Jazykový koutek Československého rozhlasu

Jaroslav Zima

[Reviews and reports]

(pdf)

-

První výběr. Redigovali B. Havránek, A. Jedlička a Fr. Váhala. Vydal Orbis pro Československý rozhlas jako třetí svazek Knižnice Rozhlasové práce. I. vyd. 1949. Str. 291. Cena brož. výtisku 80 Kčs.

Mezi publikacemi, jež usilují o prohloubení jazykové kultury u nás, právem vzbuzuje pozornost první výběr Jazykového koutku Československého rozhlasu.

[25]Půdou, z níž tato knížka vyrostla, jsou pětiminutové ranní promluvy z oboru jazykové výchovy, vysílané denně od konce září 1946 Československým rozhlasem. V nich kolektiv vědeckých pracovníků Ústavu pro jazyk český v Praze[1] odpovídá na dotazy posluchačů, ukazuje jim cestu v jejich jazykové praxi, jsou-li na pochybách, a se stálým zřetelem k živé skutečnosti jazykové řeší otázky prakticky důležité i otvírá hlubší pohledy na jazykové dění. Význam této akce, jež navazuje na tradici Jazykové poradny z dob první republiky a připomíná Trávníčkovo Jazykové zákampí v Lidových novinách a knižní výběr těchto článků v publikaci „Nástroj myšlení a dorozumění“, nebyl, tuším, u nás dosud po zásluze oceněn. Neprávem se zapomíná, že v Jazykovém koutku jde o pružně vedenou a účelně organisovanou jazykovou výchovu několika set tisíc posluchačů rozhlasu, kteří jsou těmito každodenními promluvami nejen vedeni k hlubšímu chápání jazykových jevů, ale kteří svými dotazy zároveň i sami akci vedou a do značné míry jí udávají směr.

Vedení rozhlasového Jazykového koutku dovedlo vzbudit u svých posluchačů živý zájem nejen o otázky jazykové správnosti, nýbrž i o problémy jazykové kultury vůbec, a tím dalo psychologicky velmi pevnou základnu této výchovné činnosti. O intensitě probuzeného zájmu svědčí první výběr z těchto relací, vydaný knižně na podzim 1949 v desítitisícovém nákladu a téměř vyprodaný v době, kdy o něm vycházejí první časopisecké zprávy.[2] Funkční odlišnost tištěného projevu od slova mluveného vedla redaktory při knižním vydání jazykových relací k některým účelným změnám a úpravám: k systematičnosti, projevující se v rozdělení látky na pět oddílů podle věcné souvislosti, k sdružování časově oddělených, ale thematicky souvisících promluv v celky látkově pevně stmelené a konečně k účelnému výběru, v nějž byla pojata jen asi třetina všech promluv a při němž redakce přihlížela k frekvenci dotazů o jednotlivých jevech.

První oddíl, rozsahem nejskrovnější, popularisuje ve velmi zhuštěné formě pojetí jazykové správnosti a moderní poznatky o poměru spisovného jazyka a nářečí, o demokratisaci spisovného jazyka a o speciálních výrazových prostředcích odborného jazyka.

Druhý oddíl, pojednávající o otázkách pravopisu a výslovnosti, je zaostřen, jak už je to povahou látky dáno, převážně prakticky. Vhodným doplněním Pravidel je tu zejména kapitola o psaní velkých písmen, jež vykládá i psaní jmen institucí vzniklých po květnové revoluci. Kapitola o psaní adres a dopisů užitečně ukazuje, jak tempo, moderního života a postupující demokratisace vedou na tomto úseku k stručnosti, prostotě a stylistické střízlivosti.

[26]Těsné sepětí jazykových problémů s vytvářením dnešní společnosti jeví se zejména v třetím oddíle, pojednávajícím o tvoření, tvarech a významu slov i o jejich vazbách. Stále značnější uplatňování žen ve veřejném životě dalo podnět ke kapitole o přechylování, velmi časová kapitola o zkratkách správně zdůrazňuje i zřetele eufonické, jež by se měly uplatňovat při jejich tvoření. Mnohé kapitoly jsou věnovány slovům nově vznikajícím (mládežnický, mládežnictví), jiné zase slovům starším, jichž frekvence v dnešní době vzrůstá (osazenstvo, služebna).

Dva prvky je třeba v tomto oddíle zvláště kladně hodnotit. První z nich je pozornost, kterou autoři věnují jazykovým odrazům hospodářské a výrobní stránky dnešního našeho života, stránky, jež v době plánovaného hospodářství vystupuje zvláště výrazně do popředí. Tím i jazykově přenášejí posluchače, a v knižním vydání svých projevů i čtenáře, přímo do středu současného dění a ukazují mu, jak citlivě reaguje jazyk na všechny hospodářské, sociální a technické změny dnešního života a jak se s nimi vyrovnává. Zde není už filolog jenom u katedry, nýbrž také v samém proudu jazykové praxe; nekáže, nýbrž pomáhá tvořit a taktně udává směr ve věcech jazyka. Tento rys vystupuje zejména jasně do popředí v článcích o amplionu - rozhlasníku, o sinusu - sinu, o úzkém profilu, o biukinu, o vykolejení železničním a jiném, o podstatném jméně slovesném v technické češtině, o připsání k dobru, k tíži a pod.

Druhým výrazným rysem tohoto oddílu, rysem, jenž ovšem i ostatními oddíly silně proniká, jeví se však zde nejvýrazněji, je snaha ukázat jazyk jako velmi přesný a citlivý nástroj myšlení. V krátkých a často mistrně zhuštěných promluvách bez jakékoli přítěže odborné terminologie veden je posluchač i čtenář k tomu, aby pronikal s autory cestou významových změn slovních, postupně dospíval k chápání významových odstínů slov a docházel konečně k pojetí jazyka jako neobyčejně přesného a citlivého ústrojí, schopného vyjadřovat i nejsložitější projevy duševního života. Autoři postupují na tomto úseku své práce zpravidla metodou srovnávací. Vycházejíce ze dvou nebo několika pojmů významově blízkých nebo příbuzných, které leckdy ve vědomí nefilologa splývají nebo se jen nezřetelně odstiňují, ukazují — někdy se zajímavou a nenásilnou odbočkou do historie slova — jazykové vrstvy, do nichž slova náleží, styčné body, jež je leckdy sbližují, a v závěru zpravidla přesně označují významový předěl, rýsující se často velmi jemně mezi slovy. Některé z těchto článků by mohly být dobrými ukázkami v učebnici jazykové výchovy (na př. články Mínění a názor, Otázka a problém, Předpoklad a podmínka, Růst a vzrůst, Dopis a přípis, Držitel, vlastník, majitel, nájemce a j.).

Stručný čtvrtý oddíl knihy je věnován otázkám vlastních jmen místních a osobních. Také jeho základním rysem je snaha o aktuálnost (Osvětim, Havlíčkobrodsko a j.). Úřední Pravidla jsou vhodně doplňována kapitolou o přídavných jménech odvozených od místních jmen vlastních a [27]obšírně i důkladně zpracovanými kapitolami o vlastních jménech osobních a jejich skloňování.

Pátý a poslední oddíl publikace je věnován otázkám syntaktickým, nominativu jmenovacímu, genitivu záporovému, doplňku v nominativě a v instrumentále. Poznatky známé z prvního dílu Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny a z Naší řeči bystře doplňuje článek o životnosti a neživotnosti, řízené tvarem substantiva. Také poznatky o zvratných zájmenech přivlastňovacích jsou tu vhodně doplněny a ilustrovány četnými příklady. Zajímavé jsou i partie ze skladby číslovek, článek o shodě s duálovými tvary a kapitoly o méně běžných případech shody přísudku s podmětem, o pořádku slov a o aktuálním členění větném.

Publikaci uzavírá též podrobný, pečlivě sestavený abecední rejstřík, který nejen usnadňuje rychlou orientaci v knize, nýbrž je i v jistém smyslu vhodným doplňkem Pravidel českého pravopisu.

Knižní vydání prvního výběru Jazykového koutku znamená cenný přínos v kultuře našeho spisovného jazyka. Bohatý materiál, který byl autorům k disposici, díla normativní povahy, o něž se opírají, a konečně i — ve sporných případech — předchozí souhlas odpovědných odborníků dodávají publikaci charakteru normativního.

V příštích vydáních a v dalších výběrech bylo by ovšem možno leckteré partie doplnit nebo přidat. Zejména by bylo vhodné a prospěšné doplnit a rozšířit oddíl o skladbě. Nejvýš účelné by bylo také zaostřit pozornost k otázkám orthoepickým. Na rozdíl od úředních Pravidel českého pravopisu nemáme dosud dílo, které by kodifikovalo spisovnou českou výslovnost. Avšak obsáhlá literatura, objasňující často velmi podrobně základy české spisovné výslovnosti, poskytuje už nyní možnost uceleného pohledu na tento úsek našeho spisovného jazyka. Problém je tím palčivější, že běží o úsek školou zpravidla opomíjený. Možnosti, které tu nabízí Jazykovému koutku rozhlas, jsou veliké, i když si uvědomujeme, jak účelné je při výkladech orthoepických opírat se také o slovo psané nebo tištěné a podporovat vjemy sluchové vjemy zrakovými. Ale není to jednak nezbytně nutné u všech jevů z oboru orthoepie, jednak knižní vydání důležitějších promluv věc podstatně usnadňuje. Tři kapitoly o přízvuku v druhém oddíle prvního výběru Jazykového koutku otištěné ukazují vhodnou cestu.

Tyto připomínky nechtějí nikterak oslabovat fakt, že Jazykovým koutkem byl u nás vytvořen nový typ příručky spisovné češtiny, určené nejširším vrstvám a poskytující vhodnou oporu i mládeži na druhém a třetím stupni škol v jejích jazykových pochybnostech. Novost příručky není ovšem jen v její formě a ve způsobu podání, jež je při důkladné vědecké odbornosti nehledaně prosté, leckdy i vtipné a se smyslem pro svěží životnost, jevící se někdy již i v nadpisech kapitol (Bytová jednotka kontra byt. Nechtěj to po mně! Co ho to jen napadlo! Chytrost nejsou žádné čáry.). Zcela nové jsou i zásady, na nichž je založena tato práce jazykově výchovná. Funkční [28]pojetí jazykové správnosti, zdůraznění zásady, že i slovo pod cizím vlivem utvořené „přijímá se jako správné, užívá-li se obecně, plní-li svůj úkol a obohacuje tak platně výrazovou a významovou soustavu jazyka“, zbavuje posluchače i čtenáře strachu při užívání výrazových prostředků jazykových, dodává mu důvěry v sebe а ve vlastní schopnosti vyjadřovací. Z toho vyplývá i výchovný postoj autorského kolektivu této knížky: mnohem více radí než zakazují, spíše pomáhají něž stroze odmítají, a odmítnou-li jasně a určitě, pak se stejnou jasností a přesvědčivostí své odmítnutí odůvodní a vysvětlí. Budí v oboru jazykové praxe důvěru, nikoli strach.

A důvěra, princip i v jazykové výchově cennější než zákaz, vědecká odbornost a stylistická svěžest činí z Jazykového koutku knížku dobrou, hodnotnou a obecně prospěšnou.

---

[1] V knižním výběru jsou zastoupeni mimo redaktory tito autoři: Fr. Daneš, Ant. Dostál, J. Filipec, R. Havel, M. Helcl, Kv. Hodura, L. Janský, Fr. Kopečný, J. Kubišta, E. Prandstetter, K. Sochor, J. Voráč, Al. Získal.

[2] Za sazby tohoto článku vyšla posuzovaná publikace již ve druhém vydání (Orbis 1950).

Naše řeč, volume 34 (1950), issue 1-2, pp. 24-28

Previous Rudolf Havel: K překladům z Puškina

Next František Váhala: Sborník statí ze sovětské jazykovědy