Zboží pracovní síla?

František Daneš

[Articles]

(pdf)

-

V překladu Politické ekonomie (Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1955) se ve výkladu o kapitalistickém zákonu nadhodnoty několikrát objevuje spojení zboží pracovní síla: na s. 111 v nadpise: Hodnota a užitná hodnota zboží pracovní síla a podobně dále několikrát v textu (na s. 112 a 113), na příklad ve větě: „Dělníkova práce je za kapitalismu procesem spotřeby zboží pracovní síla kapitalistou…“. Je to spojení na první pohled ne dost srozumitelné; při podrobnějším studiu pak zjistíme, že má přibližně týž význam jako výraz pracovní síla jako zboží (tohoto výrazu je ostatně užito v téže učebnici na s. 110).

Z uvedených příkladů je jasně vidět, že tu jde o spojení podstatného jména zboží s jeho bližším určením pracovní síla, a to o spojení takové, při němž toto bližší určení zůstává stále v prvním pádě, neskloňuje se. Jde tu tedy o neshodný přívlastek substantivní v prvním pádě (nominativu), neboli o t. zv. nominativ jmenovací.[1] Nominativ jmenovací je jistě vyjadřovací prostředek v podstatě správný a dnes, zejména v odborném vyjadřování hojně se uplatňující.[2] Musíme se však ptát, zda je ho užito v uvedeném příkladě správně a vhodně.

V nominativu jmenovacím bývá jméno nebo název něčeho (v širokém slova smyslu). Protože nepodléhá ve větném spojení žádným změnám, má schopnost uvádět názvy v původním znění, beze změny, v podobě přesného citátu. A právě pro tuto svou vlastnost dostává se mu v dnešním životě bohatého uplatnění. Je to ovšem svou podstatou výrazový prostředek starý. Nehledíme-li k případům s nominativem jmenovacím po slovesech, je tento nominativ hojně dosvědčen ve staré češtině zejména při podstatném jménu jmě (jméno) a při přezdívkách (a nadávkách). Není bez zajímavosti, že Gebauer uvádí v Historické mluvnici (IV, s. 309) příklady na to, že bývaly v nominativě jmenovacím i cizí jména zeměpisná, „zvláště když se nehodí do českého sklonění“ (na př. ve staročeském Passionále čteme: v tom městě Remiš) — jak víme, projevuje se tato tendence velmi silně i dnes, a to i u jmen domácích.

Případy jako v kině Kyjev; v románě Siréna; v časopise Práce; v národním podniku Tesla; na dole Hlubina; na farmě Račice, [81]oddělení Drnovice státního statku Vyškov jsou dnes zcela běžné a v každé větné souvislosti dobře srozumitelné. Proč? Je tomu tak ze dvou důvodů; za prvé v nominativu jmenovacím jsou vesměs vlastní jména a za druhé nominativ jmenovací tu blíže určuje nějaké slovo velmi širokého, obecného významu (kino, časopis…). Tuto skutečnost vystihuje vhodně Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny (II, § 719, 4): „první substantivum označuje druhé zcela obecně za pojmenování, název.“ Slova jako kino, závod a pod. jsou sama o sobě významově chudá a posluchač nebo čtenář přímo čeká, že za nimi bude následovat nějaký výraz doplňující, že se doví, o které kino, o který závod jde. Proto rozumíme vazbě s nominativem jmenovacím i tam, kde v tomto nominativu nestojí jméno vlastní. Vedle běžných a známých příkladů jako slovo bratr (se skloňuje…), titul národní umělec (řidčeji: titul národního umělce)[3] můžeme uvést i některé případy speciální: návěst „pomalu“, poloha „volno“ (na semaforu), knoflík „volič přednesu“, závod šroubárna, sektor „dřevo“, útvar „technická organisace“, sortiment „pánské prádlo“ a pod. To, že tu nestojí v nominativu jmenovacím jméno vlastní, nám poněkud vadí, zčásti snižuje srozumitelnost těchto výrazů; proto si tu — alespoň v projevech psaných (a v těch se s tímto vyjadřovacím způsobem povětšině setkáváme) — pomáháme tím, že název zpravidla graficky vyznačujeme (uvozovkami, odlišným písmem).

Vraťme se nyní k výrazu zboží pracovní síla. Rozebereme-li jej, vidíme, že předně slovo zboží nepatří k slovům významově chudým, u nichž čekáme, že budou doplněna pojmenováním, názvem; a za druhé tento „název“ (pracovní síla) je zase výraz, který sám o sobě nemá povahu názvu. Tím si vysvětlíme, proč je celé spojení zboží pracovní síla ve větné souvislosti tak těžko srozumitelné; ve větě je jeden nominativ navíc a při prvním přečtení čtenář nepozná, k čemu vlastně patří, o který větný člen tu jde, neboť není nijak zapojen do skladu věty. (Situaci ztěžuje poněkud i to, že podstatné jméno zboží má téměř ve všech pádech týž tvar).

Vidíme tedy, že spojení zboží pracovní síla neodpovídá podmínkám, v nichž v češtině nominativu jmenovacího užíváme, je to tedy jisté novum, rozšíření dosavadní oblasti užívání,[4] a do překladu Politické ekonomie pronikl zřejmě působením ruského originálu.[5] Musíme se nyní ptát, zda je tu nějaký důvod k tomuto [82]novému způsobu vyjadřování. Už jsme si řekli, že s hlediska prostého čtenáře je tento nový způsob nevítaný pro svou malou srozumitelnost;[6] ekonomové však soudí, že s hlediska odborné přesnosti je to způsob vhodný a žádoucí. Spojení pracovní síla jako zboží, které je dobře srozumitelné, má totiž jisté nevýhody. Jeho věcný obsah je sice zhruba stejný jako ve spojení zboží pracovní síla, avšak každé z obou složených pojmenování má jiné pojmenovávací východisko. V prvním případě je východiskem pracovní síla a druhá část výrazu vyjadřuje, v jakém aspektu, s jaké stránky bude autor v dalším výkladu tento pojem vykládat. Naproti tomu v druhém spojení, zboží pracovní síla, je pojmenovávacím východiskem zboží a druhá část výrazu vyjadřuje, o které zboží jde. Proto se v některé souvislosti hodí odborníkům lépe ten výraz, v jiné onen.

Můžeme se o tom přesvědčit přímo v učebnici „Politická ekonomie“. Na s. 110 čteme v nadpise oddílu: „Přeměna peněz v kapitál. Pracovní síla jako zboží“. Jistě se překladatelé (ve shodě s originálem) vyjádřili tak proto, že se v tomto oddílu vykládá o tom, že a jak se pracovní síla stává zbožím. Naproti tomu v nadpise dalšího oddílu čteme: Hodnota a užitná hodnota zboží pracovní síla.[7] Zajisté proto, že hodnota a nadhodnota jsou příznačnými vlastnostmi zboží; je proto logičtější užít zde pojmenovávací jednotky, jejímž východiskem je zboží. Podobně i ve shrnutí na s. 124: „Pracovní síla, která je za kapitalismu zbožím, má hodnotu a užitnou hodnotu. Hodnota zboží pracovní síla je určena hodnotou existenčních prostředků… Užitná hodnota zboží pracovní síla tkví v jeho schopnosti…“. Na s. 113 zase čteme: „Dělníkova práce je za kapitalismu procesem spotřeby zboží pracovní síla kapitalistou…“ (zřejmě vzhledem k spojení spotřeba zboží).

[83]Ve prospěch spojení zboží pracovní síla bylo by možno uvést konečně i to, že je to spojení těsné, a proto vhodné jako termín (spojení pracovní síla jako zboží je značně volnější a má spíše charakter náhodného spojení ve větě než terminologického sousloví).

Uvedli jsme některé důvody, kterými lze výraz zboží pracovní síla podporovat. Musíme si však položit otázku, zda jsou to důvody natolik pádné, aby převážily zřejmou nevýhodu tohoto vyjadřovacího způsobu — totiž jeho malou srozumitelnost pro neodborníky. Na tuto otázku odpovídáme záporně. Máme za to, že je třeba přiklonit se tu na stranu požadavku srozumitelnosti a žádat na ekonomech, aby se — ne-li vůbec, tedy alespoň v pracích neurčených jen úzkému okruhu odborníků — vzdali špatně srozumitelného termínu. Výraz pracovní síla jako zboží je snad v jistých situacích poněkud méně přesný, zato je však vždy zcela srozumitelný.

Nakonec ještě doplňující poznámku. Na s. 111 Politické ekonomie čteme tuto větu: „…najímání dělníka kapitalistou není nic jiného než koupě a prodej zboží pracovní síly“ (podtrženo zde mnou; v ruském originále je však nominativ jmenovací). Místo nominativu jmenovacího je zde tedy užito přístavku (substantivního přívlastku shodného nebo přístavkového přívlastku): výraz pracovní síly je v genitivu, ve shodě s podstatným jménem zboží. Je to tedy už třetí způsob, jímž se v uvedené učebnici vyjadřuje týž pojem. (V uvedeném příkladě, kdy je celý výraz v 2. pádě, je ovšem nebezpečí, že dané vyjádření bude chápáno jinak, nesprávně, totiž ve smyslu „zboží, které patří pracovní síle“, poněvadž tvar zboží lze chápat i jako 1. pád). Zdá se však, že významové vztahy mezi oběma výrazy (zboží a pracovní síla) dost dobře nedovolují (neumožňují) utvořit přístavkové spojení, v němž by byl přístavkem druhý z těchto výrazů. Je sice možno utvořit spojení pracovní síla - zboží (t. j. „pracovní síla jako(žto) zboží“ — i toto spojení s jako(žto) je v podstatě přístavkové,[8] přístavek v něm vyjadřuje obecně řečeno funkci; srov. obdobná spojení, jako na př. jazyk-pojítko, umělecké dílo-dokument), není však možno pořadí obou výrazů převrátit. (Je sice pravda, že vedle spojení řemeslník-umělec existuje též spojení umělec-řemeslník, — ale tu jde o zvláštní typ se dvěma pojmenováními, jejichž významy se navzájem různě překrývají. K této dosti složité problematice sémantické se snad vrátíme někdy později.) Jinými slovy: přístavková spojení, jejichž druhý člen určuje člen první ve smyslu výrazu jako(žto), nedávají možnost prosté záměny obou výrazů. Pokud jsem zjistil, neexistují v češtině přístavková spojení, v nichž by prvním členem byl výraz označující funkci (aktuální funkční určení) členu druhého, přístavku, neboli, v němž by přístavek vysvětloval člen základní ve smyslu výrazu „jímž je v tomto případě“ (tedy: zboží pracovní síla = [84]„zboží, jímž je v tomto případě pracovní síla“).[9] — Je rovněž jasné, že spojení zboží pracovní síla nelze chápat ani ve smyslu těsných přístavků terminologických formálního charakteru typu jestřábník myší ouško,[10] ani ve smyslu přístavků typu boty pionýrky, uvádějících speciálních název.

---

[1] V Trávníčkově pojetí je nominativ jmenovací „příslovečným určením věcného obsahu“ (Mluvnice spisovné češtiny II, § 719, 7).

[2] Srov. článek Fr. Daneše Nominativ jmenovací, Naše řeč 33, 1949, s. 54—57.

[3] Srov. Fr. Trávníček v uvedeném spise, § 719, 6.

[4] Tento výraz se najde už v překladu I. dílu Marxova Kapitálu (v obsahu); psán je takto: zboží „pracovní síla“.

[5] Akademická Mluvnice ruského jazyka II, 1 (Moskva 1954) se však o tomto typu nezmiňuje. O nominativu jmenovacím (ovšem bez tohoto termínu) je zmínka na konci oddílu o přístavku (s. 560) a uvádějí se jen případy s vlastními jmény časopisů, organisací a pod. a s jmény zeměpisnými. V základním výkladu o přístavku (s. 553) není však vůbec zmínky o tom, že bývá vyjádřen též substantivem neshodným, ba nelogicky jsou mezi příklady na přístavek shodný zařazeny jako zvláštní skupina také případy s nominativem jmenovacím — ovšem jen takové, kde určované substantivum je též v nominativu, tedy případy přístavku zdánlivě shodného (§ 767, 1). — Ovšem akademická mluvnice vychází většinou jen z jazyka krásné literatury, proto zůstávají některé prvky odborného výraziva nezpracovány.

[6] Když pracovníci Ústavu pro jazyk český prováděli zběžnou jazykovou revisi stránkových korektur Politické ekonomie, upozornili nakladatelství na tento nedostatek; odborní redaktoři však výraz zboží pracovní síla hájili a v učebnici ponechali.

[7] V originále však čteme: „Stojmosť i potrebitelnaja stojmosť rabočej sily.“ — Jen mimochodem poznamenáváme, že termíny hodnota a užitná hodnota nejsou právě šťastné, neboť „užitná hodnota“ není zvláštním případem „hodnoty“, nýbrž věcí zcela jinou, neboli „užitná hodnota“ není „hodnota“. Zmatek je zvyšován ještě tím, že se užívá termínu směnná hodnota, který však — na rozdíl od užitné hodnoty — označuje jistou formu „hodnoty“.

[8] Srov. na př. V. Šmilauer, Novočeská skladba, s. 364.

[9] Schematicky bychom mohli říci, že „x jakožto y“ = „y, jímž je v tomto případě x“; vztah vyjadřovaný výrazem jakožto není tedy — abychom užili výrazu moderní logiky — symetrický a jeho převrácená hodnota je vyjádřena výrazem „jímž je v tomto případě“.

[10] V. Šmilauer je označuje na uvedeném místě termínem „přístavek specialisující“ a správně poukazuje na to, že se liší podstatně od přístavků ostatních.

Naše řeč, volume 39 (1956), issue 3-4, pp. 80-84

Previous František Ryšánek: K původu slovesa peskovati

Next Vladimír Šmilauer: Nové české názvosloví zoologické