České renesanční novely

Ladislav Janský

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V dnešní době přistupujeme k revisi dosavadních názoru na naši minulost a na literární vývoj; proto přehodnocujeme i celá období i jednotlivé památky. Základem i oporou přehodnocení staré literatury české jsou obnovené Památky staré literatury české, které za rozsáhlé redakce odborníků a z podnětu Matice české vydává nyní Orbis. Pro přehodnocení našich názorů na literaturu XIV. století nejdůležitější z vyšlých svazků je Hrabákovo vydání Staročeských satir, které v uvedené knižnici vyšlo již r. 1947. Ze svazku k tisku připravených a připravovaných budou mít obdobně význačné místo vydání Dalimila, vydání Husových a husitských literárních památek.

Jako poslední dosud svazek, sedmý, vyšly Boccacciovské rozprávky Hynka z Poděbrad[1]. Hynek z Poděbrad, syn krále Jiřího, není v české literatuře postavou neznámou. Je znám kromě jiných literárních prací především svou veršovanou skladbou Májový sen. Vydání Boccacciovských rozprávek, které pro Památky staré literatury připravil Antonín Grund, doplňuje nám obraz tohoto prvního a nejsvéráznějšího básnického představitele renesance u nás, představitele ztělesňujícího ji v rysech kladných i záporných. Rozprávky jsou zachovány ve sborníku zvaném Neuberský a podle tohoto rukopisného záznamu vycházejí nyní po prvé tiskem. Závěrečná část poslední novely, která v poškozeném sborníku schází, je doplněna podle překladu Arnošta Procházky.

Vydavatel opatřil své pečlivé vydání obsažným úvodem a poznámkami. V úvodě charakterisuje stručně mnohostrannost a výbojnost renesance, období, o kterém praví B. Engels: „Byl to největší pokrokový převrat, který lidstvo do té doby zažilo, doba, která potřebovala obry a obry plodila, obry co se týče síly myšlení, vášně a charakteru, mnohostrannosti a učenosti.“ K nám zasáhla italská renesance jen vzdáleným ohlasem. Po válkách husitských nebyly u nás vítány písemnictví a vzdělanost, které měly kořeny v katolické renesanční Italii, ačkoli jinak byly hospodářské a politické podmínky v 15. století u nás velmi podobné podmínkám, v nichž v 14. století vznikala renesance v Italii.

Ve středověkém složení naší společnosti nastaly podstatné změny. Spo[175]lečnost zlidověla, čtenářů podstatně přibylo. Vedle pánů se do popředí dostává i stav městský se střízlivým, realistickým názorem na život a literaturu, drobná zemanská šlechta a mezi čtenáře se dostává zčásti i selský lid a městský proletariát řemeslnický, který právě husitská revoluce naučila číst.

Když však náboženská strohost v polovině 15. století ochabovala, zasahuje k nám italská renesance už svou druhou vlnou, svým proudem humanistickoučeneckým, jenž se svou výlučností odcizuje širokým vrstvám národa a nemůže zapustiti hlouběji kořeny ani u nás. Přes tyto nepříznivé podmínky nemůžeme tvrdit, že by vůbec nebyly renesanční složky v českém písemnictví. Je třeba je však teprve vysledovat a náležitě zdůraznit jejich pokrokovost.

Vydavatel se zabývá předlohou povídek Neuberského sborníku a na otázku, kdo je autorem českého zpracování těchto renesačních novel, odpovídá na základě jejich rozboru a srovnání s jinými pracemi Neuberského sborníku, že je to Hynek z Poděbrad. Líčí jeho bohaté a pestré životní osudy i literární práci a smutný závěr poměrně krátkého života.

Hlavní část úvodu je ovšem věnována vlastním rozprávkám. Téměř všecky rozprávky jsou překlady z Decameronu Giovanniho Boccaccia. Boccacciovy novely byly k nám ojediněle uváděny už od poloviny 15. století, ale k soustavnému poznávání Boccaccia došlo u nás až kolem r. 1500.

Boccacciovské novely obsažené v Neuberském sborníku charakterisují osobnost svého překladatele také svým výběrem. Překladatel si nevybírá žádnou z novel rázu vážnějšího, vybírá si novely vesměs erotické, příběhy končící pravidelně milostným objetím.

Hynek z Poděbrad nepřekládal z vlašského originálu, překládal z Arigova (Schlüsselfelderova) německého převodu. Obsahově sleduje svou německou předlohu, vyjadřuje se však názorněji, živěji, obratněji, hledá oporu v živém, mluveném jazyce, vyhýbá se zdvojeným synonymům, jimiž Arigův text narůstá (lust und freüde — kratochvíl; liebe und hulde — svú lásku a pod.), ovládá obratně složitá souvětí, takže u něho jen zřídka dochází k výšinu z vazby nebo se objeví méně srozumitelné místo. Vydavatel ukazuje v úvodu na četných ukázkách, jak stojí český překlad nad německým vzorem.

Děj Boccacciových novel přibližuje Hynek z Poděbrad domácímu čtenáři přenesením dějiště do Čech (na př. byl jeden klášter v našem kraji Boleslavském; do své vsi Stakor; v slavném městě Písku a j.). Podobně nakládá předkladatel i se jmény osobními, jež ponechává v počeštěné formě nebo jež přiléhavě přejmenovává (Adriano — Adriáš; Benedetto — Benedikt; Berlinghere — Linhart; Masetto — Kostrba, t. j. vlasáč, a j.). Mezi dvanácti rozprávkami jedna není překladem z Boccacciova Decameronu. Je to rozprávka XI. „O jedné pěkné paní, jménem Salomeny.“ Tato rozprávka je původní prací Hynka z Poděbrad.

[176]V závěrečných poznámkách podává vydavatel stručný popis Neuberského sborníku a v poznámkách k jednotlivým povídkám najdeme poučení o látce a jejím literárním zpracování, jinde i potřebné vysvětlivky k textu.

Čtenářům, kteří nejsou zvyklí číst v starším jazyce, přijde jistě vhod přidaný stručný slovníček.

Záslužné vydání je vyzdobeno 8 reprodukcemi dřevorytů podle augsburského vydání z r. 1490 a 2 reprodukcemi Neuberského sborníku.

---

[1] Hynek z Poděbrad, Boccacciovské rozprávky. K vydání připravil Antonín Grund, Praha, Orbis 1950. Str. 142(+1), cena brož. 53 Kčs.

Naše řeč, volume 34 (1950), issue 9-10, pp. 174-176

Previous Alois Jedlička: Marxistický výklad názorů Františka Palackého na spisovný jazyk

Next M. Št. (= Markéta Štěrbová): Dvorana