K postavení bohatěji rozvitého přívlastku
Lubomír Doležel
[Short articles]
-
Slova, stavební materiál jazyka, se skládají ve věty podle jistých pravidel, která určují místo jednotlivých výrazů ve větě. Zachovávání těchto pravidel je v každém jazyce nezbytné a dává větě přehlednost, významovou určitost a přirozený spád.
Základní pravidla českého pořádku slov vyplývají z tak zvaného členění výpovědi podle kontextu (aktuálního členění), t. j. z rozlišení východiska (základu) a jádra výpovědi. Vzájemné postavení východiska a jádra výpovědi je hlavním organisujícím prvkem pořádku slov ve větě. V rámci tohoto základního schematu platí pro pořádek slov ve spisovné češtině další, dílčí pravidla nebo aspoň tendence. Nezachovávání těchto pravidel a tendencí pociťujeme často jako slohovou neobratnost.
To platí též o postavení bohatěji rozvitého přívlastku shodného. Nemůžeme zde stanovit obecné pravidlo, pozorujeme však, že takový složitý přívlastkový výraz tíhne k postavení za svým řídícím podstatným jménem: Jan Marhoul psal způsobem dávno již vyšlým z obyčeje a krásným. Mluvíme o tíhnutí, tendenci proto, že postavení za podstatným jménem (postposice) převládá, jsou však některé typy, kde je možné i postavení před podstatným jménem (anteposice), jako na př. v této větě: Byla to jenom malá část mohutných kdysi táborsko-sirotčích městských svazů.
Dnes se však často setkáváme s postavením před podstatným jménem i tam, kde je to významově i slohově neúnosné. Takovéto postavení před podstatným jménem máme na př. v těchto větách: Postoj některých zemí svědčí o jejich nesouhlasu s touto dobrodružnou, světový mír a bezpečnost, mírovou spolupráci a rozvoj obchodních styků ohrožující politikou vlády USA. — Ani nejde tak o tuto na rovině kolem Uherského Hradiště zeširoka rozloženou obec. — A ještě bych býval zapomněl na nejdůležitější nástroj našich, na motorisování stále ještě čekajících domácností.
Co je příčinou významové nepřehlednosti a slohové neobratnosti těchto vět? Příčina je v tom, že přívlastkový výraz se tu skládá ze dvou přívlastků nesouřadných; jeden z nich patří těsně k podstatnému jménu, v uvedených větách však byl od něho odtržen: nesouhlas s touto … politikou; nejde o tuto … obec; nástroj našich … domácností. Správná stylisace tu vyžaduje rozdělení přívlastkového výrazu tak, že jedna jeho část bude umístěna před podstatným jménem, druhá za podstatným jménem: Postoj některých zemí svědčí o jejich nesouhlasu s touto dobrodružnou politikou vlády USA, ohrožující světový mír a bez[59]pečnost, mírovou spolupráci a rozvoj obchodních styků. — Ani nejde tak o tuto obec zeširoka rozloženou na rovině kolem Uherského Hradiště. — A ještě bych býval zapomněl na nejdůležitější nástroj našich domácností, stále ještě čekajících na motorisování. Užili jsme tu vlastně třetí možnosti postavení složitého přívlastkového výrazu: přívlastkový výraz obmyká své podstatné jméno tak, že jedna jeho část stojí před podstatným jménem, druhá za ním.[1]
Zvlášť silné tíhnutí k postavení za podstatným jménem se projevuje u takových bohatěji rozvitých přívlastků, jejichž mluvnickým základem je přídavné jméno slovesné na -cí (dělající), -vší (usnuvší), -ný (napsaný) a -tý (vylitý): Ve veřejném životě je velká nouze o lidi dobře ovládající cizí jazyk. — V zahrádkách soustavně a vytrvale hnojených fekáliemi měly zákrsky rozměrné koruny. Před podstatným jménem stává jen přívlastek slabě rozvitý: Zahleděl se (Bagár) na sluncem rozsvícené vrcholky stromů. Podobně ve výrazech: zvědavě vyhlížející oči; k socialismu spějící země; náhle se kmitnuvší myšlenka; na okamžik ztichnuvší hudba; válkou zničená území; málo vyvinuté země.
Postavení před podstatným jménem však vyžaduje vždy zvláštní obezřetnosti. Může někdy vést k významové nejasnosti, jako na př. v této větě: Město vytvářející prvky jsou prvky, jimiž je podmíněn vznik nebo další trvání města. Spojení město vytvářející prvky chápeme při zběžném čtení ve významu ‚město, které vytváří prvky‘. Významová nejasnost nevznikne, jestliže přívlastek bude umístěn za podstatným jménem: Prvky vytvářející město jsou prvky, jimiž je podmíněn vznik nebo další trvání města. Zcela nepřijatelné je postavení před podstatným jménem tehdy, je-li přívlastkový výraz složitější. Dostáváme pak vyjádření významově nepřehledné a slohově velmi neobratné, jako na př. v této větě: Silnými, čerstvými prožitky z neobyčejného výkonu souboru a poznaných krás nabitá atmosféra sálu však vyzývala k opakování některých čísel programu. Přemístíme-li přívlastkový výraz za podstatné jméno, dostaneme vyjádření, které sice není po stránce slohové ideální (proto, že přívlastkový výraz sám je příliš složitý a nepřehledný), nicméně je jistě přijatelnější než vyjádření předešlé: Atmosféra sálu nabitá silnými, čerstvými prožitky z neobyčejného výkonu souboru a z poznaných krás však vyzývala k opakování některých čísel programu.
I tento příklad přesvědčivě dokazuje tíhnutí bohatěji rozvitých přívlastků s přídavným jménem slovesným k postavení za řídícím podstat[60]ným jménem. Příčina této tendence je nepochybně v tom, že tyto přívlastkové výrazy mají vlastně povahu polovětných vazeb, vyjadřujíce druhé, vedlejší přísudkové jádro ve větě. Bývá také velmi snadné (a mnohdy s hlediska slohového užitečné) nahradit tyto přívlastkové výrazy synonymním, souznačným vyjádřením vedlejší větou vztažnou: Ve veřejném životě je velká nouze o lidi dobře ovládající cizí jazyk//… o lidi, kteří dobře ovládají cizí jazyk.
Slohově zvláště výhodná bývá náhrada přívlastkového výrazu větou vztažnou v těch případech, kdy mluvnickým základem přívlastkového výrazu je přídavné jméno na -ný, -tý, tedy výraz svým původem povahy trpné. Ve vedlejší větě můžeme často užít slovesa v rodě činném; dostáváme tak vyjádření značně živější a dynamičtější. Srovnejme po té stránce dvě věty, z nichž jedna obsahuje přívlastkový výraz uvedené povahy stojící před jménem, v druhé pak je tento výraz nahrazen vedlejší větou vztažnou: Dalším prostředkem soustavné péče o jakost jsou ministerstvem potravinářského průmyslu pořádané přehlídky jakosti výrobků. Dalším prostředkem soustavné péče o jakost jsou přehlídky jakosti výrobků, které pořádá ministerstvo potravinářského průmyslu.
Všechny příklady, které jsme uvedli, dokazují, že v současné spisovné češtině stále platí pravidlo, přesněji tendence, podle něhož složité přívlastkové výrazy se kladou obvykle za řídící podstatné jméno. Postavení před podstatným jménem vyžaduje vždy zvláštní obezřetnosti, neboť je často významově nejasné a slohově neobratné. Zvláště platí uvedené pravidlo pro ty složité přívlastkové výrazy, jejichž mluvnickým základem je přídavné jméno slovesné. Tyto přívlastkové výrazy mají povahu polovětných vazeb a mohou být často s prospěchem nahrazeny vedlejší větou vztažnou. — Podrobnější rozlišení různých typů přívlastků lze najít na př. v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny II, s. 991 n.
[1] Je však hrubým syntaktickým i slohovým prohřeškem, položíme-li před podstatné jméno přívlastkové přídavné jméno a za ně rozvíjející členy tohoto přídavného jména: Do zbylého roztoku po vykoupání ovcí přidá se ještě hašené vápno. — Používá se s výhodou ozářených kvasnic ultrafialovými paprsky.
Naše řeč, volume 38 (1955), issue 1-2, pp. 58-60
Previous Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin
Next J. Z. (= Jaroslav Zima): „Neodléčíme“ rodinné příslušníky
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1