Na okraj dětské literatury

František Daneš

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Knížkám pro děti nebyla dlouho věnována taková pozornost, jaké by si byly zasluhovaly. Zejména po stránce jazykové byl tu stav velmi neuspokojivý a teprve v poslední době se tu setkáváme jak s větším zájmem odborníků, tak i se zvýšením jazykové úrovně publikací. Dnes se soustředilo vydávání dětských knih ve Státním nakladatelství dětské knihy (SNDK), které pojímá svůj úkol opravdu odpovědně, a to i po stránce jazykové. Z jeho četných publikací chceme si dnes povšimnout zatím jen knížek pro nejmenší.

Psát nebo překládat knihy pro nejmladší — nemůžeme říci ani čtenáře, nýbrž posluchače — je úkol velmi obtížný a vyžaduje nejen tvůrčí schopnosti slovesného umělce, nýbrž i zkušeného, ne ovšem nutně učeného pedagoga a psychologa. Výběr jazykových prostředků musí zde být vhodně omezen a správně zaměřen. A tu, musíme říci, není ještě naše dětská literatura vždy tam, kde bychom ji rádi viděli. Jde tu většinou o slovní doprovod k obrázkům, ať už veršovaný, nebo prozaický. Dnes se už — pochvalme si to — nevyskytují vcelku verše à la „veveruška se jim směje: „Nešikové, jeje, jeje“ nebo „Stálo jak ptáče zbloudilé | a hledělo tak plaše, | uviděli je děda s babičkou | a zvolali: ‚Ach — bude naše!‘ “ a pod., t. j. veršování — řekli bychom — pologramotné. Ale chybuje se jinak. Už zesnulý prof. V. Mathesius upozornil na to, že do dětské knihy se lépe hodí výraz „ševcovský učedník“ než „obuvnický učeň“. Proč? Slova mají vedle svého věcného významu též své citové zabarvení a „domovskou příchuť“. A právě u malého dítěte se tyto „mimologické“ stránky slovního [154]významu silně uplatňují. Je tedy třeba vybírat jednak výrazy působící výrazně na obraznost a vůbec vnímavost dětskou, jednak výrazy nepříliš vzdálené okruhu představ a zájmu malých dětí. Neznamená to, že by se měl slovník násilně ochuzovat — čtením (nasloucháním) si naopak dítě musí svůj slovníček rozhojňovat a docela rádo a zvídavě se vyptává, ale nutno se tu přece jen omezovat a pak vybírat z možných synonymních výrazů vždy prostší a názornější (konkretnější). Samozřejmé je, že je tu výběr slov určován zčásti i látkou, a pak by se tu mělo přihlížet i k rozdílům mezi děcky městskými, venkovskými a pod. Skutečný básník, zejména ten, který píše dětské říkanky vlastně pro své děti, vše to ovšem správně vyciťuje (srov. na př. některé říkanky Hrubínovy). Ovšem nemůžeme předpokládat, že se budou tisknout jen verše předních básníků. Autoři méně vynikajících schopností vyciťují také velmi dobře, že je třeba zaměřit se na expresivnost výrazu, ale volí k tomu často nevhodné prostředky, jako na př. více méně otřelé „poetismy“, přemíru zdrobnělin a pod. („Cvrček ladí housličky, bude prý hrát písničky. Všem květinkám, aby spaly, broučkům, aby neplakali. I hvězdičkám na nebíčku pošle píseň po měsíčku …“ nebo: „Jedenkrát, jak zázrakem, | jenž splétá svoje sítě, | se objevilo u chaty | jim čarokrásné dítě“ [tento doklad je však už staršího data]). Přistoupí-li k tomu někde ještě jistá tvrdost v tvoření veršů (t. j. verš plný vycpávek a rytmicky málo plynulý a výrazný), vznikne plané veršování, které dětem nic neříká. Jak jsou naproti tomu prosté, ale názorně konkretní a působivé, zejména ve spojení s vhodným obrázkem, na př. tyto verše Hrubínovy: „Do dubna, do dubna | nevyšel kůň za humna, | ale dnes už oře, vláčí, | pokukuje po oráči.“ — „Narodil se chlapeček | malý jak tvůj paleček, | v náprstku ho vykoupali, | ve skořápce kolébali: | Spi, Palečku, spi!“

Zejména ovšem všechny tyto nedostatky zřetelně vystupují v textu přeloženém. Tak byly na př. přeloženy Majakovského říkanky s obrázky pro nejmenší Zvěřinec. Některé verše jsou přeloženy opravdu velmi pěkně, na př. „Toto zvíře zve se lama. | Lama syn a lama máma.“ — „Zde je malý pelikán | i pelikán velikán“ (je tu vhodné zaměření na zvukovou stránku: děti mívají rády takové žertovné hříčky ve výslovnosti, mají smysl pro hudební kvality jazyka — a cvičí se také ve zřetelné artikulaci). Ale přesto uniklo i tak dobrému překladateli, jako je Jiří Taufer, na př. dvakrát zcela neživé slovo chvost, obtížné sloveso vměstnati se, zcela knižní passivní vazba leží nikým neviděn; o velbloudu se tu říká, že „k snědku má jen suché houští“, a nezdařilo se ani veršování o žirafě: „Zde žirafa s dlouhým krkem. | Jemu díky | žirafa má potíž s nákrčníky (!). | Výhodu má žirafátek matka, | mají aspoň co objímat žirafátka.“ — Veršovaná knížka Korneje Čukovského Všechno na ruby (s obrázky Jos. Bidla), přeložená J. Dolinou a T. Haškovou, má nedostatky částečně jiné. Z nevhodných výrazů uvedeme na př. po libosti (rýmuje se ovšem s dosti), [155]zpovzdálečí a verš „nebudeme káchat více“. Za velmi podstatný nedostatek pokládáme však to, že si překladatelé neuvědomili, že sice označení různých zvířecích zvuků je v každém jazyce v podstatě onomatopoetické (zvukomalebné), t. j. vychází od oněch přírodních zvuků, ale tyto „hláskové náhražky“ jsou v každém jazyce poněkud jiné, ustálené jazykovým zvykem. U nás přece kachny nedělají „kra“, vepři chrochtají (a nedělají tedy „chru“) a pod. — Objevili jsme tu i jednu hrubší chybu mluvnickou („A na poli jako šipky prohání [m. -ějí] se čilé rybky“). (Musíme však ihned dodat, že vcelku dbá Státní nakladatelství dětské knihy velmi pečlivě na to, aby se v jeho knihách mluvnické ani pravopisné chyby nevyskytovaly, a zaslouží za to plného uznání.) Vůbec celý překlad této knížky působí dojmem jisté neobratnosti (násilný slovosled, nesourodost výraziva a pod.); je to škoda, neboť děti si snadno verše pamatují a kazí si tak svůj jazykový vkus. O mnoho lépe se nezdařil našim překladatelům ani převod jiné knížky Čukovského, Voda, mýdlo, umyvadlo. Pro srovnání uvedeme vedle sebe první pětiverší v originále a v překladu: Одеяло убежало, | улетяла простыня, | и подушка | как лягушка | ускакала от меня. — „Prostěradlo | na zem spadlo, | pokrývka se pozvedne | a s ní jaře | dva polštáře | utíkají ode mne“. Překladatelům se tu nepodařilo vystihnout plně živost sloves originálu a nahradili názorné přirovnání s žabkou (лягушка) knižním příslovcem jaře. — Dále bychom mohli vytknout na př. poněkud vulgární rčení co bych mrk’, jen ho sper a nevhodný (pro děti) poetismus „strašných umyvadel řad“ a pod. Závěrečné verše jsou rytmicky pochybené: „vždyť vodou | nelze přijít | ke škodě! | Bud věčně | věčná | sláva | vodě!“

Vedle volby vhodných slov a výrazů je v knihách pro děti neméně důležitá větná skladba. Té si je nutno všímat zejména v dílech prozaických (i když ovšem násilný, pokroucený slovosled se objevuje zvláště ve verších). Prozaické texty pro nejmenší musí dbát především té skutečnosti, že budou dětem hlasitě předčítány, tedy dbát všech požadavků jazyka a slohu projevů mluvených, nikoli psaných. Každý, kdo předčítal někdy nahlas pohádky Erbenovy nebo Němcové, si jistě všiml, jak dobře se čtou a jak pěkně znějí — a jak zaujmou malé posluchače. A je až ku podivu, jak většina malých dětí má jemně vyvinutý smysl pro zvukové hodnoty jazyka, jak dovedou pozorně naslouchat dobrým textům, jejichž celkový a mnohdy i částečný smysl jim nesporně uniká (platí to ovšem i o verších). Není tak snadné do všech podrobností zjistit, v čem objektivně záleží ono opravdu „kouzlo“ jazyka našich klasiků, vlastně se o to ještě nikdo ani nepokusil. Můžeme však mít za to, že tu záleží hodně na intonační linii a na frázování. To znamená, že věta je utvářena (zejména pomocí slovosledu) tak, aby při zachování své celistvosti tvořila zcela přirozené úseky (kóla), zakončené intonační kadencí. Toto kadencování však nebývá nikdy mechanicky monotonní, nýbrž podoba kadencí je [156]modifikována jednak různou významovou platností jednotlivých kól, jejich vztahem k okolním úsekům a k významu celé věty, jednak slovní podobou úseků (délka a počet slov, především pak poloha větného [úsekového] přízvuku, t. j. slova s významovým jádrem). A právě v této souhře složky obsahové a formálních jazykových prostředků záleží také jazykově tvůrčí umění.

Po téhle stránce nás mnohé texty pro mládež nemohou zcela uspokojit. Je pravda: takřka úplně zmizel toporný nebo násilný pořádek slov a nesetkáváme se téměř s nevhodně složitými souvětími. Avšak někteří autoři upadají do opačného extrému — zjednodušují svou větu až příliš. Sestavují odstavce takřka ze samých jednoduchých vět hlavních. (Na př.: „Adámek si vykračuje po ulici. Kolem po dláždění poskakují vrabci. Vrabečkové hledají v každém žlábku kdejaké semínko. Nad každým drobečkem se radují a moc čimčarují. — Adámek ne. Ten se neraduje. Vykračuje pyšně a v ruce drží velikánský namazaný krajíc. Na vrabečky se dívá svrchu.“) Takové vyprávění je monotonní, jeho zvuková i významová linie rozbitá a po významové stránce bez napětí. Takovíto autoři zřejmě vycházejí z mylného, ale velmi rozšířeného předpokladu, že jazyk prostého vyprávění, jazyk hovorový a pod. se vyhýbá vůbec souvětím, zejména pak souvětím podřadným. Skutečnost je však jiná. Všimneme-li si blíže na př. zápisů lidového vyprávění (Kubínovy sbírky a j.), lidového podání vůbec (i v uměleckém zpracování Erbenově a pod.) i projevů hovorových kolem sebe, vidíme, že tu souvětí jsou docela častá, i souvětí podřadná (ovšem jen jistých typů).

Těchto chyb není bohužel prosta ani jinak dobrá knížka Ondřeje Sekory Pohádka o stromech a větru; její věty jsou příliš strohé a chudé (pochybujeme, že si je autor přečetl po sobě nahlas). Pěkný námět ochrany přírody by autor „Ferdy mravence“ dovedl zpracovat jistě svižněji.

Že vyprávění — i pro nejmenší — se neobejde bez souvětí, i dosti dlouhých, dosvědčuje celkem velmi pěkná knížka Olgy Ptáčkové-Macháčkové Ivánek u opiček (obrázky jsou vzaty ze sovětského loutkového filmu téhož námětu). Autorka se nijak nebojí souvětí souřadných („Byl smutný, nechtěl si ani hrát, ani lézt po stromech, ani chytat pestré motýly, stále jen seděl pod stromem, podpíral si bradičku a přemýšlel“) ani podřadných („Teprve později, když si Ivánek sedl mamince na klín a vyprávěl jí všecko, co se mu přihodilo, pochopila a měla radost, že je zas u ní“), a zcela právem. Každé takové souvětí tvoří významový celek, jehož jednotlivé složky jsou k sobě pevně vázány nějakou situací (místně, časově, dějově, psychologicky). Rozdrobíme-li však souvětí bezdůvodně na kousky (t. j. samostatné věty), zbavujeme se tím možnosti učit dítě myslit, chápat a vyjadřovat se v souvislých celcích. Nebo přesněji: učit je ujasňovat si přesné vztahy mezi jednotlivými prvky těchto celků, neboť dítě od počátku chápe komplexně; jedním slovem vyjadřuje zprvu celou situaci atd.

[157]Také přímé řeči jsou u mnohých autorů strojené, umělé a svědčí o tom, že se neopírají o zkušenosti získané nasloucháním živému hovoru. Leckde se setkáváme jakoby se strachem z různých těch „tak“, „pak“, častého užívání ukazovacího „ten“, osobních zájmen a pod., výrazů, bez nichž si nedovedeme skutečný hovor představit (na př.: „Já jsem tam jel elektrikou!“ „Adámku, tak nám pověz, jaké číslo měla elektrika!“ místo „… ta elektrika“. — „Kéž bych měl létající koberec!“ místo „Kdybych tak měl …!“, ukáží m. ukážou atp., inf. na -ti atd.). Tu se budou musit autoři zbavit strachu z toho, že jazyk hovorový je snad méněcenný a pod.; naopak, dítě se musí seznamovat s vlastním jazykem spisovným právě prostřednictvím jazyka hovorového. Tomuto umění literárního využití hovorového jazyka se mohou dobře naučit u našich dobrých vypravěčů, od Erbena až k nejnovějším. A ovšem měli by též dobře naslouchat hovorům dětským i jiným — a číst po sobě nahlas.

Na konci svých poznámek bychom si snad měli povšimnout ještě grafické úpravy a ilustrací recensovaných knih. Obojí si zaslouží pochvaly. A nejen snad obrázky osvědčeného Ondřeje Sekory, ale i většiny ostatních (Jos. Bidla, Heleny Zmatlíkové a j.). Zdá se, že konečně pomalu mizejí z dětských knih obrázky, jejichž autoři vycházeli z předpokladu, že čím jsou primitivnější, nezřetelnější, rozmazanější a pod., tím že jsou dětem bližší. Je to však, myslím, předpoklad zcela mylný. Dítě potřebuje zřetelnost, konkretní určitost (srov. Lada, fotografie!), rádo si přímo prstem ukazuje předměty atd., o nichž „čte“. Zmínění ilustrátoři se dopouštějí téhož omylu jako ti, kdož se domnívají, že jim jejich děti budou lépe rozumět, budou-li na ně šišlat a užívat jejich zkomolenin. Ze škodlivého omylu je často vyvede děcko samo, když začne jejich výslovnost opravovat.

Naše řeč, volume 34 (1950), issue 7-8, pp. 153-157

Previous František Daneš, Karla Kozlová: Nová mluvnice a nové učebnice češtiny pro střední školy

Next Karel Hausenblas: Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny v ruském překladu