Slohový a jazykový rozbor příručky o hutnictví

Josef Filipec

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Poznání odborného slohu, které je jedním z předních úkolů dnešní stylistiky, vyžaduje si především slohového rozboru nejrůznějších odborných projevů, a to na základě theoretického ujasnění základních pojmů a otázek stylistických a v souvislosti s nimi.[1] Tento článek chce [91]přinést stručný slohový a jazykový rozbor Abecedy hutnictví.[2] Její autor, ing. dr. Jan Korecký, napsal už několik odborných knih a příruček a kniha sama je úvodem k řadě „abeced“ speciálních, z nichž některé už vyšly. Je tedy jistě vhodná k tomu, abychom si právě ji vybrali k rozboru a poznali na ní jisté typické znaky charakterisující sloh projevů naší technické literatury. Metodicky zaměříme rozbor tak, že od věcí obecných a týkajících se celku postoupíme k některým typickým jednotlivostem. Naše stanovisko bude při tom samozřejmě i kritické.

Kniha vznikla z přednášek, které měl autor v závodní škole Spojených oceláren v Kladně a v internátních kursech. Tato původní forma projevu, totiž jeho mluvní povaha, má také svůj dosah pro jeho sloh. Pro knižní vydání skloubil autor přednášky v celkový systém a určil je pro nižší a střední kádry z různých oborů, pro hutní zaměstnance, kteří nemají hutnické odborné vzdělání, tedy pro nespecialisty v hutnictví, a konečně jako příručku pro závodní školení hutních zaměstnanců. Jde zde tedy o odborný sloh praktický, zaměřený k poučení. Konkretní slohový rozbor nám toto konstatování potvrdí.

Určení knihy laikům, tedy její zaměření popularisační, se projevuje ve slohu poměrně málo. Jen na několika místech užívá autor na př. konkretních přirovnání. Uvedeme aspoň jeden doklad: „Vzdálenost elektronů od jádra je poměrně veliká. Kdybychom si zvětšili atomové jádro na velikost pomeranče a umístili před Národní museum, obíhaly by jako oříšky velké elektrony (náležitě: elektrony velké jako oříšky, J. F.) skoro po okraji Prahy“ (s. 11). Takové případy jsou však řídké. Konkretnosti dosahuje autorův výklad také tím, že odkazuje na četné obrazy a schemata (celkem 82); ovšem tyto pomůcky jsou konkretní zase jen pro odborníky.

Jazykovou formu a sloh projevu nemůžeme ovšem chápat odtrženě od jeho obsahu. Ve stylistice nás musí zajímat jazykové vyjádření obsahu a vztah mezi obsahem a způsobem jeho vyjádření. To znamená, že při slohovém rozboru stále přihlížíme i k obsahové stránce projevu. V naší příručce jde o abecedu hutnictví, vymezenou blíže jako přehledné technické minimum celkových znalostí hutnictví. Toto minimum je dáno vzhledem k úrovni předběžného vzdělání čtenářů a posluchačů a zahrnuje čtyři části, totiž výrobu kovů, jejich odlévání, tváření a tepelné zpracování. Autor skloubil tyto obory v jednotný, soustavný výklad, vnitřně jej učlenil a roztřídil v řadu odstavců, které na sebe navzá[92]jem navazují. Připomínáme zde aspoň kapitolku nazvanou „Rozdělení novodobého hutnictví (metalurgie)“, zasazenou za úvodní partii a předcházející před vlastním výkladem, nebo úvod k třetí části, týkající se tváření kovů, ve kterém se odkazuje na část první a druhou a pod.

Čtyři hutnické obory jsou zde tedy ve vzájemné souvislosti. Každý z těchto oborů pak zahrnuje řadu speciálních procesů, které jsou rozděleny v hlavní typy. Tak na př. v uvedené části třetí jde o procesy při tváření za tepla a při tváření za studena a o povrchové úpravy po tváření. Před těmito partiemi pak bývá obecný výklad nutný pro jejich porozumění (v třetí části je to výklad o podstatě tváření a o zpevnění kovů a slitin), v závěru každé části čteme zase poučení vycházející z pracovních předpisů.

Z toho, co jsme uvedli, vyplývá, že výstavba jednotlivých částí, oddílů a odstavců se zakládá jednak na využití hlavních pojmů potřebných pro pochopení pracovních pochodů (jsou to zvláště pojmy z fysikální chemie a elektrochemie), jednak a hlavně na popisu technických zařízení a hutnických procesů. Autorův úmysl dát nám poznat látku co nejvhodněji se projevuje tím, že ji před námi jistým způsobem řadí, využívaje při tom výrazů (slov a větných konstrukcí) sloužících vyjádření jednotlivých pojmů a myšlenkových vztahů.

Tu se ocítáme u otázek stylistické výstavby a komposice projevu a u pojmu slohových postupů, t. j. jazykově slohových způsobů výstavby, řazení a rozvíjení obsahových prvků v projevu.[3] Nejjednodušším takovým postupem je jistě popis, na př. popis pecí užívaných v hutních závodech (s. 26—34). Popis bývá často konkretisován obrazem, schematem: „Jak je z pohledu na obr. 27 zřejmé, je Martinova pec tvarem pec plamenná s prohloubenou nístějí, opatřená Siemensovými regenerátory tepla …“ (s. 51). Tento postup záleží tedy ve vystihování hlavních a vedlejších znaků prostorových útvarů, těles, zařízení a p.

Jestliže je popis prostoupen výrazy pro vystižení časové posloupnosti, vzniká dynamická obdoba tohoto statického popisu, totiž popis procesu, děje. Sem patří třeba partie na s. 48—49, 50, 52—53, 54 n. a j. Proces zkujňování oceli se vystihuje takto: „Ocel se zkujňovala vypálením uhlíku na výhni, později mícháním surového železa v plamenné peci (pudlování). V obou případech se vyráběla pouze… ocel svářková. První pokus o přípravu tekuté oceli byl učiněn …“ (s. 48).

[93]Kromě těchto dvou postupů, které v knize převládají, máme zde ještě postup výkladový, výklad. Záleží ve spojování výrazů pro pojmy, jejich obsahové znaky, pro jejich vztahy a třídění (pojmy rodové, druhové atd.). Je vhodný zvláště v partiích abstraktních a věnovaných třídění, klasifikaci pojmů. Takové partie jsou, jak jsme už řekli, také v Abecedě hutnictví. Někdy ovšem nejde o pouhý, čistý výklad. Tak na s. 85 se výklad kříží a prostupuje s popisem pokusu a jeho geometrického zobrazení. Máme tu tedy tři roviny a výklad základních pojmů pružnosti se uskutečňuje ve vztahu s ostatními dvěma rovinami: „Základní mechanické vlastnosti si můžeme odvodit ze zkoušky tahem, při níž kovovou tyčinku zapneme do čelistí trhacího stroje a plynule zatěžujeme. Křivka zaznamenávající vztah mezi prodloužením a zatížením (napětím) probíhá nejprve jako přímka …“ (s. 85, kurs. J. F.).

Výkladem o dalším postupu, totiž návodu, který nalézáme na př. v učebnicích aritmetiky, poučujících nás, jak musíme provádět řešení, abychom došli k správnému výsledku, nebudeme už náš článek zatěžovat. Všechny tyto postupy, které se často různým způsobem prostupují, slouží stylistické výstavbě projevu. Jsou nám dokladem toho, že jazyková forma je a má být vhodným, objektivním a přesným vyjádřením poznaných skutečností.

Ptejme se nyní, které jsou jednotlivé prostředky přesného nebo určitého vyjádření poznané skutečnosti. Jsou to především odborné názvy, termíny, výrazy pro pojmy. Ty však musí být spojeny ve větné celky. Tak se nám další výklad rozčlenění v část věnovanou výkladu o slovní zásobě a o termínech a v část věnovanou výkladům o větě.

Při vytváření projevu záleží na tom, který výrazový prostředek — slovní nebo mluvnický — vybereme k vyjádření své myšlenky. Možností, které se nám nabízejí, známe-li dobře jazyk, může být totiž několik a pak mluvíme o výrazech souznačných, o synomynech. Ve slohu odborném je užívání těchto synonym na rozdíl od ostatních stylů omezeno a naopak často býváme svědky opakování týchž názvů a výrazů pro označení stejných pojmů a myšlenek. Takové opakování je na místě. Někdy se však některé výrazy běžné slovní zásoby opakují ve větě zbytečně a mohou působit rušivě. Tu je pak žádoucí jejich obměna, náhrada jednoho výrazu druhým, ovšem bez újmy výrazové přesnosti.

Jako příklad uvedeme tuto větu: „Pro snadnou rozpustnost v kyselinách i silných zásadách se nehodí (t. j. zinek) pro použití v chemickém prostředí a pro jedovatost pro použití ve styku s potravinami“ (s. 124). V této větě užil autor čtyřikrát předložky pro a toto opakování působí rušivě, ba ztěžuje i srozumitelnost. Bylo by vhodnější nahradit předložku pro ve spojení pro použití předložkou k nebo užít slovesného vyjádření a souvětí vůbec náležitě upravit (na př. takto: Protože je zinek snadno [94]rozpustný…, nehodí se …; pro svou jedovatost pak není vhodný k použití …). Podobně nahrazujeme rušivé opakování slov případně (synonymy nebo, eventuálně, po případě), pouze (jen, toliko) a j.

Je samozřejmé, že pojmenování, které si vybereme pro vyjádření jistého pojmu, musí tento pojem náležitě vystihovat. Tak na př. nemůžeme mluvit o tom, že „Novodobá nauka o atomech jen dokonale potvrdila souhlas sestavení prvků podle vlastností, …“ (s. 10), ale musíme zde užít náležitého spojení „potvrdila správnost …“ (slovo souhlas má kromě toho vazbu souhlas s něčím).

Vedle souznačných slov běžné slovní zásoby máme také synonyma terminologická. Je sice pravda, že požadavek odborné a vědecké přesnosti, jakož i soustavnosti termínů by měl vést k tomu, že by byl pro každý pojem jen jeden termín, ale tento ideální požadavek bývá v praxi splněn jen někdy, a to buď proto, že pro vyjádření jistého pojmu máme jen jedno pojmenování, nebo proto, že se z několika názvů vybere jediný, a to často za pomoci mimojazykového normujícího zásahu. Odborné názvosloví hutnické však dnes ještě není do té míry propracováno, ustáleno a normalisováno, abychom se mohli přiblížit splnění tohoto požadavku.

Nejčastější případy terminologických synonym jsou v našem textu ty, kdy máme vedle sebe dva názvy domácí nebo název domácí a cizí, při čemž bývá někdy jeden název souslovím.

Uvedeme několik příkladů: narubaná ruda - rubanina (20), kal - rmut (20; zde jde o rozdíl jemné a hrubé suspense), výduska - pěchovka - vystýlka (obecnější pojem), hutnictví - metalurgie (22), skupiny (prvků) - grupy (10), tvárnost - plasticita - duktilnost (102).[4]

Pedagogické zaujetí a do jisté míry i popularisační zaměření knihy vysvětluje, že autor uvádí na prvním místě, pokud možno, výraz domácí anebo že méně známý nebo cizí termín vysvětluje: „… přívody kladného a záporného proudu (anoda a kathoda)“ 10; „anorganická chemie (chemie látek neústrojných, minerálních)“ 7.

Velmi důležité je oddělit odborné názvy spisovné od výrazů slangových, t. j. takových, které jsou omezeny na jisté úzké pracovní prostředí. Zdá se, že v každé z našich hutnických oblastí vznikají některé zvláštní slangové výrazy, a je tedy na místě, aby příručky a časopisy vydávané pro všechna pracoviště nenechaly tuto skutečnost bez povšimnutí. Autor knihy je si vědom rozdílu mezi slangem a jazykem spisovným, ale uvádí slangové výrazy v textu nejednotně. Jsou buď jen v uvozovkách, na př. „odpichování“ železa z pece (46), „hlavy“ a „dna“ (58), nebo v uvozovkách a v závorce (ruda „samojdoucí“ 18, lití na „lást“ 46, „kalich“ 54), nebojsou označeny jako prvky jen mluvené (arsenidům [95]se říká „míšeň“ 57), nebo konečně i jako nečeské: „… zbytek tekutiny … vytváří … staženinu, kontrakční dutinu čili nečesky lunkr“ (88). Další potíž je v tom, že někdy se některým z uvedených způsobů označují i výrazy spisovné, na př. slovo předvalky se blíže určuje jako sochory, cagle (99), ačkoliv sochor je slovo spisovné, cagl nespisovné.[5]

V textu naší příručky se vyskytnou i některá slangová slovesa. Tak ve spojení voda zkondensovala (16) má sloveso zkondensovati význam ‚zhoustnouti‘, ale dosud běžný a ustálený je jen význam ‚podrobiti kondensaci, zhustiti‘ (uvádí jej také rukopis Příručního slovníku). Slangové je zřejmě též užití několika předponových sloves, totiž slovesa napojiti (kanály jsou napojeny na licí žlab, m. připojeny 92), odformovati (housky bývají odformovány do písku … m. se formují 92) a předlíti (kokily opatřené předlitou značkou závodu 93).

Přes tyto výhrady přináší však Abeceda hutnictví terminologicky spolehlivý a zajímavý materiál, který jistě poslouží další práci technické i jazykovědné. Uvedeme zde aspoň ve výčtu méně běžné odborné názvy, t. j. takové, které nejsou ani v Příručním slovníku, ani v materiálu terminologického oddělení Ústavu pro jazyk český. Některé z nich jsou ovšem slangové.

Jsou to především nová slova (přísadní 17, smáčivost 21, spaliny 40, zebrový, na př. zebrová klenba 52 — vedle toho je doloženo i přídavné jméno zebrovitý —, dolegovat, na př. tavbu přísadami 53, harrisování 59, elektrolysér 70, vyelektrolysování 67, atomární 88, duktilnost 102, přežíhání 106, jednovsázkový, na př. jednovsázková pec 106, kotálecí, na př. k. pec 107, prokovati 108, klacík 109, důlčíkovati 114, oplach 119, pluhací, na př. p. stolice 121, omořiti 121, jednotahový, na př. j. drátotah 122), dále jsou to nové významy užívaných slov (kolektor, t. j. sběradlo, 21, koruna, kačena 121), rozšíření oblasti užití slov (propojiti 40, kaskádový, na př. kaskádová pec, loupací, na př. l. stroj 124) a konečně běžná užití slov řídkých (odhořívati 76, odmasťovati 125).

Mezi odbornými názvy tvoří samostatnou skupinu složeniny. Nejnápadnější jsou složeniny cizího původu přejaté z chemie, na př. typ gramatom, grammolekula a gramekvivalent (s. 9 a 14) a dále typ silikokalcium (55) a silikomangan (47). Tyto typy je třeba považovat za náležité a vžité.[6] Námitky však vzbuzuje na př. typ siliciumaluminium [96](55). Tento typ prý je běžný, jiný takový běžný název je na př. kalciumsilicium, ale bylo by třeba buď jej počeštit, nebo nahradit prostředkem náležitě tvořeným. Za takové náležitě tvořené typy dnes považujeme na př. uvedený typ silikokalcium a siliciumkarbid, t. j. karbid křemíku; v tomto pojmenování je vztah obou složek náležitý. Námitky vzbuzuje také typ duostolice (113; psáno též duo stolice, 114, je však třeba podržet podobu stolice duo nebo jen duo, 113, ale bez uvozovek, podobně stolice trio, kvarto).

Poukázali jsme už na to, jak důležitým činitelem ve slohu je výběr. U termínů se výběr projevuje hlavně tehdy, když je tvoříme, máme-li však už hotový repertoár termínů v jisté odborné oblasti, je jejich výběr značně omezen. A přece mají odborné názvy důležitou stylistickou úlohu. Tvoří totiž pilíře vět, které spolu s větnými konstrukcemi působí na běžné, neutrální prostředky výrazové svým příznakem, svou odborností. Tím nabývají jednotlivé slohové prostředky projevu a ovšem i jeho sloh jako celek jednotného zaměření.

Viděli jsme na příklad, že se využívá jako termínů slov původně neodborných (koruna, loupací) nebo i slov s přeneseným významem (zebrový, kaskádový); význam těchto slov a členů sousloví se stává odborně jednoznačným, terminologickým. Jako termínů se využívá hojně podstatných jmen slovesných, která znamenají děj a vedle toho často i jeho výsledek, tedy věc (vyložení pece něčím a naproti tomu pec se zásaditým vyložením, 49). Terminologickou povahu tohoto prostředku dokládají místa, na kterých se ho užívá k třídění, na př.: „Tepelné zpracování oceli v hutích můžeme rozdělit na tepelné zpracování při tváření za tepla a za studena“ (134). Jako slova mající plný slovesný význam spojují se tato podstatná jména jednak s jmény přídavnými, jednak se slovesy formálními, na př.: „Může tedy při rekrystalisaci nastat zjemnění zrna, ale i mimořádně velké zhrubnutí“ (104).

Bohatou škálou odstínů vyniká odborný styl při vyjadřování t. zv. modality, způsobovosti. Jde tu o obměňování významu slovesa po stránce způsobové, o označení jeho děje jako možného, nutného, žádoucího, vhodného atd. Na př.: „Takový případ může značně ztížit hutnické zpracování, neboť nutno kovy od sebe oddělovat“ (18). — „K poznání vlastní podstaty hutních pochodů je třeba značné znalosti anorganické chemie“ (7). — „Přeměny takové … vyžadují obrovské množství energie, ale mohou také stejně ohromné množství uvolnit“ (10).

Vedle vlastních podstatných jmen slovesných bývají v odborném slohu hojněji než jinde též podstatná jména dějová v užším smyslu, u nichž bývá buď význam dějový, nebo i význam věcný. Mluví se na př. o odtahu kouřových plynů (41) — vedle toho znamená odtah [97]i prostor, kudy se tyto plyny odvádějí. Další taková slova jsou ohřev (25 a častěji), výluh (60), oplach (119), průtah (120, 135), průvlak (120), zavážka (44 a častěji), vsázka (51), tavba (50; u tří posledních máme doložen význam činnosti i materiálu) a j.

V odborném slohu se užívá na rozdíl od slohů ostatních ve větší míře přídavných jmen dějových s příponou -telný, majících veskrze trpnou platnost a význam možnosti nebo nemožnosti. Můžeme uvést tato přídavná jména: tavitelný (tavitelné částice hlušiny, 22), redukovatelný (kov, 24), odsunovatelný (31), snímatelný (49), zanedbatelný (82), kalitelný (120), (ne)spalitelný (39, 50), neválcovatelný (105) a j. Těchto přídavných jmen se užívá většinou v přívlastku, méně v přísudku.

Pro odborný sloh je příznačné vyjadřování jmenné a jmenně slovesné proti vyjadřování čistě slovesnému. Odborný sloh je totiž zaměřen na pojmové vystižení objektivní skutečnosti, jejích znaků, vztahů a souvislostí, zvláště příčiny něčeho, důvodu, účelu, důsledku, výsledku, účinku a p., souvislosti časové, srovnání nebo shody dvou věcí a jejich protikladu a j. Proto jsou zde časté konstrukce jako: Následkem vysokého obsahu CO … (46) — Výsledkem tohoto způsobu tuhnutí je značný rozdíl … (92) — Z důvodů velmi blízké příbuznosti pracovních postupů … (24) — Účelem žárového hutnictví je … (25) a j.

Podobně jako termíny musí vyhovovat požadavku přesnosti a jednoznačnosti, tak i větné konstrukce musí sloužit náležitému vyjádření myšlenkových vztahů. Proti tomuto požadavku se autoři prohřešují, protože ani vynikající odborníci někdy dost pečlivě nehledají prostředek přesně vystihující myšlenku a nevyužívají všech bohatých možností našeho jazyka. Uvedeme aspoň několik málo příkladů z rozbírané knihy: „Když v první polovině minulého století vzrostl počet známých prvků neustálými objevy, objevily se (!) na počátku šedesátých let minulého století (!) pokusy o systematické sestavení známých prvků podle jejich vlastností…“ (9). V tomto souvětí je základním vztahem vztah příčiny a důsledku a vztah časové následnosti je druhotný. Proto první větu souvětí raději přestylisujeme a odstraníme neobratné opakování: „Neustálé objevy v první polovině min. stol. způsobily, že počet známých prvků značně vzrostl. Proto se na počátku šedesátých let objevily pokusy …“.

Jiný příklad: „Za fysikální považujeme prostředky, jimiž se chemické složení součástí směsi nemění, zatím co při chemické cestě se mění složení součástí“ (7, pozn.). Zde nejde o časovou souběžnost, nýbrž o vyjádření protikladu, je tu tedy na místě souvětí odporovací: „Za fysikální považujeme ty prostředky, které chemické složení součástí směsi nemění, [98]kdežto (nebo po středníku: naproti tomu) chemické prostředky složení součástí mění“.

Nebo: „Rudnina se podle potřeby … hutě drtí … Protože pro některé druhy pecí (lépe: u některých druhů …) velmi mnoho záleží na velikosti kusů nebo zrna, následuje i třídění síty nebo bubny se sítovými vložkami“ (20). — Zde nejde o následnost, ale o nutnost, hlavní věta má tedy znít takto: „musí se rudnina třídit …“.

Podobných případů nedotvoření vět je v knize poměrně dost. Je pak zřejmé, že sloh knihy nemůžeme proto označit za přiměřený a uspokojující. Kniha vznikla z přednášek a tento mluvní ráz jí dává slohovou pružnost a zbavuje ji knižnosti (autor užívá na př. veskrze neurčitého způsobu zakončeného na -t). Na druhé straně však má odborný sloh už se zřetelem na čtenáře značné nároky, pokud jde o závaznost a přesnost formulací. Pružností se vyznačuje na př. pořádek slov. Významová výstavba (aktuální členění) vět je většinou objektivní, t. j. postupuje se od známého k novému. Pokud jsou na některých místech odchylky, lze je vysvětlit snahou začít hned novou skutečností (na př. druhá věta na s. 7) nebo osvěžit klidný tok výkladu, jsou však při věcnosti a strohosti, ba schematičnosti autorova slohu obyčejně zbytečné.

Autor sice dodržuje zásadu aktuálního členění větného i zásadu klást k sobě větné členy, které k sobě patří, na druhé straně však klade sloveso ve větě na konec nebo blíž konci, než je žádoucí. Na př.: „Podle složení rudy se také složení vyluhovaného roztoku upravuje“ (71; nezdůrazněno, proto lépe: se upravuje také …). — Postavení příklonného se před slovo důrazové na začátku věty je asi tisková chyba: Struska, jež je dobrým hnojivem, se odlije a se ocel dále zkujní … (53; správně: ocel se …).

Mohli bychom si všimnout ještě i jiných stránek odborného slohu a jazyka knihy, na př. typů vět a souvětí, odkazů, trpného rodu složeného a zvratného, ale rozbor zde potvrzuje zjištění už známá. Autor užívá všech těchto prostředků vcelku náležitě, noremně.

Snažili jsme se vedle odůvodněných výtek ocenit kladné stránky autorova slohu a jazyka a zbývá nám dokončit jazykovou kritiku několika připomínkami.

Autor užívá nesprávně vazeb u některých sloves, na př. dosáhnout čistotu, strukturu m. čistoty, struktury (102, 134), změnit plynovou pec za elektrickou m. změnit co več, nač (88; poslední vazba je řidší), nejde-li ovšem o tiskovou chybu zaměnit.

Z nedostatků tvaroslovných uvedeme aspoň nenáležité tvary v 3. os. množ. čísla sloves stavěti a vraceti. Vedle náležitého pece se stavějí (30, 31) vyskytne se též chybný tvar … se staví (28, 51) a podobně chybné vrací se m. vracejí se nebo vrátí se (63). U podstatného jména hřeblo je sice správný 7. pád mn. č. hřebly (30), ale nesprávný [99]2. p. mn. č. hřeblí m. hřebel a 3. p. mn. č. hřeblím m. hřeblům. Mnohé chybné tvary a odchylky od normy lze pravděpodobně přiřadit k tiskovým chybám.[7]

Na jejich vrub však nemůžeme počítat poměrně velké procento chyb v psaní čárek. Nalézáme zde vynechané nebo navíc užité čárky mezi větnými členy, před nebo, či, vynechané čárky mezi větami, před větou vloženou a za ní, před spojkou a, za níž následuje věta vedlejší, a pod.

Na konec uvedeme některé další nedostatky. Autor se leckde neřídí Pravidly v označování délky (úsilovně m. usilovně, 8; zřídne m. zřidne, 50; zúžovati se m. zužovati se, 102; beztvarný m. beztvárný, 103), v psaní cizích slov (dissociovati m. diso-, jak uvádí Příruční slovník, 66; kasiterit m. kassi-, 62; kryolith m. -lit, 75), v psaní příslovečných spřežek (přes to ve významu „přece“ m. přesto, 10; z venku ve významu „zvenčí“ m. zvenku, 51) a spojky anebo (psáno a nebo, 32, 117, 129), při psaní složenin (pochody pražně-reakční m. pražně reakční, 26, 57) a j.

Všechna uvedená fakta jazykové kritiky ukazují, že ne všichni autoři knih předkládají čtenářům projevy jazykově bezvadné. Je však třeba si uvědomit, že jako nelze bez značných studií a zkušeností psát odborné články na př. technické, tak nelze ani bez jistého úsilí psát správným jazykem. Požadavek vytvoření dobrého slohu je pak za této situace ovšem nesplnitelný. A přece je také úkolem odborných autorů, a to nejen několika, ale všech, aby sloh jejich prací byl, i když ne klasický, přece aspoň přiměřené úrovně. Je to věc jejich poměru k jazyku mateřskému, k obsahu sdělení a k čtenářům.

---

[1] K theoretickým a metodickým otázkám slohového rozboru odborných projevů srovnej můj článek v Slově a slovesnosti 16, 1955, s. 37n. (přednesený původně jako koreferát na stylistické poradě v Liblicích ve dnech 4. 11. a 5. 11. 1954). Tam se najde theoretické zdůvodnění otázek, které zde řeším prakticky; je tam také uvedena literatura, které využívám v tomto článku.

[2] Kniha vyšla r. 1954 v 1. vyd. jako 5. sv. Knižnice Svazu zaměstnanců hutí a rudných dolů. vydavatelstvo ROH-Práce. Má 140 stran a stojí brož. 23,30 Kčs.

[3] Odkazuji zde na svůj výklad v práci citované v pozn. 1. — Autor Abecedy hutnictví projevuje do jisté míry sám smysl pro tyto rozdíly. Praví na př.: „Než přikročíme k popisu techniky odlévané (odlévání?!), je třeba si stručně vysvětlit změny skupenství u kovů… a pojednat o vzniku slitin“ (s. 82).

[4] Slovo výduska je uvedeno v Příručním slovníku s tiskovou chybou (psáno s -š-).

[5] V materiálu terminologického oddělení Ústavu pro jazyk český je slovo cagl označeno jako výraz hantýrkový. V Příručním technickém slovníku… pro hutnictví a kovoprůmysl, vyd. Janem Hrůšou (1946?), se toto slovo píše s -á-.

[6] První typ najdeme na př. v Rusko-českém hutnicko-technickém slovníku od Michala Pekara a Jana Spisara, který vydal 1953 Státní ústav jazykový, druhý typ v Chemickém příručním slovníku Jiřího Růžičky, vyd. 1953 v Stát. nakladatelství technické literatury.

[7] Těch je v knize poměrně dost. Neuvádíme je proto, že by se nedostalo místa na věci důležitější.

Naše řeč, volume 38 (1955), issue 3-4, pp. 90-99

Previous František Svěrák: Ký, kéž, kýžený

Next Františka Havlová: Kapesní slovník cizích slov