„Mistři uhlí“

Jaroslav Kuchař

[Short articles]

(pdf)

-

Na jazykovou poradnu se obrátili pracovníci ministerstva paliv a redaktoři Státního nakladatelství technické literatury s dotazem. Připravuje se vydávání nového hornického časopisu určeného pro horníky se střední technickou kvalifikací a tento časopis má mít název Mistři uhlí. Je to název jazykově správný?

Odpověď na tento dotaz zahrnuje v sobě vlastně dvojí linguistický rozbor: jednak rozbor tvoření souslovných pojmenování se slovem mistr, jednak rozbor slohové stránky nadpisů odborných časopisů.

Podstatného jména mistr se v současné češtině užívá buď samostatně, bez spojení s přívlastkem („dílo nezapře mistra“), nebo je součástí pojmenování složených, jejichž skladební struktura je velmi rozmanitá. Tak souslovná pojmenování rozvíjená adjektivními přívlastky shodnými jsou obvyklá u ustálených názvů povolání a funkcí s charakterem odborným (mistr zlatnický, obuvnický, holičský, montážní, telegrafní, směnový, koncertní a pod.). Pojmenovávací typ přístavkový (mistr tesař, mistr popravčí) se dnes objevuje jen u spojení s jmény vlastními (Mistr Jirásek, Mistr Švabinský) jako čestný umělecký titul. Z přívlastků neshodných se u tohoto typu uplatňují ty, které jsou vyjádřeny pády předložkovými (převažují zejména předložky v a na: mistr ve hře na klavír, mistr v rohování, mistr na jemnou práci, mistr u vysoké pece); nejrozsáhlejší skupinu tvoří vazby s druhým pádem.

V tomto genitivním spojení jde především o vyjádření široce vztahového („příslovečného“) významu k nějaké činnosti, pracovnímu oboru,[1] v němž pojmenovaná osoba vyniká (mistr malířství, hudby, obuvnického řemesla, mistr sportu, mistr hlubinného vrtání); v mnoha spojeních je tu synonymní vazba předložková. V obrazném, metonymickém pojmenovávání volí se často jako typický znak oboru nebo činnosti předmět v tomto oboru nejčastěji užívaný, zpravidla prostředek, nástroj. Odtud jsou hojná sousloví jako mistr pera (slova, jazyka), mistr štětce, mistr dláta, mistr ostrého meče, mistr vařečky, mistři tónů a j. Taková obrazná pojmenování jsou slohově zabarvena a lze jich užít jen v určitých textech a s určitým záměrem. Netvoří se pojmenování, v nichž genitivní přívlastek je názvem výrobku, suroviny a pod.; neexistují tedy v češtině na př. taková spojení jako „mistr kůže“, „mistr dřeva, železa“, „mistr auta“, „mistr kamene“ a j.

S hlediska tvoření pojmenování (bez přihlédnutí k hlediskům slohovým) by tedy byla v našem případě ústrojně tvořena na př. pojmeno[183]vání mistři rubání, mistři dobývacích strojů, mistři hornického kladiva (stavovský znak) a jiná, kdežto spojení „mistři uhlí“ se vymyká ze současného pojmenovávacího usu, je tvořeno nesystémově, neústrojně.

Jiná je ovšem otázka slohové hodnoty navrhovaných pojmenování (na př. mistři rubání) a vhodnosti jejich užití jako názvu odborného časopisu. V ustálené praxi se české odborné časopisy pojmenovávají dvěma popisnými způsoby. Jednak, a to nejčastěji, se vychází z pojmenování oboru v nejširším smyslu (tak vycházejí časopisy Strojírenství, Myslivost, Sdělovací technika, Podniková organisace, Normalisace), po př. z jeho — metonymicky zvoleného — typického znaku (Palivo, Stavivo, Železnice, Textil, Vesmír, Naše řeč, Tvar, Slovo a slovesnost, Zemědělská škola). Při druhém způsobu se volí jako název časopisu pojmenování pracovníka daného oboru, jako je tomu na př. u časopisů Elektrotechnik, Včelař, Sklář a keramik, Časopis lékařů českých. Jak je patrné z uvedených příkladů, vtiskuje časopisu odborný ráz již sám jeho věcný, objektivní název, který je prost jakýchkoli hodnotících nebo jinak citově zabarvených odstínů. Bylo by jistě od našich spisovatelů neskromné a nesebekritické, kdyby si pro svůj časopis zvolili název „Mistři slova“, nebo kdyby textilní odborníci vydávali časopis „Mistři textilní tvorby“. Takový název by snížil věcný, odborný charakter časopisu a naznačil by jen jeho propagační význam. Byl by tedy spíše vhodný na př. pro popularisační brožuru, kterou se uvádí v širší známost tvorba vynikajících jedinců, nikoli však jako název odborného časopisu, který píší odborníci pro své potřeby.

Při hodnocení naší otázky se nesmí zapomínat rovněž na to, že se v českém hornickém vyjadřování (spisovně odborném ani slangovém) nevyskytuje slovo mistr (které je běžné v jiných výrobních odvětvích), a to ani ve významu funkce dílovedoucích, ani jako hodnotící název pro vynikající pracovníky.

Jinak je tomu ovšem v ruštině, odkud byl název až příliš mechanicky převzat. V ruském hornickém vyjadřování je naprosto běžné a vžité staré pojmenování funkce gornyj mastěr, což není nic jiného než náš důlní (po př. důlní dozorce) a také způsob tvoření složených pojmenování se slovem mistr (mastěr) je tu poněkud odchylný. Vycházela tedy ruština při pojmenování mastěr ugla ze svých jazykových tradic a toto nové spojení ústrojně zapadlo do pojmenovávacího systému ruštiny. Ekvivalentní překlad tohoto spojení je asi kvalifikovaný horník, havíř, po př. stachanovec, jak také toto sousloví překládá ve svém rusko-českém hornickém slovníku ing. Vlad. Michálek (Praha 1953, díl 1, s. 375).

Název „Mistři uhlí“ je pro český odborný časopis nevhodný, samo spojení je po jazykové stránce neústrojné; je to mechanický kalk, který nemá pro českého čtenáře, zejména horníka, sdělnou hodnotu. Náš [184]odmítavý posudek vychází z toho, že v současném jazykovém dění (slovotvorném, pojmenovávacím a j.) musíme upevňovat a posilovat ten systém a řád, který v jazyce jako v dorozumívacím prostředku existuje, a rozvíjet ty tendence, které jsou v něm v zárodku obsaženy a jsou pro své nové sdělné a slohové hodnoty rozvoje schopné.

---

[1] Ojedinělým spojením vymykajícím se z této skupiny je „mistr světa (Evropy a pod.)“, patrně pod vlivem mezinárodního označování sportovních přeborníků.

Naše řeč, volume 39 (1956), issue 5-6, pp. 182-184

Previous Vladimír Ženatý: Nová příručka skladby polského jazyka

Next Z. Hrušková: Lidové milice