Barabové

Karel Říha

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Alfred Technik, Barabové. V knihovně Křižovatky vydalo nakladatelství Národní práce v Praze. 1943. Stran 181.

„Barabové“ si říkají lidé stavějící tunely. Je to zvláštní, v sebe uzavřená kasta, složená z příslušníků rozličných národů a žárlivá na své těžké zaměstnání i na svou stavovskou čest. Drsnost v jednání i v řeči je u barabů spojena s jakýmsi primitivním, hazardním a zároveň obětovným hrdinstvím, a co je nejpodivnější, i s vroucí nábožností a s dětinskou důvěrou v patronku barabů, sv. Barboru. Autor vybral několik typických postav a z jejich osudů sestavil volné pásmo dějové, které mu poskytuje rámec pro hlavní thema, podrobnou reportáž o postupu práce v tunelu až k slavnému okamžiku konečné prorážky. Při tom projevuje Technik úctyhodnou znalost tohoto složitého zaměstnání i osobi[156]tého prostředí, v němž barabové žijí; čtenář se ocítá ve světě zcela novém a nezvyklém, ale už po několika stránkách se do něho vžívá a s účastí sleduje vyprávění i obrazy, které mu předkládá dokonale zasvěcený autor. Místy se vyprávění vypne k účinné dramatičnosti, zvláště když dojde k významnější fázi práce nebo k některé z nehod, bez jakých se prorážení tunelu neobejde. Své osoby autor, jak se zdá, mírně idealisuje; jsou to zpravidla siláci schopní úžasných výkonů v svém oboru a hrdí na to, že dovedou víc, než se žádá od průměrně dobrého baraby. V jedné z episod vypravuje na př. baraba Lipold:

„…pracoval tam se mnou tenkrát jeden mladý minér,“ vyprávěl u stolu Lipold. „To byste koukali, co dovedl. Kozák se jmenoval, chlap lamželezo, a šlo tenkrát o sázku, že špicí krumpáče bude tlouci tak dlouho na hlavu vrtáku, až provede piombu, jak my říkáme, tedy vrt kolmo dolů, nejméně tři decimetry hluboký, aniž zasáhne kamaráda, který mu bude vrták přidržovati. A co byste řekli? Dokázal to, jak se vsadil, a při tom si dal kapesníkem obě oči zavázat!

Z toho měl, to se ví, široko daleko dobrou pověst, vypravovaly se o něm samé divy a docela bez nadsázky.“ (84)

Mezinárodní ráz barabského prostředí se zvláště zřetelně jeví na slangu, jehož barabové užívají. Vyskytují se v něm vedle názvů českých slova jako kály (klíny), rozšpanovat, laufáky, bindry, šublochy, štendry a pod., ale také výrazy jako blokáž, kampáda, longariny, kápo, paramenty, marčavanty atd. Barabské vyjadřování vypadá v Technikově podání takto:

„Tak já ti tuhle pětapadesátku pěkně zašlusuju, ale ty mi to udělej zas k vůli, já půjdu k minérům. Tady je to takové smutné: dva laufáky, jeden bindr — dva bindry a jeden laufák, a víš, Jendo, že ani vlastně ty pitomé laufáky nemáme, že všechny ty kvádry, co nám sem podávají, jsou samé bindry a já je musím tuhle macou přerážet na půl, aby z bindru byl podle předpisu kluk? No, a to, co zbude, tam vyzdívám jako blokáž…“ (123 n.)

Tyto své hrdiny provází autor řetězem příhod a pracovních etap v drobných, zhuštěných odstavcích, souvisících spolu jen volně a přenášejících děj s místa na místo a s osoby na osobu. Jednoty v rozvíjení základního pásma se vedle několika osob rámcových dosahuje hlavně zřetelem k časovému postupu práce v tunelu; ta práce je skutečným hrdinou románu. Ale i ta tenoučká osnova děje co chvíli odbočuje k četným motivům episodickým; rozbíhá se buď do nejbližšího okolí barabů, nebo do jejich minulosti. Barabové rádi vzpomínají na význačné události, jejichž účastníky byli kdysi dávno při stavbě toho neb onoho tunelu, a rádi srovnávají pracovní poměry, jaké bývaly v minulosti, s poměry současnými. Takové episody charakterisují baraby názorněji než co jiného, neboť autor jim zpravidla dává [157]podobu přímého vyprávění, chlapsky jadrného a naplněného bezděčnou tragikou a heroismem barabských osudů. Zvláštní místo v komposici románu má krásná, baladicky laděná episoda o nešťastné dívce Malče a barabovi Vojtěchu Krylovi; osud Krylův je totiž jeden z kruhů, které obepínají celkovou stavbu děje. Důležitá je po té stránce i postava starého Hlávky, barabského patriarchy, který právě nejčastěji obrací směr vypravování do minulosti, aby z ní „rozvíjel pestrobarevnou nit, příběh na příběh, kusy dlouhé i krátké, svázané tvrdými uzly“.

A tak se v komposici tohoto Technikova díla kaleidoskopicky střídají krátké a bystré záběry tu z práce samé, tu z barabského soukromí, tu z přítomnosti, tu z minulosti. Ve shodě s touto stavbou je také autorův lapidární výraz. Technik rád klade ráz naráz vedle sebe krátké věty samostatné anebo po způsobu lidových vypravěčů kupí v dlouhá souvětí věty jen volně řaděné k sobě. Na př.:

Asi tucet železničních vagonů krylo slepou kolej. Placmistr Zuma si je hned zrána spočítal: tři vozy cementu, dva plné dříví, písek přivezli, a zbytek prázdných vozů je na rubaninu. S prvními vozy se zajede ke složišti, uvažoval, potom vyjede na třetí a s prázdnými vozy uděláme škubák, takže stroj si bude moci zajet na čtvrtou kolej. Polovičku vozů nám přistaví na devátou. S tím budeme tedy hotovi za pět minut.
Někdo se protáhl mezi vozy. Měl nedospalý krok. Byl to strojmistr Kovara. Ztratil se mezi první a třetí kolejí v sestavených soupravách. Nastupoval do služby u kompresorů.
V čele dlouhé stužky šedivých vozíků stála malá důlní naftová lokomotivka. Barabové jí říkali Rosina. Její nikdy nezhasínající oči ožívaly jen ve tmě šachty, na denním světle byly poloslepé.
Vozíky měly opršelou křídou na čelech zapsána svá jména: Lenochod, Marie, Kejchal, Ahoj, Dřímal a Ztracená parta. Ostatní vozíky nepojmenovali. Honosily se proto alespoň číslem. (15 n.)
V den svaté Barbory — dej, Bože, pěkné počasí — přivstane se poněkud dříve, tělo se vydrhne, hladce se vyholí obličej, chlapi jsou k nepoznání, oblek je už připravený, vyčištěný, protože už před týdnem splnil bóča rozkaz: dojdeš mi, chlapče, ke krejčímu, ať se mne Panenka Barbora nelekne — boty jsou vyleštěné jako zrcadlo a každý hodí toho dne na sebe, co má nejlepšího.
V určenou hodinu je sraz na nádvoří tunelu, pořádkový výbor minérů má okolo rukávu levé ruky bílé stuhy, osazenstvo se řadí do šestistupů, přichází hudba, dostaví se také inženýři a pozvaní hosté, ženy a rodiny dělníků, hudba zahraje pochod, potom řekne vedoucí inženýr několik slov k tomuto dni a skončí srdečným přáním, aby se takhle pěkně všichni za rok ve zdraví sešli, všichni se pozdraví společným Zdařbůh, někdo udělá na památku několik snímků a pak hezky v řadách za hlaholu řízného pochodu se všichni ubírají do kostela na mši svatou. (145)

Tím dvojím způsobem se vyjadřuje Technik nejčastěji. Není nesnadné mít v moci stavbu takovýchto vět, spíše třeba dávat [158]pozor na vhodné střídání obou těch typů, a v tom právě se Technik jeví rozeným vypravěčem, vypravěčem temperamentu hodně rázného, ale se spolehlivým vkusem. Někdy se účelným užitím výčtů, amplifikací, opakováním slov nebo větných konstrukcí a střídáním větné intonace zabarvuje výraz autorův řečnicky:

O vycházky žádný z nich (barabů) nestojí. To jen někdy po šichtě, když svítí slunce na květy, které mají docela jinou barvu než různě ředěné odstíny tunelové černě, lehne na barabu stesk společný všem pionýrům, kteří pracují daleko od lidí. Tu mu stačí pár kilometrů a ztracený kopec s lesem bez živé duše, nebo zase naopak plný korbel a plno barabů okolo jeho stolu, plno malých i velkých neznámých, s nimiž pravý baraba roste a cítí, plno těch, kterým se dostalo údělu konat ve dne i v noci velkou těžkou a nebezpečnou práci, plno neznámých lidiček, minérů, zedníků, strojníků, tesařů, techniků a pomocných dělníků, kteří jako svorná rodina a jeden jediný celek o sobě vědí, společně žijí, konají stejnou práci, dýchají stejný vzduch a v kamarádském souladu, ruku v ruce, stále vystaveni možnému nebezpečí konají svou povinnost, lidem stavějí cesty, trať pro vlaky to, čemu se říká krátce tunel, co znamená spojku, zkrácení dráhy, čas pro velké, pro děti strach ze tmy a pro milence příležitost k polibku. Tunel však znamená také do krve odřené ruce, spousty lidského potu a také pomník a hrobku těch, kteří jej vystavěli.

Kdo z vás, mohl by říci každý z nich všem ostatním, se za mne jednou pomodlí a kde se za mne pomodlí? Nebo vás všecky snad já jediný přečkám? A kdybych padl dřív, jak mě oželíte? Atd. (50 n.)

Jen řídkou výjimkou selže autorův dobrý smysl pro stavbu věty. Mám z celé knihy jen dva doklady takové poruchy (poslední odstavec na str. 34 a první odstavec na str. 116; tento druhý doklad je snad odrazem lidového způsobu vyjadřovacího, neboť jemu je takové nejasné užívání spojky když vlastní: „Když tam musíš jako do svěráku strkat vlastní hlavu, když pracuješ — pro samé pažení, dříví a bednění — téměř neustále na kolenou a někdy i na břiše v úzkém prostoru, kde odtáhneš těžko lokty od těla, je to divný pocit, když nad hlavou ševelí něco nepochopitelného“). Zato jinde zas vykrystalisuje výraz Technikův jakoby sám od sebe v působivý obraz nebo v jadrnou sentenci, jak tomu bývá u rozených vypravěčů (i lidových), na př.: „Tam, kde je teď nahý odkop, bývaly kdysi alpinky. A tam, kde bývaly louky květin, je bolavá země a ve skalnatých zářezech jsou cesty a cestičky. Zakrojily se do krajiny jako nůž do pecnu chleba.“ (37) Umějí se (barabové) poškádlit, ale mají se přitom rádi. A vypukne-li hněv, nedostane se nikdy daleko, do srdce, do duše — zastaví se už na košili. (170) Radili mi: podej si žádost; někdy zaštěká pes i na posledního. (88)

Lidovou jadrností jsou prodchnuty zvláště Technikovy dialogy; třebas bývají nejčastěji vedeny o odborných věcech a oplývají odbornými výrazy, působí dojmem přirozené lehkosti jako [159]sama skutečnost. Jen odporovací spojka však tu a tam v dialogu vadí; v ústech prostého člověka zní totiž strojeně.

Slovník Technikův je bohatý už proto, že navíc obsahuje mnoho termínů odborných, spisovných i slangových, a značný počet slov lidových. Přitom je velmi čistý, bez vážnějších chyb, a přiměřený k thematu. Jen výraz přivodit těžký úraz (31) by se doporučovalo nahradit spojením vkusnějším (způsobit, zavinit úraz, někoho těžce poranit a p.). Z hovorového jazyka patrně pocházejí výrazy rozhodně zdaleka (113) m. jistě, najisto z daleka, prosadit své plány (44) m. provést. Nezvyklý je nedokonavý vid u slovesa zásobiti: Rosina trpělivě zásobila šest pracovišť (115) m. zásobovala. Vliv lidového vyjadřování se projevuje i v některých vazbách: kdy se s prací na tunelu začalo (23) m. kdy se práce začala (tak na str. 22: začali svou práci); vůkol byla tma (113), tma kdyby tu nebyla (52) m. bylo tma, tma… nebylo. Místo kondicionálu přítomného by byl vhodnější kondicionál minulý ve větách: stačilo udeřit jen jednou chybně, a Slezák by měl ruku na padrť (47) m. by byl měl. Hodil se (Holovský) vždycky každému na jakémkoli místě. Mistři by se o něho poprali (119) m. by se byli.

Papírovému jazyku řemeslného psaní podléhá Technik ku podivu málo, ač povolání reportéra jistě k tomu značně svádí. Na jednom místě dokonce sám takové vyjadřování usvědčuje z nedostatku výstižnosti a názornosti; píše totiž na str. 119: „obdařen menší postavou (zkrátka: prcek to byl), ani sám nevěděl, v kolika tunelech hubl a nezhubl“. Jen několik nedopatření by bylo třeba opravit: je posledním z posledních (28) m. je poslední; v rukou střelmistra (153) m. střelmistrových; sem či tam (16) m. sem nebo tam (podobně užito spojky či i jinde). Úsečnému a jadrnému slohu Technikovu nesvědčí ani strojené prodlužování souvětí s pomocí zájmena vztažného: Další nekonečnou obezdívku, kterou zaplatil životem na pětatřicátém pásu minér Kučera, vystřídala na šestapadesátce štola rubaná dostropním zálomem, dlouhá přes celou délku kampády, asi šest až osm metrů, která stoupala šikmo nahoru (24; zájmeno který je příliš daleko od svého jména, a proto by bylo lépe zvolit jiný způsob vyjádření, na př. udělat z věty vztažné větu samostatnou). Rozehnal se a macou uhodil do vrtáku, který jen zazvonil (46) m. a ten jen zazvonil. Na str. 25 je zaměněno, jak se zdá, pojetí příčinné a důvodové, jak tomu bývá někdy v jazyce obecném: Dovrtávali, protože bóča z noční směny běžel pro střelmistra (m. neboť bóča… běžel; je tu význam argumentu, nikoli příčiny). Na dvou místech není zachována náležitá shoda přísudku s podmětem: Můj život nebyla lehká cesta (90) m. nebyl (přísudek [160]se zde shoduje s podmětem, nikoli s doplňkem). Měl tam několik nových zedníků, kteří to slyšeli po prvé, ne že by to byli báby, ale není divu (116) m. byly báby (je-li podmětem ukazovací to, řídí se shoda doplňkem, srov. na př.: To byl bratr. To byla sestra. To byli bratři. To byly sestry). Vlivu odborného jazyka třeba přičíst patrně výrazy: sejdou-li se tentokrát na chlup směrově i výškově (115) m. ve směru i ve výšce; roura světlosti asi padesát centimetrů (27) m. se světlostí asi padesáti centimetrů n. mající světlost asi padesáti centimetrů; dřeva o délce jednoho pásu (24) m. dlouhá (jako) jeden pás; díly o délce šesti až deseti metrů (23) m. dlouhé šest až deset metrů; z kulatiny o průměru třicet a čtyřicet centimetrů (33) m. s průměrem třiceti a čtyřiceti cm; naložení a odvoz horniny musí se dít velmi rychle (33) m. hornina se musí nakládat a odvážet velmi rychle.

V interpunkci je autor velmi přesný, takže se v ní jen zřídka najde nedopatření. Také pořádek slov, jak plyne už z celého vyjadřování Technikova, je přirozeně nenucený a není v něm kazů. Jen tu a tam se příklonka dostává dál do věty, než by měla (Včera odpoledne zlámal se tam Hlávkovi jeden šveler (20) m. se tam zlámal, a pod.). Důsledně klade autor spojku však před příklonky zájmenné, ač je obyčejnější pořádek opačný: Co den však se prodlužovaly (16) m. co den se však prodlužovaly; ty povídačky však se mu zdály cizí (32) m. se mu však zdály, a pod. i jinde.

Stejně řídké jsou i odchylky v tvarosloví a pravopise. Místo s šesti dveřmi (122) bychom spisovně (a snad i obecně) řekli s šesterými dveřmi. Jednou je užito delšího tvaru zájmena mne místo tvaru kratšího: kdyby mne vrah nezatáhl někam za výdřevu (88). Místo Chorvat, Chorvati (36, 92, 150) třeba podle Pravidel čes. pravopisu psát Charvát, Charváti. Výrazy boží jméno (9), boží vůle (11) a pod. píšeme s velkým b, neboť příd. jméno v nich má význam přivlastňovací (= Bohův). Nářeční slovo čúchy (hrubá obuv) lze psát jen s ú (tak je i v PS.), nikoli s ů, jak činí autor na str. 37.

Mladý autor, který se teprve po druhé vydal do světa s knižním dílem, osvědčuje se tedy při zkoušce svého vyjadřování až nezvykle dobře. Je to dobrá naděje, ale také závazek pro jeho další růst ke zralému mistrovství. Dvě hlavní podmínky pro ně má: nepochybné nadání a bedlivou pozornost k mateřskému jazyku.

Naše řeč, volume 27 (1943), issue 7, pp. 155-160

Previous Václav Machek: Dodatek o futeři

Next jh. (= Jiří Haller): Z našich časopisů