Slovesný čas
Vladimír Šmilauer
[Articles]
-
Předneseno v „Kruhu přátel českého jazyka“.
Jak jsme se učili v základech filosofie, je čas jednou z forem našeho vědomí. Všechno bytí a dění si umisťujeme do prostoru, t. j. podle toho, jak jsou jednotlivé věci vedle sebe, a do času, t. j. tak, jak jsou věci po sobě, jaká je jejich posloupnost.
Čas se může určovati a měřiti dvojím způsobem:
a) objektivně, t. j. podle změn na nás nezávislých, jako je otáčení Země, vedoucí ke střídání dne a noci (ráno, v poledne, večer, o půlnoci, ve dvě hodiny atp.), nebo obíhání Země kolem Slunce, čímž vznikají roky a roční počasí atp. (v zimě, v prosinci, r. 1943);
b) subjektivně, t. j. tak, jak čas prožívá člověk, jak se časové umístění jeví v poměru k času buď právě přítomnému, nebo k času jiného děje (před chvílí, brzy, dnes, včera, zítra, před týdnem, loni, napřesrok, předtím, potom, zároveň).
Jazykovým výrazem časovosti (objektivní i subjektivní) je především příslovečné určení času, vyjadřované rozličnými způsoby:
1. Příslovci: „(Kolovrátkář strýček Babáček) přespává v naší stodůlce. A potom (následnost po jiném ději, přespání) vždycky (rozložení po všech případech v době, o níž se mluví) ráno (objektivně) nejdříve (předčasnost před jiným dějem, „rozjede se“) [170]zahraje naší babičce nějakou veselou písničku a pak (následnost po jiném ději, „zahraje“) teprve se rozjede k ostatním chalupám.“
2. Pády: „Každý rok níže sklání se hlava tvá. — Člověk každých pět minut dostává závrať. — Ještě koncem tohoto týdne začneme balit méně potřebné věci. — I v ten slavnostní rok měl tatínek své soukromé starosti. — Manekýnky přicházely o desáté, rané dámy ve tři čtvrti na jedenáct. — Já tebe do nejdelší smrti neopustím.“
3. Větami vedlejšími a hlavními: „Ondřejův otec zemřel, když šlo chlapci na jedenáctý rok. — Ale sotva zahlédl jiskry pod jejími řasami, jeho oči klesly. — Jen se na mne podívala, a už mne držela kolem krku.“
Řidší je časové umístění substantivních pojmů přívlastky, na př. letošní, dnešní, ranní, a doplňky, na př.: Přišel první.
Ale čas je také důležitou kategorií slovesnou: nevyjadřuje se odděleně, nýbrž hned na slovese. Děj vyslovený určitým slovesem umisťujeme do subjektivní časové perspektivy. Určujeme, zdali je děj vzhledem k našemu stanovisku přítomný (mluvím), minulý (mluvil jsem) nebo budoucí (budu mluvit). Tato časovost slovesa je velmi důležitým jeho znakem. Jí se odlišuje sloveso od adjektiva, které jinak stejně jako sloveso zachycuje znak substance: „červený“ je prostý znak bez časového určení, „červená se“ je znak s časovým určením (teď je červený). Pro tuto jeho výraznou vlastnost nazval latinský gramatik Varro (v druhém století po Kristu) sloveso „verbum temporale“, t. j. slovo časové. Překladem tohoto latinského názvu je německé „Zeitwort“ a starší české „časoslovo“ (vyskytuje se od Rosy, t. j. od konce XVII. století, až do Zikmunda v 80. letech minulého století, je však postupně zatlačováno Hankovým názvem „sloveso“).
Slovesný čas je jen subjektivní, t. j. slovesem můžeme určiti děj jen podle doby mluvení nebo podle doby, do níž se vmýšlíme, na jejíž stanovisko se přenášíme. Objektivní čas slovesným tvarem zachytiti nelze.
Touto vlastností určitého slovesa, že děj jím vyslovený orientujeme podle právě trvajícího stavu vědomí, je do značné míry dáno ono zakotvení v situaci, pro něž určité sloveso automaticky tvoří větu.
Při výkladech o času musíme zdůrazniti, že podmínkou pro správné chápání jazykových jevů je přesné rozlišování významu a formy. Ba v složitějších případech, jako jsou právě slovesné kategorie, je třeba lišení ještě přesnějšího. Takové lišení pochází od znamenitého dánského anglisty Otty Jespersena a při[171]jímá je v základním českém díle o slovesných rodech B. Havránek.
Jespersen liší: 1. pojem; 2. funkci; 3. formu. Havránek říká: 1. pojmová[1] kategorie; 2. gramatická kategorie; 3. forma (výrazové prostředky). V „pojmové kategorii“ jsou spojeny prvky mimojazykové, t. j. to, co je ve světě nezávisle na jazykovém vyjádření (skutečnost, realita), i prvky jazykové.
Příkladem může býti: (1) pojem mnohosti, t. j. že substance je jen jedna nebo že je jich více; (2) množné číslo; (3) jisté koncovky, jimiž množné číslo označujeme. — Podobně: (1) pohlavní rozdíly; (2) gramatický rod; (3) různosti v podobě slov, ve skloňování, ve shodě, jimiž gramatický rod vyjadřujeme.
Také při výkladech o času vyjdeme z takového lišení: (1) pojmovou kategorií je na př. ponětí budoucnosti (něco časově následuje po okamžiku, v němž na to myslíme nebo o tom mluvíme); (2) gramatickou kategorií je „čas budoucí“; (3) podle formy (výrazového prostředku) se budoucí čas vyjadřuje hlavně dvojím způsobem, u nedokonavých sloves složeným futurem (budu nositi), u dokonavých sloves formou praesentu (přinesu). Povšimněme si u tohoto příkladu hned, že různost formy se řídí růzností slovesného vidu. Slovesný vid a slovesný čas jsou spolu v těsné souvislosti, a to v souvislosti velmi rozmanité podle jednotlivých jazyků. V některých jazycích se rozdíly vidové nahrazují do značné míry rozdíly časovými, naopak však bohatá vidovost českého a vůbec slovanského slovesa je v příčinné souvislosti s chudobou časů. Čeština má vlastně jen jeden minulý čas, francouzština jich má pět.
V svých výkladech budeme postupovati tak, že nejprve přehlédneme (1) formy, které máme k disposici, potom (2) kategorie, které třeba vyjádřiti, a konečně se budeme zabývati (3) užitím forem k vyjádření kategorií.
Abychom mohli pohodlně rozlišovati formy a kategorie, užíváme pro formy názvů latinských (praesens, futurum), kdežto pro kategorie názvů českých (děj přítomný, budoucí).
Máme-li tři věty „1. Jdu kolem stolu. 2. Co se mi tuhle nestalo! Jdu si klidně po ulici… 3. Jdu zítra k lékaři“, vyjadřuje tentýž praesens, „jdu“, v 1. větě děj přítomný, v 2. větě děj minulý, v 3. větě děj budoucí.
1. FORMY
A. Praesens (indikativ praesentu), tvořený ze slovesného kmene přítomného, je jediný novočeský [172]jednoduchý čas. U sloves nedokonavých má význam přítomný (nesu, chodím, házím), u sloves dokonavých význam budoucí (přinesu, prochodím, rozházím). — Viz Hovory o českém jazyce I, 71.
Zvláštní případ je, že se u některých nedokonavých sloves pohybu a změny stavu vyjadřuje budoucí děj tvarem praesentním s předponou po-. Jsou to tvary:
a) půjdu, poběžím (poběhnu), polezu, popluji, poletím, pojedu, potáhnu, poteče s významem budoucích časů ke jdu, běžím, lezu atd.;
b) ponesu, povedu, povezu, poženu, povleku;
c) poroste, pokvete.
Stejně se tvoří budoucí čas u sloves s těmito souznačných. Zvláště mnoho takových souznačných sloves má tvar „půjdu“, ev. „pojedu“: pocapu, pocárám, pocestuji, pocupu, pofičím, pofrčím, pofrnčím, pohasím si, pohrnu se, pojechám, pojuchám, poklidím se, poklušu, pokolébám se, pokulhám, pokulím se, pokutálím se, pokvačím, pokvapím atd. — Podobně: slza pokane, pot se poleje; láska pohárá, semeno poklíčí atp.
Vedle praesentu se od těchto sloves s po- tvoří ještě imperativ: „Poběž! polez! pocestuj! pojechej! pojeď!“ atd.
Vedle některých z těchto tvarů se složené futurum vůbec nevyskytuje (je jen „půjdu, pojedu“, nikoli také „budu jíti, jeti“), u jiných sloves však je, třebas někdy s významem trochu odchylným.
Užívání složeného futura nad obvyklou míru je nesprávné.
Ostatní novočeské časy jsou složené:
B. Složené futurum „budu vařiti“ vzniká spojením pomocného slovesa „budu“ s infinitivem slovesa nedokonavého.
C. Perfektum[2]
„vařil jsem“ je složeno ze „jsem“ a z příčestí činného.
D. Plusquamperfektum
„byl jsem vařil“ je složeno z „byl jsem“ a z příčestí minulého činného.
E. Perfektum praesens
„mám uvařeno“ se nověji také zařazuje mezi české slovesné časy.
[173]2. KATEGORIE
I. Prvotné[3] (primární) stupně časové
Prvotné stupně časové jsou přítomnost, minulost a budoucnost. Přítomné je to, co je současné s dobou mluvení, minulé, co časově předchází, budoucí, co časově následuje. Budoucnost tedy jen tušíme, představujeme si ji, kdežto přítomnost lze vnímati smysly. Proto mívají výrazy futurální významový odstín nejistoty, nezaručenosti, kdežto praesens má odstín jistoty, skutečnosti.
Přítomný děj může býti různě rozlehlý. V jazyce nikdy nejde o přítomnost matematicky přesnou, t. j. o bod pohybující se na časové linii. Takovou bodovou přítomnost nelze jazykem zachytiti: než ji vyjádříme, přešla už v minulost.[4]
Slovesná přítomnost má vždy jakési trvání, kratší nebo delší: „Utírá tabuli (dvě minuty). Je na schůzi (dvě hodiny). Má rýmu (čtrnáct dní). Chodí každou neděli na výlet (většinu roku, patrně i mnoho sezón po sobě)“. Takto postupujíce, dostáváme se přes případy „Ošklivě píše. Neumí lhát“ do mimočasovosti (viz II), k nelišeni přítomnosti od minulosti a budoucnosti.
Časy se kladou buď podle okamžiku našeho projevu, nebo podle okamžiku projevu u jiného mluvčího (v přímé řeči): „Jan stál mlčky nad mrtvým. To je on, zašeptal. Vím, odpověděl Richard.“ — „Vezmeme si hned pokoj, nabídl krajan.“ Touto cestou se dostáváme k pojmu druhotných stupňů časových (viz III).
Na prvotné stupně navazuje tedy nejprve:
II. Mimočasovost (achronističnost)
Podstatou přítomnosti je vědomí vztahu k minulosti a budoucnosti (odráží se proti minulosti a budoucnosti). Když však přítomnost prodlužujeme oběma směry, zmizejí nám z dohledu hranice s minulostí a budoucností, sloveso ztrácí svou časovost. Takového praesentu mimočasoveho (achronistického) užíváme při vyjadřování obecných pravd a jevů životních (Jak chléb je prostý srdcem rek, bez ozdob věrnost a čest. Proti věku není léku), přírodních jevů v nejširším slova smyslu (Fialky kvetou na jaře a v podzim kvete vřes. Mlýn klape), stálých vlastností určitého člověka (Hraje na housle = umí hrát na housle).
Přechodem na stanovisko rozdílné od svého stanoviska právě trvajícího dojdeme k tomu, čemu se říká:
[174]III. Druhotné stupně časové
Podle poměru k jistému ději hlavnímu (ne tedy k době mluvení) určujeme průvodní, vedlejší děje jako současné, předčasné nebo následné. Pojem průvodního děje, současnosti atd. ukážeme si nejlépe na vazbách přechodníkových. Přechodníkem se může státi jen sloveso označující průvodní děj; současnost označuje přechodník přítomný, předčasnost přechodník minulý, ev. přechodník budoucí. Ve větě „Usmívaje se nastrkoval jí prsten na ruku“ je hlavním dějem „nastrkoval“, děj vedlejší „usmíval se“ je s ním současný. Ve větě „Na patě se otočiv, vyšel pružným krokem ze vrat“ je hlavním dějem „vyšel“, děj vedlejší „otočil se“ jej předcházel.
IV. Perfektum praesens
Zvláštní kombinací časových představ je stav, který je výsledkem dovršeného děje, t. zv. perfektum praesens, „Už mám uvařeno“ znamená: 1. uvařila jsem (ev. uvařil pro mne někdo jiný) a 2. jídlo je hotovo.
3. UŽITÍ FOREM K VYJÁDŘENÍ KATEGORIÍ
I. Prvotné stupně
A. Přítomnost
1. Vyjadřuje se zpravidla praesentem sloves nedokonavých: „To jsem rád. — Miluje Olgu, jistě miluje. — Letos mívám častěji pokdy.“ Přejetím stanoviska jiného mluvčího: „Ptal se ho soucitně: Proč pak pláčeš, holenku?“.
2. Zřídka futurem složeným, a to:
a) O stavu sice přítomném, ale ne jistém, nýbrž jen domně lém, pravděpodobném (rozhoduje tu odstín nejistoty, který tkví ve futuru). Nejčastěji se tak užívá slovesa „bude“ (= „je asi“): „Franta, alias Ferda, to bude ten Kroutil z Košíř.“ — „Jak to Lidka řekla, bude to pravda.“ Ale bývají tak kladena i slovesa jiná: „Milostivá paní nebude beztoho vědět, kde je Olešnice.“
b) V rozhorlené výtce afektivně: „Ty mne budeš špinit, po Praze roznášet? — Ty mi budeš rozkazovat?“
3. Nesprávně perfektem ve spojení s „třeba“: „Dáváte i mému dílu pečeť stáří, třebas bylo mladé a moderní.“ Způsob tento vznikl nesprávnou obdobou podle vazby s „byť“ („byť bylo mladé a moderní“). Ale v té není perfektum, nýbrž kondicionál „bylo by“. Správně třeba říci: „…třebas je mladé a moderní“.
1. Vyjadřuje se zpravidla perfektem sloves nedokonavých: „Studoval filosofii na pražské universitě“, i dokonavých: „Najednou se dveře otevřely“ (proto se rozdíly vidové nejlépe pozorují na perfektu, neboť nejsou komplikovány časovostí). Přejetím stanoviska jiného mluvčího: „Marie, huhlal zmateně, Marie, já jsem vám nerozuměl.“ U sloves opakovacích mívá perfektum významový odstín dávné minulosti: „Zas jej táhla touha dopouští, kde křtíval někdy Jan“.
2. Někdy praesentem, a to stejně praesentem sloves nedokonavých jako dokonavých, neboť tam, kde jde o význam minulosti, liší se praesenty obojích těch sloves jen videm.
a) Praesens historický (též dramatický, vyprávěcí, malebný). Užívá se ho hlavně tam, kde se vypráví o událostech vzrušujících (objektivně nebo subjektivně). Mluvčí jako by se vžíval do událostí, zpřítomňuje si je a vede k tomu i posluchače. Že jde ve skutečnosti o děje minulé, poznává se také z toho, že se tu praesenty sloves nedokonavých a dokonavých liší jen videm. Na př.: „To se stalo někde v Š. Tam byl mistr sedlář a řemenář… Tedy ten sedlář měl zrovna svátek a seděl u svátečního oběda. Ale ono se v Š. nejí dobře ani ve svátek (odbočka)… Tedy ten sedlář sedí po obědě v kruhu své rodiny (začíná se vlastní vyprávění podivné události), a najednou mu někdo tluče na okno: Ježíšmarjá, sousede, vždyť vám hoří střecha nad hlavou! Ten sedlář vyletí, a na mou duši, krov je v plamenech. To se ví, děti se dají do křiku, žena s pláčem vynáší hodiny… Zatím se seběhli lidé (je už jen dokončení příběhu; není na tom nic vzrušujícího) a začali si navzájem překážet s hašením; potom přišli hasiči…“.
Odtud pramení způsob některých spisovatelů vyprávět stále v praesentu. Autor i čtenář jako by prožívali s hrdinou všechny děje:
„Konečně přijde jednou den, kdy Jana vyrukuje slavnostně před tisíc zvědavých očí městečka. V neděli ráno do kostela.
Zvon duní nad hlavou, steré vůně proudí z okolních zahrad a mísí se tajemně s vůní kadidla a svěc. Otčim usedne k varhanům. Teta zamíří do první lavice. Jana usedá skromně na kraj lavice…
Zvonek stříbrně hlesne u vchodu k oltáři a zároveň vydechnou varhany svůj první, slavný a dlouhý akord. Mysterium mše se odehrává. Zpěv stoupá vzhůru…
Potom vyproudí zástupy z kostela do zářícího dne, který oslňuje. Náměstí se hemží lidmi, hlavně venkovany.“ (Glazarová, Vlčí jáma.)
Praesens historický je účinný prostředek slohový povahy značně dramatické a afektivní. Tím je však i nebezpečný. Jeho [176]zneužívání, hlavně pak neodůvodněné a ustavičné přeskakování z času do času působí dojmem rozkolísanosti a právem se zamítá. Pro svou afektívní povahu se historický praesens nevyskytuje v eposu, v posvátných textech a vůbec v slavnostní próze (není ho téměř na př. v Novém Zákoně). Míra, v níž se tohoto praesentu užívá, je důležitým znakem jednotlivých jazyků (v angličtině ho není), dob i autorů. Spisovná čeština by měla býti po této stránce prozkoumána.
b) Praesens registrující je řidší. Jeho původ je asi v některých zvláštních případech, jako na př. v nadpisech obrazů („Libuše věští slávu Prahy“), v záznamech historických kalendářů („Čechové vítězí u Milána“). Odtud přešel do slohu kronikářského a dále do slohu dějepisného vůbec, i literárně dějepisného: „R. 1348 zakládá Karel IV. Nové Město. — Čelakovský jest intervencí ruského vyslance zbaven hubené existence.“
V užití tohoto slohového prostředku třeba býti hodně střízlivý. Pro školní dějepisy se nehodí.
c) Praesens resultativní je ještě omezenější. Vyjadřujeme jím minulé děje, které platí až do přítomnosti.
Hlavním případem je t. zv. praesens citující. Vedle „Chelčický napsal…“ říkáme také „Chelčický píše…“, protože napsané jeho slovo trvá a znamená to tolik jako „Lze čísti u Chelčického“. Jiné příklady: „Tento přerod charakterisuje Chelčický povzdechem: Tehdy vlit byl jed v církev Kristovu. — Dobrovský soudí, že jazyk praslovanský trval jen do VI. století.“ Vedle praesentu citujícího patří sem i některé případy obdobné, na př. „Pět let sedím s takovým taškářem a nevím o ničem“ (= až do dneška).
C. Budoucnost
1. Vyjadřuje se zpravidla u sloves dokonavých praesentem, u sloves nedokonavých futurem složeným, někdy i praesentem s předponou po-:
„Až já tudy půjdu, ……… předpona po-
zalívat ji budu, ……… složené futurum
jestli se mně zazelená, ……… praesens-futurum
já se vdávat budu.“
Přejetím stanoviska jiného mluvčího: „A já tě slupnu,“ zařvala saň, „jako malinu“.
2. Zřídka praesentem nedokonavého slovesa. Děj je sice časově budoucí, ale pokládá se za jistý, skutečný, jakoby přítomný, [177]protože je podmět pevně rozhodnut provésti jej nebo vymoci, protože je jeho příchod zcela nepochybný nebo již již nastává. Rozhoduje tu odstín jistoty, který má v sobě přítomnost. Že jde o děj budoucí, vyjadřuje se často (není-li přímé souvislosti s přítomností) příslovci „hned, zítra, ráno“, atp. „Devětkrát se vyspíš, a jsme zase zpátky.“ „Aby to věděli, zejtra kupuju holkám oringle.“ „Jedu s vámi až na Václavské náměstí (t. j. pojedu)!“ „Pane komisaři, já na něho jdu, ale to musíme být dva.“
Způsob tento se pokládal za nečeský (Bartoš), ale neprávem. Je to vyjadřování zcela přirozené a vyskytuje se v rozličných jazycích, ovšem v různé míře (hojné je v němčině, řídké ve francouzštině a angličtině).
II. Mimočasovost
Mimočasovost je přítomnost rozšířená tak daleko, že nám zmizí z dohledu přechod do minulosti a budoucnosti a tím protiklad s nimi. Je to tedy zrušení časovosti, časová nula. Na její vyjádření užíváme praesentu sloves nedokonavých i dokonavých (gnomický praesens): „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. — Jak si kdo ustele, tak si lehne. — Člověk dýchá plícemi. — Na Štědrý den, jak se setmí, prostře se bílý ubrus na stůl a po modlitbě zasednou všichni domácí ke stolu. — Každá služka má vždy jen jednu kamarádku, ale té řekne všecko.“
Pravidelná je mimočasovost v normách, předpisech, zákonných ustanoveních: „Daň důchodová se vyměřuje z čistého příjmu, plynoucího z jakéhokoliv pramene. Čistý zdaněný příjem se zjistí, když se od hrubého příjmu odečte atd. — Zdanitelný příjem, který zbude po odečtení částek právě vypočtených, zaokrouhluje se dolů a zdaňuje se“ atd.
III. Druhotné stupně
O druhotných stupních, t. j. o dějích průvodních, dovídáme se v našich mluvnicích málo jistého. A přece je důležité o nich vědět, neboť poměry v češtině jsou jiné než v některých jiných jazycích a tento rozdíl způsobuje (na př. v překladech) rozličné chyby. Nejdůležitější poznatek je, že poměry nejsou ve všech větných typech stejné.
Vyšetříme si poměry odděleně pro
(A) vedlejší věty substantivní (podmětné a předmětné);
(B) vedlejší věty příslovečné (hlavně časové a podmínkové).
Vedlejší věty adjektivní (vztažné) se celkem shodují s větami příslovečnými (B).
[178]A. Věty podmětné a předmětné
V latinských souvětích podřadných je t. zv. souslednost časová (consecutio temporum): po praesentu ve větě hlavní je ve větě vedlejší konjunktiv praesentu, po imperfektu ve větě hlavní je ve vedlejší větě konjunktiv imperfekta.
Toho v češtině není. V ní se současnost beze zřetele k prvotnému stupni vyjadřuje praesentem (Vidím-, viděl jsem-, až uvidím-, že to nejde), předčasnost perfektem (Vidím-, viděl jsem-, až uvidím, že už odešli), následnost futurem (Rozhoduje se-, rozhodl se-, až se rozhodne, že bude letcem).
I. Současnost — praesens
1. V přítomnosti: Vysvětluji slečně, že chci prostředně dobré cigarety.
2. V minulosti. (Zde se často chybuje, protože je v některých jiných jazycích, zvláště ve francouzštině, v tomto případě minulý čas. Ale v češtině je praesens.)
Ve větách podmětných: „Panu Janíkovi se zdálo, že ho pronásledují jakési chlupaté nohy. — Bylo zřejmo, že Bašta je svádí se správné stopy. — Po Praze se rozkřiklo, jaké je to zvláštní mužstvo.“
Ve větách předmětných: „Teprve když ucítil, že stojí ve vodě, viděl, že je zle. — Pomyslil si, že je už dosti starý chlap. — Prohlásil, že žádné tobolky nepohřešuje. — Ptala se Helenky, zná-li toho pána.“
Chybně: Obvinil templáře, že byli kacíři (m. že jsou). — Spatřil, že měla červené oči (m. že má).
3. V budoucnosti: „Nedohlédneš, kam až sahá umění vlídnosti.— Ukáži ti, kdo je mocnější.“
II. Předčasnost — perfektum
1. Proti přítomnosti: „Vykládá, jak jednou pan Jarouš přišel k panu architektovi. — Já bych chtěl jenom vědět, kam se poděl.“
2. Proti minulosti: „Zpozorovali, že náručnímu koni uletěla podkova. — Seznal, že již dávno celé srdce darovala jinému.“
3. Proti budoucnosti: „Zabiju se při tom a tenhle pařez snad ještě řekne, že dobře se mi stalo.“
[179]III. Následnost — futurum
1. Proti přítomnosti: „Již počítá, co všechno důstojníkovi ukáže. — A těší se, až v krutém lise ty hrozny v šťávu promění se.“
2. Proti minulosti: „Už jsem myslil, že zůstanu do smrti chudákem. — Vincek se polekal, že se snad pantáta Magiáš udusí.“
3. Proti budoucnosti: „A když bude křičet: Vrazí-í-í!, opáčíš, že dáš pozor, abys do ničeho nevrazil.“
B. Věty časové, podmínkové; věty vztažné
Tyto věty jsou co do volby časů zcela jiného rázu. V nich se neuplatňují druhotné stupně (současnost, předčasnost, následnost), nýbrž stupně prvotné. To znamená, že rozhoduje skutečný čas děje, nikoli jeho poměr k ději věty řídící.
I. Přítomnost — praesens nedokonavých sloves:
„Jestliže myslíte, že to stačí, mýlíte se. — Volá ji někdo, kdo má pro ni velmi důležité sdělení“ (současnost s přítomností).
[1] Lépe by snad bylo říkati „psychická kategorie“, neboť nejde jen o skutečné pojmy, nýbrž o duševní obsahy vůbec.
[2] Byl učiněn pokus nahraditi termín perfektum a plusquamperfektum theoreticky správnějšími názvy praeteritum a antepraeteritum. Jednotná školní terminologie však zůstala při názvech už zcela vžitých.
[3] „Prvotné stupně“ je lépe než „absolutní“, jak se někdy říkává, neboť i prvotné stupně jsou jen relativní.
[4] Proto nemohou dokonavá slovesa, která děj shrnují v bod, vyjadřovati přítomnost; praesentního tvaru takto uvolněného je pak možno užíti k označení budoucnosti.
Naše řeč, volume 27 (1943), issue 8, pp. 169-179
Previous Předplatné na rok 1943 činí K 35 —
Next Jiří Haller: Syn jménem Jan
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1