Od Adama k Švejkovi

Vladimír Šmilauer

[Articles]

(pdf)

-

(Předneseno v rozhlase.)

Od Adama k Švejkovi — ne, nemá to být a nebude snad nějaká úvaha filosofická a historická, nebudeme se zamýšlet nad vývojem lidstva, vedoucím od Adama k Švejkovi: bude to jen jedna kapitolka z dějin slovních významů a při ní nám bude Adam příkladem nejstarším, Švejk pak jedním z příkladů nejmladších. Ale nechť sám dobrý voják Švejk poví, oč jde. — Jaroslav Hašek, bystrý pozorovatel lidí, všímal si za první světové války na mnohých Češích, jak se ve zlých dobách rozpomněli na lest svých selských předků z doby poddanství. Tam, kde přímý odpor proti útlaku byl beznadějný, dovedli si nasadit masku hlupáka, který bez kritiky, v tupé oddanosti, slepě plní všechna nařízení. V této póze neškodného hlupce však uměli zesměšňovat všechno to tupé, surové násilnictví tím, že je přiváděli do absurdnosti; a hlavně mohli při tom bez úhony proklouzávati ničivými víry událostí. Tyto rysy, pozorované v různých obměnách na různých lidech, soustředil Hašek do jedné postavy a propracoval je důsledně a velmi výrazně. Tak vznikly jeho „Osudy dobrého vojáka Švejka“. Přišel nevídaný úspěch. „Osudy“ se staly nejrozšířenější českou knihou, byly několikrát dramatisovány i filmovány. Výraznost a typičnost postavy hrdinovy i obecná známost knihy měly pak zajímavý následek: lidem, kteří jednali podobně jako Švejk, kteří ne otevřeným odporem, ale pod maskou neškodného a povolného hlupáka lstivě unikali nemilým povinnostem, začalo se říkat Švejkové; vznikla i slova švejkovat a švejkovina pro jednání podobné jednání Švejkovu.

Na tomto příkladu poznáváme, jaké jsou podmínky pro to, aby se jméno literární postavy stalo jménem obecným, označením jistého [2]druhu lidí. Jednak to musí být typ: v literární postavě musí vykrystalisovat vlastnosti skutečných lidí; jednak to musí být literární dílo obecně známé, jinak by nebylo zaručeno, že se mi porozumí, co tím neb oním jménem chci označit. Ale to je právě příčina, pro kterou je tak zajímavé přehlédnout si tyto typy. Neboť z jejich výčtu a rozboru poznáváme, která literární díla dosáhla největší a nejobecnější známosti.

Na prvním místě bude to zajisté kniha knih, bible. Biblické příběhy byly po staletí poslouchány a čteny od milionů, biblické postavy ožívaly znovu a znovu před duševním zrakem milionů. I bylo tedy kdykoli možno použít přirovnání k některé z biblických postav, neboť ty každý dobře znal. V bibli ovšem nejde vždy o literární fikci, jsou tu i postavy polohistorické a historické. Ale to se zde dá těžko lišit; pro nás rozhoduje, že tyto postavy poznávalo evropské lidstvo jenom knižní cestou, jenom z bible. — Na souboru biblických postav si můžeme ukázat, jak různě daleko se jde při zobecňování vlastních jmen. Někdy máme jen pouhé přirovnání a původní postavu vidíme jasně před sebou. Když někomu řekneme — zpravidla ironicky —, že je Šalamoun, tane nám při tom na mysli postava moudrého krále židovského. Také, říkalo-li se u nás již za Komenského „starého Adama složiti“, myslilo se při tom vždy na Adama, prvního člověka, jako na pratyp člověka zatíženého hříchem. Jinak se adámkové říká nahým chlapcům. — Když mluvíme o benjamínkovi, nejmladším členu rodiny nebo společnosti, tu již často bereme toto slovo jako skutečné jméno obecné, jako prosté označení nejmladšího člena, neuvědomujíce si ani, že Benjamin byl nejmladší z dvanácti synů Jákobových a otci ze všech nejmilejší. Posmívajíce se „ňimrodům“, také již zpravidla nemyslíme na vnuka Chámova Nimroda, o němž praví bible, že byl „silným lovcem před Hospodinem“. Jméno Cháma, prokletého k tomu, aby se stal služebníkem služebníků, stalo se v temných dobách poddanství potupným označením opovrženého sedláka; ale to, že slovo chám je původu biblického, neuvědomuje si už téměř nikdo. — Vnějšně se takový přechod vlastního jména ve jméno obecné projevuje tím, že se na počátku píše malé písmeno.

Ze Starého Zákona známe ještě na př. prastarého Methusalema, bratrovraha Kaina, silného obra Goliáše, nereptajícího trpitele Joba, pramáteř Evu, představitelku typického ženství, zvláště také ženské zvědavosti, ukrutnou, pyšnou a bezbožnou Jezabel, smyslnou svůdnici Putifarku, zrádnou milenku Dalilu, ale i cudnou Zuzanu. Jak bledne vlastní smysl těchto jmen, vidíme nejlépe na tom, že se k slovu Goliáš přitváří ženské jméno Goliáška pro silnou ženu a k Putifarka putifar pro záletného muže: „Já ti, putifare, oči vyloupám,“ čteme u Jahody. Z Nového Zákona se nejsilněji uplatnila postava ubohého žebráka Lazara — od jeho jména je odvozen i název lazaretu a italských lazaronů; dále postavy [3]podlého zrádce Jidáše neboli Iškariota, nevěřícího Tomáše, ukrutného Herodesa a typ krásné, hříšné i kající Magdaleny neboli Majdaleny. Jméno samého Krista žije především v představě malého, krásného nemluvňátka, jezulátka, a v představě Vykupitele, zachránce, Mesiáše. Názvy jeho odpůrců, biblického Satanáše a pozdějšího Lucifera, označují lidi zlé, u nás však zpravidla jen rozpustilé kluky.

Druhý velký okruh, z něhož se čerpají jména pro lidské typy, je okruh antický, řecko-římský. Důkladná znalost antického světa byla po dlouhou dobu společným majetkem evropského vzdělanectva; narážka na antickou postavu mohla vždy očekávat porozumění. V kruhu antickém budeme již ovšem vylučovat postavy čistě historické — Sokrata, Solona, Caesara, Mecenáše — a zůstaneme jenom při jménech mythologických a literárních. Z povahy věci plyne, že tato slova mají většinou ráz učenější, knižnější než jména přejímaná z bible a že dnes, při stále upadajícím klasickém vzdělání, hodně zastarávají. Neobyčejně vydatným pramenem jmen je mythologický, bájeslovný svět antický, zvláště ve své podobě latinské. Hrdou Junonu, choť Jupiterovu, představujeme si jako vyzrálou matronu plných forem — proti křehké kráse na př. Dianině; mluvíme proto o junonské postavě a junonských formách. Krásné a milostné ženy jsou Venuše, chladnou pak Dianou — původně bohyní měsíce — nazývá se dívka málo přístupná. Hromotlucký bůh války Mars dává přirozeně jméno vojevůdcům a vojákům, bůh medicíny Aeskulap lékařům; číšníci a číšnice se nazývají podle svých olympských předchůdců Ganymedy a Hébami. Mořský bůh Proteus dovedl v nejrůznějších podobách unikati těm, kdož chtěli, aby jim věštil: i dává jméno lidem proměnlivým a lstivým. Římský bůh Janus, mající dvojí obličej, vpředu i vzadu hlavy, je symbolem člověka obojakého, sloužícího Bohu i ďáblu. Jméno boha vína Bakcha proniklo — jistě hlavně prostřednictvím veselých studentů — mezi lid; tlustého člověka nazývají dosud v některých krajinách bakusem. Stooký a nikdy úplně nespící obr Argus hlídal na rozkaz žárlivé Junony krásnou Ió, proměněnou v krávu: i jmenují se po něm bystroocí, vševidoucí strážcové; jsou-li to přísní a nevlídní strážcové vchodů, říká se jim Kerberové — Kerberos byl mnohohlavý pes, střežící vchod do podsvětí. Obr Herkules je představitelem mohutné síly. Hodně populární se stala nejošklivější z lític, vzteklá Megera; sirény jsou krasavice, svádějící zpěvem; české jejich jméno ochechule se hodně ujalo pro svou výraznou zvukovou podobu — ale pro nás to není již žena svůdná, nýbrž také stará a protivná. Satyrové a faunové jsou ztělesněním lidí smyslných. Syn Hermův a Afroditin Herm-afrodites srostl s vodní nymfou v jedno tělo — i dal jméno tvorům oboupohlavním. Od jiných lidí, uváděných v antických pověstech, pocházejí jména: Adonis pro krasavce trochu zženštilého, Narcis pro toho, kdo se zamiloval do vlastní krásy, Diosku[4]rové, Kastor a Pollux, jsou předobrazem skvělých dvojic; Sisyfem nazýváme člověka úmorně, ale bez jakéhokoli užitku pracujícího, Niobou, zkamenělou z bolu nad ztrátou dvanácti dětí, ženu zle stiženou osudem, Filemonem a Baucidou dvojici věrných manželů. Z postav Homérových básní jsou nejznámější moudrý stařešina Nestor, krásný a statečný Achilleus, krásná a nevěrná Helena, pronikavý hlas Stentorův (křičel za padesát jiných) a bludná pouť Odysseova. Mentor, přítel Odysseův, stal se jménem pro věčné poučovatele a karatele až vlivem Fenélonovým v XVII. století.

Několik výrazných typů přinesly středověké pověsti, hojně zpracovávané v umělé literatuře. Z nich se stal Ahasver pojmenováním věčně neklidných tuláků, Don Juan názvem prostopášných svůdců, Modrovous označením vraha vlastních žen. V lidu se rozšířilo nejvíce jméno šprýmaře Enšpígla.

Ze světové literatury, která vznikala v Evropě od konce středověku, uplatnil se jako tvůrce typů z každého velkého národa jeden: Ital Ariosto, Španěl Cervantes, Angličan Shakespeare, Francouz Molière, Němec Goethe, Rus Gončarov. Z Ariosta žije chvastoun Rodomonto, ze Cervantesa postava fantastického blouznivce, hrdiny výprav určených k ztroskotání, Don Quijote, i postava jeho přízemního, střízlivého průvodce Sancha Pansy. Ale podle Cervantesa se označuje i milenka jako Dulcinea, ba i herka jako Rosinanta. — Nehynoucí sláva Shakespearova a nevyprchávající životnost jeho postav způsobují, že se z něho hojně čerpá. Nejznámější je postava nerozhodného hloubavce Hamleta, dvojice milenců Romea a Julie, ale i žárlivce Othella, nevinné Desdemony, podlého Jaga, lichváře Shylocka, chvástavého tlouštíka Falstaffa, ba i nekulturního netvora Kalibana. Veselohry Molièrovy připojily typ hrabivého lichváře Harpagona, pokryteckého svatouška Tartuffa a šibala Scapina. — Faust pochází ze středověkých pověstí, ale až Goethe učinil z něho představitele faustovství, vášnivé touhy překročit hranice člověku dané. Podle ďábelského průvodce Faustova se jmenují Mefisty ironičtí pochybovači, Markétka je pak typ prosté, nezkušené dívky. Rus Gončarov připojil do této světové galerie postavu Oblomova, ušlechtilého snílka, neschopného činu. — Ale vedle těchto velikánů se uplatnili i autoři méně slavní: jméno nyjícího, ostýchavého milence seladona pochází z proslulého pastýřského románu Astrée od Honoré d’Urfé z počátku XVII. století, chvastoun Bramarbas je z německého překladu dánské komedie Holbergovy, šovén se podle bezvýznamné veselohry jmenuje původně voják, přepjatě blouznící o Napoleonovi. Originální typ člověka donuceného žíti v divoké přírodě daleko od kultury vytvořil svým Robinsonem Defoe. Z dětských knížek je hodný Fridolín a zlý Dětřich, z komedie Kolombina-kalupinka, hrubý hansvuřt i vtipnější kašpárek. — Z české literatury toho nežije mnoho: [5]něco, spíše žertovně, ze starých pověstí — pěvec Lumír, bojovná Vlasta. Jinak nebylo u nás dost klasických děl, která by se trvale uchovávala v obecné oblibě a známosti. Z Babičky se obecnějším označením stává Viktorka, z Prodané nevěsty Kecal a Esmeralda, českým Bramarbasem je Hálkův frajtr Kalina. — Až koncem století vzniká dvojí typisování přízemního maloměšťáctví, Čechův břichopásek Matěj Brouček a Herrmannův bodrý, dobrý Kondelík. Řadu tu uzavírá Švejk, prvý český typ, jehož známost překročila naše hranice, a Čapkovi roboti.

Naše řeč, volume 32 (1948), issue 1, pp. 1-5

Previous Pavel Váša: Slídný

Next Karel Erban: O frázi