Vladimír Šmilauer
[Reviews and reports]
-
Při České akademii technické byla v říjnu 1940 zřízena názvoslovná komise, aby projednala návrh inž. dr. Vlad. Hájka na ustálení zemního názvosloví (t. j. názvosloví zemních prací). Z filologů [209]v ní zasedal prof. dr. E. Smetánka, dopisujícím členem byl dr. Jan Sedlák. V „Sborníku České akademie technické“ XV, 1941, 231—245 jsou otištěny v desíti přehledných tabulkách výsledky, k nimž názvoslovná komise došla. V témž sešitě byla otištěna první, česko-německá část „Slovníku zemního názvosloví“ prací inž. dr. Vl. Hájka; později (XVI, 215—246) vyšla i část druhá. Bohužel není tento slovník v úplné shodě s elaborátem komise. Je ovšem zcela přirozené, že je obsáhlejší (vždyť elaborát výslovně říká, že mu jde jenom o hrubé rysy), neměly by v něm však chyběti termíny elaborátem uváděné (na př. v I. díle brázdič 242, injikování 240, kostkař, lamač 236, monitor 241, nosný násep 238, obsypávka 238, odkopávka 237, odval 238, pilotování 240, průkop, překop 237, brázdicí a vlečné rypadlo 242, skalník 236, střásání 239, tryskač 241, zavážka 238). Termín „hornina“ je — zdá se aspoň — pojat jinak než u komise. Tam je zcela jasně řečeno, že „hornina“ je úhrnný název pro zeminy a skaliny, kdežto slovník říká: hornina — Gestein, Gebirge; skalina — hornina v rozpojeném stavu (lépe na str. 285: skalina — rozpojená skalní hmota).
Terminologie sama (přihlížíme dále, kde není výslovně jinak poznamenáno, jen k elaborátu komise) řídí se slovotvornými způsoby, jak se ustálily při postupném vypracování našeho technického názvosloví v posledních desítiletích, a je jejich užitečným přehledem.
Technikové potřebují více ještě než jiní odborníci lišení dvojího druhu prací. Mohli bychom je — mluvnicky myslíce — nazvati „nedokonavými“ a „dokonavými“. Jde jednak o provádění jisté činnosti, při čemž můžeme blíže určovat techniku práce; jednak o činnost jako o celek, o jednotku. Pro tyto dva druhy se ustálilo označování jednak podstatným jménem slovesným, jednak podstatným jménem na -ka. „Nasypávání“ je tedy činnost, kterou někam umisťujeme zeminy a skaliny, sypajíce je; „nasypávka“ je jistý výkon jako celek: možno ji zadat, provést, vyúčtovat jako složku většího pracovního programu. Vedle nasypávky máme zasypávku a obsypávku, máme vykopávku, odkopávku, prokopávku, překopávku; skládku, navážku (= nasypávku na široké ploše) a zavážku; při prohlubování řečiště se mluví o prohrábce.
Nejsou ovšem takové dvojice všude: máme jenom odsunování, přesunování, těžení, hloubení, dobývání, rýpání, svahování (= úpravu svahu), rozplavování atd., neboť zde běží jenom o rozličné způsoby práce a o detaily, ne o samostatné větší pracovní výkony.
Zemními pracemi vznikají změny na zemském povrchu, buď nové volné prostory, nebo nová zemní tělesa. Označujeme je:
[210]1. substantivy s příponou nulovou: průkop, překop, zářez, odřez, násep, náplav, zához (v Slovníku je také zásyp, přísyp); výkop a výlom jsou prostory v zemi nebo ve skále, které jsou nebo mají býti vykopány nebo vylámány;
2. substantivy na -ka, jimiž se označovalo i vytvoření takových výsledků: navážka, zasypávka atp.
1. Týmiž substantivy na -ka se označuje i místo. „Sypka“ se 239 určuje jako místo, kde se sype zemní hmota; „splávka“ jako sypka, kde se sypanina splachuje vodou; „náplavka“ 240 jako místo, kde se provádí náplav.
2. Na označování pracovních míst se užívá přípony -iště. Mezi pracovišti máme výkopiště a výlomiště (v Slovníku i násypiště); místa, kde se získávají hmoty, jsou hliniště, pískoviště a štěrkoviště.
3. Pro místa, kde se získávají hmoty, jsou však i souznačná jména na -ník: hliník, písník; je pak jen zemník.
se označují příponou -ina. Známe už horniny, zahrnující zeminy a skaliny. Dále je sypanina, t. j. nasypávaná zemina, a naplavenina, zemina naplavená. Hmoty získané jistou činností se označují příponou -ek: výkopek je vykopaná zemní hmota, výlomek je vylámaná zemní hmota.
Na označování pomůcek, t. j. strojů, nástrojů, nářadí a náčiní, se užívá běžných způsobů tvoření, t. j. přípony -dlo (rypadlo, spouštědlo, třasadlo), -čka (vrtačka, šoupačka), -č (tryskač, odhrnovač, srovnavač, brázdič; v Slovníku ještě: drtič, naběrač, urovnavač), -ník (sklopník, v Slovníku i výložník).
Jednotlivé druhy prací, hmot, pomůcek atd. se v češtině neoznačují složeninami, nýbrž přívlastkovými souslovími. Adjektivní typy, jichž se v jednotlivých skupinách užívá, jsou tyto:
1. podle účelu a určení příponou -cí (ze základu slovesného): práce urovnávací, zhutňovací, zpevňovací, rozprostírací; stroje (nářadí, zařízení) svahovací, dobývací, nasypávací, čerpací atd.; rypadla frézovací, brázdicí:
2. podle podstatné pomůcky, ev. součástky příponou -ový, ev. -ní (ze základu jmenného): doprava kolová, vozová, šroubová, lanová, řetězová, výtahová, ale také železniční, lokomotivní, strojní, lodní; rypadla lopatová, drapáková, korečková, krakorcová; vozíky skříňové, kolíbkové, plošinové;
3. podle způsobu práce buď příponou -ný (ze sloves), nebo -ový (ze jmen): úklonné nasypávání, násypné stroje, výsypný vozík; kru[211]hová, kyvadlová doprava, výškové, hloubkové rypadlo (t. j. pracující do výšky nebo do hloubky).
t. j. nová zemní tělesa, se pojmenovávají podle určení příponou -ný: náspy nosné, opěrné, ochranné.
se podle pasivní schopnosti k jistému způsobu zpracování označují adjektivy s příponou -ný nebo -telný. Máme zeminy rypné a kopné; skály snadno, nesnadno a velmi nesnadno rozpojitelné, vrtatelné, trhatelné, střilitelné.
Dynamická povaha zemních prací dává mnoho příležitosti k užívání předpon v jejich původních místních významech:
pro-: prokopávka, prohrábka; průkop;
od-: odkopávka, odsunování, odlamování, odřez, odval;
na-: nasypávka, navážka; náplavka, naplavování, násep, náplav;
s-: skládka, splávka, splachování, střásání;
ob-: obsypávka;
za-: zasypávka, zavážka; zářez, zához;
vy-: vykopávka, výkop, výlom;
pře-: přesunování, překop; má též význam časově způsobový „opětně“: překopávka, přesvahování;
roz-: rozpojování, rozplavování, rozprostírání.
z- je zdokonavující: zpevňování, zhutňování, zmrazování.
Po pravopisné stránce připomínáme, že nesprávné jsou odchylky Slovníku ve psaní „vrstvenné“ 278, 289 (je to přece odvozeno z trpného příčestí slovesa „vrstviti“ jako „vařiti - vařené“), „rypací“ 291, „střílitelný“ 285. Zato správněji než v elaborátu se píše „frézovací“ (tak má i Příruční slovník).
Naše řeč, volume 26 (1942), issue 7, pp. 208-211
Previous Jaroslav Přikryl: Čeština v lékařském písemnictví