Porušování základní barvy českých samohlásek

Josef Beneš

[Articles]

(pdf)

-

Tam, kde se má mluviti spisovně, slyšíme neradi nečistou výslovnost samohlásek. Nás, kteří jsme přišli učit z oblastí jiných dialektů do některých území středočeského nářečí, překvapuje i u větších studentů nepečlivá „široká“ výslovnost. Není to zjev nový; už Blahoslav si všiml širokého pražského e. Našim hercům vytýkal Josef Durdík ve své „Kallilogii čili o výslovnosti“ r. 1873, že é vyslovují jako ä: pivo je výbornä, dobräho. Profesor Weingart ve shodě s Durdíkem praví, že se musíme vyhýbati oněm hláskám o, e, jež jsou širší než normální, mají nižší tón a při jejichž článkování je jazyk položen níže a víc vzadu. Tato výslovnost vzbuzuje podle citu prof. Weingarta dojem hrubosti nebo aspoň drsnosti. (Viz jeho stať Zvuková kultura českého jazyka ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura 1932.)

Ještě více ruší, jestliže se široce a nízko vyslovují nejen samohlásky některé, nýbrž všechny samohlásky ve větě nebo v jisté její části. Co se týče celých vět, přivedla mě má pozorování k poznání, že „široká“ středočeská výslovnost je dvojí:

1. Lidé mluví s uvolněnými svaly mluvidel — tuto výslovnost měl asi na mysli Jiří Straka v Naší řeči XXII, 194 — a všechny samohlásky se vyslovují šíře než ve spisovné mluvě. Jedna naše filmová herečka vyslovila větu: Maminko, já ho nechci! skoro jako: Mamenka, já ha nachca!

Při tomto vyslovování probíhá proud vzduchu také trochu nosem. Tato ošklivá výslovnost se vyskytuje tu a tam v Praze.

2. Druhý typ „široké“ středočeské výslovnosti je jiný: široce se nevyslovuje celá věta, ale jen slabika před přestávkou. Tento druh „široké“ výslovnosti jsem pozoroval u dětí i u lidí dospělých na Kladensku, na Slánsku, na Lounsku, na Hořovicku, v Ruzyni a ve Vokovicích. Své pozorování jsem našel snad potvrzeno u L. Petříkové-Ryndové; poznamenává (v Časop. pro mod. fil., r. XXVII, str. 331), že se na Hořovicku snižuje tón poslední slabiky. Naproti tomu spisovatel F. Cajthaml napsal, že se na Berounsku a na Hořovicku poslední slabika o jeden až půl druhého tónu zvyšuje a zároveň se protahuje; myslím, že se Cajthaml mýlí.

Ve větách, které teď uvedu, snížil mluvčí v poslední slabice hlas, samohlásku prodloužil, ale nebyla napjatá, naopak e za[65]znělo široce, směrem k a, jeho hudební výška je mezi výškou samohlásky e a samohlásky a. Připomínám, že tento zjev nenastává jen na konci věty, ale také před pausou ve větě. Příklady:

Seďte tiše! (Schema: ^{. . .} _.) Víno se pije. (^{. . . .} _.) Ty tam nepudeš. (^{. . . .} _.) Pět a jedna je šest. (^{. . . . .} _.) Spočítej! (^{. .} _.) Poněvadž je malej. (^{. . . . .} _.) Tyto příklady jsem si napsal na Kladně.

Samohláska i se zabarvuje za týchž okolností zase do odstínu hlásky e:

Víno jíme rádi. (Kladno; skoro: rádě.) Jé, voni sou teprv tady! (Kvíc u Slaného; skoro: tade.) Nejdřív ste to rozkřičeli — a teď… (Ruzyně; skoro -le.) Ty si tam byl, viď! (Kladno; skoro: veď.) (Ve Snížkově Rozmarném zrcadle použili tvaru veď k parodistické charakteristice známé herečky, která pochází ze Slaného.)

I jiné samohlásky se v této poloze zabarvují odchylně. Tak ve větě: „Opakuj ještě jednou!“ v dvojhlásce ou zaznělo o temněji než obyčejně. Ve větě: „Když je zima“ se a nejen protáhlo, ale bylo i temnější než obyčejné a.

Jestliže se poslední slabika nevysloví sníženým tónem, nemění se její jakost, i když je samohláska prodloužena:

Tady kouká na tebe. (. . . . . _.^.) V slově tebe jsou obě e normální. Také je-li slabika s nízkým tónem na jiném místě než před pausou, vyslovuje se zpravidla normálně:

Von na tě sáh! (. . _. ^.) V slově tě je e čisté.

Obě ty věty mají citový přízvuk; zapsal jsem je v Třebichovicích u Slaného.

Nespisovná široká výslovnost hlásek i a e je velmi nápadná, a proto se na ni často upozorňuje. Ale i jiné samohlásky v této poloze před pausou se zabarvují chybně.

Dnes, v době rozhlasu, kdy stoupá význam mluveného slova, musí se rodiče i učitelé starati, aby děti v pečlivém projevu nesetrvávaly v nešvaru, který jsem tu popsal.

Naše řeč, volume 27 (1943), issue 3, pp. 64-65

Previous Václav Machek: Drobné výklady

Next B-a.: Až budu pánem