K vazbám „byl jsem se koupat“

František Trávníček

[Articles]

(pdf)

-

1. Jsou to věty se slovesem býti a s účelovým infinitivem. Rozebral je nedávno dosti podrobně Miloš Dokulil v Naší řeči (r. 33, 1949, str. 81—92). Zjišťuje, že je z mluvnických prací uvádí až má Mluvnice spisovné češtiny, a to ve skladbě při infinitivě. Připomíná mé tři příklady na straně 784, ale nikoli též příklad na straně následující (v odstavci 4.), a to z Němcové: není ta čeládka k ničemu na světe nežli Pánu Bohu den ukrádat [= než k tomu, aby ukrádala, než na [50]ukrádání]. Zmiňuji se o tom nikoli z hnidopišství, nýbrž proto, že by bylo zření k tomuto čtvrtému příkladu, jak se domnívám, odvrátilo Dokulila od nesprávného výkladu o významu slovesa býti ve větách typu „byl jsem se koupat“.

Kdežto ve vazbách t. zv. způsobových (je vidět hory) má podle Dokulila sloveso býti „jasně úlohu pouze pomocnou, význam čistě formální …“, „podržuje sloveso býti ve vazbách cílových (byl jsem se koupat) vždy ve větší nebo menší míře svůj význam věcný“ (podtrhuji já). K tomuto výkladu na straně 81 dodává na následující toto: „Z bohatého souboru významů slovesa býti uplatňuje se však v našich vazbách jen jediný, více méně podružný, příležitostný: význam ‚přechodného pobytu‘ na určitém místě, ‚jiném‘, než je obvyklé stanoviště jednajícího podmětu“. Jde tu podle něho v podstatě o týž význam slovesa býti jako ve větách „tatínek byl ve městě“ (str. 82—83), které mají své protějšky ve větách typu „tatínek šel, jel do města“ se slovesy pohybovými. Proto považuje Dokulil za protějšky k větám typu „byl jsem se koupat“ věty „šel jsem se koupat“ (str. 83). Srovnávaje pak tyto obojí případy dochází (na str. 84) k závěru, že „věty s vlastními slovesy pohybovými vyjadřují pouze jednosměrný pohyb na místo činnosti a teprve tak, nerozvinutě, jakoby v zárodku, činnost samu, kdežto vazby se slovesem býti vyjadřují výslovně prodlení na místě činnosti, mlčky však i pohyb, chůzi, jízdu tam a také odtud“ (str. 84).

Tento výklad, protkaný na újmu jasnosti vývody o několika jiných stránkách našich vazeb, je správný potud, že ve větách „byl jsem se koupat“ a „šel jsem se koupat“ má infinitiv stejnou platnost, a to účelovou, tedy příslovečnou (= za účelem koupání, proto, abych se koupal, vykoupal), jak říkám já, nebo cílovou, jak říká Dokulil. O tom ještě dále v 6. Tuto stejnou platnost lze dobře objasniti tak, jak jsem učinil v Mluvnici: že ve větách typu „byl jsem se koupat“, není pohyb vyjádřen, ale rozumí se ze souvislosti (byl-li jsem se koupat, zajisté jsem se šel koupat). Není však možné z toho vyvozovat, že si tu sloveso býti podržuje do jisté míry věcný význam.

Ve větách typu „byl jsem se koupat“ není býti nic více než sloveso sponové, má jen význam mluvnický, neboť vyjadřuje účelové dění prostě jako už provedené, nastalé, minulé a vedle toho i nositele této minulosti, 1. mluvnickou osobu já, tkvící v tvaru byl jsem, jako účastníka tohoto dění, jeho podmět. Jindy se nositel minulosti, podmět, vyjadřuje zvláštním větným členem: bratr se byl koupat. To však je i ve větách jiných: šel do školy [t. j. on] || chlapec šel do školy.

Nelze pochybovat o tom, že minulé účelové dění ve větách „byl jsem se koupat“ předpokládá pohyb (šel, jel jsem, bratr šel, jel …), ale je vyjádřeno prostě jako minulost, nelze pohybový význam [51]vkládat do slovesa byl jsem samého, přisuzovat mu jej jako jeho věcný význam. Právě tak jmenné věty sem!, nahoru! znamenají „pojď (pojďte) sem, běž (běžte) nahoru“, předpokládají pohyb, ale nevyjadřují jej, nýbrž jen jeho směr. Tento pohyb vyplývá ze situace projevu, není možné jej pokládat za součást věcného významu příslovcí sem a nahoru. Nebo věta umřel předpokládá, že žil, ale vyjadřuje jen smrt, nikoli také život. Naprosto není možné říci, že umřít znamená „žít a umřít“.

2. Domněnka, že si sloveso býti podržuje ve větách typu „byl jsem se koupat“ do jisté míry svůj věcný význam, vedla Dokulila k nejasnému výkladu o větném poměru slovesa byl jsem k infinitivu koupat se. Nelze „nikdy považovat oba členy takové vazby za svéprávné, samostatné“ (str. 81). Myslí tím beze vší pochyby to, že je nelze srovnávat na př. s větou „šel jsem do města“, kde je určité sloveso přísudkem a do města jeho příslovečným určením. To je zajisté správné. Na následující straně pak čteme, že ve větách typu „byl jsem navštívit tetu“ nemůžeme analysovat slovesné tvary byl jsem … jako holý přísudek a infinitivy navštívit … jako příslovečné určení účelu, „i když je zřejmé, že příslovečný infinitiv k pojetí příslovečného určení účelu nebo cíle tíhne. S tímto omezením užíváme v dalších vývodech tradičního termínu Gebauerova »infinitiv cílový«“. I to je správné, že byl jsem není holý přísudek a navštívit příslovečné určení, ale jaký je vlastně sklad těchto vět, Dokulil neříká, poněvadž se názvem infinitiv cílový neurčuje větná část.

Na tuto otázku není obtížné odpovědět, jestliže považujeme sloveso byl jsem za to, čím vskutku je, za sponu. Ve větě „byl jsem navštívit tetu“ je výraz „byl jsem navštívit“ přísudek, a to jmenný sponový. Jeho obsahovým jádrem je významový infinitiv navštívit a byl jsem jeho součástí mluvnickou, vyjadřující minulost v oznamovacím způsobu a v 1. osobě jednotné. Dále má tato věta podmět já, vyplývající ze sponového slovesa byl jsem. Že je tetu předmět k navštívit, že podmět může být vyjádřen jako zvláštní část věty (bratr šel navštívit tetu) a že předmět nemusí být (byl jsem se koupat), je zcela jasné. Jsou to tedy v podstatě slovesné věty se jmenným přísudkem jako „jsem doma, ve škole, na návštěvě …, bratr je učitelem …“, o kterých vykládám v § 506 své mluvnice.

Infinitiv navštívit není arciť příslovečné určení, nýbrž přísudek, obsahové jádro přísudku, ale má povahu příslovečnou, protože znamená „na návštěvu, za účelem návštěvy“, právě tak jako doma, na návštěvě ve větách „byl jsem doma, byl jsem na návštěvě“. Jindy přísudkové jméno příslovečnou povahu nemá, na př. bratr je nemocen, je dobrý hospodář, Brno je město. Tato dvojí povaha přísudkového jména, jmenného přísudku, je zcela běžná.

[52]3. Že je sloveso býti ve větách typu „byl jsem se koupat“ sponou, nikoli ani částečně slovesem věcně významovým, dosvědčují obdobné věty v přítomném čase. Připomněl jsem výše v 1. příklad z Němcové, Dokulil pak uvádí příklady z lidové a hovorové mluvy: jsou tady zvát na ples, je tady vybírat na elektriku, naši jsou dneska na loukách sušit seno a pod. U Folprechta čteme z nářečí podlužského: ona je enem sa strójit [= jen k tomu, aby se strojila, má smysl jen pro strojení]. V Rubínových Kladských povídkách se čte: Ale druhá (dcera), to byl takovej lenivec … Ten jen se strojit a na nic šáhnout [= ten byl jen ke strojení …]. Nedávno jsem slyšel postesk jedné matky: ten náš nejstarší kluk k ničemu není, jen ležet v knížkách [= je jen k tomu, aby ležel v knížkách, má mysl jen na knížky]. V těchto posledních příkladech není účelový význam už zcela čistý, ale je nepochybně původní. Viz ještě v 5.

V Dokulilových větách bylo by možné vykládat přítomné tvary slovesa býti obdobně jako ve větách typu „byl jsem se koupat“, t. j. tak, že na př. „jsou tady zvát na ples“ znamená „přišli a jsou tady …“. Z toho by se mohlo vyvozovat, že si též přítomné tvary slovesa býti podržují do jisté míry svůj obsahově věcný význam, a to „přechodného pobytu na místě jiném, než je obvyklé stanoviště jednajícího podmětu“. Proti tomu bylo by možné namítati totéž, co jsem uvedl při tvarech minulých (byl jsem se koupat): pohybový význam „přišli“ lze sice předpokládat, ale není vyjádřen.

Avšak v příkladě z Němcové (není ta čeládka k ničemu nežli den ukrádat) předpoklad pohybového slovesa (čeládka přišla a není k ničemu …) není vůbec možný. Stejně je tomu v dokladě z Folprechta, z Kubína a v mém dokladě z živé mluvy. Tu všude mají přítomné tvary slovesa býti zcela zřetelně jen úkon mluvnický, jsou sponou, naprosto není možné přisuzovat jim v žádné míře význam věcný. Tato okolnost je důležitou oporou mého mínění, výše dovozeného jinak, že i minulé tvary slovesa býti mají ve větách typu „byl jsem se koupat“ úkon jen sponový, mluvnický.

Platí to též o minulých tvarech slovesa býti ve větách jiných, jako „tatínek byl ve městě“, kterým Dokulil přisuzuje týž věcný význam jako ve větách „byl jsem se koupat“; viz v 1.

A pochybený je Dokulilův názor, že tento věcný význam mají také praesentní tvary slovesa býti ve větném typu „tatínek je ve městě“, kde není účelový infinitiv. Postavíme-li jej proti typu „tatínek šel do města“, je prý zřejmé, že „rozdíl mezi oběma (typy) je nevelký a nepodstatný“ (str. 88). Dokulil usuzuje takto: je-li tatínek ve městě, tedy do města šel. To je správné, ale předpoklad, že do města šel, vyplývá ze situace projevu, rozumí se z ní, ale není slovesem je vyjádřen, nelze tento pohybový význam do něho vkládat, považovat jej za součást jeho významu. Ve větě [53]„tatínek je ve městě“ není je nic jiného než spona, vyjadřující vztah mezi podmětem tatínek a jmenným (příslovečným) přísudkem ve městě jako přítomný.

4. Dokulil správně zjišťuje, že se věty s účelovým infinitivem po slovese býti vyskytují nejčastěji o minulosti: byl jsem se (tam) koupat, projít, léčit, holit, stříhat, zotavit; byl jsem se na to podívat, byl jsem ho navštívit, požádat o radu, o pomoc; byl jsem si koupit klobouk atpod. Náležejí k nim i takovéto věty: byl jsem se dát (nechat) prohlédnout, ostříhat, oholit … Dokulil tu mluví (str. 90) o „trpném stavu“, který prý se může „octnout v našich vazbách jen v transposicích se slovesy dáti, nechati a pod.“. Co se týče účelových vazeb samých, nejde tu vůbec o něco v podstatě jiného než ve větách „byl jsem se léčit, holit …“. Rozdíl záleží v tom, že jsou ve větách „byl jsem se dát oholit“ dva infinitivy, ale ty tvoří pojmovou celost, jednotu. Infinitiv dát je obsahově neúplný, chudý a vlastní obsahovou náplň mu dává teprve infinitiv oholit. Je tedy dát sloveso pomocné, jako míti (hlad), musiti (jít), chtíti (spát …) a nechati (vyhrát někoho). Druhý infinitiv je jeho obsahovým určením; viz v mé mluvnici § 835, odst. 7. Účelové určení tvoří proto v oněch větách celý výraz dát se oholit, nikoli samo dát nebo oholit.

Co se pak týče trpného stavu, není mi jasné, co myslí Dokulil transposicemi se slovy dáti a nechati. Věty se slovesem dáti (nechati) jako přísudkem (dal jsem se oholit …) byly původně činné, zvratně předmětové, t. j. se náleželo jako předmět k dáti: dal jsem se — oholit, a znamenaly asi: svěřil jsem se (holičovi), aby mě oholil. Srovn.: dal jsem ho (chlapce…) — oholit; dal jsem si boty — spravit = na správku. Infinitiv, od původu slovesné příslovce, předmět mívat nemohl. Účelový infinitiv sám lze chápat aktivně i passivně: dal jsem jej oholit = zařídil jsem, aby jej (holič) oholil || aby byl (holičem) oholen, a to proto, že je to od původu slovesné příslovce, tvar v podstatě jmenný, nikoli tvar určitý. Dějová jména vůbec mohou se chápat činně i trpně, ale tvarem tento dvojí úkon nerozlišují. Na př.: Rudá armáda připravila nacistické armádě těžkou porážku = těžce ji porazila || nacistická armáda utrpěla těžkou porážku = byla těžce poražena; trestné řízení = které má někoho potrestat || trestný čin = který se trestá, je trestán.

Dnes vztahujeme předměty nikoli k slovesu dáti, nýbrž k účelovému infinitivu: dal jsem — ho prohlédnout; dal jsem si — spravit boty; dal jsem — se oholit. To je následek vlivu určitých tvarů, který se pozoruje u infinitivu dosti silně. Podobně vztahujeme ve větách „byl jsem se dát oholit“ reflexivum se k obsahovému infinitivu oholit, nikoli k dát, a tento zvratný infinitiv chápeme většinou trpně, jako „abych byl oholen“. Tím arciť ztrácí do značné míry svůj věcný [54]význam též infinitiv dát, takže se zdá celý výraz „dát se oholit“ výrazovým prostředkem trpného určení účelového. Je třeba mít na mysli, že původní smysl je: byl jsem se svěřit (holičovi) za účelem holení, aby mě oholil. Lze tu tedy mluvit o ztrátě věcného významu slovesa dát a o převládajícím trpném smyslu infinitivu oholit se, ale sotva lze tyto dvě vývojové novoty označovat mlhavým názvem „trpný stav v transposicích se slovesy dáti, nechati atpod.“.

5. Řidší jsou naše věty s přítomnými tvary slovesa býti. Je mezi obojími větami též rozdíl v rozsahu užívání; minulé věty jsou výrazovým prostředkem v celém jazyce, i ve spisovném, kdežto věty přítomné jsou běžné jen v mluvě lidové a z ní pronikají poměrně zřídka jen do spisovného jazyka hovorového.

Úplně chybějí případy s budoucími tvary slovesa býti. Dokulil pokládá (na str. 89) za možné říci příteli, který nás opětovně zve na návštěvu, kterého jsme však již několikrát nezastali doma, toto: to víš, já k tobě přijdu, a ty budeš zase někde nakoupit (= na nákupu), dát si trhat zub atp. Snad se takové věty někde v lidové mluvě vyskytují, ale já jsem je dosud ani neslyšel, ani nečetl. Dokulil vidí (str. 89) příčinu nedostatku futurálních vět v tom, že by spojení budu s nedokonavým infinitivem (budu nakupovat …) splynula s opsaným futurem.

Je to jistě správné se zřetelem k dnešnímu jazyku, ale vývojově je tomu jinak. Domnívám se, že se původně výrazy typu budu nakupovat v účelovém významu „budu na nákupu“ vyskytovaly a že to byly tedy protějšky k „byl jsem nakupovat“ a „jsou tady zvát na ples“. Už v starých dobách se však účelový význam přestal pociťovat a tím nabyly výrazy budu nakupovat prosté platnosti opsaného futura = budu provádět nákup, staly se nedokonavým protějškem k dokonavému nakoupím.

Opsané futurum je staré a zcela běžné, že se snad zdá divné a zbytečné hledat jeho původ, ale to lze chápat jen se zřením k pozdější historické mnohovýznamovosti infinitivu. Máme-li však na mysli, že je infinitiv od původu slovesné příslovce, ukazuje se opsané futurum jako útvar nepůvodní. Profesor Zubatý nejednou na to poukazoval a připomínal mimo jiné časté staročes. výrazy typu nepřěstanu cěstuje (viz v Gebauerově Histor. mluvn. IV, str. 595 a 596), kde není infinitiv jako dnes, nýbrž přechodník, a které svědčí o jeho omezenějším užívání a o jiné platnosti než dnešní. Je možno uvést staročes. vazby snažil sě jest, chtě kniežětmi býti (Gebauer tamt. 596, 597), místo kterých bychom řekli „snažil se být (státi se) knížetem“. Starý Čech nemohl tedy připnout jako my infinitiv přímo k slovesu snažiti se, nýbrž skrze přechodník slovesa chtíti, který je podle dnešního pojetí zbytečný. Příznačné je staročes. opsané futurum typu budu nesa, s přechodníkem, a budu nesl (Gebauer III 2, 426 a 432). To ukazuje, že [55]opsané futurum není od pradávna tvar hotový, nýbrž že vznikl postupně různým způsobem, z různých pramenů. Jedním z nich je též výraz budu nakupovat; nezměnil se tvarově, nýbrž jen významově, a to ztrátou původní účelové platnosti. Docela jasná je obdobná ztráta v slovenském opsaném futuru idem písať, jehož český protějšek jdu psát starý účelový smysl infinitivu (původně supina) plně zachovává.

Domnívám se, že na starší účelový smysl výrazů typu budu nakupovat ukazují některé lidové novočes. případy s opsaným futurem citového odstínu. Matka řekne s povzdechem nebo s uspokojením o dítěti: ono si bude hrát celý den. Smysl je: hraje si, dovede si hrát. Nebo: on vám bude ležet v knížkách, sedět nad knížkou celý den, celou noc = dovede ležet, sedět, nemá pro nic jiného smysl než pro knížky. Proč je tu futurum, ačkoli jde o vyjádření přítomné vlastnosti, dovedeme bez obtíží pochopit jen při předpokladu, že to opsané futurum od původu není, nýbrž výraz jiné platnosti. Matka pozorujíc hrající si dítě řekla: ono (si) bude rádo hrát, hrávat, t. j. bude na hraní, ke hraní [k čemu?] a je tedy hravé [je jaké?], má přirozený sklon ke hraní. Dnes to chápeme po ztrátě účelového smyslu za opsané futurum [= bude pěstovat hru] a proto se nám zdá budoucnost nenáležitá.

6. Připomněl jsem již, že Dokulil mluví o cílovém významu infinitivu, já o účelovém. Zdálo by se, že na tomto různém pojmenování nezáleží, chápeme-li úkon infinitivu v podstatě stejně. Ale o cílovém významu mluvíme často též jindy, a to v případech jiného rázu, než jsou vazby „byl jsem se koupat“, takže je potřebí oba tyto názvy přesně rozlišovat. Jde-li v našich vazbách o význam „za účelem koupání, proto, abych se koupal, vykoupal“, je to nepochybně význam účelový. Potvrzuje to i ta okolnost, že v týchž nebo v obdobných případech užíváme dějových substantiv, i slovesného podstatného jména, s předložkou na nebo za: byl jsem ho navštívit || … u něho na návštěvě; byl jsem se tam léčit, zotavit || na léčení, na zotavené; byl jsem se u něho poradit || na poradě; byl jsem se projít || na procházce; byl jsem ve městě nakupovat || za nákupem atpod. Účelem se tedy rozumí zamýšlený, chtěný děj.

Význam cílový je zcela jiný. Cílem rozumíme někoho nebo něco, koho nebo co slovesný děj přímo zasahuje, a to dílem tak, že chceme něco uskutečnit, dílem tak, že přivádíme někoho nebo něco do nových okolností. Na př. stavěti dům; stavěním se dům teprve tvoří, stavění směřuje k tomu, aby vznikl dům. Jde-li o činnost dokonanou, je dům výsledkem stavění: vystavěl jsem dům. Nebo: jdu pro lékaře; jdu k lékaři proto, abych jej přivedl k nemocnému, aby k nemocnému přišel. Cílový význam je tedy předmětový, cíl děje je předmět, [56]protože předmětem nazýváme každé bližší určení děje, které je jím nějak přímo zasahováno, postihováno, kterého se děj nějak přímo dotýká.

Účelový význam není předmětový, nevyjadřuje se jím něco dějem přímo zasahovaného, nýbrž je to jeden z významů příslovečných, vystihujících různé okolnosti, za kterých se něco děje nebo je. Řeknu-li „půjdu do školy“, není škola mou chůzí přímo zasažena; výraz do školy označuje místní okolnost (na otázku kam), za které se chůze uskutečňuje. Ve větách „byl jsem se koupat“ nejde o cíl, o předmět, protože koupání není zasahováno žádným dějem, ani vyplývajícím ze situace (šel jsem a byl jsem se koupat). Zcela jasné je to, srovnáme-li tyto věty s větami typu „byl jsem pro lékaře“. Předložkový výraz má tu význam cílový, protože je smysl věty tento: byl jsem u lékaře proto, abych jej přivedl k nemocnému; viz výše. Činnost přímo lékaře postihující není vyjádřena, ale rozumí se zcela přirozeně ze situace projevu, vyplývá z úmyslu mluvčího vyjádřiti cíl.

Ve větě „byl jsem se koupat“ není infinitiv zasahován žádným dějem, žádnou činností, nýbrž vyjadřuje činnost, kterou chtěl konat sám podmět [byl jsem někde a koupal jsem se tam]. Podobně: byl jsem jej navštívit = byl jsem u něho a tím jsem jej navštívil. Se zřením k podmětu lze říci, že účel vyslovuje jeho vnitřní pohnutku: byl jsem se koupat = byl jsem někde z potřeby koupání, protože jsem se chtěl koupat, abych vyhověl svému nutkání.

Cíl a účel jsou dvě rozdílné myšlenkové kategorie, dva různé pojmy a je proto nutné přesně je v jazyce rozlišovat, protože je to odraz lidského myšlení. Je-li nesprávné mluvit v konkretních větách typu „byl jsem se koupat“ o cílovém významu infinitivu, je tím pochybenější nazývati cílovými ještě jiné významy, jak to činí Dokulil na str. 90. Podmínkou užívání „cílového“ infinitivu od sloves pohybu (byl jsem se projít …) je u Dokulila to, „aby byla činnost pohybu chápána jako vlastní cíl, jako účel sám o sobě, nikoli jen jako prostředek k jinému cíli“. Objasňuje tak nemožnost říci: byli jsme jít do města, byli jsme jet na výlet. Podle něho jsou cílové infinitivy jít a jet prostředkem k jiným cílům, do města a na výlet, t. j. tyto předložkové výrazy jsou prý rovněž cílové. Výraz na výlet je nepochybně určení účelové, podle Dokulila cílové, ale do města je přece určení místa (na otázku kam) a nelze je pokládat za cílové. Dokulilův výklad by mohl být správný pro druhý příklad (byli jsme jet na výlet), ale nehodí se na příklad první. Protože však není dobře možný ani on, plyne z toho, že je příčina nemožnosti obou vět jiná, než vykládá Dokulil. O tom jasně svědčí docela dobře možná věta „byl jsem se projít po městě, městem“, úplně obdobná s větou „byl jsem jít do města“.

[57]Příčina nemožnosti oněch vět je v jejich celém obsahovém, myšlenkovém a také výrazovém skladu. Viděli jsme v 1., že věty se sponovým slovesem byl jsem … vyjadřují účelové dění jako minulé, už nastalé; byl jsem se koupat = byl jsem někde, abych se tam koupal, vykoupal. Podobně věta „byl jsem se projít po městě“ = byl jsem na procházce po městě. Dokulilovy věty však nevyjadřují účelové dění prostě jako nastalé. Druhá jeho věta by byla docela dobře možná v podobě „byli jsme na výletě“. Zní-li však „byli jsme jet na výlet“, vyjadřuje vedle minulosti infinitivem jet i pohyb, směřující k provedení účelového určení v budoucnosti. V jazyce se ustálily dva odlišné typy: a) jel jsem na výlet nebo šel jsem se koupat, kde je pohybové sloveso a na něm závislé účelové určení, které se má uskutečnit; b) byl jsem na výletě, byl jsem se koupat, kde je při sponovém slovese určení účelového dění již nastalého. Tyto dva typy nelze spřáhnout. Věta „šli jsme jít do města“ pak se vymyká z jazykové normy tím více, že má sice sloveso pohybu jít, ale vůbec ne účelové určení, protože do města je určení místa. Lze-li nenoremní větu „byli jsme jet na výlet“ změnit vynecháním infinitivu v noremní „byli jsme na výletě“, nebo změnou infinitivu v přísudek a vynecháním slovesa sponového v noremní „jeli jsme na výlet“, je to s větou „byli jsme jít do města“ vůbec nemožné. Obměna „byli jsme do města“ je nesmyslná a obměna „byli jsme na cestě do města“ neměla by vůbec smysl účelový.

Ukazuje se tu nezbytná potřeba přesného rozlišování významů, významových kategorií našeho vědomí, myšlení, jehož je jazyk odrazem. Jinak by se jazykozpyt octl na scestí, zabředl by do prázdného formalismu, nevykládal by jazyk, nýbrž jej zatemňoval.

 

Poznámka. Redakce poznamenává místo odpovědi M. Dokulila, že jeho článek, kterého se tento Trávníčkův příspěvek týká, byl redakci dodán před vyjitím Trávníčkovy Skladby (Mluvnice spisovné češtiny II, 1949), takže k ní mohl autor přihlédnout jen v korektuře; Trávníčkova Skladba vhodně rozlišuje pojetí cíle a účelu, co nečinily náležitě mluvnice Gebauerovy. Red.

Naše řeč, volume 34 (1950), issue 3-4, pp. 49-57

Previous Red. (= Redakce), Alois Jedlička: O jazykové výchově, zvláště na gymnasiích

Next Eduard Prandstetter: Z hornického a hutnického názvosloví