Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V Naší vědě XXI, 1942, 76 n. podává Václav Machek zprávu o široce založené kolektivní akci, kterou Česká botanická společnost podniká k soustavnému a všestrannému vlastivědnému výzkumu naší květeny. V programu této akce je také sbírání lidových názvů rostlin a všeho národopisného materiálu týkajícího se rostlin, na př. zpráv o lidovém lékařství, pověr o rostlinách, pověstí vztahujících se k památným stromům a p. Machek velmi vítá a schvaluje, že přírodopisci věnují pozornost i lidovým názvům, a na mnoha příkladech zajímavě [189]ukazuje, jak důležité a potřebné je tyto názvy sbírat a studovat. Uvedeme aspoň malou ukázku:

Lidová jména rostlin jsou u nás — jako v každém jazyku — významnou složkou slovního pokladu. Obsahují slova rozličného druhu. Za prvé jistý počet názvů starobylých, které žijí také v ostatních slovanských jazycích, a mohou tedy, jde-li o rostliny domácí, pocházeti již ze slovního pokladu praslovanského. Sem patří zpravidla jména stromů a keřů a ostatních rostlin užitkových (jako obilních trav) a léčivých. Tato starobylá jména jsou většinou etymologicky neprůhledná, t. j. jen málokdy vidíme, jak jsou složena, nemají zřetelné spojení s nějakým kořenem slovesným anebo s jiným jménem podstatným nebo přídavným, neboli jsou to většinou, jak říkáme, slova isolovaná. I tato slova, ať jsou průhledná nebo ne, mají dvojí význam pro filology: poskytují materiál jednak pro úvahy čistě jazykové, ale o tom mluvit ovšem nebudeme, jednak pro t. zv. linguistickou paleontologii. Ta s pomocí jejich uvažuje, kde byla sídla starých oněch národů, jaký byl stupeň jejich kultury hmotné (na př. zdali pěstovali jisté rostliny jako obilí) a pod. Na př. to, že Praslované měli slovo pro břízu, znamená, že tu rostlinu dobře znali, a tedy že sídlili v krajinách chladnějších, severnějších, a ne v teplejší oblasti, kde bříza neroste. Taková jména jsou zpravidla rozšířena obecně a nová anketa nám ovšem nepoví mnoho nového. Ale někdy přece: na př. modřín není takové starobylé jméno. Co to znamená? K. Domin nedávno upozornil, že modřín je vlastně strom horský, že teprve asi před dvěma sty lety sestoupil do nižších poloh. Náš lid jej nazývá také břím nebo dřín nebo i jinak; nejpovážlivější je to, že užívá jména dřín, což je starobylé jméno keře Cornus. Jazyková fakta zde potvrzují, že modřín nebyl Slovanům v době jejich jednoty znám, jinak by přece měl společné jméno. Nuže, tady bychom se aspoň rádi dověděli, kde náš lid říká břím, kde dřín, kde jinak, zkrátka, rádi bychom znali zeměpisné rozložení těch slov. Z toho pak bychom si vyvodili ledacos jiného. A také bychom rádi slyšeli, jak potom tam, kde Larix (modřín) má jméno dřín, náš lid jmenuje keř Cornus? Naše slovníky o tom neříkají nic. Je ovšem pravděpodobné, že tam, kde Larix se jmenuje dřín, Cornus už neroste, a že tedy homonymie nevzniká. Ale je nutné to opravdu zjistiti. Jsem přesvědčen, že se tu objeví úkazy velmi zajímavé. Čtenář už vidí, po čem toužíme. Po linguistických mapách pro každou důležitější rostlinu, kterou lid nějak jmenuje.

Varianty téhož názvu v rozličných krajích mohou někdy rázem osvětlit slovo na pohled podivné a záhadné. Tak na př. slovo cicmužíček, známé v severovýchodních Čechách, má jinde, na př. v nářečí kladském, podobu čičmužíček, čučmužíček (= rozchodník, rostlina tučnolistá). Podoba čučmužíček pak vede k mor. tučný mužíček, tučný muž a k slov. tučný muž; tím se vysvětluje i znění cicmužíček i ještě neprůhlednější han. tocmož. Pro některé rostliny pryskyřníkové má lid jméno volské oko nebo volí oko. Z toho vzniklo dále balvoko, boleočko, boliočko; ty dva poslední výrazy lze náležitě vyložit právě jen ze souvislosti se základním názvem volské (volí) oko, neboť jinak by se v nich patrně hledala souvislost se slovesem boleti (tak si lid skutečně jejich význam vykládá). Srovnání „nebe je jasné jako rybí oko“ nemá nic společného s rybou, nýbrž znamená, že nebe je modré jako [190]pomněnka, neboť rybí oko tu není nic jiného než lidové označení pomněnky.

Takových příkladů uvádí Machek ještě víc a všechny ukazují, že zkoumání lidových názvů rostlin má význam daleko větší, než by se snad na první pohled zdálo. Naši čtenáři ostatně znají leccos o tom už z výkladů prof. Šmilauera, které v NŘ. otiskujeme.

V časopisu Les XXII, 1942, č. 7, otiskl ing. dr. Karel Šiman obsažný a důležitý článek o lesnickém a mysliveckém názvosloví. Podává jej jako technický doprovod k velkému slovnikářskému dílu, které za Šimanovy redakce Česká matice lesnická, Německo-českému slovníku lesnickému, dřevařskému a mysliveckému (dosud vyšlo několik sešitů). Proto se tu především vykládá o zásadách, kterými se redakce při sestavování tohoto slovníku řídí, o nesnázích, s kterými se odborný lexikograf setkává, chce-li svá hesla vybírat a sestavovat kriticky a po všech stránkách spolehlivě, a o historii myslivecké lexikografie. I v těchto Šimanových poznámkách je uloženo mnoho zkušeností a postřehů, užitečných každému, kdo se lexikografií obírá; ale češtináře bude zvláště zajímat jednak ideologické roztřídění naukových oborů týkajících se lesa, jednak podrobný soupis lesnických slovníků i jiné literatury (zčásti se uvádějí i prameny německé) a také pokus Šimanův sestavit seznam novějších česských spisovatelů, kteří si v svých pracích všímají lesa, zvěře, života lesníků a myslivců i pytláků (jsou to kromě lesníků, myslivců a lovců z povolání: J. Š. Baar, Bohumil Brodský, Jan Drda, Jan Herben, Jos. Holeček, Alois Jirásek, Jaromír John, Karel Klostermann, Jaroslav Marcha, Vilém Mrštík, Lad. Novák, J. Olbracht, F. X. Svoboda, Růžena Svobodová, Jan Vrba a j.).

„Nesmím však zamlčeti“, poznamenává autor k této části svého výkladu, „že jsem v pracích některých autorů nalezl také výrazy, z kterých jsem neměl velikou radost, poněvadž jsou věcně nesprávné nebo nevhodně použité, anebo byly příliš uměle, ba násilně utvořeny v pochybné snaze po zvláštní originalitě.“ A dodává s přesvědčením: „Přesto však zůstává čistá mluva lidová živým pramenem a bohatou studnicí i pro nás lesníky a myslivce, neboť z ní možno stále ještě čerpati k obohacení nejen našeho odborného názvosloví, nýbrž i spisovného jazyka českého vůbec. Je ovšem třeba toto živé bohatství s otevřenou duší i srdcem sledovati a zachytiti.“

Naše řeč, volume 26 (1942), issue 6, pp. 188-190

Previous Dr. Josef Petrtyl: Výraz místního tisku

Next Frasně — frašně