Časopis Naše řeč
en cz

Podfuk. Foch

František Ryšánek

[Articles]

(pdf)

-

Podfuk je slovo nové, jež se rozšířilo v druhém desítiletí našeho věku; nacházíme je u soudničkářů, chopili se ho humoristé, sportovní referenti, ale vedle novinářů, humoristů, jako jsou Zevloun, Těsnohlídek, Vachek, Khás, Čapkové, užili ho i spisovatelé a překladatelé jiní, jako Šalda, Zaorálek atd. Jungmann ho v slovníku ovšem ještě nemá. Teprve slovník Kottův (VII, 285) má žertovné označení krinoliny slovem podfuk z usu hořického, asi podle tvaru sukně, jež vypadá, jako by ji vítr podfoukl, nafoukl; ale to je něco jiného než náš nynější podfuk. Kromě toho máme u Kotta tamtéž příslovce podfukem = tajně, úskočně; dodal mu je jeho sběratel Jos. Koněrza, učitel v Slavkovicích u Nového Města na Moravě. Slovo podfuk zaznamenává Příruční slovník jaz. čes.; označuje je za slovo vulgární a určuje jeho význam „lest, úskok, podvod“. Zaznamenávají se tu i odvozeniny: podfukář (= podvodník), podfukářský, podfukový. Něco z dokladů Ústavu pro jazyk český bylo tam použito; některých dokladů z té sbírky užívám já také zde: Ve všem vidí podfuk. Těs. Dělajou, co chcou, podfuk je ve všem, podfuk kreminální. Těs. Podfuk lidé snadno prokouknou. Právo l. Dyť je to podfuk! Čapkové, Adam. V jiných dokladech se objasňuje význam slova připojenými slovy stejného nebo příbuzného významu: Nějaký mudrlant prohlásí poslední výsledek za zjevný podfuk, boudu a chatrč. Lid. nov. Khás. Svědkyně: Řekla jsem jí (šatnářce), myslí-li, že jsem tam přišla jen podfukem. Předseda: Cože? Svědkyně: No, myslí-li, že ji chci podvést. Nár. listy. [13](svědkyně pocházela z Brna). Já myslím, že ten pán, co mi byl představen u poručenského soudu, je jen nadstavené (= nastrčený?), že je to podfuk. Čas 1914. Že se to (novorozeně) udržuje jen zázrakem nebo podfukem. Pujmanová. Ty potutelníku, ty podfukáři, — ty myslíš, že jsem tvou faleš neprokoukl? Jah. Slovo podfuk ujímá se i na Slovensku: Záhorský … chytil sa chudák malého podfuku. Slov. pohl. 45, 136. — Podfuk znamená „chytráctví, obmysl, klam, faleš, podvod“; význam je tedy jasný, ale nejasný je jeho původ, vznik.

Že by byl podfuk z německého Fug, je nepravděpodobné, protože je to spíše „Unfug, ungebürliches Treiben“, neplecha, zlořád. Máme u Husa onomatopoické slovo fúk „hlas, zvuk větru“ a s tím souvisí sloveso podfouknouti, podfoukati, podfukovati, t. j. „zdola (Jungmann ‚pospod‘) foukati, douti“; sem patří i podfouknouti „přivésti do jiného stavu některou, že se nadme“. Přeneseně znamená podfouknouti něco „někoho k něčemu nabádati, podnítiti; k něčemu podnět, popud dáti“. Ale odtud je těžká cesta k našemu podfuku „lsti a klamu“. Je sice vulgární podfouknouti ve významu „podvésti, oklamati, přelstíti“, ale to je také slovo nové, přidělané již k našemu podfuku, nesouvisící s foukáním, nadýmáním. Náleží sem ovšem podfuk „krinolina“, o němž byla řeč nahoře, že souvisí s foukáním, nafouknutím.

Východisko pro podfuk vidím v Koněrzově příslovci podfukem, u něhož se vytratilo povědomí, co to vlastně je, protože je to slovo isolované, osamocené, bez zjevného příbuzenstva. Příslovečné určení způsobu se vyjadřuje často instrumentálem (kvapem, honem) a forma ta se napodobí a vznikají zdánlivé instrumentály, k nimž není jiných pádů, jako šourem, crčkem, pěškami vedle pěšky, kolenačky atd. Tak se pojalo i adv. podfukem za instrumentál a přidělal se k tomu 1. pád. podfuk. Má-li podfukem význam „tajně, úskočně“, dává se i tomuto novému podstatnému jménu význam „tajnosti, úskoku, lsti, podvodu“. Je to slovo vulgární, ale soudím, že není původu lidového, nýbrž že je to pád předložkový pod fukem, v němž je sice česká předložka pod, ale latinské podstat. jméno fuco — a pod fukem je sub fuco. Bývá také jenom fuco v témž významě; užívá ho zejména též Wiclyf. Je to rčení učené; z kruhů soudních, právnických nebo snad i duchovních se dostalo do úst lidu. Jako cizí slovo bylo toto rčení osamocené a jako takové vypadá ze své kategorie a propadá, jak říkával Gebauer, změnám mimořádným, t. j. zde se vytratilo povědomí, že je to pád předložkový, bralo se jako celek za instrumentál a přidělal se domnělý 1. pád. Není to věc neobvyklá. K nejasnému, isolovanému rčení, pádu předložkovému na tbě (tba-dba) dbáti, známému z nářečí moravských, přidělal se domnělý 1. pád. U Bartoše (Dialektický slovník moravský, str. 215) čteme: „nádba, naděje: Mám to v nádbě = doufám, že se mi toho dostane.“ Rovněž u Ign. Maliny v Slovníku nářečí [14]mistřického na str. 61b: „Nádba, y, f., naděje: Má v nádbě krávu (= má naději, že dostane krávu)“ Tu se hlásí Blahoslavova Grammatika česká (322): Mám k tobě nádbu, t. naději, inepta ac rustica phrasis. Moravští sedláci někdy tak mluví. Gebauer v Slovníku staročeském má heslo nátba(?), k tomu dva doklady z Tristrama; je viděti při výkladu rozpaky. (Slovenské nadbe je synonymum način.) Zatím je to na tbě = v patrnosti, ‚v merku‘, pád předložkový, kleslý potom v příslovce jako asi naše nynější potmě. Předložka v se k nejasnému, ze své kategorie vypadlému slovu přidala, když se nadbě, ustrnulé, začalo chápati jako prostý lokál podstatného jména nádba, asi tedy podle ‚v patrnosti‘, tedy v nádbě. Je to podobné, jako když se k přechodníku leže, stoje přidává předložka v: vstoje, vleže. Podobně vzniklo slovo nebývalé opravda z příslovce doopravdy. Tak vznikla i jména Podháj, Podhora, Podhůra, Podbaba; šlo o pole, ves pod hájem, pod horou, což se chápalo jako jedno slovo a mechanicky se přidělaly 1. pády. Sem náleží také Velhota m. Lhota, Vertyň a pak Ertyň m. Rtyně. Tak také vzniklo z pod fukem, ustrnulého v podfukem, nové podfuk.

Latinské slovo fucus je vlastně název lišejníku, z něhož se vyrábělo červené barvivo, zejména líčidlo na tváře a rty, pak znamená i nachovou barvu. Označovalo pak i jednání líčené, neupřímné, přibarvené, na oko pěkné, ale nepravdivé. Z toho se vyvinuly významy další, zejména sub fuco znamená pak „pod záminkou, zástěrou, pláštěm“, ve shodě s tím i počeštěné „podfukem“. Odtud významy ‚klam, lest, podvod‘ se dají snadno vyvoditi.[1]

Latinské fucus bylo však přejato již v starší době, a to v podobě foch; žilo od 16. do konce 19. stol. Nejčastěji se vyskytuje také ve spojení s předložkou pod: pod (tím, dobrým, všelikým, všelijakým, jakýmkoli atd.) fochem. Význam toho je: pod zdáním, pod zástěrou, pod pláštěm, pod zámyslem, pod záminkou. Jungmannův Slovník uvádí: Pod fochem tam šel (z Veleslavína), Pod fochem hostinství (z Dobrovského). Čelakovského Mudrosloví má: Pod barvou. Pod fochem — pod zástěrou. (532, 18). V sbírkách Ústavu pro jazyk český je hojně doloženo z obrozenské doby až do r. 1848. Na př.: My tedy pohnuti se vidíme všem cizím duchovním a řeholním lidem shromažďování almužen v naších dědičných zemích, nechť by to pod jakýmkoli fochem neb pláštíkem státi se mohlo, opáčlivě (= opětně) zapověditi. Praž. čes. nov. 1782, č. 31, 6. Oni zvlášť sprostný lid pod všelikým fochem k nedůkladným (= nevážným) prosbám popuzují. Kramerius Nový tol, kal. 63, 15, 1790. Voják pod fochem nemoce vzadu zůstane. K. M. Hrdlička, Řeči past. 4, 359, 1818. Taková šelma umí se přetvářet a pod tím fochem krade. J. N. Štěpánek, Čech a Němec. 29, 6. Jenž jste [15]louditi na hrad znaly pod bystrými fochy… dívky…, hochy. Hněvk. Děvín I, 102, 3. Přípravy k tomu (tažení do Egypta) dály se tedy pod fochem, Malý, Napoleon I, 196, 1848.

Bývají tu také jiná předložková spojení, zejm. na foch: Kdož na foch nějakou věc činí anebo se přetvařují (= na oko). Čelakovský ve výkladě slova ‚fingere‘ v překladu O městě božím 3, 170, 28, 1831. Nevěděla (dívka), že se na foch může plakat. Čelakovský, Slovan. nár. písně 125, 19. Doznívá v lidovém vyjadřování ještě u Staška: Advokát Bochovi: Rozumíte tedy, že se zákon může obejíti? Boch: Aha … tomu my u nás říkáme, že se něco dělá na foch. Blouznivci našich hor 2, 264, 1895.

Od Konáčova „Hořekování spravedlnosti“ (1547) je známo přísloví: „Nemuožť býti takového fochu, aby v něm nebylo pravdy trochu“, s nímž se setkáváme u Hněvkovského, Básně 151, 6, u Němcové v Karle, Perly 141, 20, u Čelakovského v Mudrosloví 107, 7 a j. Když slovo foch zaniklo, nahrazuje se tu později jiným slovem, jež se hodí zároveň do rýmu: šproch nebo šploch (Kott, VI).

Hojná synonyma máme u Zámrského v Postille (1592, 392): Kdo postihne všecky fortele, lsti, fochy, podvody, praktyky, falše atd., jimiž jedni z druhých zisku nabývati usilují. — Také k fochu máme odvozené odtud fochéř; v AČ. 12, 75 píše Jan z Wartenberka o p. z Šumburka: „Kdež mi se toho nezdálo před Vámi tajiti, neb vím, že na takové fochéře laskaví nejste.“ Dnes by se řeklo podfukáře.

Toto podstatné jméno třeba lišiti od stejně znícího foch, převzatého z něm. Fach, lišícího se i významy. Naše foch přejato bylo již v době starší z latiny, v hláskově změněné podobě proti fucus: máme zde u změněno v o, jako v řehole — regula, kapitola — capitulum. Za k bývá v cizích slovech často ch.

Dnes v živé řeči již nežije toto starší foch, zaniklo; na jeho místo nastoupilo nové fuk, vlastně podfuk, jež však se posud cítí jako slovo vulgární a má poněkud hanlivější význam než bývalé foch, znamenajíc „neupřímnost, záminku“, ale častěji přímo „faleš, klam, lest, podvod.“

[1] Snad slovu podfuk k vulgárnosti pomohlo vulgární vyfouknout něco někomu.

Naše řeč, volume 35 (1951), issue 1-2, pp. 12-15

Previous Bohuslav Ilek: O převodu ruských vlastních jmen do češtiny

Next Jaroslav Voráč: K jazykovému zeměpisu Čech