Akademická konference o vědeckém studiu soudobých jazyků

Red. (= Redakce)

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve dnech 26. listopadu až 1. prosince 1956 konala se v Praze vědecká konference, pořádaná sekcí jazyka a literatury Československé akademie věd, o vědeckém studiu soudobých jazyků.

Konference se zúčastnili vědečtí pracovníci z ústavů Československé a Slovenské akademie věd i z vysokých škol z Prahy, Brna, Olomouce a Bratislavy, a to pracovníci různých jazykovědných oborů (obecné jazykovědy, srovnávací slovanské jazykovědy, bohemistiky, anglistiky, germanistiky, romanistiky i orientalistiky).

Na programu týdenního zasedání byly referáty a koreferáty o zásadních otázkách dnešního jazykovědného bádání. Základní referáty přednesli: o zásadách vědecké mluvnice soudobých jazyků a o systému v jazyce prof. K. Horálek, prof. E. Pauliny a doc. K. Petráček, o významu historického bádání pro studium soudobých jazyků a o příčinách a podmínkách jazykového vývoje prof. J. Vachek, prof. V. Skalička a doc. P. Trost. Pak konference přešla k analyse složek jazyka a po souborném referátu o poměru slova a věty prof. A. Isačenka probrala zásadní otázky mluvnické stavby, a to jak tvaroslovné stavby jazyka, viděné hlavně na slovese (prof. B. Trnka, prof. K. Janáček, prof. A. Dostál a dr. Kalousková), tak syntaktické (zejména syntaktické vztahy, otázky vedlejší predikace a hypotaxe: doc. Fr. Kopečný, prof. L. Zatočil, dr. V. Hrabě, dr. J. Čihař a dr. J. Bauer). Dále probírala zásady bádání o tvoření slov (prof. I. Poldauf a dr. M. Dokulil) a problémy lexikologie, zejména poměr lexikologie a lexikografické praxe (doc. V. Blanár, akad. B. Havránek, dr. J. Filipec a prof. L. Kopeckij). Nebyl prosloven referát akademika Fr. Trávníčka (Význam historického studia pro vědecké poznání soudobých jazyků), protože se akad. Trávníček nemohl bohužel pro zranění konference zúčastnit. Závažná themata byla probírána i v koreferátech a v předem připravených diskusních příspěvcích z různých jazyků nebo jazykových skupin, jak slovanských, tak západoevropských a orientálních.[1]

[50]V závěru zhodnotil průběh konference a zdůraznil její smysl a cíl i způsob řešení některých otázek v programovém shrnutí akademik B. Havránek. Poněvadž jde o otázky zásadního významu a poněvadž je úkolem našeho časopisu seznamovat i širší veřejnost se stavem a výsledky soudobého jazykovědného bádání, zvláště v oboru českého jazyka, přinášíme v této stručné zprávě o konferenci některé závěry i některé myšlenky z projevu akademika B. Havránka.

Cílem konference bylo ujasnit si metodologický postup jazykovědného bádání, otázky vědeckého studia soudobých jazyků. Konference došla k závěru, že studium soudobých jazyků má svou důležitost, aniž ovšem jakkoli popírala význam studia historického. Princip vývojový (historický) a synchronní (studium jazyka jistého období) se při studiu jazyka navzájem doplňují. Vědecké studium současného jazyka odhaluje jeho systém, který je právě u současného jazyka přístupen studiu v plném rozsahu ve své komplexnosti a homogennosti, odhaluje vzájemnou skloubenost a vázanost jednotlivých složek tohoto systému, podřízenost jedněch složek druhým. Není možno ovšem nepřihlížet k tomu, že jazyk je stále v pohybu, že jsou zde prvky odumírající a prvky nové, vznikající; současný stav jazyka je určován vztahem těchto dvojích prvků. Ještě složitější je otázka u jazyků spisovných, které mají za sebou dlouhý kulturní vývoj a kde jazyk vědomě chce určitou tradici udržovat.

K otázce metodologického postupu jazykovědného bádání akad. B. Havránek zdůraznil toto: Jazykověda musí vycházet ze studia konkretního jazykového materiálu, nemůžeme si — populárně řečeno — jazyk vymyslet. Pro důkladné poznání jazyka je proto důležitá plnost materiálu, ale jazykověda se nemůže spokojit pouhým katalogisováním faktů, nýbrž usiluje o rozbor tohoto materiálu, a to v řadě vývojové i synchronní (u obou jde o vzájemnou spojitost jevů). Pro tento rozbor je nutný theoretický, principiální podklad.

Při osvětlování historického vývoje jazyka byly sledovány jako základní tyto otázky: jaké jsou změny v jazyce, jaké jsou typy těchto změn, jak jedna změna souvisí s druhou, jak ji podmiňuje i jak změna v jedné oblasti (na př. v plánu hláskovém) se obráží v jiné oblasti (v plánu gramatickém). Konference se dotkla i otázky pokroku v jazyce, zdokonalování jazyka; je ovšem nesnadné zjistit, v čem toto zdokonalování jazyka záleží, zvláště u jevů zvukové stránky jazyka a mluvnické stavby.

Při studiu jazyka samého se nám jasně odděluje stránka zvuková (plán zvukový) a stránka významová (plán významový), které jsou ve stálých vztazích. Není však úplné jednoty v tom, jak se dále rozlišuje, diferencuje plán významový; nebylo by správné, kdybychom chtěli příliš ostře od sebe oddělovat v tomto plánu významovém plán grama[51]tický a plán lexikálně sémantický (plán slovních významů), ale nelze přehlížet diferencování této dvojí vrstvy.

V referátech i v diskusi se ukazovalo, že je jedna jazykovědná disciplina, která teprve zápasí o své postavení. Je to lexikologie, nauka o slovní zásobě a o významu slov. Je třeba osvětlit obecné principy lexikologické, otázku systému, systémovosti v slovní zásobě. V dnešním stadiu je třeba, aby lexikologie pracovala na podkladě lexikografickém, na bohatém materiálu, který jí poskytují dobře zpracované slovníky. Tak jako linguistika 19. století stavěla na bezpečném podkladě, který jí připravil klasicismus vypracováním velkých slovníků, tak může i dnešní lexikologie vyrůst ze základů, které jí poskytuje bohatý materiál zpracovaný v nových slovnících.

V závěru svého projevu akademik Havránek uvedl, že jsou vedle jasných otázek a téměř obecných pravd v jazykovědě stále četné otázky sporné. Je to zčásti proto, že jsou jazykové jevy samy velmi složité a naše poznání se nemůže dostat do úplné vyrovnanosti se skutečností. Jsou i rozdíly v tom, jak jazykovědci k řešení otázek přistupují: někteří jsou skeptičtější, jiní podléhají více fantasii, ovšem v kladném smyslu. Rozdíly mezi badateli jsou a budou, a není proto možné, ba přímo by bylo škodlivé, při hledání pravdy lpět na dogmatickém řešení problémů, leckdy apriorním; je třeba diskuse, abychom si vědecky objasnili mnoho dosud nevyřešených otázek. Nebezpečná je dogmatičnost, která chce určité řešení mechanicky uplatňovat, stejně nebezpečné je zjednodušování, simplifikace, které si věci násilně zjednodušuje. Je proto nutno bojovat jak proti dogmatičnosti, tak odmítat zjednodušování. Na konferenci se projevila snaha vidět problematiku a do důsledku ji promýšlet, třeba za cenu omylů nebo nesouhlasu.

Svůj projev uzavřel akad. B. Havránek tím, že věda musí růst, musí se rozvíjet a musí přinášet theoretické i praktické zisky. Ani jazykověda není a nemůže být odtržena od praxe, nemůže popírat praktické stránky svého poznání; praktické cíle pedagogické, zpřístupnění minulosti i přítomnosti správným rozborem jazykových projevů, nemůže se isolovat od potřeb doby, odrážejících se v jazyce a kladoucích jazyku úkoly.

---

[1] Základní referáty, koreferáty a materiál z diskuse budou uveřejněny tiskem.

Naše řeč, volume 40 (1957), issue 1-2, pp. 49-51

Previous Karel Sochor: Nové odborné slovníky

Next Zdeněk Tyl, Jana Ondráčková: Z knih, časopisů a novin