České vzdělání

František Šimek, E.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

F. V. Krejčí, České vzdělání. Úvahy o jeho podstatě a budoucnosti. (Okna. Knihy zkušeností a úvah. Pořádá Vilém Mathesius. Svazek sedmý.) Nákladem Gustava Voleského, knihkupce a nakladatele v Praze na Královských Vinohradech 1924. Str. 112 za 12 Kč.

Kniha Krejčího se pokouší stanoviti vztah české kultury k ostatním kulturám evropským a ukázati jí cestu, kterou se má bráti v budoucnosti. Pokud promítá Krejčí obraz naší minulosti, lze s ním plně souhlasiti. Víme všichni, jak jsme byli závislí na Němcích nejen politicky, nýbrž i kulturně od dob dávných; nikdo nepopírá, že se v básnictví teprve Lumírovci pokoušeli osvoboditi s úspěchem od tradič. překládání z němčiny a prostřednictvím němčiny, ve vědě pak že se vlastně teprve Masaryk snaží o nové cesty. Jiná je otázka, jak má býti v budoucnosti; tvrdí-li Krejčí, že i nadále budeme nuceni orientovati se kulturou německou a k ní se přimykati, vzbudí tím jistě oprávněný odpor (srov. o tom n. př. 1. a 2. číslo VIII. ročníku Nových Čech). Přes to má kniha Krejčího četné přednosti; k nim třeba přičísti zejména tu, že přesně definuje ty pojmy, o jejichž obsahu by mohl býti čtenář v rozpacích, dříve než s nimi operuje; třeba s těmito definicemi nelze vždy souhlasiti, víme aspoň dobře, co chce říci, a tím se prospěšně liší od četných spisovatelů, kteří čtenáři bývají nesrozumitelní právě proto, že užívají odborných slov v jiném smyslu než obyčejní smrtelníci. Není ovšem naším úkolem posuzovati práci Krejčího po této stránce; chceme jen vytknouti některé kazy v jeho řeči.

F. V. Krejčí patří k autorům, kteří nezanedbávají formální stránky jazyka, ale přes to se u něho tu a tam setkáváme s některými drobnostmi, které — pokud nejsou zaviněny přehlédnutím — ukazují, jak těžko i dobrý spisovatel odvyká chybám, které mu vešly takřka in sucum et sanguinem.

Tak třeba vyčísti nesprávnou kvantitu v slovech zastance 21 m. zastánce (lépe tvořené slovo je obhájce n. obránce), obhajci 88 m. obhájci, úsilovným přáním 23 m. usilovným (od slovesa usilovati jako bojovný od bojovati atd.), úsilovněji 88, 89 m. usi[77]lovněji, zasáhá 22 m. zasahá (a ještě správněji zasahuje), ocitáme se 66, 67 m. ocítáme se. Odchylně od nynějších zásad pravopisných píše K. stotožňuje 9 m. ztotožňuje, sklamati a p. 72 m. zklamati, sprostředkovati 67, sprostředkování 73, sprostředkovatelé 107 m. zprostředkovati atd., ze všech stran 22 m. se všech, rovněž tak z jedné strany 35 m. s jedné, sleviti ze svého zápasu 80 m. se svého. Zbytečná (a i historicky nesprávná) je vokalisace předložky ve výrazech otevírati 89 m. otvírati, ve svých 98 m. v svých (svůj k svému, ne ke svému); naopak stěží kdo řekne k všemu 42 m. ke všemu. Zdvojené hlásky v slovech cizích (které v dnešním pravopise zjednodušujeme) reprodukují se v knize Krejčího velmi nedůsledně; bývá psáno na př. kariéra 16 (franc. carrière), oficielní 17 (officiel), aparát 18 (apparatus), miliony 18 (million), a naopak zase klassický 6, 24 a j. m. klasický, kollektivní 7 m. kolektivní, ballady 38 m. balady, process 35, gen. rass 14 m. proces (i Francouzi tu píší procès), ras a dokonce i nivellisační 6, ač tu důvodu ke zdvojenému ll pro nás vlastně ani není (Němci sice píší nivellieren, ale slovo je původu francouzského a Francouzi sami píší niveler, niveleur atd.).

V skloňování podst. jmen chyb celkem není, což snad ani zvlášť u spisovatele tak vynikajícího není třeba konstatovati. Dvakrát (str. 52, 66) je psáno (s) Francouzy, nejspíše přehlédnutím při korektuře, neboť str. 63 je tvar správný: za Francouzi. Nedůslednost jakási a neshoda s dnešní praxí je zase v skloňování jmen cizích. K. píše snad důsledně Heinea 85, Goethea a p. 8 a j., Nietzscheova 42, Dantea 39 a p., ač říkáme od Goetha (nebo Goethe), Goethovy básně, nietzschovská filosofie atd. U jmen francouzských a anglických (s němým e) jsou takovéto tvary ještě méně na místě a ani autor sám se jednotnou zásadou neřídí; píše na př. poznal podle dnešních zásad Baudelaira 45 (nom. Baudelaire), Brunetièra 51 (nom. Brunetière), Banvilla 73 (nom. Banville), ale Leconte de l’Isle m. Leconta a nejčastěji Prudhommea t. m. Prudhomma, Wildea 45 m. Wilda, Carlyleovo 56 m. Carlylovo atd.

Z jiných tvarových nepřesností upozorňujeme na tyto: Jmenných tvarů adjektivních bývá někdy užito přes míru novočeským usem spisovným stanovenou; na př. je jasna 5 m. jasná, možna 8 m. možná, jsou samozřejmy m. samozřejmé, zjevny 54 m. zjevné, jež (věci) s Němci budeme mít společny 55, již (věc) máme společnu 71 m. společné, společnou. Přivlastňovacího příd. jména místo genitivu bylo by snad lépe užíti ve výraze »u generace Nerudy (= Nerudovy) a Vrchlického« 96, kde přivlastňovací přívlastek stojí hned u substantiva; jinak je tomu ovšem ve výraze [78]»na pokolení Němcové a Nerudy«, kde se spíše snese taková harmonie obou genitivů, protože je gen. Nerudy od substantiva oddělen. Tvarů jichž a jejichž užívá K. promíšeně, na př. jichž zář 26, jichž úsilí 46, jichž jména 51 a j. m. jejichž. Z obecné řeči proskočil do knihy tvar ho (vrátit ho (= toto vybočení) 52 m. je).

Mezi slovesnými tvary jsme postřehli tyto odchylky, dnes ovšem dost běžné, ale proto přece nesprávné: proudy poesie vnášejí…, ba staví 39, národové staví se na vlastní nohy 35 m. stavějí; příslušíce k slov. plemeni 67 m. příslušejíce, a naopak zase související 21, 82 m. souvisící; udusen 64 m. udušen, vymýtěno 66 m. vymýceno, a zase naopak ohraženost 56 a nahražovati 109 m. spr. ohrazenost, nahrazovati. Ani novodobý kříženec opomenouti 9 m. opominouti tu neschází. Zprostředkovati je sloveso dokonavé; proto ve větě »považujeme se za povolány sprostředkovati mezi západem a východem« bylo by bývalo lépe užíti buď prostého slovesa prostředkovati anebo běžnějšího dnes zprostředkovávati.

Jak bylo v NŘ. již několikrát vyloženo a připomenuto, je i v nynějším jazyce patrný rozdíl mezi relativy jenž, které je rázu individuálního, a který, jež je rázu obecného. V knize Krejčího se šetří tohoto rozdílu jen nahodile, leckdy však bývá užito knižnějšího jenž, kde by se spíše hodilo který, na př.: průměrný český vzdělanec, jenž znal zpravidla jen Prahu 49 m. který (t. j. kterýkoli vzdělanec); průměrný český vzdělanec (t. j. takový, jenž neměl vyšších ambicí…) 84; tuctový Anglosas, jenž po celý týden prohání se… 99. Na vrub cizího vlivu a cizojazyčné četby lze snad přičísti několikero plusquamperfektum, které je v dnešní češtině pomalu už anachronismem: k zničení toho, co byla vytvořila 10 m. co vytvořila; z pojmů, jež si byli utvořili 14 a j. Z jiných syntaktických zvláštností a odchylek připomínáme nepřesný instrumentál ve větě »uvidíme, je-li takovým náš případ« 20 (snad pro větší zřetelnost) m. takový; nespr. akusativ ve výraze »užívati slovo« 8 m. slova; a mechanicky (snad) vyplynulý z pera genitiv ve větě »není pro něho jiné kultury než francouzské« 36 m. francouzská. Ve výrazech »osamostatnění se 39, vyvyšování se« 60 je v dané souvislosti zvratné zájmeno načisto zbytečné a tedy podle jazykové praxe (modlení, klanění a p.) nemístné; perfektum po spojce třebas (třebas byla [jinde v Evropě] vyšší úroveň, nerozhoduje tento normál atd. 65) vzniklo zkřížením dvou souznačných případů »byť byla« a »třeba jest«.

Leckdy se čtenář pozastaví také nad výrazem, jehož forma nebo užití ho buď zarazí anebo ho upomene na výraz správnější, [79]obvyklejší a vhodnější. Taková slova jsou na př. adjektivum sečtělý 103 m. sčetlý; 20 klamivý 7 m. mámivý (od mámiti) nebo klamavý, klamný (od klamati); zahraničná božstva 68 m. zahraniční; dvěstěletý úpadek 29 m. dvousetletý; Irčan 34 m. Ir. U příd. jmen cizích, jejichž původ tkví v latinských příd. jménech na -alis, zachovává K. tvar francouzsko-německý a píše důsledně tradicionelní 27 (omylem tradicielní 32), racionelní 31, oficielní 17 a j., intellektuelní t., seuxelní 74 a p.; kde není závady (jako na př. v rozlišeném materiální — materielní), proč neužívati raději forem původnějších než převzatých z druhé ruky a nepsati spíše: tradicionální (n. někdy tradiční), racionální, oficiální, intelektuální, jak se dnes skutečně už velmi často psává a jak k tomu nabádají i příbuzné formy jako racionál, intelektuál atd., intelektuálnost a p.? Z týchž i jiných příčin bychom se přimlouvali, aby se užívalo spíše plných tvarů racionalismus, amerikanismus, konservatismus atd., než francouzských forem (ve franštině ovšem odůvodněných), jichž užívá K., racionalism 31, amerikanism 53, konservativism (str. 15 dokonce konservatism) a p., které se příčí naší výslovnosti (srov. osm — osum, sedm — sedum) a kterých ani K. sám nedodržuje (artismus 75). Zbytečné jsou v češtině také kombinované tvary heroický 9, 32 (heroicus) m. herojský n. humanitární (nejlepší obsah klasické německé kultury byl světoobčanský a humanitární 31 = humanitaire) m. humanitní.

Pokud jde o užívání slov, přenechali bychom papírovosti jako dle 8 a č. a kol raději básníkům a psali bychom přirozeně podle a kolem, jak se skutečně mluví. Zbytečná a nedávná novota, na niž už také v NŘ. často bylo upozorňováno, je záliba Krejčího a j. v předložce oproti, kde stačí prosté proti (na př. oproti jednomu Angličanu, jenž by básníka chtěl hájit, je vždy devadesát devět, kteří…, 45 a j.) nebo předložka jiná. Stejně nemístná je nemírná záliba v předložce vůči, jejíž význam, dosud přece živý, stlačuje se šablonovitě v předložku významu skoro už jen formálního; na př.: německá vnímavost vůči cizím kulturám 62 a j. m. k cizím. Nepřesně je užito těchto českých výrazů: (kultura a civilisace) přecházejí do sebe navzájem (!) po stupnicích a odstínech 9 m. po stupních (stupnice = škála); téměř u každého (je) zabarveno vzdělání určitým sklonem k odbornictví 23 m. jistým; to leželo druhdy tak na snadě 65 m. dříve, jindy; (Angličan se kochá v hudbě) jako v ukázkách ducha, jenž jemu samotnému chybí 104 m. samému (= à lui même, nikoli à lui seul); abychom měli kam se občas zahlédnout s láskou 109 m. zahledět (zahlédnout se je možno na př. v zrcadle atd.); [80]všecko, co platí (!) za ryze francouzské 52 znělo by lépe po česku »všecko, co se uznává za čistě francouzské«. Spojce či by bylo dobře nechávati její vlastní význam (rozlučovací) a neužívati jí zase šablonovitě místo nebo, neboli (důvod či záminka 11 a j.): buďme rádi, že můžeme v svém jazyce i tvarem rozlišovati případy, které Němec musí zahrnovati bez rozdílu pod své oder nebo Francouz pod své ou.

Thema knihy Krejčího, že naše vzdělanost je závislá především na kultuře německé a teprve dále na francouzské a slovanské, potvrzuje místy bohužel i jeho jazyk (ovšem ne jeho samotného), který jeví dost časté stopy vlivu německého a jen nepatrné ohlasy vlivů jiných. Někde je u Krejčího, vzdělaného tak na literatuře německé jako na francouzské, těžko rozhodnouti, jde-li v určitém případě o germanismus či galicismus; to je na př., píše-li: umění hraje v jeho životě menší roli 55 m. má menší význam, úkol; jsme ochotni učit se od Evropy, neomezujíce se na žádný z jejích kulturních typů 62 m. nepřestávajíce na žádném a p.; bere podíl na tomto kollektivu 64 m. má podíl, účast a p. Patrnější vliv francouzský bylo by lze vidět, píše-li K. na př.: Čech, pravil jsem, německou kulturu odmítá 78 (ai - je dit) m. jak jsem pravil; snad také: spojitost s německým typem či, chcete-li, závislost na něm 71 m. anebo, řekněme a p. Rusismus jsme postřehli jen jeden, a to rusismus dnes velmi rozšířený: dlužno říci 96 m. třeba, nutno a p. Zato je ovšem germanismů skoro víc, než by na dotvrzení převážného kulturního vlivu němčiny u nás bylo třeba. Je to na př. po stránce gramatické nečeské kladení osob. zájmena on ve funkci podmětu pro Čecha buď zbytečného nebo zase málo výrazného anebo nesprávně umístěného: vzdělání určuje duševní obzor člověka a jeho postavení ve světě; podle něho tvoří si on vztahy… 26 m. tvoří si člověk; po francouzské kultuře touží a miluje ji, ale jen z dálky, ve svém pravém jádru zůstává mu ona nedostupná 77 m. zůstává mu nedostupná; pokud se filosofie týče, nepronikla ona dosud do průměrného vzdělání žádného národa 98 m. nepronikla dosud a p. Jiný nečeský způsob užití zájmena je ve výraze »stav asi podobný onomu u Němců koncem 18. stol.« 43 m. podobný stavu Němců. Nečeský způsob vyjadřování je také sklon k užívání přídavných jmen s příponou -telný v platnosti doplňku; Čech říká sice »to je viditelné znamení«, ale neříká, zvláště není-li pokažen dnešní literaturou, »ty hory nejsou odsud viditelné«, nýbrž »není je odsud vidět« a p. Ale u K. čteme dost často: Březina byl by nemyslitelný bez Baudelaira 74 m. Březinu si nelze myslit, představit a p.; český vzdělanec byl nerozezna[81]telný od německého 66, 82 m. nebylo ho rozeznati, nikdo by ho byl nerozeznal, byl k nerozeznání; nepopíratelno (!) je, že se náš zájem upírá k Anglii 96 m. nelze popírati, nikdo nepopře a p. Tak bývá i ve výrazech a slovech jednotlivých. Na př.: žena s určitou (!) výší ducha… nepřestala ani v třetí republice platit za ideál Francouzky 15 (a jinde přes tu chvíli) m. býti pokládána, uznávána za ideál; k rozlišování obou dochází teprv v novější době následkem zklamání, jež připravila lidstvu civilisace 7 m. po zklamáních; jak jsme jim (vlivům) bývali vydáni již následkem své blízkosti Vídni 85 m. pro svou blízkost k Vídni; jak jest však v tomto ohledu se vzděláním národů? 20 m. po té stránce; politická odvislost 20 m. závislost; otázka, jejíž zodpovídání by nás asi odvedlo daleko od vlastního předmětu 20 m. jejíž řešení anebo otázka, na kterou nelze odpověděti a nevzdáliti se při tom daleko a p.; kratičká doba našeho národního života, jež slouží našemu vzdělání za podklad 27 m., jež je jeho podkladem; až pak nadejdou doby 35 m. nastanou, přijdou (nadejíti = skoro nadběhnouti); výminku tvoří doba husitská 29; tento pocit tvoří hlavní bolest generace 43, 48 a j. m. výminkou je…, je hlavní bolestí; ostatně ani lidé literární nečiní zvláštních výjimek 77 m. nejsou výminkami (nečiní výjimek = nikoho nevyjímají); jako jsme ji (Vídeň), dík svého (!) zdomácnění v německé atmosféře, znali my 37 m. při svém zdomácnění; naše hnutí probuzenské nebylo pro ně (Němce) tedy žádným smrtelným nebezpečím 37 m. nebylo pro ně smrt. nebezpečenstvím, (důrazněji) nebylo pro ně nijak smrt. nebezpečím a p.; nenávist neplatila ani tak vlastnímu němectví 41 m. netýkala se, nebyla namířena proti… a p.; zájem pro všecko nové 42 m. o všecko; vinou našeho bezútěšného (trostlos) politického postavení v Rakousku 43 m. neutěšeného, beznadějného a p.; podléhali jsme klamům optiky výlučně literární 45, 48 m. čistě, pouze literární; kosmopolitism německý byl vystřídán vlnou úzkoprsého vlastenectví 59 a j., m. omezeného, malicherného a p.; obě (Francie i Anglie) představují stejný typ 48 m. jeví, ukazují a p.; Francouz zapomene zase a poplete si všecko, co je mimo meze francouzského světa, protože nemá jednou (= einmal) pro to zájmu 50 m. zkrátka a dobře; nelze říci, že by (vzdělání u Francouzů) šlo hluboko do duše, za to však jde bezprostředně do celé osobnosti 54 m. hned, rovnou a p.; (vzdělání německé) nesnese srovnání s výkvětem vzdělání francouzského 61 m. nedá se srovnávati; vliv jejich jest příliš zjevný a známý, než aby bylo třeba o něm se šířit 73, 93 m. příliš zjevný, aby…; v prvé řadě je to Flaubert 74 [82]m. především, přede všemi; (Čech je i proti své vůli) na ni (vzdělanost německou) vázán a jí prosycen 77 m. je na ni odkázán, závisí na ní; s odporem, jejž vyvolávalo po celém světě Německo 78 m. budilo, probouzelo; to jsou jen… sporé ukázky, ale málo kdy co širokého a plný obraz poskytujícího 108 m. řídké, nečetné (sporý = vydatný) atd.

Z hrubších tiskových omylů uvádíme na str. 20: kde rovnováha vzdelanostní je v jednotlivci poručena (m. porušena) jednostranným sklonem k pólu tomu či onomu; na str. 22: civilisace nás také ze všech stran obklopuje, prostupuje náš život a nelze vyhověti (m. nevyhověti) jejím velitelským požadavkům, nemá-li naše dráha ve společnosti ztroskotat anebo nemá-li platit za blázny nebo podivíny; aby na ni (= na ní, na kulturní sféře) samotné mohl postaviti soustavu svého vzdělání 63; mezi Rýnem a Vislem (= Vislou) 106.

Po stránce věcné nelze souhlasiti se spisovatelem, že »válku (světovou) vyvolali vzdělanci a zavinil ji ze všeho nejvíce rozdíl jejich vzdělání dle (sic!) národnosti a jazyka« (str. 26); poněkud nelogické jest tvrzení Krejčího (str. 33), že »Palacký dal nám prvý definitivní obraz našich dějin.«

František Šimek

 

Své výklady o závislosti české kultury na kultuře německé podepřel Krejčí také rozborem českého názvu pro pojem »kultura«, totiž slova vzdělání, a výkladem o jeho poměru k něm. názvu Bildung. Krejčí vykládá (str. 13), že se český název vzdělání zakládá sice na jiné představě než něm. Bildung (od bilden = zobrazovati, tvořiti), totiž na zpracovávání půdy pro příští sklizeň, a že je tedy bližší latinskému názvu cultura, vyšlému z výrazu agrum colere = pole vzdělávati. Přes to však prý v názvu českém i německém jde v podstatě o úkon velmi podobný, neboť v obém, v něm. bilden (= ein Bild machen) i v čes. vzdělávati (= pole zpracovávati), je obsažena představa tvoření, utváření, a tedy obé, přeneseno obrazně na rozvoj lidské duše, znamená prý vlastně totéž. Usuzuje z toho tedy Krejčí, že našim českým pojmům o vzdělání je nejbližší pojem německý, a to nejen jako pojem, nýbrž i jako jméno.

To je, pokud jde o jméno, sice kombinace na pohled velmi bystrá, ale skutečný významový vývoj slova vzdělání, jak jej můžeme sledovati v přímé spojitosti po několik století, neodpovídá této kombinaci a jeví mnohem víc samostatnosti, než by se podle výkladu Krejčího mohlo zdáti. Sloveso vzdělávati podle svého utvoření (etymologicky) i podle skutečných dokladů znamenalo původně ‚dělati, pracovati o něčem tak, aby to šlo [83]vzhůru, rostlo‘. Proto se ho užívalo ve významu hmotném o stavění chrámu, věže, paláce, domu, zdi, oltáře, šancí atd. (na př. bohu na čest kostely vzdělachu Pass. 341; věž, kterúž vzděláváchu synové Adamovi BKladr. Gen. 11, 5; zdí z kamene pevněho vzdělané Chelč. Post. 209a; vzdělati oltář veliký Kral. Joz. 22, 10; (Hadrian) kázal vzdělati město i chrám Mand. A. 180 a 1 atd.); proto se říkalo i »vinici vzdělati«. Tento význam původní, který žil plným životem ještě v 17. stol., z dnešního jazyka již vymizel a objevuje se leda archaisticky. Sledujeme-li jeho další vývoj přímou linií, bez odboček, nalézáme jej aplikovaný, jak se děje velmi často, na člověka; »vzdělávati člověka« znamená pak totéž co »vzdělávati chrám«, t. j. dělati, aby šel vzhůru, starati se o jeho hmotný prospěch, podporovati jej atd. (= fördern, pousser). Na př.: sebe při J. M. skrze pochlebenství vzdělávali 2. Apol. 75 (= sie beförderten ihr eigenes Wohl); slova Malachiášova (3, 15) »kteříž páší bezbožnost, vzdělávají se« vykládají kraličtí překladatelé: šťastně vzhůru rostou a rozmnožení berou v bohatství a slávě; jestliže navrátíce se zůstanete v zemi této, zajisté že vzdělám vás a nezkazím Jer. 42, 10 (= pozdvihnu, rozmnožím atd.).

Velmi brzo se však přenáší přirozeným pochodem myšlenkovým tento význam materiální na hodnoty vyšší a výraz »vzdělávati člověka« nabývá významu ‚pomáhati mu v přípravě pro odplatu nahoře, v království nebeském, t. j. starati se o jeho povznesení náboženské a hlavně mravní‘. Na př.: budeť mluviti (člověk) chválu boží a ty věci, které sú k vzdělání bližních Chelč. Post. 88a; pro vzdělání bratrův zkrátka chtěl pověděti Zák. sv. Ben. 74 (Jgm.); když pak prorokuje, lidem mluví vzdělání i napomínání i potěšení 1. Kor. 14, 3 (a často v listech Pavlových). Ve významu tomto žilo slovo vzdělati a jeho odvozeniny ještě na poč. 18. stol.; na př.: kázání tak zpraveno bylo, že bez urážky každý katolík přítomen i vzdělán býti mohl 1827 ČČM. 3, 122; mluvě o vypsání životů svatých, praví Palacký: zprávy tyto k nábožnému a vzdělávacímu čtení (t. legenda) ve křesťanstvu sloužiti měly 1837 ČČM. 406; ještě Jungmann v Hist. lit. pod heslem »(knihy) vzdělavatelné a nábožné« zahrnuje literaturu nábožensky mravoučnou a v tom významu se vyskytuje slovo »vzdělavatelný« pak dosti dlouho na titulech knížek určených k mravnímu povznášení čtenářů. Teprve pokračující zesvětštění vzdělanosti v století 19. dalo slovům vzdělati, vzdělání, vzdělávací atd. význam, který mají dnes (Historie o vzdělanosti neb kultuře jest vlastně speciální historie 1820 Jungm., Sloves. LXXXVI).

[84]Kdybychom tedy chtěli k našim výrazům pro pojem kultury hledati skutečné paralely v slovním pokladu jazyka německého, odpovídající významovému vývoji slov českých, nebyla by to slova bilden a Bildung, jak se domnívá Krejčí, nýbrž mnohem bližší výrazy německé erbauen, Erbauung, erbaulich, s tím toliko rozdílem, že význam českého vzdělávati pokročil v svém vývoji dále a že význam, v němž se obě slova, české i německé, shodovala, u nás již zanikl. Z toho je tedy vidět, že se náš český název pro pojem ‚kultura‘ nejen vyvinul jinými cestami než nynější běžný výraz německý, nýbrž že v jeho významovém vývoji je zachován i zajímavý příspěvek pro historii vývoje a přerodu domácích názorů na podstatu vzdělání.

E.

Naše řeč, volume 9 (1925), issue 3, pp. 76-84

Previous Trnožka

Next E.: Z našich časopisů