. 222—226 a J. Bauera v Časopise pro slovanské jazyky, literaturu a dějiny SSSR 1, 1956, s. 674—678; z cizích na posudek I. Lekova, Bălgarski ezik 6, 1956, s. 82—85 a M. Veye v Bulletinu de la Société linguistique de Paris 51, 1955, sv. 2, s. 131—132.

Naše řeč, volume 40 (1957), issue 5-6, pp. 176-179

Previous Jiří Daňhelka: Konference o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků

Next Jaroslav Kuchař: Efektivnost