Obejití, obejdení

[Short articles]

(pdf)

-

(V. J.) U slovesa jíti a u jeho složenin se jen zřídka naskytuje potřeba tvořiti přičestí trpné, a proto není tento tvar v našem jazyce tak vyhraněn a ustálen jako příčestí trpné u sloves jiných. Ještě nejspíše se snad toto příčestí objeví nebo by se mohlo objevit u sloves předmětných (obejíti, přejíti, projíti, najíti a p.) a jinak jen v řídkých, dnes už málo oblíbených neosobních vazbách trpných („bylo jito“ a p.). Ale i v těchto případech zpravidla saháme raději k jinému způsobu vyjadřovacímu, je-li po ruce; tak místo „bylo to najito“ říkáme „bylo to nalezeno“, místo neobratně znějícího „bylo dojito k cíli“ patrně každý řekne raději „došlo se, dospělo se k cíli, bylo dosaženo cíle“ atd. Tato okolnost spolu s nepravidelným časováním slovesa jíti vůbec, jak se zdá, působila v našem jazyce odjakživa jistou nerozhodnost při tvoření příčestí trpného. Vytvořilo se několik tvarů, ale žádný z nich se neujal tolik, aby se nám stal běžným. V nejstarší době, ještě předčeské, bývalo příčestí trpné š’st’’ (ze š’d-t’’, tedy ze základu š’d-, který máme dosud v přechodníku šed, šedši, šedše a v příčestí minulém šel z pův. š’dl’’), ale to se v češtině nezachovalo; máme z něho jen podst. jméno -ští (v příští a pod., viz dále). Místo něho se vyvinuly tvary jiné: z praesentního kmene vzniklo přičestí jden (jdu : jden = vedu : veden), z kmene infinitivního se utvořil tvar jit (jíti : jit = bíti : bit) a k tvaru minulého přičestí šel vznikl tvar šen (šel : šen = slyšel : slyšen). Všechny ty tři tvary se vyskytují v starých českých textech. Podobná pestrost se jeví i v nářečích; vedle tvaru jden (a jeho hláskových obměn) v nich nalézáme také tvar jit, ale i zcela zvláštní novotvar najdutej. V dnešním jazyce spisovném se při tomto příčestí, pokud se vůbec vyskytuje, dává přednost tvaru jit.

A totéž pozorujeme u podst, jména slovesného. Také ono mělo v předčeské době tvar š’st’je (z pův. š’d-t’je), ale ten se zachoval jen v podst. jménech příští (podle původu tedy vlastně „přijití“) a záští; v starším jazyce bývaly i tvary s jinými předponami, na př. výštie (= vyjití, východ), veštie (vejití). My dnes už nejsme bez příslušné mluvnické analysy ovšem s to vnímat v podst. jménech příští, záští odvozeniny ze sloves přijíti, zajíti. Místo tvaru -ští se pak stejně jako u příčestí trpného vyvinuly i zde tvary jdení a jití. Oba jsou doloženy v textech ze staré doby a žijí podnes v nářečích. Dnešní jazyk spisovný dává přednost tvaru jití; tak čteme na př. v PS. pod heslem „nadsázka“ tvar nadejití, pod heslem „chůze“ tvar jití, pod heslem obejíti se dokládá tvar obejití (na př. obejití zákona a p.), nikde však nenacházíme tvar jdení.

Je z toho ze všeho tedy vidět, že theoreticky jsou správné tvary oba, jdení i jití, ale že se spisovná praxe rozhodla pro tvar jití.

Naše řeč, volume 26 (1942), issue 4, p. 128

Previous Dr. Josef Petrtyl: Kabacoun

Next Univ. doc. dr. Václav Vaněček: Historické záhady našeho právnického názvosloví