Úkor a ujma (újma)

[Drobnosti]

(pdf)

-

Matiční Brus (v 2. a 3. vyd.) i jiné spisy podobné učí lišiti rčení na úkor a na ujmu (na újmu); ale přece se časem matou: tak jsme čtli v červnu v novinách větu, že Vídeň »dostávala plnou dávku (potravin) na úkor ostatních měst rakouských«. Vytýkáme to znova proto, že Mašínův »Slovník českých vazeb a rčení« výslovně učí, že na úkor = na újmu. Není těžko si uvědomiti, co jest úkor, na úkor (co jest ujma, ještě dobře víme, protože je to slovo posud vůbec běžné ve rčeních, jako »mám ujmu, děje se mi ujma« atp.): úkor jest ukoření, pokoření, něco, co pokořuje nebo potupuje, a nemáme říkati, že se děje něco na úkor, chceme-li říci, že se to někomu děje na škodu, na ujmu. Na úkor je tolik co na posměch, na potupu, na ponížení a slovo úkor (též úkora ž. r.) bývalo v obyčeji i ve rčeních jiných (míti úkor, t. j. posměch, činiti komu úkory, t. j. posmívati se, tupiti a j.).

Slovo ujma se píše s krátkým i dlouhým u a Pravidla dovolují obé. Původně asi bývalo ú dlouhé, jakož v podobných jmenných složeninách, zvláště dvouslabičných, předložka bývala obyčejně zdloužena. Ale zde se původní ú již dávno zkrátilo proto, že tvoří s následujícím j dvojhlásku, a snad nikdo nevyslovuje ú dlouze, kdo není zvyklý vyslovovati věrně podle písma; nikdo neříká oujma, jak by se v lidu jistě říkalo, kdyby u bylo ještě opravdu dlouhé (oukor se neříká, protože slovo úkor dávno vyšlo z živé lidové mluvy). Nebylo by na škodu, kdybychom podle obyčejné výslovnosti psali všude ujma.

Rčení »o své ujmě« (ze své vůle, bez pobídky) vzniklo asi t. zv. lidovou etymologií ze staršího o svém umě; u Dalimila praví Jaromír k Oldřichovi, jenž mu návodem Kochanovým dal vyloupiti oči: »Jáz (já) to, báťo (brachu), dobře [216]vědě (vím), o svéms toho umě neučinil.« Ale tvar »o své ujmě« (v 16. st. ojedinělé také »o svém ujmě«) je vůbec v obyčeji již od 16. st. a bylo by zbytečné i marné, kdyby se kdo chtěl vraceti k tvaru původnímu.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 7, s. 215-216

Předchozí Třeba ses…

Následující Dr. Josef Dobiáš: K RKZ