Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Articles]

(pdf)

-

Jarva

Od Preslovy Květeny české, vydané r. 1819, jmenuje se jedna naše okoličnatá rostlina jarva.[1] Jméno to vypadá velmi záhadně [84]a v příbuzných jazycích nic podobného nenacházíme. Pomoc nám poskytne Jungmannův slovník, jehož významným spolupracovníkem byl i J. Sv. Presl („co do částky přírodovědecké velikou sobě o slovník můj zásluhu dobyl i sbírkami svými jej podporoval“, úvod VI). Pod heslem garwa (I, 570) je tam otištěn tento výpisek jistě Preslův: „Lékařstwj giné (proti bolenj zubů) a to jest garwa tak řečené kořenj.“ Pochází z rkp. bib. 27, p. 48b.[2]

Tam tedy našel Presl slovo garwa, četl je podle tehdejšího způsobu pravopisného „jarwa“ a použil ho — dosti libovolně, jak to u něho bývá — pro onu okoličnatou rostlinu, Ale garwa v tom rukopisu není vůbec slovo české; je to německé garwe, dnešní Garbe, Schafgarbe, řebříček, Achillea millefolium. Pro tento výklad svědčí také to, že řebříček byl velmi oblíbeným prostředkem proti bolení zubů (Mathioli ve vydání Veleslavínově, III. kn., kap. 97; H. Fischer, Mittelalterliche Pflanzenkunde 223). Gebauer, který LékA. velmi důkladně excerpoval, nečeskost tohoto slova poznal a do Staročeského slovníku je nepojal.

Mour

Mourem rozumíme dnes nejčastěji jemné, prachové uhlí; vedle toho znamená i „jemnou sazovitou usazeninu ze spáleného dříví nebo uhlí“ atd. Běžné naše etymologické příručky nás poučují, že slovo mour pochází z latinského Maurus, t. j. Maur, podle černé barvy. Tento výklad lze ovšem těžko srovnat s tím, co víme o pronikání a užívání cizích vlastních jmen. Pravděpodobnější se zdá výklad Matzenauerův (Cizí slova ve slovanských řečech 1870), že „mour“ souvisí snad s německým Moor, rašeliniště. Ale přesnějších údajů o tom, jak by obě ta slova souvisela, u Matzenauera nenacházíme.

Abychom si o původu slova „mour“ zjednali jasno, musíme si všimnouti jednak stránky významové, jednak stránky hláskové.

Dnešní nejčastější význam slova „mour“, totiž „uhelný prach“, je zjevně pozdější, z doby, kdy se rozšířilo užívání kamenného uhlí. Pro starší dobu musíme myslit na uhlí dřevěné. Jungmannův slovník nás poučuje, že moury se nazývaly v uhlířství „drn a zem, kterým se hromada přikrývá“, dále pak, že je to „lesní zem“. Lesní země je prst bohatě promíšená ztrouchnivělým a [85]trouchnivějícím jehličím nebo listím, kořínky mechu a ostatního porostu. Té se užívalo spolu s drnem a mechem k pokrývání milíře a ta byla, začazená a propálená, odpadkem při bourání milíře. Přechod k významu dnešnímu (vlastně „odpadkové uhlí“) byl tím lehčí, že se v milířích později koksovalo kamenné uhlí a že se s přimíšením uhelného mouru pálily cihly v t. zv. polních pecích neboli milířích.

Můžeme tedy vyjíti z představy „lesní země“. Rozhlédneme-li se po našich nářečích, vidíme, že se lesní zemi, ev. spadlému a trouchnivějícímu jehličí a listí říká na Boskovicku (Svěrák) mór, na Přibyslavsku (Pátek), na Polensku (Hošek) a Žďársku (Pittnerová) chmour, na západní Moravě (Bartoš) mhouř, ve Mšeci u Slaného a na Královéměstecku (Čečetka) čmejří (hlavně o borovém jehličí). Středočeské čmejří vzniklo zjevně vlivem slova čmýří („jemné chloupky rostlinné n. živočišné, chmýří“). Nejrozšířenější podobou je chmour (hlavně na Českomoravské vysočině). Toto slovo se jak vnější formou, tak významem hlásí do příbuzenství slova chmýr, o jehož etymologii jsme dosti dobře poučeni (viz Gebauerovu Historickou mluvnici I, 613). Patří k praslovanskému základu m”ch” (” značí tvrdý jer), který s latinským muscus „mech“ a německým Moos „mech“ vznikl z původního indoevropského *meus-. Tento indoevropský základ byl pak rozšiřován příponou r-ovou. Že se tak dálo už v době prastaré, o tom svědčí armenské mamur „řasa, mech, plíseň“, vzniklé z *memus-ro. Z praslovanskeho * m”ch-”r” vzniklo české *mchér (uchované v Klaretově mcheřec); z toho přesmykem, obdobným přesmyku mkytati > kmitati, dále chmýr. K tomu je chmýří hromadným substantivem, jako je k pýr pýří, k pero peří.

Ale vedle přípony -”r- byla i silnější přípona -ur. Praslovanské * m”ch-ur” dalo mchúr - chmúr - chmour. Podoba mchúr je uchována v západomoravskem mhouř. Odsunutím počátečního ch (srovnej hmoždit - moždit, hřbet - řbet) vzniklo mour, hanácké mór (zde zůstal uchován význam „lesní země, t. j. jehličí s hlínou“).

K německému Moos, mech, bylo přiřazeno i slovo Moor, rašeliniště. Tím by tedy bylo potvrzeno příbuzenství, o němž mluvil Matzenauer. Ale dnešní etymologové tuto příbuznost nepokládají za pravděpodobnou (Kluge, Walde - Pokorny).

Od našeho slova chmour třeba odlišit slovo chmura, chmuřiti se, pochmurný, pošmourný.[3] To vzniklo (podle výkladu Mach[86]kova v Slavii XVI, 203) z původního mara, mora, znamenajícího vlastně „opar, mlhu za vedra“, a to předsunutím ch-. V dalším příbuzenství se slovem mora je slovanské *mork“, české mrak.

Ochechule

Podle dosavadních výkladů souvisí toto zvukově tak výrazné slovo nějak se slovesem chochati, kochati, ev. ochechlati, lichotiti, neboť znamená Sirény, svůdné vodní panny. Z tohoto původního významu se odvozuje pozdější význam „svůdnice“ z toho pak zase dnešní „šeredná, zlá ženská“ (to je i v nářečích; z hanácké Senice zaznamenává A. Lakomý ochachôle, ošklivá žena).

Ve „Věstníku České akademie věd a umění“ 51, 1942, 1—12. podává prof. Boh. Ryba výklad jiný, významný především po stránce metodické. Vychází při něm z této úvahy: Slovo „ochechule“ je zřejmě výtvor středověký, neboť v slovanské mythologii nic takového nebylo. Je to pak zcela nepochybně český výraz za cizí Siren. Nesmíme však Sirénami rozumět beze všeho Sirény Homérovy a Ovidiovy, jak to činili dosavadní klasicky vzdělaní vykladači, nýbrž hledat, co jimi rozuměl středověk. S nutností přetlumočit slovo Siren se český autor setkal po prvé při překladu Proroctví Izaiášova. V jeho kap. XIII se prorokuje zkáza Babylona a říká se, že v jeho zříceninách budou sídlit šelmy a sovy. „Ozývati se také budou sobě hrozné potvory na palácích jejich a draci na hradích rozkošných“ (Kralická bible; „a ochochule ve dnech rozkoši“ podle bible Litoměřické; „et sirene in delubris voluptatis“ podle Vulgáty). Nebyly to tedy svůdné víly, ale draci, na něž myslil tvůrce našeho slova. Teprve později, při vzrůstu klasického vzdělání, pronikl i význam dnešní. Ale jak vzniklo slovo ochochule? Prof. B. Ryba ukázal již na mnohých příkladech z Klareta, že se staročeští strůjci slov nedrželi otrocky předlohy, nýbrž že vycházeli často z popisu daného pojmu, jak jej nacházeli v běžných tehdy komentářích. A jedinečná Rybova znalost těchto středověkých pomůcek přispěla už nejednou k objasnění záhadně tvořeného starého slova. Tak je tomu i v případě našem. Ve výkladu Strabonově (jehož se užívalo u nás v XV. století nejvíce) se říká o sirenes, že to byli serpentes cristati, t. j. hadi s chocholkou, chocholem. Znamená tedy staročeské ochochule (původně snad *ochochole) tvora „ochocholeného“. Tvoření je to ovšem smělé, ale ve středověku nijak ne ojedinělé.

Modřín - břinka

V NŘ. 26, 196 jsme vykládali, že staré české jméno modřínu bylo břím, vedle toho že bylo i břienka jako název jalovce. Prof. [87]F. Novotný z Brna nám poslal k tomu velmi cenný doklad nářeční: v jeho rodišti Hlíně mezi Chrudimí a Skutčí se modřínu dosud říká jen břinka.

---

[1] U Presla, a to v Květeně 1819, Rostlináři 1820, Všeobecném rostlinopise 1846, stejně u Opize 1852, se tak označuje rod Thysselinum. Ten však byl brzy poté vřaděn do rodu Peucedanum. Už u Slobody 1852 nacházíme jej jako Peucedanum palustre, česky smldník jarva. L. Čelakovský v Prodromu III, 1877 označil tento druh jako smldník bahenní, olešnlk (tak se jmenuje dosud), uvolněné jméno jarva pak přenesl na rod Cnidium, v Květeně, u Slobody a Opize zvaný koromač (u Slobody a Opize je to skutečně Cnidium dnešní botaniky, kdežto Cnidium Preslovy Květeny obsahuje dnešní druh Silaus silaus, koromáč luční, a Peucedanum alsaticum, smldník alsaský).

[2] To jest, jak lze lehce zjistit, rukopis, který Gebauer nazývá LékA.; je v pražské universitní knihovně pod signaturou XVII. B. 18; hlavní jeho částí je „Lékařstvie proti mnohým a rozličným nemocem, neduhuom a nedostatkóm od hlavy až do pat. vybrané od jakéhos františkána“.

[3] Nářeční formy jsou: šmouřit se, pošmurno, pošmourno na Chodsku; čmouřit se na Volyňsku, chmuliť se na Frenštátsku, chmulit, chmúlit se v nářečí dolském.

Naše řeč, volume 27 (1943), issue 4, pp. 83-87

Previous Jiří Haller: Koncovky -i, -ové, -é v nom. pl.

Next Augustin Jar. Doležal: Odvážné srdce