K vazbám některých substantiv, zvláště dějových

Lumír Klimeš

[Articles]

(pdf)

-

U některých podstatných jmen utvořených ze sloves (t. zv. deverbativ) a někdy i u jiných substantiv tvořících se slovesem jednu slovní čeleď vznikávají potíže při vyjadřování vztahu mezi nimi a neshodným přívlastkem, který na nich závisí. Někdy zde býváme na rozpacích a nevíme, jaké vazby užívat. Tak na př. u substantiva nenávist nastává někdy nejistota, je-li správná vazba nenávist k někomu, vůči někomu nebo proti někomu; tu a tam najdeme dokonce i vazbu nenávist někoho, něčeho. U substantiva žízeň se setkáváme s vazbou žízeň po něčem, někdy však i žízeň něčeho atp.

U podstatných jmen odvozených z přechodných sloves stává přívlastkové jméno v prostém (t. j. bezpředložkovém) genitivu; tento genitiv označuje předmět, k němuž se vztahuje děj základního slovesa: záchrana dítěte — zachránit dítě, správa ústavu — spravovat ústav. Někdy nalézáme vedle genitivu také předložkový pád: [290]představit si něco: představa rodné země — představa o spánku (Příruční slovník). V některých případech se genitivní vazba vyskytuje vzácně; jazyk zde dává přednost předložkovému pádu: nenávidět pravdu: nenávist pravdy — nenávist k pravdě, proti pravdě. Jestliže je základní sloveso sice předmětové, ale nepřechodné, vyžaduje-li tedy jiný pád než čtvrtý, zůstává tato původní slovesná vazba při změně slovesa v podstatné jméno nezměněna: dobýti hradu — dobytí hradu, pomoci někomu — pomoc někomu, pokrčiti rameny — pokrčení rameny atp. Ojediněle se klade místo genitivu předložkový pád: nadíti se čeho — naděje nač (srov. na př. v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny II, 1201). Předložkový pád původní slovesné vazby přechází zpravidla i do vazby přívlastkové: mysliti na někoho — myšlenka na někoho, snažiti se o něco — snaha o něco. Mívá tedy přívlastek závislý na substantivech odvozených ze sloves nepřechodných týž pád, jaký by měl předmět základního slovesa.[1]

Vedle těchto případů běžných a obvyklých nacházíme však někdy i nepravidelnosti. Fr. Trávníček uvádí ve své Mluvnici (II, 1201) tyto doklady: pokus smíru, vzpomínka rozkoše, žízeň velké prostoty (všechny s poznámkou „z písemnictví“). Příkladů tohoto druhu, třeba málo běžných, by bylo možno uvésti více. Tyto vazby prostudovat, pokusit se vyložit je se zřetelem k jejich historickému vývoji za posledních 180 let a zhodnotit je s hlediska současného jazyka je úkolem tohoto článku. Dalším úkolem je ukázat na poměrně značnou pestrost vazeb u deverbativ a některých jiných substantiv v minulém století, nalézt — pokud lze — příčiny, jež měly vliv na užití té nebo oné vazby, a konečně naznačit celkový směr jazykového vývoje u tohoto jevu.

Základnou našich výkladů jsou jednak doklady vlastní (jsou označeny hvězdičkou), jednak doklady z archivu Ústavu pro jazyk český v Praze[2]. Z tohoto bohatého materiálu jsem vybral ty doklady, na nichž lze uvedené změny vazeb pozorovat nejzřetelněji. Jsou to případy, kde je řídícím členem větné dvojice jedno z těchto substantiv: naděje, nenávist, obdiv, odvaha, pohrdání, porozumění, rozpomínání, hlad, žízeň, touha. — Genitivu podmětového si u těchto substantiv všímat nebudeme, neboť se vyskytuje u všech uvedených podstatných jmen a nepotřebuje zvláštního rozboru.

[291]Na to, je-li jméno závislé na řídícím substantivu v pádě prostém nebo předložkovém, a dále pak na volbu předložky mají vliv různí činitelé. Fr. Trávníček ve své Mluvnici spisovné češtiny II na s. 1201 uvádí několik příčin, které vedou k tomu, že se genitiv při dějových substantivech nahrazuje pádem předložkovým. Jednou z příčin bývá to, že někdy je při substantivu jiné pojetí než při slovese; dále tu působí vliv těch substantiv, u kterých genitiv nebývá; jindy si jazyk ze dvou vazeb u sloves ponechal u substantiva jen jednu, předložkovou; konečně je to vliv snahy po významové jednoznačnosti. — Při rozboru jednotlivých činitelů se můžeme o tyto Trávníčkovy výklady opřít. Na vznik nebo užití té nebo oné vazby mají vliv tito činitelé: snaha po výrazové zřetelnosti a jednoznačnosti, významový zřetel, vliv podobných vazeb jiných, stylistická platnost a stylistický záměr autora.

Snaha po výrazové zřetelnosti a jednoznačnosti

Výrazem této snahy je především jasně se jevící sklon k užívání předložkových pádů. Předložka může totiž vztah závislého substantiva na podstatném jménu řídícím vyjádřit zřetelněji a přesněji než pád bezpředložkový. K tomu přistupuje ještě i to, že se užitím předložkového pádu vyloučí možná dvojznačnost bezpředložkového genitivu, jinými slovy, předložka často umožňuje rozlišení genitivu podmětového a předmětového. Na př.: Clausewitz je mu milejší a záliba v tajném radovi je spíše obdivem stratéga než vědce (obdiv k stratégovi — nebo stratég se obdivuje?). Velmi poučný je doklad z Gammových Besed o obrazech z r. 1923. Autor varuje před německou útočností a vykládá její ideologii směřující k nacismu: „Jedině nenávist všeho, co není německé, musí nás naplnit. Nenávist úhlavní, nenávist až do hrobu proti Neněmcům jest naším heslem …“* Autor dává zřejmě přednost u osob vyjádření předložkovým pádem, jistě z obavy před dvojsmyslem, který by zde mohl nastat záměnou genitivu podmětového za předmětový (nenávidět Neněmců — Neněmci nenávidí). Použitím předložkového pádu se v tomto případě také lépe překonají potíže slovosledné (nenávist Neněmců až do hrobu?).

Snaha nahrazovat bezpředložkový genitiv předložkovým pádem je u všech uvedených substantiv hodně výrazná.

U substantiva porozumění sice bezpředložkový genitiv předmětový asi od r. 1918 značně ustupuje, bývá však nahrazován jednak bezpředložkovým dativem (porozumění knihám), jednak pádem předložkovým. (O tom viz níže.) U podstatného jména pohrdání má v našem materiálu genitiv předmětový poslední doklad z r. [292]1874; určení tohoto substantiva bývá vyjadřováno buď pádem předložkovým (pohrdání k někomu) nebo instrumentálem, většinou bezpředložkovým (pohrdání něčím). Substantivum touha má v našem materiálu od konce 18. stol. pouze vazbu touha po něčem (zcela ve shodě se slovesnou vazbou toužit po něčem).

Významový zřetel

V některých případech se nápadněji uplatňuje příslušnost přívlastku k určité významové skupině a významové rozdíly mezi jednotlivými vazbami.

a) Mezi našimi doklady na předmětový genitiv závislý na substantivu obdiv je v 7 případech předmětový genitiv abstraktum, v jednom název města (obdiv Prahy) a jen jednou označuje osobu (obdiv stratéga). Naproti tomu v 9 případech z celkového počtu 12 dokladů na vazbu obdiv pro něco označuje přívlastek osobu. — U substantiva nenávist je tendence vyjadřovat závislost abstrakta předmětovým genitivem poněkud slabší. (V našem materiálu označuje genitiv v 7 případech abstraktum, v 5 případech osoby.)

b) Na volbu toho nebo onoho předložkového pádu mají vliv rovněž jemné významové rozdíly mezi některými vazbami. Tak na př. vazby obdiv k něčemu se užívá spíše tam, kde jde o uctivý obdiv, úctu, tedy ve vztahu k osobě: Obdiv lidu čínského k vládci. (1898, Dvořák a Vrchlický) — Měl vždy uctivý obdiv k polárním badatelům. (1946, Běhounek) — Že v těchto případech vystupuje významový odstín úcty, uctivosti značně do popředí, tomu svědčí i přívlastek uctivý v dokladu z Běhounka. Naproti tomu vazba obdiv nad něčím se vyskytuje v našem materiálu jen u abstrakt nebo u zájmena to (obdiv nad tím, že…); převažuje zde plně významový odstín údivu, překvapení: Obdiv jal ho nad odvahou. (1884, Zeyer)

U substantiva porozumění stává přívlastek v genitivu předmětovém nebo — mnohem častěji — v dativu, má-li podstatné jméno porozumění význam ‚intelektuální pochopení‘: Porozumění dalšího (1873, Hálek); porozumění druhým (1771, Selisko); ku porozumění znělkám těmto (1836, ČČM); porozumění obsahu námětu (1942, Matějček); v hlubokém porozumění rodnému lidu (1953, Liter. nov.). — Převládá-li však u jména porozumění význam ‚smysl pro něco, citové porozumění, pochopení pro něco‘, používá se vazby akusativu s předložkou pro: Porozumění pro měnící se nálady (1913, Klostermann); porozumění pro zájmy státu (1950, Zápotocký).

[293]U substantiva nenávist se objevují často vedle sebe vazby nenávist k někomu a nenávist proti někomu. Obě tyto vazby pociťujeme jako obvyklé a běžné a bylo tomu tak pravděpodobně i v minulém století. Rozdíl mezi nimi nebývá vždy zcela zřetelný. Tak u Palackého nalézáme „nenávist proti kacířům“ (1851) i „nenávist ku kacířům“ (1865), tedy ve spojení naprosto stejném. Zdá se, že se zde někdy jeví jemný významový rozdíl v intensitě pojmu ‚nenávist‘. Vazba s předložkou proti je o něco důraznější (to je dáno i významem předložky — srov. postupovat proti někomu, postupovat k někomu); vazba s předložkou k je méně důrazná, vyjadřujíc spíše jen objektivně nenávistný vztah. Příklady: Vzkypí nenávist proti státu dělníků a rolníků. (1948, Nejedlý) — Nenávist proti tyranii. (1891, Zeyer) — Cítím nenávist proti tobě. (1841, Hněvkovský) — Nikoli z nenávisti k vám, ale k vašemu otci. (1916, K. M. Čapek) — Nenávist k slavné minulosti. (1915, Jirásek) — Tento významový rozdíl nebývá však vždy takto zřetelný.

Vliv podobných vazeb jiných

Na užití té nebo oné předložkové vazby může mít značný vliv i vazba substantiva, jež je po významové stránce s řídícím podstatným jménem dané větné dvojice nějak příbuzné; jde tu tedy o směšování, křížení, čili o t. zv. kontaminaci vazeb. Tak na př. vznik vazby pohrdání k něčemu lze dobře vyložit jako analogii běžné a časté vazby odpor k něčemu, špatný vztah, poměr, postoj k něčemu; v mnoha dokladech by bylo možno podstatné jméno pohrdání nahradit bez skreslení významu substantivem odpor, na př.: … mísil se již cit pohrdání ke zbabělému. (1920, Vachek) — Nikdo ze starších Slováků nebude se tomuto domorodému pohrdání k folkloru divit. (1949, Lid. nov.)

Koncem 18. stol. a v 1. pol. 19. stol. se často vyskytovala vazba naděje k něčemu: Naděje k vyšší hodnosti. (1785, Kramerius) — Má naději k spasení věčnému. (1825, Puchmajer) — Zničujíc tím všelikou naději k smíření. (1847, Havlíček) — Je pravděpodobné, že se zde uplatnila významově i syntakticky příbuzná vazba možnost k něčemu (viz doklad z Havlíčka) nebo vazba důvěra k někomu: naději k Pánu Bohu míti (1831, Kollár), nadějí k Bohu naplniti. (1822, Mejstřík)

Na vznik vazby obdiv k někomu měla jistě také vliv syntakticky i významem příbuzná vazba úcta k někomu, jak jsme již při jiné příležitosti ukázali. Podobně i na vzniku vazby porozumění pro něco mohla mít podíl vazba smysl, pochopení pro něco.

[294]Stylistická platnost a stylistický záměr autora

U některých autorů se projevuje více nebo méně nápadně snaha vyjadřovat se osobitě. Za výraz takové snahy lze pokládat i bezpředložkový genitiv u některých substantiv uvedených výše. To se týká hlavně autorů mladších; u spisovatelů, kteří psali v minulém století, se mohou uplatnit ještě vlivy jiné (o nich viz níže). Je zajímavé, že téměř všechny doklady na předmětový genitiv jsou z literatury krásné nebo essayistické. Příklady:

a) Obdiv něčeho (někoho): Cyklus básní plný obdivu naší Prahy. (1853, Nebeský) — Ani času už není k obdivu přírody. (1904, Mrštík) — Čech přiměl celou generaci k obdivu své epiky. (1946, Očadlík)*. Je zajímavé, že pouze jediný z dokladů patří do literatury naukové (dějiny filosofie). Pokud lze z našeho materiálu zjistit, objevuje se tato vazba zvláště často v poslední třetině 19. století a pak opět až po r. 1945.

b) Porozumění něčeho: Porozumění knih (1818, Hlasatel), porozumění dalšího (1873, Hálek), porozumění ruského románu (1922, A. Novák)*, porozumění hudby (1953, Helfert). — Na rozdíl od vazby předcházející (obdiv něčeho) vyskytují se tyto doklady často v materiálu z 19. stol., v době po r. 1918 se s nimi setkáváme zřídka.

c) Nenávist něčeho: Tato nenávist pravdy obtížnost způsobuje. (1770, Job Zmeškal) — Z nenávisti holubství, jehož bych milerád sprostil se. (1850, Klácel) — Co jiného byly jeho stálé útoky na neplodnost skeptické filosofie než nenávist benthamovského utilitářství, jímž se v Anglii vyžívala důvěra v pouhý rozum… (1908, Chudoba)* — Jeho nenávist Musseta … byla zásadní a nesmlouvavá. (1931, Šalda)* — O zařazení těchto dokladů lze říci totéž, co o příkladech předcházejících; zejména ukázky z Chudoby a Šaldy ukazují na knižnost a vyumělkovanost vyjadřování. Časové rozložení těchto dokladů je však na rozdíl od příkladů uvedených výše celkem rovnoměrné, t. j. vyskytují se — soudě podle našeho materiálu — celkem stejně ve stol. 19. i 20.

d) Naděje něčeho: Ať mne všechna naděje budoucí blaženosti opustí. (1820, Hyllos) — Kojili se nadějí budoucnosti. (1860, Chocholoušek) — Dlouho žila v Dantovi naděje návratu do Florencie. (Šalda, vyd. 1948)* — Z celkového počtu 49 dokladů na tuto vazbu patří téměř tři čtvrtiny do 1. pol. min. stol. V 2. pol. 19. stol. jí znatelně ubývá, po r. 1918 se vyskytuje vzácně.

e) Žízeň něčeho: Žízeň vědění jej hnala. (1841, Purkyně) — Nejhlubší pohnutkou Wolkrovou byla žízeň družnosti lidské i vesmírné ve světle spravedlivého světa. (1948, J. B. Čapek)* — Kult [295]bolesti a smrti se mocně ozývá vedle žízně poznání. (1922, A. Novák)* — Takovéto vazby jsou však celkem vzácné. Mnohem více dokladů má vazba „žízeň po něčem“. Vyskytuje se zvláště hojně v 2. pol. 19. stol. a ve stol. 20., v době starší je méně doložena.

f) Hlad něčeho: Psychologická kresba, provedená často dojemných podrobností, jmenovitě jde-li o nezdolnou touhu po svobodě a o živelný hlad lásky. (1922, A. Novák)* — Byl v nich (v mladých básnících) hlad života slavného a plného. (1934, Hýsek)* — Genitiv předmětový se vyskytuje u tohoto substantiva hlavně po r. 1918, ale celkový počet dokladů je malý. Vazba „hlad po něčem“ má v našem materiálu pro 20. stol. dokladů velmi mnoho, pro 19. stol. a pro konec stol. 18. poměrně málo. Avšak i v této době se vazby „hlad po něčem“ užívalo pravděpodobně hodně často, neboť nemáme ve zkoumaném materiálu doloženu žádnou jinou vazbu, jež by jí mohla konkurovat.

S hlediska stylistického hodnotíme v dnešním jazyce genitiv předmětový u uvedených substantiv jako knižní, leckdy vyumělkovaný a někdy i nezřetelný.

Ve vývoji vazeb uvedených substantiv pozorujeme snahu o postupné ustalování jazykových prostředků, která se ovšem řídí výrazovými potřebami jazyka, snahou po výrazové zřetelnosti. V minulém století, zejména v jeho první polovině, se projevuje značná pestrost vazeb neshodných přívlastků u substantiv výše uvedených. Jednou z příčin tohoto stavu je především nejistota ve volbě vhodné vazby; postupem doby se počet vazeb zmenšuje, ale jazyk se tím nijak neochuzuje. Tam totiž, kde je třeba vyjádřit některé významové odstíny, je rozmanitost přívlastkových vazeb zachována. Tak na př. u substantiva nenávist jsou v minulém století doloženy vedle obvyklých vazeb nenávist k něčemu, proti něčemu i vazby nenávist naproti něčemu, oproti něčemu, na něco; po r. 1861 tyto vazby v našem materiálu nenalézáme. — S podobnými poměry se setkáváme i u podstatného jména naděje. Vedle vazby naděje na něco a naděje v něco je v literatuře 19. stol. doložena i řada vazeb jiných: naděje do něčeho, naděje k něčemu, o něco, po něčem. Tam však, kde je mezi přívlastkovými vazbami nějaký významový rozdíl, je to vyjádřeno i formálně (na př. u substantiv obdiv, nenávist, porozuměni — viz výše).

U všech substantiv, jimž věnujeme v tomto článku pozornost, se jeví nápadný odklon od genitivu předmětového. Je nahrazován zřetelnějšími a jednoznačnějšími předložkovými pády, a poněvadž nevyjadřuje jiný významový (nikoli stylistický!) odstín než příslušný pád předložkový (na př. naděje návratu = naděje na návrat), [296]postupně zaniká a dnes jej cítíme často jako znak vyjadřování knižního, po případě strojeného a vyumělkovaného.

U starších autorů by se dalo zajisté uvažovat o působení latiny, po případě němčiny. Jejím vlivem užili někteří autoři genitivu předmětového tam, kde bychom dnes užili předložkového pádu: obdiv ctnosti - admiratio virtutis. Poučné jsou doklady z Vinařického, u něhož můžeme se značným vlivem latiny jistě právem počítat: Pozoroval s pohrdáním ušlechtilých umění … zdivočení mravů (1836). Nález onen Paridův, to krásy její pohrdání (Paris pohrdal její krásou; 1851). V latině je genitivní vazba u podstatných jmen contemptio, aspernatio (pohrdání) dobře doložena: contemptio nostri, aspernatio rationis. Dokladů tohoto druhu by bylo možno nalézt více.

Nakonec si shrneme výsledky naší práce. Na vývoj vazeb u sledovaných substantiv působilo několik činitelů; nepůsobili ovšem isolovaně, nýbrž zároveň, vzájemně se podporujíce nebo oslabujíce. V období 1770—1954 nebyl tento vývoj všude jednotný. Hlavní vývojové linie zde jsou:

1. Genitivu předmětového ve většině případů ubývá, zejména ve stol. 20. Jen u substantiv hlad a obdiv se setkáváme s poměrně zvýšenou frekvencí genitivu předmětového (po r. 1918, po př. po r. 1945). Avšak i zde je celkový počet dokladů ve srovnání s jinými vazbami malý. — U všech podstatných jmen, jichž si všímáme v tomto článku, působí dnes genitiv předmětový nezvykle.

2. U všech těchto substantiv s výjimkou podstatných jmen naděje, porozumění a nenávist převládá od doby, jež je východiskem našeho pozorování (1770), jedna vazba jako nejběžnější. Vedle těchto vazeb nalézáme však ještě jednu nebo i více vazeb podružných. Ty však většinou během 19. stol. zanikají, neboť nevyjadřují zvláštní významový odstín. — V druhé polovině 19. století vznikají některé vazby nové, po př. se zvyšuje frekvence některých již existujících vazeb starých; jde však téměř vždy o jev přechodný.

3. Bezpředložkový genitiv je postupně vytlačován předložkovým pádem, u substantiva pohrdání bezpředložkovým instrumentálem, u podstatného jména porozumění bezpředložkovým dativem. To souvisí s větší schopností předložky vyjadřovat zřetelněji vztahy mezi členem řídícím a závislým; u substantiva pohrdání se jistě silně uplatňuje původní slovesná vazba, u podstatného jména porozumění vedle slovesné vazby i snaha po rozlišení významu.

Tento článek neřeší ovšem všechny možnosti. Všímá si jen některých vazeb tohoto typu, po stránce vývojové se zastavuje u r. 1770. Rozšířit oblast zkoumání na jiné obdobné příklady a na celý historický vývoj je úkolem velmi náročným, jenž přesahuje [297]možnosti jednoho článku. Náš článek chtěl — vycházeje z mluvnic Vl. Šmilauera a Fr. Trávníčka — na tyto možnosti ukázat, některé z nich vyřešit a dát podnět k dalšímu zkoumání v této oblasti.

 

Redakční poznámka. K článku Lumíra Klimeše zaslal obsažné poznámky akad. Fr. Trávníček. Abychom nezdrželi výrobu tohoto čísla Naší řeči, které musí nezbytně vyjít do konce roku, jsme nuceni otisknout tyto poznámky až v příštím čísle.

---

[1] Viz též Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, s. 1200—1201; Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, s. 171, 178.

[2] Ředitelství Ústavu pro jazyk český děkuji za laskavé svolení k užití slovníkového materiálu a k publikaci dokladů. — Poznamenávám, že jsem prozkoumal všechny doklady, které má lexikální archiv Ústavu pro jazyk český na těchto deset substantiv v období 1770—1954.

Naše řeč, volume 38 (1955), issue 9-10, pp. 289-297

Previous Zdeňka Sochová: Slovesný vid s hlediska slovníku

Next Marie Těšitelová: Poznámky k slovní zásobě v románě Karla Čapka „Život a dílo skladatele Foltýna“