„Není ho tam“
[Short articles]
-
(K. R.) Nadbytečný genitiv záporový v takovýchto větách byl už dávno zesměšněn známým rozhovorem pana inspektora se školníkem: „Je tu pana ředitele?“ — „Nikoli, pana ředitele tu není. Odešlo ho.“ Avšak tento typ vět se záporovým genitivem přes náležitou míru je aspoň na pohled velmi podoben typu „kdyby ho (na př. otce) nebylo, žila by celá rodina v nouzi“, tedy typu běžnému a úplně správnému, a tato zevní podoba snad způsobuje, že se i onen typ nesprávný stále ještě tu a tam vyskytuje anebo že někdy působí pisateli rozpaky. Není nesnadné určit rozdíl mezi oběma těmi typy a zapamatovat si jej. První z nich, „není ho tu“, popírá přítomnost určité osoby (nebo věci) na určitém místě, a je to tedy výraz představy individuální, po všech stránkách determinované. Je známo, že se v takových případech neklade genitiv záporový ani u sloves přechodných, ani u slovesa býti. Říkáme a píšeme na př. „nemám naděje“, ale „tu naději nemám“ (nikoli „té naděje“); „není peněz“, ale „ty peníze tu nejsou“ (nikoli „těch peněz“). Proto nemůžeme říkat »‚Psohlavců‘ jsem nečetl, Šípkové Růženky v této knize není, této knihy v knihovně není« a pod., neboť tu všude je řeč o představě určité, individuální, přesně determinované. A nemůžeme tedy říkat ani „není, nebylo ho (otce, ředitele, přítele atd.) tu, tam, doma“ a p., nýbrž „není, nebyl tu“ atd. Druhý typ („kdyby otce nebylo“) vyjadřuje úplné popření existence, a to se vyjadřuje právě genitivem záporovým. Je to týž způsob jako ve výrazech „nezamhouřil oka, nemá kusa srdce, už ani slova, není východiska, kdyby nebylo brambor.“ Jméno nebo zájmeno označující určitou osobu (nebo věc), jejíž existence se popírá, bývá tu rovněž v genitivu záporovém, nejčastěji ovšem ve větách vyjadřujících podmínku neskutečnou: kdyby otce (matky, mého bratra, té knihy, těch peněz) nebylo.
Podobného rozlišování je třeba také při neurčitém zájmenu nikdo ve spojení se slovesem býti. Má-li se vyjádřit jen to, že někde nikdo nebyl přítomen, klade se nominativ: Nikdo tam nebyl (nikoli „nikoho tam nebylo“). Jestliže však mluvíme o tom, že není, neexistuje nikdo, kdo by to a to mohl učinit a pod., t. j. jestliže popíráme přímo existenci takové osoby, můžeme užít i genitivu záporového: Nikoho nebylo, kdo by se jí byl ujal. Není nikoho, kdo by jich srdečně nepolitoval. U zájmena nic se podle dnešních normativních zvyklostí tento dvojí význam nerozlišuje a klade se po záporném slovese býti (i po záporných slovesech přechodných) vždycky jen tvar nic: „není tu nic; nevidím, nemám nic“. Ale je nepochybné, že ani při něm by nebylo od místa rozlišovat vazby „není tu nic, nebylo tu nic“ (t. j. vyjadřuje se nepřítomnost nějaké věci) a „není ničeho, nebylo ničeho, co by nebyl na syna obětoval“ (vyjadřuje se úplná neexistence něčeho). A totéž shledáme také u zájmena co a to. Nemusíme tedy ve své paměti opravovat známou větu „Toho bohdá ne[23]bude, aby král český z boje utíkal“ ani nadpis knihy „To, čeho nebylo“. Tak pochopíme i genitiv čehož ve větě Flajšhansově (Listy fil. 68, 1941, 50): Jsou pak v latinských listech (Husových) i české výrazy, čehož v starších jeho listech latinských není nikdy.“
Na konec připojujeme ještě praktickou připomínku. Octne-li se někdo při tvaru ho v takovýchto spojeních na pochybnostech, má-li užít genitivu záporového čili nic, nechť si jej nahradí příslušným výrazem jmenným, a potom už podle právě podaného rozlišení pozná snadno, které vazby třeba užít. Tak na př. ve větě „Tento typ býval i tam, kde ho dnes není“ bychom jistě vystačili s vazbou podmětovou („kde dnes není“), neboť bychom řekli i „kde tento typ dnes není“ (nikoli „kde tohoto typu dnes není“), a sloveso není netřeba tu pojímat ve smyslu neexistence, nýbrž stačí prosté pojetí nepřítomnosti.
Naše řeč, volume 27 (1943), issue 1, pp. 22-23
Previous Prof. Leopold Zubr: Lidové výrazy z různých krajů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1