Z hornického a hutnického názvosloví

Eduard Prandstetter

[Articles]

(pdf)

-

Hornické názvosloví má jako každé odborné názvosloví své zvláštnosti, kterými se liší od běžného jazyka. Jednou takovou odchylkou je slovo narážeč. Co značí slovo narážení? Důlní vozíky s uhlím nebo rudou se dopravují v těžné kleci na povrch. Tam se obsah vozíku vyklopí a prázdný vozík sjede v kleci zpět. Vysunutí prázdného vozíku z klece a vsunutí plného vozíku do klece se nazývá narážení; [58]může být dvojí. Obyčejně horník k tomu určený tlačí před sebou plný vozík poblíž připravený a narazí jím na prázdný vozík v kleci a tím jej z klece vytlačí (vyrazí). To je narážení průběžné. Kde je oběh vozíků malý nebo kde nelze narážeti průběžně, je postup tento: horník vytáhne z klece prázdný vozík a odtlačí stranou, přejde k plnému vozíku a tlačí jej před sebou až do klece. V obou případech vozík zajistí v kleci proti vypadnutí. Při velkém oběhu vozíků se vozíky narážejí do klece strojově, a to průběžně. Horník, který vozíky do klece naráží, ať ručně nebo strojově (v tomto případě obsluhuje narážecí zařízení), se nazývá narážeč. Je to jméno činitelské, odvozené od slovesa narážeti, a to z minulého kmene, příponou -č. Činitelská jména tvořená příponou -č zpravidla krátí dlouhou samohlásku svého základu, na př. natírati — natěrač, prodávati — prodavač, sázeti — sazeč, říditi — řidič, svářeti — svařeč atd. Zkracování však není důsledné, v některých případech — v souhlase s běžnou výslovností — zachovává se dlouhá samohláska beze změny i v odvozeném tvaru. Tak je tomu i v našem případě. Příruční slovník jazyka českého uvádí název narážeč se samohláskou dlouhou. Také nedávno vydaný Státní katalog prací v báňském průmyslu užívá názvu narážeč s dlouhým á v souhlase s popisy hornických prací sestavenými odborníky v závodech.

Pro horníka, který na povrchu plné vozíky z klece vytahuje (vyráží) a prázdné vozíky zase do klece naráží, máme kromě názvu narážeč ještě dva jiné názvy. V popisech hornických prací ze závodů je uveden výraz vybíhač a odjímač.

Mladší horník, který v dole dopravuje plné vozíky z pracovního předku na sběrné místo nebo až k těžné jámě a prázdné vozíky zpět, se nazývá vozač. Název je odvozen od slovesa voziti, ale odchylně. Je to opět jméno činitelské, jehož obvyklý tvar je vozič. Tato podoba je doložena jako odborný termín na př. v popisech prací z výroby keramického zboží. V hornictví a hutnictví je však, jak se zdá, vozač v naprosté převaze; mohli bychom téměř říci, že se tento tvar významově osamostatňuje, specialisuje jako odborný termín hornický. Zaznamenává ho na př. Technický slovník Jindrův a svědčí o tom též doklady z beletrie. Nejstarší doklad z materiálu Ústavu pro jazyk český je z r. 1909. Uvedeme zde dva novější citáty: Dvanáct set živých odjímačů, důlních tesařů, vozačů, narážečů, odbíhačů, zedníků a dřevičů se ohlíželo po výdělku (Majerová). A zatínaje zuby opře se vozač Standa o vozík (K. Čapek).

V hornictví se kromě slova vozač užívá ještě dvou jiných jmen obdobně tvořených: běhač a odbíhač. Obě slova jsou náležitě odvozena od sloves běhati a odbíhati příponou -č. Tyto dva názvy vycházejí z představy, že horník běhá nebo odbíhá s vozíky (ať plnými [59]nebo prázdnými). Žádné z obou slov není zde zcela výstižné, protože obě vyjadřují vlastně rychlý pohyb, ale rychlý pohyb při dopravě těžkých vozíků, zejména s nákladem, není ani dobře možný. Horník jde za vozíkem nebo vedle něho a tlačí jej (někdy táhne) kupředu. Je zajímavé, že se v běžné hornické mluvě užívá odchylné vazby odbíhat vozíky místo správné odbíhat s čím. Na příklad: „Naplněný vozík o váze 1,5 q odbíhá (rubač) na stanici lanové dráhy a zapne na lano“, nebo „Odbíhá plné vozíky a přiváží vozíky prázdné nebo naložené potřebným materiálem“. Tato vazba je doložena rovněž v Jindrově Technickém slovníku.

Slovesa odbíhati je tu užito v platnosti slovesa předmětového, má tu zřetelně význam „odtahovati“, „odvážeti“ a pod., je tu náhradou těchto sloves. Tuto nezvyklou změnu slovesné vazby není tak těžké vysvětlit. Jde tu vlastně o vazebný kalk podle němčiny, jak to dosvědčuje na př. německo-český slovník Sterzingerův (I, 56: ablaufen (v hornictví) = abführen ‚odvážeti‘, ‚dopravovati‘) a zmíněný už slovník Jindrův.

Dvojí název máme také pro horníka, který vrtá díry v hornině buď pro nálože, nebo pro vrtbu. Jeden název, vrtač, je pravidelným způsobem odvozen od slovesa vrtati příponou -č, druhý, vrtař, má příponu -ař, která není tak častá (jiná jména toho druhu jsou na př. tesař, nástrojař a p.). Je možné, že oba názvy nejsou známy v témž revíru zároveň; někde se užívá názvu tohoto a jinde zase jenom onoho. V popisech prací při dobývání surovin pro výrobu keramického zboží je uveden název vrtač.

Dvojici názvů máme rovněž pro zaměstnance v pražírnách rud: pražič a pražíř. První podoba, pražič, je opět náležitě odvozena od slovesa pražiti; druhý název vznikl patrně obdobou k jinému slovu s touž příponou -íř (na př. valcíř), která se vyskytuje ještě řidčeji než přípona -ař (-ář).

V odborném názvosloví se stává, že se pro jeden a týž pojem užívá dvou nebo i více názvů, i když ne vždy v stejném rozsahu. Často tu jde o rozdíly místní a dobové. Setkáváme se s případy, že vedle staršího názvu cizího původu byl zaveden nový český název, který však dosud starší název nevytlačil. Víme však — a je toho třeba vždy dbát — že se takové názvy od sebe různým způsobem lišívají: na př. jednoho názvu se užívá ve spisovném jazyce, druhého v běžné mluvě v příslušném prostředí, tedy v t. zv. slangu a pod. Vedle sebe mohou být i dva odborné názvy téhož druhu. Bývá to v těch případech, kdy jeden název — obyčejně starší — je dvouslovný (po případě i delší), druhý, novější, je kratší, jednoslovný; na př. vrtací stroj a vrtačka. Někdy zůstává mezi nimi i malý rozdíl: jeden název zůstává omezen na písemné užívání (knižní tvar, zpravidla je to název starší a delší), [60]druhého názvu se užívá jak v projevech písemných, tak i mluvených. Také může být i rozdíl v rozsahu významu: jeden název je nadřazený a týká se zčásti pojmů zahrnutých zcela pod druhým názvem užšího rozsahu (na př.: ne každá vrtačka je vrtacím strojem).

Takový zajímavý případ máme v hutnictví. Pro materiál, kterým se plní pece vysoké, ocelárenské nebo ohřívací, máme čtyři názvy: sazba, sázka, vsádka a vsázka. Který z nich je nejsprávnější po vlastní stránce jazykové a nejvhodnější po stránce terminologické? Všechny uvedené názvy jsou odvozeny od sloves majících týž význam: sázeti, vsaditi, vsázeti, t. j. vkládat (vložit) jistou odměřenou část něčeho (směsi) do pece. Slovo sazba má několik významů: nejznámější z nich je „poplatek za nějaký výkon, službu nebo jinou povinnost“ (na př. sazba daňová, železniční, celní, elektrárenská, úroková atd.), dále je tu „trestní sazba“, pak „sázení rukopisu v tiskárně“ a užívá se tohoto slova také jako lidové obdoby výrazu sadba v zemědělství. V hutnictví je v uvedeném významu méně běžné než název vsázka. Druhý výraz, sázka, je známý zvláště jako úmluva mezi dvěma stranami o nějakém sporném tvrzení. Jako hutnický název je rovněž málo běžný; a výraz vsádka je tu nejřidší. Příruční slovník jazyka českého nemá pod tímto heslem žádný doklad z hutnictví; má jen několik dokladů ve významu „vsazení látky nebo krajky do šatu nebo prádla“.

Zbývá poslední název, vsázka, který je podle dokladů Ústavu pro jazyk český nejobvyklejší. Technický slovník naučný má sice definici vsázky pod heslem sazba, ale hned za tímto výrazem uvádí další dva: sázka, vsázka. V článcích téhož slovníku týkajících se hutnictví vyskytuje se však téměř všude jen vsázka. Při sestavování Státního katalogu prací v kovoprůmyslu bylo rovněž užito jen výrazu vsázka; stejně tak i v Státním katalogu prací v báňském průmyslu. Je to se stanoviska terminologického název nejvhodnější, protože se slova vsázka v jiném významu téměř neužívá. Naopak mnohovýznamnost slov sazba a sázka měla pravděpodobně vliv na přiklonění odborného jazyka k názvu vsázka, neboť jednoznačnost pojmenování je právě v odborném jazyce velmi žádoucí.

Máme již také doloženo přídavné jméno vsázkový (vsázkové váhy, vsázkový koks), zatím co na tvary sazbový a sázkový v hutnickém významu doklady nejsou. Vedle přídavného jména sázecí (sázecí jeřábek, stroj) máme i doklad na adjektivum vsázecí (vsázecí vozík). Kolísání se jeví v názvu pro zaměstnance, který materiál do pece vsazuje (sází); kromě slova sazeč, které má několik významů, užívá se také výrazů vsazeč a vsázkař; nelze však dosud posoudit, který z nich je běžnější.

Naše řeč, volume 34 (1950), issue 3-4, pp. 57-60

Previous František Trávníček: K vazbám „byl jsem se koupat“

Next Jaroslav Voráč: K jazykovému zeměpisu Čech