Dvorana

M. Št. (= Markéta Štěrbová)

[Short articles]

(pdf)

-

Kdosi se pozastavil nad tím, že se u nás užívá cizího slova hala, když přece máme domácí slovo dvorana. Je pravda, že slovo hala je cizího (germánského) původu. K nám se dostalo teprve ve 20. století, a to nejprve do odborného jazyka stavebních inženýrů, kde označuje volně stojící uzavřené kryté prostory s nosnou klenbou nebo jiným stropem velkého rozpětí, sloužící jako dílny, tržnice, sportovní, slavnostní, koncertní a výstavní síně a pod. V rodinném domě se užívá názvu hala pro ústřední obytnou předsíň, kde je obyčejně umístěno i schodiště. V těchto významech se našeho slova užívá v angličtině (hall), němčině (Halle), francouzštině (halle) a jinde; je to tedy evropeismus, který se ujal teprve ve 20. století, t. j. v době, kdy se v stavitelství rozšířil zásluhou železobetonu sloh, jehož základním stavebním prvkem jsou velké prostory. Mezinárodnost odbornému názvu nejen nevadí, nýbrž je pro něj dokonce výhodou. O potřebnosti tohoto slova v odborném jazyce svědčí i odvozené přídavné jméno halový (halové konstrukce, stavby). A protože hala označuje věc, s níž se setkáváme v denním životě, je samozřejmé, že přešlo i do jazyka obecného.

Jak je tomu s podstatným jménem dvorana? Svým významem se částečně kryje s názvem hala. Znamená také velkou prostornou síň, ale zatím co u slova hala je nejdůležitějším znakem rozlehlá konstrukce, vybavuje se nám při slově dvorana spíše síň vynikající nádherou. Jinými slovy: hala je rozlehlý výtvor stavitelství 20. století, dvorana pak výtvor století 19. Jazyk tu má k disposici dva výrazy, označující věci podobné. Je pochopitelné, že jich využívá funkčně. Neoznačuje tedy slovo dvorana jen síň určitého slohu, jen síň vynikající nádherou a výlučností. Vedlejší akcesorické znaky tu způsobují, že se tohoto slova užívá i na označení místností méně nádherných, vyžaduje-li toho výlučnost situace, tedy v řeči slavnostní.

A podívejme se nyní ještě na původ naší dvorany, jíž by snad někteří uživatelé spisovného jazyka chtěli dávat přednost před „cizí“ halou. Na první pohled by se zdálo, že jde opravdu o slovo čistě domácí; vždyť je jasně příbuzné s naším dvorem. Ale ve staré češtině je nenajdeme, ba ani ve [177]Slovníku Jungmannově. Zamyslíme-li se nad ním důkladně, uvědomíme si, že v češtině nemáme vlastně vůbec podstatná jména zřetelně tvořená z jiných podstatných jmen příponou -ana. V archivním materiálu Ústavu pro jazyk český jsou první doklady tohoto slova teprve z r. 1851, a to ve větách, které podávají zprávu o slavnostech ve dvoraně záhřebské. Je možné, že by slovo dvorana proniklo k nám z charvátštiny? Pravděpodobně ano! Ale ani v charvátštině to není staré domácí slovo. Vžilo se teprve u spisovatelů 19. století a bylo utvořeno z domácího slova dvor příponou -ana, která je na př. ve slovech kavana, tabakana, ciglana, svilana. Slova kavana a tabakana jsou původem turecká slova kahvé-hané, tabé-hané, jejichž druhá část hané znamená ‚dům‘. Zakončení srbocharvátské podoby těchto slov (-ana) se časem začalo považovat za příponu označující místnost a tou se pak tvořila slova i z domácího základu, na př. ciglana, svilana, dvorana (Leskien). Poměrná výlučnost přípony -ana a také příbuznost se slovy dvorný, dvořan a pod., při nichž se vybavuje představa skvělého života u dvora, utvrzovala vhodnost výrazu dvorana. V češtině toto slovo rychle zdomácnělo, protože svým zdánlivě čistě slovanským původem dobře vyhovovalo počešťovacím snahám let šedesátých.

Je zajímavé, že pro velké, rozlehlé místnosti máme v češtině ještě další dvě slova cizího původu: sál, přijaté z němčiny, významu značně širokého, a francouzské foyer, ve svém významu omezené hlavně na divadlo (nejstarší doklady jsou u Pflegra, 1858 a Nerudy, 1881). Je tedy jediným původním českým (a slovanským) jménem z tohoto významového okruhu slovo síň (koncertní síň, Smetanova síň), které má ovšem ještě některé významy poněkud jiné.

Naše řeč, volume 34 (1950), issue 9-10, pp. 176-177

Previous Ladislav Janský: České renesanční novely

Next Rš (= František Ryšánek): Čermná