K jednomu špatnému překladu z ruštiny

Karel Hausenblas

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Naše denní listy si počínají v poslední době více všímat úrovně nových překladů z ruštiny. Je toho zapotřebí. Překládá se dnes ze všech oborů, literatura politická, umělecká, nauková, články z novin a časopisů atd. Knihy vycházejí v mnohatisícových nákladech a dostávají se do rukou nejširších kruhů čtenářstva. Překládání se účastní nebývale veliký počet překladatelů. Je samozřejmé, že úroveň jejich práce je nestejná. Jsou mezi nimi i překlady výborné, jež zasluhují pochvaly. Všimneme si po jazykové stránce některého z nich i v tomto časopise. Aktuálnější je však ukázat na [67]ty, které svůj úkol neplní dobře, protože jsou věcně a jazykově vadné. Je jich bohužel dost. Na dva již upozornily nedávno Lidové noviny, jiný, o něco starší, ale ještě „pozoruhodnější“, chceme dnes podrobit kritice zde.

Je to překlad románu J. Virty Odinočestvo (Osamocení)[1]. Virtův román, napsaný v r. 1935, je v SSSR velmi známý a pro své umělecké a ideové hodnoty byl r. 1940 odměněn Stalinovou cenou. — Děj románu probíhá v prvních letech mladého sovětského státu po Říjnové revoluci, kdy sověty musely upevňovat svoji moc proti nepřátelům vnitřním i vnějším. Virta líčí jeden úsek boje na vnitřní frontě. V Tambovské oblasti vyvolal dobrodruh Antonov, který našel spojence v kulacích, bohatých sedlácích, rozsáhlé povstání, k němuž se připojila značná část venkovského lidu. Využívajíce nechuti rolnictva k povinným dodávkám, jež sovětská vláda z počátku nařizovala, vůdcové povstání udržují část obyvatelstva demagogií, planými sliby, lstí a později i terorem v boji proti rudým. Konečně však zkonsolidovaná sovětská moc soustředěnou akcí povstalecké oddíly rozdrtí a rolníci, stejně už povstalce nenávidící, dávají se znovu do práce na zanedbaných polích. Vůdcové povstání Antonov a Storožev zůstávají osamoceni a nesmířeni odcházejí, už ale bez nadějí na obnovení starého řádu. — Není tu místa na rozbor komposice románu a autorova jazykového stylu. Řekněme jen, že Virta nepodává problematiku thesovitě, ale rozvádí ji na konkretních postavách a jejich osudech, a že jeho dikce je sevřená, místy dramaticky spádná, přitom ale bohatě významově odstíněná.

Jsou špatné překlady několikerého druhu. Někteří překladatelé se příliš přidržují originálu a nedbají dobře stavby jazyka, do něhož dílo tlumočí; překládají otrocky a zapomínají, že věrný překlad jednotlivých slov nemusí ještě vystihovat smysl věty a větších významových celků. Jiní zase chybují v opačném směru: překládají příliš volně a dopouštějí se tak významových nesprávností, a zejména tím porušují sloh originálu. Překlad románu Samota je špatný překlad toho druhého typu. Jeho nedostatky, o nichž se podrobněji rozepíšeme dále, můžeme shrnout do těchto bodů: 1. Překladatel vynechává slova, vazby i celé věty na každé stránce, mnohdy v každém odstavci. 2. Často i místa, která lze bez obtíží překládat věrně, převádí do češtiny libovolnými opisy, aniž se v nich snaží vystihnout ráz originálu. 3. V překladu je mnoho významových nesprávností, pramenících z nepozornosti, z vynechávání a z toho, že překladatel nedbá složitosti slovního významu (vedle významu věcného patří do něho i význam přenesený, příslušnost k určitému prostředí a citové zabarvení). 4. Překladatel vulgarisuje jazyk, zejména v přímých řečech, a to porušuje sloh originálu. 5. Jsou tu i chyby gramatické.

[68]Na každé stránce je množství vynechávek a změn. Tak na př. na str. 278 (uvádíme vždy stránku českého překladu) je dvacet nepřeložených míst — od jednotlivých slov až k devítiřádkovému odstavci. Jaký je poměr mezi překladem a originálem, ukáže nám dobře srovnání pasáže, kterou román končí, s jejím úplným zněním. — Zajatý Storožev obelstí Leňku, který ho má hlídat, a zabije ho. V překladu stojí dále:

Zdálo se mu [Storoževovi], že zaslechl slabý tlukot Leňkova srdce.

„Mám ho dorazit?“ pomyslil si.

Zatajil dech.

„To se mi jen zdálo!“ Třesoucíma rukama prohledal Leňkovy šaty, vyňal jakési listiny a zápalky.

U dveří, na pařezu, na kterém seděl Leňka, našel jeho vojenský kabát, přehodil si ho přes ramena a zmizel v noční tmě.

Úplný překlad by však měl znít asi takto:

A náhle jako by zaslechl slabý tlukot Leňkova srdce.

Storoževa zamrazilo.

„Mám ho dobít?“

Zatajil dech.

„To se mi jen zdálo!“ — pomyslil si Storožev a znovu napjal sluch.

Kdesi zaštěkl pes.

Storožev sebou trhl, začal pospíchat.

Třesoucíma rukama prohledal kapsy Leňkových kalhot … (dále shodně).

Takový způsob „výběrového“ překládání se táhne celou knihou a mohli bychom citovat z kterékoli stránky. Aby vynikla metoda tohoto postupu, uveďme ještě dvě jiná místa. — Autor píše:

Storožev si unaveně sedl, přihladil si vlasy a zívl. V jeho duši bylo nějak ticho a klidno, myšlenky na strašný zítřek se rozplynuly a nedrásaly mu srdce.

Náš překladatel však píše (str. 269):

Storožev se unaveně posadil. Hlavu měl prázdnou — myšlenky na zítřek ho již nemučily.

Jiné místo originálu:

… oblaka zakryla nebe; v nepřetržité řadě šla od severu, nízko spuštěná k zemi; splétajíce se a rozplétajíce, šla oblaka k jihu.

Překlad (str. 223):

… oblaka zakryla oblohu a táhla se v spletených chuchvalcích na jih.

Vybrané příklady nám zároveň ukazují, na kterých místech překladatel vynechává nejčastěji, takřka s oblibou: jsou to motivy přírodní a popisování duševních stavů. Na těch mu asi nezáleželo, sledoval zřejmě jen dějový postup událostí. Že se tím podstatně ruší poměr mezi významovou statikou a dynamikou, tedy důležitou složkou slohového tvoření, to překladateli asi na mysl nepřišlo.

Překladatel však nejen vynechává, s čím se nechce zdržovat, ale i libovolně pozměňuje. Obyčejně při tom pomíjí vyjádření metaforické, neobvyklá spojení — zejména charakteristické přívlastky — a nahrazuje je [69]nějakým místním nebo jiným určením. Na př. větu „Neslyšně plula oblaka, kupící se do podivných tvarů, beznadějně, tesklivě křičely kavky“ překládá „Po obloze plula bílá oblaka a kdesi v keřích krákaly kavky“.

Některá nepřesně přeložená místa jsou i stylisticky neobratná. Tak na str. 86 čteme: „[Išin vypravuje sen] … jdu po cestě — kolem silnice a pole, na polích pšenice, klasy větší než člověk šelestí. A každý klas váží skoro půl kila.“ — Na str. 120: „Půjdu psát hlášení, Alekseji Petroviči. Musím jim vysvětlit tak zvané různé myšlenky …“

Z vynechání vznikne i nesmysl (str. 84): „Není mužik jako mužik … Já mám jednoho psa na dvoře a Petr Ivanovič má celé stádo.“ K čemu potřebuje asi stádo psů? ptáme se. Originál věc vysvětlí: „všechen můj dobytek — to je jen pes na dvoře, ale Petr Ivanovič má celé stádo.“

Ale jsou tu věci závažnější, zejména množství významových nesprávností. V románě je důležité třídní rozvrstvení venkovského obyvatelstva. Bohatí „kulaci“ jsou na straně povstalců, protože lpí na ziscích ze soukromého vlastnictví, vesnická chudina je z největší části revoluční, střední rolníci dlouho kolísají. V českém překladu jsou tyto rozdíly zatemňovány tím, že se tu překládá slovo mužik obvykle jako sedlák, ač je to slovo u nás velmi známé, takže je ponecháváme nejraději i v českém textu a na rozdíl od slova mužík je píšeme s krátkým i, a výrazem „sedlák“ překládáme ruské kulak. Zmatek je zvyšován tím, že na př. na str. 86 je výraz mužik přeloženo jednou jako „sedlák“, po druhé jako „chasník“ (!); dále tím, že jako „sedlák“ se tu překládá i rolník (kresťjanin). — K paradoxním důsledkům to vede, když (na str. 151) Lenin mluví k rolníkům a oslovuje je: „soudruzi sedláci!“. Nemožné je také překládat „Leninova slova o pevném svazku pracujících a sedláků“ (!), spr. „dělníků a rolníků“ (sojuz rabočich i kresťjan). — Marně pátráme po vysvětlení, proč překladatel zcela libovolně užívá v některých případech jiných pojmenování než autor, i když třeba to smysl konec konců nemění, a proč taková synonymní označení nestřídá, když tak činí autor. Tak na př. na str. 92 místo rudí překládá bolševici, na str. 98 místo krasnoarmějské oddíly má bolševické, na str. 139 má dvakrát bolševici, ač v originálu je jednou bolševici, podruhé rudí.

Typickým příkladem nepozorného (chvatného?) překládání je tento omyl. Na str. 187 čteme: „Nezadržitelná lavina oddílů Kotovského a Gromychaje se valila vpřed.“ V originálu se však mluví jen o oddílech Kotovského. Odkud se vzal Gromychaj se svými vojsky? Zrodil se z přechodníku slovesa gromychať, „rachotit“! Ruský text totiž zní: „Jako široká, nezadržitelná lavina se valily oddíly Kotovského. S rachotem (doslova: rachotíce — gromychaja) se řítily vpřed obrněné vozy a děla.“ — První část románu končí větou: Byl prosinec — poslední měsíc jednadvacátého roku. Je to jeden z mála údajů, které děj časově určují přesným termínem. Je však chybný; jde totiž o prosinec dvacátého roku a chyba vznikla nesprávným opisem těžko přeložitelného výrazu „kanun (předvečer něčeho) dvadcať [70]pervogo goda“. — Jiné nesprávnosti: „(pop) přihnal si to se štolou a svatými dary“ (str. 103), spr. „a se svátostí oltářní“. — Nebo: „šli kolem velikých zahrad a snopů, odkud k nim zaléhal hluk“ místo „kolem zahrad a stohů“.

Epické vypravování je v románě bohatě protkáno přímými řečmi postav. A v nich se dopouští překladatel té chyby, že jejich jazyk nemístně vulgarisuje a posunuje tak styl originálu. Zase nám snad postačí několik málo ukázek. Tak ruské durak (hlupák) se tu překládá napořád pitomec (na př. na str. 189), staryj čort je přeloženo (na str. 238) blbče jeden, vrjoš (lžeš) — jako výraz pochybnosti — se tu překládá nekecej (na str. 150), vojaka, dubina (asi: „ty dřevo jedno vojenský“) je přeloženo vojevůdce podělaný (str. 79) atd. — Stejně nesprávné je užívání slangových výrazů tam, kde jazyk originálu vůbec takové zabarvení nemá. Tak se tu píše: „začala mámu žehlit“ místo ‚lísat se k ní‘, ‚lichotit jí‘ (str. 48), „(děda) stíral Antonova“ místo „nadával mu“ (str. 149).

V překladu jsou i chyby gramatické. Rusismů je tu velmi málo na př.: spaloval si ruce o kopřivu, spr. o kopřivy (209), opovrhoval jimi za jejich hloupost, spr. pro jejich hloupost (25), oddíly se rozpoložily, spr. rozložily (145) a několik jiných; souvisí to však s tím, že se autor vůbec, jak jsme viděli, na ruské znění mnohdy neváže, a nemá proto v překladu rusismy, které vznikají hlavně při otrockém překládání. Jsou tu však četné nesprávnosti jiné, jako: děti se chtěli oddati … (121), abys si dal pozor (spr. aby sis, 268), košík s plevy (spr. s plevami, 69), sovchozské budovy (spr. budovy sovchozu, 102), vysvětlovala ohledně povinných dodávek (spr. vykládala o povinných dodávkách) a j.

Shrnujeme: Virtův román je do češtiny přeložen nedbale, bez dostatečného pochopení jak pro uměleckou stránku díla, tak pro jeho stránku jazykovou, významovou i slohovou. — Špatný překlad však ještě nemusí být vytištěn. Naše nakladatelství jsou povinna pečlivě dbát výběru překladatelů a úrovně překladů; platí to především o překládání z ruštiny, na které pro jeho důležitost musíme brát měřítka nejpřísnější.

---

[1] S názvem Samota jej v překladu Jiřího Krjukova vydalo nakladatelství Svět sovětů jako 3. svazek své knihovny. Rok vydání není udán (!); podle „Překladů ze slovanských literatur“ vyšlo 1948. — Za tisku tohoto posudku vyšel Virtův román v novém, a zdá se lepším, překladu v nakl. Čs. spisov. s názv. Osamocení.

Naše řeč, volume 34 (1950), issue 3-4, pp. 66-70

Previous Jaroslav Voráč: K jazykovému zeměpisu Čech

Next Karel Sochor: Hrst poznámek k novým odborným slovníkům