Výzkum moravskoslovenských nářečí

Stanislav Králík

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V rámci soustavného výzkumu moravských nářečí započalo se v roce 1955 také s výzkumem nářečí moravskoslovenských a se zpracováváním jeho výsledků, zvláště se zaznamenáváním některých jevů na mapách. Provádějí jej dialektologové z brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV a z vysoké školy pedagogické v Olomouci. Již v r. 1954 rozeslali svým spolupracovníkům-vyplňovatelům jazykové dotazníky a instruovali je na okresních učitelských aktivech.

Moravskoslovenské nářeční oblasti věnují dialektologové zvláštní pozornost, protože její výzkum má přinést — stejně jako studium dialektů oblasti lašské — vedle důkladnějších poznatků o zeměpisném rozložení charakteristických nářečních znaků a o mluvnickém skladu místních nářečí také poučení rázu obecnějšího. Moravskoslovenská nářečí se vlivem historických okolností zařazují do oblasti českého národního jazyka, avšak zároveň je některé jejich archaické rysy sbližují s nářečími na Slovensku. V souvislosti s hospodářským, politickým a kulturním sžíváním Moravy s Čechami pronikla během vývoje i na jejich území řada jazykových změn charakteristických pro nářečí v Čechách a na západní Moravě, provedly se tu však pro okrajovou polohu oblasti pravděpodobně později nebo v míře daleko menší než v oblastech západních. Svědectvím tohoto vývoje je dnešní zeměpisné rozložení některých charakteristických nářečních jevů. Jeho správný výklad, podepřený zjištěními jazykově historickými, může podstatně přispět k poznání zákonitosti jazykového vývoje v oblastech pomezních.

Svazky isoglos spojujících okrajová místa těchto jevů rozdělují naši nářeční oblast na několik celků a pomáhají nám orientovat se v jejím rozčlenění. Na severovýchodě nám tak vydělují nářečí valašská, jejichž znaky ukazují na starou souvislost s nářeční oblastí lašskou a dokumentují starobylost našich nářečí, a na jihovýchodě nářečí kopaničářská, která se pro svou odlehlost teprve velmi pozdě podřídila sjednocovacímu procesu českého národního jazyka. Ostatní oblast, jazykově nejednotná, nemá osobitých společných znaků. Podél západních hranic moravskoslovenského nářečního území se pak táhne přechodný pás nářečí dolských, spojujících naši oblast s nářečími hanác[46]kými, a na severu uzavírají tento nářeční komplex nářečí kelečské a přechodná nářečí hranicko-meziříčská.

Jak patrno, je zkoumaná nářeční oblast nejen značně rozsáhlá, ale i bohatě rozčleněná. Získat dostatek spolehlivých poznatků o tom, jak se na tomto území mluví, může se podařit jen za účinné pomoci dobrovolných spolupracovníků především z řad příslušníků nářečí. Vedeni snahou získat co nejvíce místních pracovníků a poučit je o nejdůležitějších otázkách nářečního výzkumu, vydali Jaromír Bělič a Václav Křístek z vysoké školy pedagogické v Olomouci drobnou knížku Moravskoslovenská nářečí (Studijní a lidovýchovný ústav kraje Olomouckého a vysoká škola pedagogická v Olomouci, 1954, stran 24 + 2 mapky), v níž seznamují vyplňovatele dotazníků a místní spolupracovníky s jazykovou problematikou zkoumaného území.[1] Látku shrnuli do osmi kapitol. Vymezili v nich moravskoslovenskou nářeční oblast (1), určili postavení jejích dialektů mezi ostatními nářečími českého jazyka (2), stanovili — opírajíce se jednak o starší, jednak o nová zjištění — jejich hranice (3), charakterisovali je výstižnými nářečními jevy[2] (4), vytkli místní rozdíly (5), které se zrcadlí namnoze i v lidových vtipných charakteristikách a žertovných průpovídkách (6), a podali nakonec rozdělení moravskoslovenských nářečí (7). Svůj přehled uzavřeli zajímavou a zvlášť poučnou kapitolkou o vzniku a životě nářečí (8) a jedenácti ukázkami souvislého vypravování z různých moravskoslovenských nářečních typů. Pro lepší orientaci vložili do knížky dvě přehledné mapky.

Autoři podali v publikaci v krátkosti všechno, co by si vyplňovatel nářečních dotazníků musil jinak pracně shledávat po odborné literatuře. Zároveň se jim tím podařilo najít způsob účinné popularisace posledních pracovních výsledků naší dialektologie. To platí především o pěkném a názorném výkladu o vzniku, vývoji a zanikání místních nářečí v souvislosti s vývojem společenským a o významu jejich studia pro poznání vývoje národního jazyka (8), ale i o drobných zjištěních v textu ostatních kapitol, na př. o rozdílu mezi hranicemi českých a slovenských nářečí a hranicemi národní příslušnosti uživatelů těchto nářečí a pod. Snad by bylo ku prospěchu knížky, kdyby byli autoři víc zdůraznili historické kořeny zkoumaných nářečí, jak jsme naznačili [47]výše. Byli by tím dospěli k výraznějšímu rozdělení nářečí, které by i neodborníkovi jasněji ukázalo složitost jejich vývoje a důležitost jejich studia pro poznání starších fází našeho národního jazyka. Avšak ani pojetí autorů není neodůvodněno. Chtějí poučit neodborníky o tom, čeho si mají především všímat při své práci v terénu u současných nářečí. Jen jedno — zdá se nám — v příručce chybí: pracovní návod, který byl tak pěkně podán v Běličově spisku K průzkumu hanáckých nářečí.

---

[1] Podobně vyšla před výzkumem hanáckých nářečí Běličova brožurka K průzkumu hanáckých nářečí; srov. zprávu Slav. Utěšeného K zahájení soustavného výzkumu moravských nářečí v Naší řeči 36, 1953, s. 251 n, a Frant. Tvrdoně K průzkumu hanáckých nářečí ve Vlastivědném věstníku moravském 36, 1953, s. 66 n.

[2] Opravujeme tu drobné nedopatření: v kelečském nářečí není nikde é a í (ý) za ej, které se vždy zachovává (srov. s. 9), ani se nemění í v konci slova (typ pršej, učej, srov. s. 12).

Naše řeč, volume 39 (1956), issue 1-2, pp. 45-47

Previous Kvido Hodura: K výkladu jmen t. zv. Geografa bavorského

Next Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin