Je „písemnictví“ vždycky totéž co „literatura“?

Josef Brambora

[Články]

(pdf)

-

Prof. Emilu Smetánkovi uctivě věnováno

Příruční slovník jazyka českého (IV, 258a) vysvětluje v záhlaví hesla písemnictví tento pojem jeho synonymem literatura bez jakékoli další omezující poznámky. Uvádí dva doklady jeho užití, vždy ve spojení s adjektivem, jeden z Arna Nováka (krásné písemnictví), druhý z Jiráska (vědecké písemnictví). V hesle literatura je obsah toho pojmu vysvětlen jako „souhrn slovesných projevů jednotných buď jazykově n[ebo] národně n[ebo] odborně, písemnictví“. Doklady jsou uvedeny z Jos. Hanuše (literatury klasické i moderní, zvláště německá), Máchala (dramatická literatura naše), Raise („Tady je má literatura,“ pravil duchovní, ukazuje po knihách), Herbena (chudičká naše literatura místopisná). Kromě těchto dokladů je uvedeno několik nejčastějších přívlastků k slovu literatura (literatura krásná, vědecká, naučná, odborná, dětská) a jeden doklad přeneseného významu slova literatura (z Čapka-Choda: „Byla tu všechna klavírní literatura, jak ji postihl Beethoven“).

Doklad z Raise jsem úmyslně citoval doslova, protože — rozumím-li dobře smyslu citátu — má zde slovo literatura významový odstín čtení, četba, počtení, knihovnička a do uvedené skupiny vlastně nepatří; patřilo by jinam, ale jiné významové odstíny PS výslovně neuvádí.

Ve všech dříve uvedených příkladech by bylo možno nahradit [34]slovo literatura slovem písemnictví a nikdo by se nad tím nepozastavil, vskutku se také obou těchto slov užívá promiscue, je možno je zaměňovati.

Slovo literatura však má ještě jeden významový odstín; znamená také soupis dosud tištěných projevů o nějaké speciální otázce, seznam citovaných prací, použitou literaturu. (Někdy se v tomto smyslu také říká a píše bibliografie. O mnohovýznamovosti tohoto slova jsem napsal článek pro Časopis pro moderní filologii.) V tomto omezujícím významu „použitá literatura“ slovo literatura nebývá zpravidla nahrazováno slovem písemnictví. Každý čtenář bude jistě se mnou souhlasit, že v následujících větách, kde je slova písemnictví užito v tomto pošinutém smyslu, zní to slovo zcela nezvykle, cize:

V celé nerudovské životopisné literatuře pořád ještě největším počtem položek převládá písemnictví o Nerudově poměru ke Karolině Světlé.

V českém písemnictví o Fermatovu problému zaujímá svérázné místo K. M. Čapek-Chod se svým xⁿ + yⁿ = zⁿ.

O větném vyjadřování typu „S Balbínem učiněno zkoušku“, „Vznešeno na mne hodnosti čestné“ (E. Tonner), „Tak dlouho jej [jazyk] spravováno, hlazeno, kláno, štípáno, nastavováno a sužováno, až učiněn jest podobným latině školské, barbarské, odlatiněné“ (J. Jungmann) neexistuje žádné písemnictví.

Písemnictví o fokální infekci patří právě tak do okruhu zájmů internistových, jako do literatury zubařské.

I když projdeš celé české písemnictví o duálu — ostatně chudičké —, nikde nenajdeš poučení, zda tvar rtoma, jehož tak často naši básníci (i nejmladší) používají pro rým na slovo doma, je uchovalý starý duál nebo jen licentia poetica.

Ačkoli mám bohatou sbírku pragensií, přece se ze všeho toho písemnictví nemohu dovědět přesné datum, kdy byla stržena stará železná lávka u Rudolfina.

Ve všech těchto příkladech — mnou konstruovaných — bychom slovo písemnictví nahradili výrazem starším literatura, třebaže je to slovo cizího původu. V oboru literární historie, literární vědy, kritiky, filologie, historie a v oborech jim příbuzných, jejichž literaturu sleduji, nenalezl jsem dosud — kromě jedné výjimky, o níž se ještě zmíním — žádný příklad slova písemnictví v tomto významu. Aspoň si na žádný takový případ nevzpomínám. Po prvé jsem viděl slovo písemnictví ve významu „použitá literatura, seznam pramenů“, když mi byla svěřena jazyková úprava časopisu Československá stomatologie (dříve Zubní lékařství). Tehdy jsem je bez rozpaků škrtl a nahradil výrazem mezinárodním. Domníval jsem se, že je to pouhá individuální zvláštnost jednotlivce, majícího zálibu v novotaření, a nehodlal jsem tento neologismus zavádět, resp. schvalovat. Časem jsem však pozoroval, že to není jen osobní marota jazyko[35]vého oprávce neologa-stomatologa, nýbrž že se tato tendence šíří (vlastně již rozšířila) mezi lékaři vůbec, a rozhodl jsem se, že se na tento zjev podívám všeobecně.

Celkem je možno říci, že v nové době nepřevládá u lékařů snaha za všech okolností zčešťovati odborné termíny. Daleko jsou doby, kdy Amerling (ve Světozoru I, 1835) zčešťoval opium na makovinu, narkotikum na mamovinu, adj. narkotický nahrazoval slovem mamovinný, místo hysterie říkal madra, místo transpirace vyzevování kůže, místo nervi gangliares čujivstvo a nervové bolesti hlavy se u něho jmenovaly čijivé hlavy bolení. V nové době se už jen ojediněle dějí pokusy o novotaření v oboru lékařské terminologie.

Takovou přežilostí je zčeštění slova tracheotomie výrazem hrdlořez. Kdo ví, je-li to vůbec výraz opravdu lékařský, znám ho jen z velkého Sterzingrova německo-českého slovníku a z Herzrova slovníku česko-německého.

Theoretické úvahy o počešťování lékařských názvů znám z poslední doby tři. První z nich byl doslov redakce Časopisu lékařů českých (V. Jedlička, J. Pelnář, J. Vítek) ke známému provolání Pro rodný jazyk a národní kulturu! (ČLČ 69, 46 [14. XI. 1930], 1589b — 1590a). Ten redakční komentář přetiskuji, protože je velmi zajímavý:

Prakticky vzato, nám medikům přiléhá několik výtek. Nejprve nevážnost k rodnému jazyku. Naše písemnosti nejsou prosty hrubých chyb pravopisných a tvaroslovných, nemluvě o skladbě a o slovosledu. Užíváme cizích slov nejen pro technické výrazy, kde není ustáleného názvu českého, nýbrž i docela zbytečně při prostých obecných jménech a slovesech. Při tom užíváme svévolně cizího pravopisu, latinského c za k, cizího ph za f. Píšeme barbarsky zkrouceně slovanská jména. Užíváme po cizím způsobu podstatných jmen místo sloves: naši nemocní mají brnění v nohách, mají zvracení, když je brní nohy a když zvracejí. Píšeme celé chorobopisy v trpném rodu, ač mluvíme skoro jen v činném rodu. Druhá výtka přiléhavá je nevážnost k vlastnímu duchu a k vlastní tvorbě. Stačí prohlédnout soupis užitých prací na konci našich článků: český citát je tam bílou vránou i v otázkách, které jsme již v našem písemnictví probrali důkladně. Zapomínáme na to, co nám provolání připomíná v posledních větách: Je třeba tvořit po svém. Je třeba těžit z bohatství, jež doma leží ladem. Stavme na svých pevných základech!

Druhou příležitostí k diskusi o vhodnosti domácího nebo mezinárodního termínu byla anketa Československé stomatologie (38, 1, [leden 1938], 47a—52b) o tom, má-li být termín zubní lékař nahrazován výrazem stomatolog nebo zubní a ústní lékař. Podnět k diskusi dal prof. Kostečka, do ankety přispěli dr. Bartoš, prof. Bažant, doc. Beseda, prof. Černý, doc. Jesenský, doc. Křečan, doc. Měšťan, dr. Náprstek, prof. Neuwirt, dr. Pokorný a red. dr. Bažant. Diskusi jsem uzavřel svými Poznámkami bohemisto[36]vými (radil jsem zůstat při dosavadním označování zubní lékař). Pokud mohu posoudit, užívá se dnes většinou termínu stomatolog vedle označení starého, neujalo se zubní a ústní lékař ani jeho varianty (tím méně ovšem mnou podmínečně navržené ústní lékař).

Za třetí se k otázce počešťování vyjádřili tři vynikající lékařští odborníci ve velké anketě Národních listů „Slovo — nástroj myšlení. Anketa o cizích slovech v naší řeči“ (příloha k č. 352 z 25. XII. 1940). Prof. Charvát napsal mimo jiné: „V lékařství je vůbec plno názvů, jež se sice dají přeložit, ale přece jen raději užijeme slova mezinárodního.“ Prof. Vondráček doporučuje zčeštování ve spisech populárně vědeckých, ale v písemnictví odborném je zásadním odpůrcem nahrazování cizích slov českými. Prof. Arnold Jirásek soudil, že není možno, „aby se do tvoření nových slov anebo hledání vhodných výrazů pro názvy cizojazyčné pouštěl jen užší odborník bez rady znalců řeči. Jsou nové názvy pro dosud užívané cizojazyčné, které se naráz vžijí, čili je vidět, že se hodily jak pro věc, tak pro ducha jazyka. Ale jsou jiné, které zůstávají jen na papíře a také tam zůstanou, poněvadž jsou buď příliš theoretické, anebo pro živé prostředí, mluvící a jednající, nepřijatelné.“

Vracím se nyní k svému užšímu thematu, k rozšíření slova písemnictví v onom přeneseném významu, v němž je mimo oblast mediciny zhola neobvyklé. Ani v medicině se ho neužívalo před první světovou válkou; pronikalo teprve dlouho po ní. Prohlédl jsem zkusmo několik ročníků Časopisu lékařů českých (ČLČ).

V ročníku 1902 se běžně užívá — rozumí se vždy ve významu „seznam pramenů“ — termínu literatura. Užil ho na př. Edw. Babák (1016—1017). M. J. Brejtman (904—908) užil termínu literární ukazovatel, Fr. Wobr použitá literatura (972—973).

ČLČ 59 (1920): Zase převládá termín literatura, Jar. a Václav Jedličkové užívají v jednom článku označení (str. 48) literární doklady, v jiném použitá literatura (podobně F. Kudláč 686); dr. Šindelář na konci obsáhlého článku uzavírá (str. 50): „Schlesinger… uvádí z celé literatury pouze 6 případů dědičné syringomyelie“; prof. Laufberger referuje ve zvláštní rubrice nazvané Literatura (str. 104—105) o encephalitis lethargica a první věta toho článku se začíná slovy: „Literatura o novém chřipkovém onemocnění jest značná.“ Prof. Císler v čl. o nádorech mandlí (471): „Toť asi vše, co… z literatury známo.“ Prof. Arnold Jirásek užívá v závěru svého článku (554) termínu literatura. Zajímavé je redakční sdělení na str. 737, aby spolupracovníci „práce své stylisovali co nejstručněji, zvláště při citování z lite[37]ratury, a uváděli jen nezbytné, skutečně nové prameny, vztahující se přímo k práci.“

64 (1925): zase většinou literatura, F. Horálek (112) užitá literatura, L. Hybner (939), F. Horálek (1109) použitá literatura, K. Klaus (1171—72) seznam důležitější literatury až do r. 1924 incl.; citát z polemiky prof. Heverocha proti V. Balthasarovi (373): „doložím své tvrzení z literatury“.

69 (1930): vedle literatury (V. Čech 868, V. Kafka 873, J. Janota 1102) a citované literatury (J. Hybášek 755 a 1248) nalezl jsem už i písemnictví (1204, Arnold Jirásek), použité písemnictví (856 a 883 Ot. E. Schulz; 858 J. Čípek), užité písemnictví (1641, J. Škvařil). Citát z článku Janotova (1098): „O neporušené oboustranné tubární graviditě nenalezl jsem v literatuře dosud zmínky.“

74 (1935): vedle literatury a použité literatury se užívá označení písemnictví v publikacích (351, prof. Doskočil), použité písemnictví (444, J. Moudrý), uvedené písemnictví (475, O. Felsenfeld).

79 (1940): A. Fingerland (712) má písemnictví, prof. Heřman Šikl (561) rovněž s poznámkou: „V tomto seznamu jsou uvedeny jen nejdůležitější práce, hlavně z poslední doby; podrobný seznam písemnictví je obsažen v pracích citovaných sub 18, 19 a 23.“ I v podtitulu své práce užil prof. Šikl tohoto nového označení. („Kritický přehled novějšího písemnictví“).

V České gynaekologii IX (1944) užili J. Příborský (29) a J. Dittrich (31) termínu literatura, V. Vašek (49) písemnictví.

Citát z práce prof. Neuwirta a Wolfa (Česká stomatologie, listopad 1944): „Existuje o tom velké písemnictví, podložené četnými… výzkumy a pokusy…“

Časopis Rozhledy v chirurgii (red. prof. Arn. Jirásek) užívá (soudím podle seš. XXIII, 1, 1944) termínu písemnictví zcela důsledně. Je zde nejen kritická rubrika Přehled po písemnictví, ale jako Písemnictví je též důsledně označován každý bibliografický seznam na konci jednotlivých článků původních, dokonce i závěrečný seznam literatury v článku prof. F. Oberpfalcera Chirurgická čeština je takto nadepsán (to je ta výjimka, o níž jsem se zmínil výše).

Z materiálu, který jsem sebral, vyplývá, že se slovem písemnictví označuje seznam použitých nebo k dalšímu studiu doporučovaných prací nebo soupis knih o určité vědní otázce jenom v medicíně, a to v době nedávné; že bylo zavedeno nejspíše někdy kolem r. 1925, ujalo se a rychle se rozšířilo. Podobně rychle se šířilo slovo Schrifttum v německé vědě, ale tam se neomezovalo [38]jenom na knihy medicinské; všiml jsem si ho na př. v Hanikově knize o příjmeních.

Někomu se bude zdát toto zkoumání zbytečné, problém sám nedůležitý. Ale jde tu o otázku zásadní: je-li možno uznat za správné, že se slovu, které už dávno má vymezen svůj obsah i funkční rozsah, dá v některém vědním odvětví nový odstín významový, a to bez naléhavého důvodu věcného, jen z pouhé snahy počešťovat cizí výrazy.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 2-3, s. 33-38

Předchozí Václav Flajšhans: Bohatství češtiny

Následující Václav Machek: Výklady slov