Časopis Naše řeč
en cz

K článku L. Klimeše „K vazbám některých substantiv, zvláště dějových“

František Trávníček

[Articles]

(pdf)

-

L. Klimeš v uvedeném článku (Naše řeč 38, 1955, s. 289n.) narazil na jev, který nepochybně nenáleží k základním, podstatným složkám syntaktické stavby novočeského spisovného jazyka, ale přesto se ukazuje nemálo složitý, a tedy důležitý. Je proto záslužné, že se s ním autor podrobněji obírá. Jeho studie svědčí o tom, že [19]si je vědom složitosti tohoto jevu, zdánlivě drobného, a projevuje se to ve správné snaze, osvětlit vazebnou různost v souvislosti s celou syntaktickou stavbou spisovného jazyka. Částečně však autor nejde do žádoucí hloubky, neuvědomuje si plně některé okolnosti a oslabuje tak průkaznost svých závěrů. Autor připomíná poznámky o příčinách různých vazeb v mé Mluvnici spisovné češtiny II, ale zapomíná, že ve zvláštní studii o jednotlivém jevu je třeba jít dále, hlouběji, než je to možné v souborné mluvnici. Podrobné studium jednotlivých jevů má dojít ke zobecnění, které by prohloubilo naše dosavadní znalosti, odrážející se v souborném díle, a které by pak souborné dílo mohlo přejmout.

Autor si podrobněji všímá vazeb u 10 substantiv a — jak praví v posledním odstavci — „zastavuje se u r. 1770“, vlastně: všímá si vývoje těchto vazeb od r. 1770. Je si vědom nutnosti zkoumat i jiné případy, a to v celém historickém vývoji, ale to prý je úkol „velmi náročný“, přesahující „možnosti jednoho článku“. Jenže takového velmi náročného úkolu je nezbytně nutné se podejmout, chceme-li své dosavadní poznání rozšířit a prohloubit. Nesmíme zapomínat na cenné poučení plynoucí ze Stalinových statí o jazyce; na to, že se mluvnická stavba vyvíjí velmi pomalu a že je dnešní stav výsledkem dlouhého vývoje. Nelze jej plně pochopit, nesledujeme-li jej v celém historickém vývoji. Přihlíží-li autor jen k 10 slovům v období od r. 1770 do r. 1954, zužuje si tím materiálovou základnu a časový průběh jevu a nemůže proto naše dosavadní poznání podstatně doplnit.

Obojí zúžení svádí autora k přeceňování hustoty v užívání vazeb. Tak když zjišťuje, že je po substantivu obdiv genitiv v 8 případech u substantiv abstraktních a jen jednou u substantiva označujícího osobu. Toto zjištění je správné, ale jaký má smysl? Domnívá-li se autor, že je to odraz jistého pravidla nebo jisté tendence, lze právem namítnout, že to při značné omezenosti materiálu není přesvědčivé. Podobně je tomu se zjištěním, že je vazba „obdiv pro něco“ z 12 případů devětkrát tam, kde jde o osobu. Nesmíme zapomínat na to, že při značné materiálové a časové omezenosti může jít často prostě o náhodu. Zda je tomu tak či není, lze zjistit jen se zřením k celému vývoji. Stejně nepřesvědčivé je, když autor zjišťuje, že v 7 případech se substantivem nenávist označuje genitiv abstraktum, v 5 osobu, a vyvozuje z toho, že „u substantiva nenávist je tendence vyjadřovat závislost abstrakta předmětovým genitivem poněkud slabší“. Takové závěry ze statistiky jsou přesné jen zdánlivě, nejsou objektivní, nýbrž objektivistické, zjišťují sice číselně stav, ale nezobecňují jej, nepostihují jeho zákonitost a ani to učinit nemohou.

[20]Jiný příklad tohoto statistického objektivismu je v souhrnu pod l.

Předmětového genitivu prý ve většině případů ubývá, jen u substantiv hlad a obdiv „se setkáváme s poměrně zvýšenou frekvencí genitivu předmětového (po r. 1918, po př. po r. 1945)“. To je nepřesvědčivé už proto, že je „celkový počet dokladů ve srovnání s jinými vazbami malý“. Pak není přece možné z převahy několika málo dokladů vyvozovat závěr, že vývoj nového jazyka po r. 1918 nebo 1945 jde u oněch dvou substantiv jiným směrem než u substantiv ostatních.

Tu se projevuje další nežádoucí následek oné materiálové a časové omezenosti. Autor posuzuje zkoumaný jev jen ve světle výše uvedených 10 substantiv. Podle Stalina „charakteristický rys mluvnice záleží v tom, že podává pravidla o změnách slov, majíc na mysli nikoli konkrétní slova, nýbrž vůbec slova bez jakékoli konkrétnosti“. Zkoumá-li Klimeš jistý mluvnický jev, musí zajisté vycházet od konkrétních slov, ale vědecké zkoumání nemůže záležet v tom, že hlavně číselně zjišťuje stav u jednotlivých slov. Je třeba z různých konkrétních případů vyvozovat abstrakcí pravidla, tyto případy zobecňovat, jak jsem připomněl výše.

Klimeš tomuto požadavku v žádoucí míře nehoví, posuzuje různá substantiva odděleně, takže mu uniká vzájemná dialektická souvislost všech případů. Z jeho materiálu je vidět, že se genitivní vazba vyskytuje nejen u substantiva obdiv (obdiv přírody), nýbrž také ne ojediněle u substantiva porozumění (porozumění ruského románu), naděje (naděje blaženosti), ojediněle u substantiv jiných (pokus smíru, vzpomínka rozkoše, žízeň velké prostoty). Z těchto jednotlivých případů vyvozovat závěry nelze, avšak ze všech těchto případů jako z celku obecný závěr vyvodit lze. Autor dochází k tomuto závěru: „S hlediska stylistického hodnotíme v dnešním jazyce genitiv předmětový u uvedených substantiv jako knižní, leckdy vyumělkovaný a někdy i nezřetelný“ (s. 295).

Tento závěr však není správný, a to následkem dalšího nedostatku jeho vědecké metody. Nepřesně mluví Klimeš o hodnocení genitivu s hlediska stylistického a nepřesně jej pokládá za vyumělkovaný. Správně praví, že je knižní, ale z toho ještě neplyne jeho vyumělkovanost. Knižní prvky nejsou ve spisovném jazyce ojedinělé a jsou to prvky strukturní, kterých lze arciť využívat stylisticky. To je však možné také u prvků nikoli knižních, neboli stylistické využití genitivu není otázka základní. Knižní prvky jsou buď novoty nebo archaismy a to lze zjistit jen historickým rozborem. Gebauer uvádí v Hist. mluv. IV, str. 365 tyto příklady genitivu: hróza lidí (= hrůza před lidmi), strach smutku (= ze smutku, před smutkem), bázeň ztráty (= před ztrátou), pro lásku svého [21]děťátka (= k svému děťátku), naděje zisku (= na zisk), nenávist daruov, lítost jich (= nad nimi), rozum toho (= rozumění, porozumění tomu) a pod.

Z toho jasně vyplývá, že genitiv v historickém vývoji ustupuje a drží se v novém jazyce jako archaismus. V jeho užívání stejně tak jako v užívání jiných archaismů vyskytují se jednak rozdíly podle různých substantiv, a to tak, že je po některých substantivech častější než po jiných, jednak rozdíly individuální, závislé na výrazových sklonech uživatelů, někdy i povahy dobové. Proto nic podstatného nevyplývá ze zjištění, že se v době od r. 1770 do r. 1945 vyskytuje genitiv u jednoho substantiva o několikrát častěji než u druhého, nebo že má po substantivech obdiv a nenávist x dokladů u abstrakt, kdežto y dokladů u jmen označujících osobu. Archaismus zůstává archaismem beze zření k takovým výkyvům v užívání. Zůstává archaismem, i když se ho tu více, tu méně využívá jako slohotvorného prostředku. Je to prvek strukturní, nikoli vyumělkovaný.

V zásadě je správné, snaží-li se Klimeš o vysvětlení toho, proč se vyskytují vedle genitivu též vazby jiné, co rozhoduje o volbě té nebo oné vazby. Některé jeho výklady jsou však nepřesvědčivé, a to hlavně jednak proto, že nevystihuje přesně podstatu významových rozdílů, jednak že nehledí k úkonům výrazových prostředků v jiných případech, že je namnoze posuzuje odtrženě od celé syntaktické soustavy. V jeho příkladech jsou dílem vazby s bezpředložkovým genitivem (obdiv čeho), dativem (porozumění lidu) nebo instrumentálem (pohrdání kým), dílem různé vazby předložkové (obdiv k čemu, nad čím, naděje nač, touha po čem, snaha oč…).

O genitivě jsme zjistili, že se vyskytuje v starém jazyce často tam, kde jsou dnes vazby jiné. Vedle toho se vyskytuje jako v nové češtině zpravidla v případech typu „lov ryb“, kde je příslušná slovesná vazba s akusativem „loviti ryby“. To znamená, že v starém jazyce byl genitiv osobitý prostředek na vyjadřování předmětového úkonu při jménech. Naskytuje se tedy otázka, je-li nějaká pravidelnost v tom, že genitiv časem ustupuje a že se místo něho ujímá ta nebo ona vazba.

Je pravděpodobné, že někdy genitiv ustoupil pro výrazovou zřetelnost, a to hlavně tam, kde mívá též platnost podmětovou. V ní genitiv zůstal (představa dětí = děti si představují), v předmětové platnosti byl nahrazen jinou vazbou (představa o dětech = představujeme si děti). Nebo: „láska dětí“ (= děti milují) // staročes. „láska dětí“, novočes. „láska k dětem“ (= milujeme děti). Ale s tímto výkladem nevystačíme. V případech typu „porozu[22]mění lidu“, „pohrdání kým, čím“, „touha po čem“ a pod. shoduje se vazba po substantivu s vazbou po slovese (porozuměti lidu…) a vznikla nejspíše vlivem vazby slovesné. Šlo by tu tedy o výsledek snahy po stejnosti. Avšak ani s tímto výkladem nevystačíme tam, kde je vedle substantivní vazby shodné se slovesnou též jiná: porozumění komu // pro koho, nebo kde je substantivní vazba jiná než slovesná: obdiv ke komu // diviti se, obdivovati se komu…

Stav je tedy velmi rozmanitý, kolísavý, nastávají v něm změny nejen v starší době, nýbrž i v nové, kdy se pozoruje jisté ustálení. Autorův článek je poučný v tom, že na tuto různost poukazuje, ale v jejím dalším rozboru se projevuje připomenuté nedostatečné zření k dialektické souvislosti jednotlivých jevů s celou syntaktickou stavbou a isolované posuzování jednotlivých případů.

Tak na př. vykládá autor vazebnou dvojitost „nenávist k někomu // proti někomu“ rozdílem v intensitě pojmu nenávist: vazba s proti je prý „o něco důraznější“, kdežto vazba s předložkou k vyjadřuje „spíše jen objektivně nenávistný vztah“. Slovo nenávist vyjadřuje cit, t. j. jak praví B. M. Teplov,[1] „prožívání vztahu člověka k tomu, co poznává a dělá“. Nemůže tedy vůbec jít o „objektivně nenávistný vztah“. Z pojmového významu tohoto slova vyplývá, že vazba „k někomu“ a „proti někomu“ nevyjadřuje předmět jako akusativ při slovese nenávidět, nýbrž někoho nebo něco, na koho nebo nač se cit vztahuje. Substantivum nenávist nemá plně dějovou platnost jako sloveso a proto původní genitiv ustupuje. Změna v pojetí substantiva je druhá příčina ústupu genitivu, na kterou jsem poukázal v Mluvnici II, 1201. Předložka k se tu ujala proto, že vyjadřuje vztah velmi často: odpor, sklon, vděčnost, povinnost… k někomu, k něčemu. Srov. v mé Mluvnici II, 1256. Předložka k není tedy po substantivu nenávist nahodilá, nýbrž má svůj běžný úkon. Pak je jasné, že se vazba „nenávist proti…“ odlišuje do vazby „nenávist k…“ tím, že zřetelně vyjadřuje vztah nepřátelský.

Jiné pojetí než předmětové působilo na zánik starého genitivu též v jiných případech, na př. u substantiva láska — vedle okolnosti připomenuté výše. Jeho vazbu „láska k…“ pochopíme jako v předešlém případě tak, že tu vystupuje nikoli platnost předmětová, nýbrž vztahová (= láska vztahující se na…).

Dvojitost „obdiv ke komu“ // „obdiv nad čím“ vykládá autor tak, že v první vazbě „jde o uctivý obdiv, úctu, tedy ve vztahu k osobě“, kdežto ve vazbě druhé „převažuje plně významový od[23]stín údivu, překvapení“. Tento výklad není přesvědčivý, protože i v uctivém obdivu je významový odstín údivu. Se zřením k tomu, co jsme řekli o předložce k, je patrné, že „obdiv ke komu“ vyjadřuje, na koho se obdiv vztahuje. Srov. podobně „úcta ke komu“. Ve vazbě „obdiv nad něčím“ proniká význam dějový a proto se ujala předložková vazba jiná, vyjadřující cíl děje.

Nebo ve vazbě „porozumění čeho“, nejčastěji „čemu“, jde prý o „intelektuální pochopení“, kdežto ve vazbě „porozumění pro zájmy státu…“ převládá význam „smysl pro něco, citové porozumění, pochopení pro něco“. Ale porozumění pro zájmy státu předpokládá zajisté především pochopení intelektuální, rozumové, nikoli jen citové. Dále je nutno mít na paměti, že city nejsou isolované duševní dění, nýbrž tvoří dialektickou jednotu s poznáním, s vědomím. „Nelze oddělovat city od vědomí člověka, dívat se na ně jako na něco na vědomí nezávislého“, praví Teplov.[2] Hledíme-li k tomu, že předložka pro mívá jindy často význam zájmový, prospěchový (pro vlast, pro zdraví, pro děti…), je tuším jasné, že vazba „porozumění pro zájmy státu“ vznikla proto, že i zde jde o význam zájmový, prospěchový.

Chtěl jsem konkrétně ukázat na některé nedostatky v Klimešově článku proto, že se tytéž nebo podobné nedostatky vyskytují ne ojediněle v pracích jiných mladších jazykozpytců. Zároveň jsem chtěl ukázat na to, že je i zkoumání zdánlivě drobných jevů žádoucí a také plodné, neboť může platně rozšířit a prohloubit naše dosavadní poznání jazyka. Takových drobných jevů je nespočet a jejich zkoumání přivádí nejednou na stopu jevů složitějších.

Je třeba, jak jsem již připomněl, zkoumat každý jev v jeho rozmanité souvislosti s celou mluvnickou soustavou spisovného jazyka a v jeho historickém vývoji. A je proto třeba osvojit si všechny dosavadní hotové poznatky a tvůrčím způsobem jich využívat dílem při jejich kritické přehlídce, dílem při získávání poznatků nových. Mladým pracovníkům se tak otvírá brána k neobyčejně vděčnému zkoumání spisovného jazyka, svrchovaně významného nástroje dorozumívání celého národa při jeho socialistickém budování. Bylo by škoda, kdyby živý zájem mladých pracovníků o jazyk, jejich schopnosti a pracovní nadšení přicházely pro nedostatky v pojetí úkolů a v metodickém postupu částečně nazmar.

[1] Psychologie, Praha 1950, s. 81.

[2] Psychologie, s. 82.

Naše řeč, volume 39 (1956), issue 1-2, pp. 18-23

Previous Karel F. Svoboda: O souřadných souvětích vysvětlovacích a důsledkových

Next František Ryšánek: O domnělém staročeském tvaru cíž