Co je šlechtický přídomek

Dr. František Brožek

[Short articles]

(pdf)

-

Vykládati zákon a zjišťovati jeho pravý smysl náleží sice právníkům, ale nezřídka nastává potřeba zavolati na poradu také filologa nebo historika, zejména bylo-li v zákoně užito výrazu buď nepřesných nebo dokonce nejasných.

Zákon z 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n., o zrušení šlechtictví zakazuje bývalým šlechticům »užívati rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví«.

Naše úřady, nestarajíce se o náležité objasnění záhadných výrazů »přídomek« a »dodatek vyznačující šlechtictví«, dospěly k tomu názoru, že oním »zapověděným ovocem« nemůže být nic jiného než předl. »z« před přídomkem v tvaru substantivním. Při tom si nepovšimly, že přídomek může míti také tvar adjektivní bez předložky. Podle jejich názorů je tedy zákonu vyhověno pouhým vypuštěním předložky »z« z domnělého přídomku. To je však veliký a osudný omyl, tím osudnější, že v svých důsledcích plodí mnoho zla po stránce jazykové, dějinné i právní. Zejména po stránce právní zvrátila tato praxe smysl a úmysl zákona v pravý opak. Dovoluje bez závady to, co zákon chtěl zameziti, ale stíhá trestním paragrafem to, co zákonem zakázáno není.

Nám tu běží hlavně o ty neblahé důsledky po stránce jazykové a dějinné. Leckteré staré, dobré české jméno rodinné bylo — jako na posměch našim kulturním dějinám — zkomoleno a znetvořeno, patrně ve snaze, aby byla z něho vyhlazena jakákoli [117]stopa českého původu, a to — aspoň na pohled — ve jménu zákona a s přispěním našich úřadů.

Tak — abychom aspoň jeden příklad uvedli — zmizelo s povrchu zemského jméno rodiny z kulturních našich dějin dobře známé, rodiny Dačických z Heslova. Torso v tvaru »Hesslowa«, jež tu zbylo, nepřipomíná ani zvukem ani pravopisem jména autora Kutnohorských pamětí; ale zákonu bylo vyhověno vypuštěním předložky »z«.

Po stránce jazykové děje se duchu a skladbě jazyka českého mylným výkladem citovaného zákona často takové násilí, že je patrno, jak málo vážnosti k naší řečí mají ti, kdo zákon tímto způsobem — vykládají.

Předložka »z« je v těch případech, kde je přídomek vyjadřován substantivem, nezbytnou součástí vazby a nelze jí bez porušení vazby — a tedy i smyslu — vypustiti. Má-li tedy býti zákonu vyhověno, třeba vypustiti celý přídomek, aby zůstalo jen rodné jméno samo. Toho však nebývá zpravidla dbáno a tím vznikají neuvěřitelné — sit venia verbo — nehoráznosti.

Abychom se nedopustili snad nediskretnosti, neuvádíme zatím dokladů konkretních, ale ukážeme na příkladě smyšleném, k jakým nemožnostem dospívá praxe našich úřadů.

Dejme tomu, že by si třeba bývalý hrabě Černín z Chudenic, tak jak to učinili četní jiní bývalí šlechtici, u politické správy zemské vyžádal nebo vymohl svolení, aby směl jako před převratem užívati přídomku, ovšem nyní bez předložky »z«. Ježto bylo podobným žádostem vyhovováno, nemohlo by to ani panu Černínovi být odepřeno. Se svolením úřadu směl by se tedy psáti Černín-Chudenic a manželka jeho tedy Černínová-Chudenicová a synové Č. Chudenicové. Z hrobky paní Strakové-Nedabylicové nebo paní Ojířové-Očedělicové ozvalo by se asi důrazné ohrazení proti tomu, aby také s jejich starobylými jmény nebylo tak nakládáno, jako třeba s novodobými jmény paní Lobositzové nebo paní Libochowitzové.

Pan Černín, jak již naznačeno, ve skutečnosti ovšem za to nežádal, snad proto, že o to nestál, nebo snad i proto, že měl více úcty k českému jazyku, než ti, kdož o to stáli, a než ti, kdo k tomu dávali úřední svolení.

Toto znešvařování a znásilňování naší řečí nebylo by možné, kdyby si úřady konečně uvědomily, co vlastně znamenají v zákoně slova »přídomek nebo dodatek vyznačující šlechtictví«.

[118]Slovo přídomek ve smyslu ‚šlechtický predikát‘ objevuje se teprve u Jungmanna a je vzato, tuším, z polštiny. Ostatní naše veliké slovníky, Riegrův N. S., Kottův, Ottův S. N., podávají různé definice, dosti nejasné a odporující si vespolek.

To, co nyní obecně nazýváme přídomkem, nebylo původně — a to až asi do konce 15. století — příznakem šlechtictví. Lidé všech stavů, šlechtic nešlechtic, jmenovali se velmi často a psali se, uměli-li vůbec psát, buď podle místa zrození nebo podle bydliště anebo podle pozemkového majetku (dvora, vsi, tvrze), jenž jim přináležel. Tak Stanislav ze Znojma, Milíč z Kroměříže, Křišťan z Prachatic a jiných příkladů na tisíce.

Tam, kde se tento (nešlechtický) přídomek udržel v rodině po několik generací, stal se konečně pravým rodným jménem i tehda, když se rodina rozvětvila v několik větví. Často, zejména v zámožných rodinách, jež vládly několika statky, přidáván k původnímu přídomku ještě druhý, většinou v tvaru adjektivním, na př. »z Kolovrat« Krakovský, Libštejnský, Novohradský a pod.

Teprve za panovníků z rodu Habsburků, když se rozšířil obyčej zámožným měšťanům za nějaké dobré služby udělovati erby s dovolením přibrati si k tomu libovolný přídomek, začal býti takový přídomek příznakem šlechtictví, ačkoli erbovní měšťané do stavu šlechtického přijímáni bývali teprve po splnění ještě dalších podmínek. Ježto pak toto nové šlechtictví ani erbem ani přídomkem nebylo ještě dosti důrazně vyjádřeno, vešlo v obyčej podle německého způsobu vyznačovati šlechtictví výslovně slovem »šlechtic« před přídomkem. Slovo »šlechtic« v tomto spojení je tedy onen »dodatek vyznačující šlechtictví«. Máme za to, že jakýkoli jiný výklad oněch záhadných slov v citovaném zákoně nutně vede k důsledkům shora jen krátce naznačeným.

Jisto však jest, že předložka »z« není ani přídomkem, ani dodatkem (předložka!) vyznačujícím šlechtictví.

Vydavatelé zákona patrně také nepostřehli, že předložka »z« není vždy totožná s německou předložkou »von«, jíž v jazyku německém při šlechtických přídomcích vždy bez rozdílu bývá užíváno.

Ostatně, kdyby byl zákon slovy »přídomek« a »dodatek vyznačující šlechtictví« mínil jen předložku »z«, jak se úřední praxe domnívá, byl by se vyhnul těm záhadným slovům a zněl by prostě: Bývalým šlechticům není dovoleno užívati předložky »z« před rodným jménem. Tomu by snad každý rozuměl.

Naše řeč, volume 9 (1925), issue 4, pp. 116-118

Previous Horentní

Next K. Vodička: O písmu