Sborník statí ze sovětské jazykovědy

František Váhala

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Česká veřejnost, neuměla-li rusky, měla dosud jen velmi málo možností seznámit se s pracemi sovětské jazykovědy; kromě toho mnohé důležité publikace v tomto oboru jsou také u nás těžko dostupné. Velký zájem o výsledky jazykovědného bádání v SSSR žádal si naléhavě aspoň stručného seznámení s pracemi sovětských linguistů. Tento úkol dobře splní sborník překladů, který v listopadu minulého roku vydal Orbis s názvem Sovětská jazykověda[1]; obsahuje totiž výběr důležitých studií předních sovětských učenců, průkopníků „nového učení o jazyce“, jak se nazývá nový směr marxistické jazykovědy. Nepřímo je sborník i obrazem vývoje sovětské jazykovědy, ale především jejího současného stavu; ukazuje šíři její problematiky, metody, kterými sovětští badatelé pracují — metody dialektického materialismu uplatněného v oblasti jazyka —, a výsledky dosavadní práce.

O N. J. Marrovi, který byl vlastním zakladatelem marxistické jazykovědy v SSSR, a o hlavních rysech nového učení o jazyce píše v úvodním článku tohoto čísla Naší řeči prof. Frant. Trávníček. Odkazujeme proto své čtenáře na tuto stať. Zde chceme stručně referovat o základní thematice jednotlivých statí sborníku a zdůraznit v nich to, co je pro nás zvláště důležité.

Článek „Indoevropské jazyky Středomoří“, první z dvou statí N. J. Marra, které jsou položeny na začátek souboru jako ukázky z jeho prací, je historicky významný: Marr v něm po prvé (r. 1923) vyslovil svůj názor o tom, že indoevropský prajazyk, domnělý společný „předek“ dnešních [29]jazyků evropských a asijských, které nazýváme indoevropskými, je jen fikce, že ve skutečnosti neexistoval. Studiem jazyků a kultury starých národů středomořských došel Marr k názoru, že evropské jazyky netvoří rasově odlišnou jazykovou rodinu, ale že jsou výsledkem zvláštního, složitého křížení jazykového, způsobeného převraty v hospodářskospolečenských poměrech kmenů, které jimi hovořily. — Druhá stať Marrova, „Proč je tak nesnadné stát se linguistou-theoretikem?“ (z r. 1928), snáší důvody, které vedly autora k jeho revolučnímu pojetí vědy o jazyce, a prozrazuje také, na jaké nepochopení naráželo autorovo učení za jeho života. Ve stati je však mnoho podnětů, které zpracovává teprve současná sovětská věda a které se staly přímo jejím základem. Tak na př. zdůraznění skladby jako nejdůležitější části jazyka, a především zdůraznění spojitosti vývoje jazyka s vývojem materiální kultury, společenských forem a nadstavbových pojmů.

I. I. Meščaninov, žák Marrův a hlavní theoretik nového učení o jazyce, náš nedávný host[2], rozbírá ve stati „Nejbližší úkoly sovětské jazykovědy“ (z r. 1940) podmínky, které umožní plně dobudovat marxistickou jazykovědu. Článek je vlastně souhrnným výkladem nejdůležitějších názorů N. J. Marra a klasiků marxismu, v jejichž rozvíjení sovětská věda pokračuje. Základem její metodologie je stanovisko, které vidí v jazyku nejen nástroj, ale i výtvor lidské společnosti, jenž se řídí hlavními zákony vývoje společnosti a odráží v sobě jeho etapy. — Druhý článek Meščaninovův v našem sborníku, „O situaci v linguistice“, je mladšího data (z r. 1948) a rozvíjí znovu základní these s cílem ukázat, že důsledně vědecká jazykověda neodtrhuje jazyk od jeho skutečné sociální základny a nepovažuje za pravý předmět svého studia „jazyk zkoumaný sám o sobě a pro sebe“, jak to činí moderní západoevropské směry, vycházející zejména z prací F. de Saussura. Odmítá takovéto formalistické bádání. Formalismem je dosud zatížen podle Meščaninova i takový popis mluvnické stavby jazyků, kde oddíl skladby bývá nejméně zpracován a kde se výklad soustřeďuje na hláskosloví a tvarosloví, zpracované sice velmi podrobně, avšak isolovaně, neboť jejich rozbor nevychází z významového celku, z věty.

Hlavního problému současné sovětské jazykovědy, otázky stadiálnosti ve vývoji jazyků, týká se studie A. P. Riftina „Hlavní zásady theorie stadií v jazyce“ (z r. 1946). Co rozumí sovětská jazykověda těmito stadii? Vývoj jazyka je v nejtěsnějším spojení s vývojem myšlení, neboť jazyk a [30]myšlení tvoří dialektickou jednotu. Vývoj jazyků — podobně jako vývoj lidského myšlení — neprobíhá rovnoměrně, nýbrž prochází revolučními změnami. Jednotlivá období ve vývoji jazyků, kvalitativně se od sebe lišící, jimž odpovídá určitý stupeň myšlení, jsou nazývána stadii. Meščaninov definuje stadium (str. 50) takto: „Stadii rozumějí se jazyková období obecného vývoje jazykové historie, charakterisovaná shodnými úkoly výrazu lexikálního a gramatické stavby, shodou sémantických přechodů a shodou ideologického obsahu gramatické stavby, formálně třeba i ne totožného.“ Vývoj stadií jazyka a myšlení probíhá v těsné souvislosti se změnami v hospodářskospolečenském řádu lidské společnosti; vztahy ty jsou ovšem komplikované a nelze je vykládat mechanicky. Periodisace dějin jazyka podle stadií, stadiální analysa, není ještě v sovětské vědě vypracována definitivně, avšak její základní metodický princip je už dán: je třeba vycházet z významového a mluvnického rozboru věty. Riftin — když podal přehled dosavadní stadiální periodisace, jak ji vypracoval Marr, Meščaninov a Kacnelson — zkoumá hlavní vztahy ve větné struktuře a dochází k závěru, že jádrem jazykového systému, a tedy kriteriem pro jeho stadiální zařazení, jsou vztahy podmětu (subjektu) a předmětu (objektu).

K problému historického společenství indoevropských jazyků se vrací v stejnojmenném článku z r. 1948 A. V. Děsnická. Kritisuje theorii prajazyka, ať už se chápe v jakkoli pozměněné podobě; nejvíce místa věnuje názorům francouzského vědce A. Meilleta a italských neolinguistů Bonfanta, Devota a j. Meillet na jedné straně počítá s existencí prajazyka, na druhé straně však tvrdí, že „indoevropský jazyk rekonstruovat nelze“, takže pak předmětem srovnávací mluvnice je pouze „zkoumání shod mezi doloženými jazyky“. Autorka odmítá zejména jeho pojem „indoevropského národa“, národa „dobyvatelů s aristokratickým zřízením“. Neuspokojují ji ani these italských neolinguistů, pracujících s „innovacemi, neologismy“ (novotvary) uprostřed původní jazykové jednoty indoevropské. Děsnická však nezůstává jen při kritice, nýbrž konkretně ukazuje, jak a v čem je třeba tyto koncepce od základu změnit a jaké jsou nejnaléhavější úkoly sovětských badatelů (na př. prozkoumání lexikálních shod v indoevropských jazycích ve vztahu k celé jejich mluvnické stavbě), jež povedou k marxistickému výkladu vzniku a vývoje indoevropského jazykového typu. Je si ovšem vědoma toho, že i tyto práce vytvoří jenom více nebo méně přesvědčivé hypothesy, které mohou býti potvrzeny teprve, až jazykové fakty budou podepřeny výsledky bádání archeologického a ethnologického.

Jestliže Děsnická podrobila kritice genealogickou klasifikaci jazyků v prajazykovém pojetí, kritisuje S. D. Kacnelson, po Meščaninovovi hlavní představitel nového učení, t. zv. morfologickou (tvaroslovnou) klasifikaci jazyků (dělení na jazyky flektivní, aglutinační atd.) ve stati [31]„Pokrok jazyka v koncepcích indoevropských“ (z r. 1940). Obvykle byla tato klasifikace stavěna na nesprávném předpokladu nadřaděnosti typu flektivního. Rozborem poměru formy a obsahu v oblasti mluvnice Kacnelson dokazuje, že nelze jazyk a myšlení prostě ztotožňovat, jak to činil idealistický jazykozpyt první poloviny 19. století, ani že na druhé straně nelze historii jazykových forem odtrhovat od historie myšlení, jak tomu je ve formalistickém učení mladogramatiků. Pokrok v jazyce není podle něho v tvoření nebo redukci jistých morfologických kategorií a střídání morfologické struktury ještě neznamená změnu celkového typu jazyka: k stadiálním proměnám dochází teprve základními změnami skladebnými (ve větě).

Další Kacnelsonův článek v našem sborníku, „Jazyk básnický a prvobytná obrazná řeč“ (z r. 1947), je poučným dokladem detailní práce nové sovětské jazykovědy na konkretním úseku. Vycházeje z kritiky vývojové poetiky, která někdy sbližuje nebo ztotožňuje poesii s různými formami ideologie prvobytné společnosti lidské, dokazuje autor na básnické metafoře, že je to chápání mylné. Na ukázkách řeči australského kmene Aranta vysvětluje vznik a charakter různých druhů mnohoznačnosti slov primitivních řečí a názorně ukazuje, na jakých zásadách se tvoří „tajné“ řeči divošských kmenů. Potom vysvětluje náš způsob pojmenovávání, které od konkretnosti primitivních jazyků přešlo k abstraktnímu pojmenovávání druhovému. A obecné podmínky metafory — jejíž charakter a možnosti jsou neobyčejně přesně vystiženy — tkví svými kořeny právě v pochodech myšlení a jazyka po překonání prvobytného stadia lidské společnosti. Tvrzení, že metafora je jen obnovení mnohoznačnosti prvobytného slova, je pochybené a nesprávné; ve skutečnosti metafora „všemi svými spoji v živém kontextu básnického jazyka znamená zásadní změnu ve vývoji jazyka a myšlení a prohloubené poznání řeči“.

Poslední článek, bojovná stať F. P. Filina „O dvou směrech v jazykovědě“ (z r. 1948), neobohacuje už sborník žádným novým odborným thematem, přesto je však pro českého čtenáře velmi poučný, neboť jej informuje o tříbení jazykovědných názorů v Sovětském svazu samém. Je samozřejmé, že i stará indoevropeistika měla a má v SSSR své stoupence a že ti se nevzdali svého přesvědčení o vývoji jazyka, když se objevilo nové učení o jazyce. Filin ukazuje, jak se tyto vědecké názory srážely od doby „jazykfrontu“ v letech 1928-30 až do nedávné diskuse s akademikem V. V. Vinogradovem. Je to zároveň programový článek, který ukazuje, jakým směrem se bude ubírat sovětská jazykověda bez bratříčkování s buržoasní jazykovědou Západu, ale také bez škodlivého levičáctví, které by chtělo zcela zavrhnout materiál nahromaděný dosavadní prací jazykovědnou.

Na tento článek přímo navazuje „Resoluce“ ústředních sovětských jazykovědných institucí z 22. X. 1948. Podává stručné zhodnocení dosavadní jazykovědné práce v SSSR, vede jasnou hranici mezi učením Marrovým [32]a učením ruských stoupenců staré linguistické školy a v několika jasných bodech přesně stanoví, co považuje za nutné pro plné rozvinutí nového sovětského učení o jazyce.

Při tak důležitém díle není možno bez povšimnutí přejít jazyk překladů. Rádi konstatujeme, že obtíže odborného jazyka ruského překonali mladí pracovníci opravdu se ctí; zdá se však, že redakce do značné míry setřela individuální zvláštnosti překladatelů. Přitom však jí uniklo několik rusismů lexikálních a vazebných, jako na př.: narůstání nového materiálu, linguista stojí na posicích marxismu-leninismu, správně postavit obecné učení o jazyce, postavit úkol, odkrýt lidu pokrokovou biologii, proces zapojený na velikou práci … a pod. Místo „linguista-theoretik“ bychom jistě raději řekli theoretický linguista nebo linguistický theoretik. Užívání spojovací čárky ve výrazech jako aktivně-pasivní stadium, předmětně-významový obsah, hospodářsko-společenský vývoj a j. pod. je jistě také vliv pravopisu ruského.

---

[1] Překlad statí pořídil za odborného vedení Ct. Bosáka, K. Hausenblase, Boh. Havránka, K. Horálka, J. Sedláčka a Vl. Skaličky studentský kolektiv semináře pro slovanskou filologii Karlovy university v Praze (160 stran, brož. 52 Kčs).

[2] Akademik Ivan Ivanovič Meščaninov byl v Praze v první polovici listopadu 1949 jako vedoucí sovětské delegace vědecké i umělecké k Dnům československo-sovětského přátelství. Pronesl v Československu hlavně dvě přednášky, obě zásadní a informující o sovětské jazykovědě; první především se zřetelem k práci sovětské jazykovědy pro výstavbu národních kultur neslovanských národů SSSR, druhou podrobněji vykládající vývoj a úlohu Marrova učení. Tato vyjde v českém překladě v prvním čísle letošního roč. Slova a slovesnosti a obě pak záhy ve zvláštní brožurce, nazvané Pražské přednášky o jazyce, v Slovanském nakladatelství v Praze.

Naše řeč, volume 34 (1950), issue 1-2, pp. 28-32

Previous Jaroslav Zima: Jazykový koutek Československého rozhlasu

Next jka (= Alois Jedlička): O sportovní češtině