Devět příběhů o lásce

Josef V. Bečka

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Milostný kruh. Devět příběhů o lásce. Vydal Evropský literární klub v Praze 1941. Stran 264.

V Milostném kruhu se spojilo devět význačných našich současných prozaiků, aby ukázali, že povídka je literární útvar v nové naší literatuře neprávem opomíjený. Opomíjený neprávem nikoli snad autory, nýbrž spíše nakladateli a čtenáři. Milostný kruh vznikl „ne z touhy pomoci povídce, ale z touhy pomoci čtenáři na cestě za povídkou“, jak v doslovu praví Josef Šup.

Do jaké míry se to autorům podařilo, to rozbírat není dnešním naším úkolem. To necháváme literárním kritikům, kteří tu již většinou své slovo řekli. Spokojíme se jen několika slovy o slohu a jazyce oněch devíti autorů. Devět autorů v jediném kruhu je skoro jako literární soutěžení, a to přímo svádí k tomu, abychom je všechny vespolek srovnali, i když na každého z nich připadá průměrně jen necelých třicet stran, tedy příliš málo na rozbor jazykový a ještě méně na rozbor slohový.

Všech devět povídek se týká lásky, což je spíná v pravý „milostný kruh“. Krom toho jsou spjaty i vnějším rámcem (snad ústupek čtenářům méně sčetlým, či snad vědomý vliv těch rozličných Dekameronů, o nichž se mluví v závěru?). Na voru plujícím od Budějovic ku Praze se sejde deset lidí. Tři z nich jsou voraři z povolání, ostatních sedm se plaví na voru jen proto, že na dráze je stávka a pěšky putovat se jim nechce. Cestu si krátí vypravováním. Účastní se ho jeden z vorařů a pak oněch sedm náhodných pasažérů, různých povah i různého povolání. Na devítku doplní jejich příběhy osmý cestující, který přistoupí cestou.

[19]V onom rámci se snaží autor podat charakteristiku jednotlivých vypravěčů, a zčásti se mu to daří. Jinak je rámec jen velmi volným pojítkem všech devíti vypravování a mezi povídkami má spíše za úkol pozornost čtenářovu, soustředěnou na děj povídky, zas poněkud rozptýlit, aby se čtenář mohl soustředit na vyprávění další. Snad úmyslně, snad mimoděk se autor stává trochu i kritikem jednotlivých povídek, když vystihuje účinek jejich vyprávění na ostatní společnost.

První se ujímá slova vorař. Autor této povídky Jan Drda nechává voraře vyprávět celý svůj příběh lidovým jazykem. Volí tu nářečí středočeské z jeho jižnějších oblastí. Drda je bystrý pozorovatel života venkovanů a jejich mluvy, a proto se mohl odvážit tohoto nesnadného úkolu. Splnil jej celkem velmi pěkně. Dosáhl tím dvou kladů: jednak dodal své povídce přesvědčivého místního koloritu, jednak mohl lépe vystihnout ráz skutečného vyprávění jedné osoby, jak předpokládá rámec. Udržet tento ráz je totiž mnohem těžší, než se zdá. Autor nemůže vystupovat ani jako objektivní pozorovatel ani jako subjektivní vypravěč, nýbrž musí subjektivitu vyprávění vložit do úst osobě druhé. Důležité je toto postavení zejména při vystihování řeči jednotlivých osob, jež se účastní děje. Má-li vzniknout živá sugesce skutečného vyprávění, musí býti tyto řeči vystiženy buď řečí nepřímou, nebo — podle lidového zvyku — řečí polopřímou. Jen na místech velmi dramatických se může uplatniti také řeč přímá, nikoli však dlouhá. Vedle E. Basse vystihl to Drda ze všech autorů, jak se zdá, nejlépe. S počátku, kdy se děj povídky teprve rozbíhá, má jen řeči nepřímé a polopřímé, kdežto přímou řeč si nechává jen na místa důležitá, na př.:

Trhala si (Anna Jůzová) jednou sladký hruštičky na zahradě, a najednou kde se vzal, tu se vzal, stojí pod větví vojenckej panáček, celej vopremovanej zlatem, sám pan kapitán vod tý švadrony prej to měl bejt, řikal potom starosta, že to byl ňákej charváckej šlechtic, až ze samejch hranic turecký země pocházel. A ten vojenckej pán prej povídal tej Anně Jůzovej, že je sladší než ty hruštičky, a že prej by za to dal zlatej třapec vod svý šable a eště dva rejncký, dyby mu jako tý svý sladkosti dala vokusit. Anna věděla, co se patří, a tak mu řiká: „Vojenckej pane, já sem jen holka chudobná, ale svý cti dbalá, mně vaše zlato nevomámí, má poctivost má pro mně věčí cenu než sto šablí z nejčisčího zlata, než truhla rejnckejch.“ (Str. 18.)

Teprve když je děj v proudu, kdy se už vypravěč sžil s vyprávěným dějem, je přímá řeč častější, je však vždy jen krátká, ne delší, než se ve skutečném vyprávění opravdu objevuje.

Je přirozené, že stavba věty musí být v takovém nářečním vypravování co nejjednodušší a výběr slov velmi opatrný, aby [20]autorovi neproklouzlo do textu žádné slovo nelidové. V tom Drda projevil vedle dobré znalosti lidového jazyka i velkou kázeň. S povídkou Drdovou silně kontrastuje povídka druhá, jejímž autorem je František Kubka. Jeho povídka je vlastně historická a vypravuje ji archivář. Její děj se rozvíjí za napoleonských válek. Snad proto, že archivář má vypravovat děj, který sám nezažil, nýbrž jen sestavil z archivních zápisů, volil autor k jeho vyprávění epický sloh s celkem klidným tokem vět. Jazyk je střízlivý, jen málokde přizdobený nějakou slohovou ozdůbkou. Nejlépe se daří autoru tam, kde vypravuje děj. Kde je k ději potřebí popisných vysvětlivek, trpí Kubkův sloh přetížením souvětí. Na př.:

„Představím pánovi svou vnučku!“ řekla stará dáma, které otevřel Jonas dokořán dveře, nežli se vlnivým a lehkým krokem přiblížila k hostu, který znaven cestou s vrchního patra nemohl povstat při jejím vstupu. (54.)

Požádám kněžnu Lubomirskou, aby přikázala správci vašich statků, který se vrátil včera z Vilna, aby mi byly zapůjčeny saně a koně. (57.)

Nyní poznal malého člověka obtloustlé tváře, tučných krátkých nohou, v prostém kabátci francouzského vojáka, na koni, zdraveného vojskem, které porazilo a dobylo… (48.)

Mnohem svěžejší tón má Jaromír John v třetí povídce, kterou vypravuje nadlesní. John má lehké pero a jeho věty se k sobě váží měkce, jako by byly jen lehounce načrtány. Veselého nadlesního pěkně vystihuje trochu lehkomyslný a humorně zabarvený způsob řeči, který tím humorněji kontrastuje s úmyslně přepjatou mluvou jeho prchavé lásky, paní Bohdany. Tento kontrast patří mezi nejzajímavější stránky Johnovy povídky. Všimněme si ho trochu:

„Omluvte mě, že tak nadužívám vaší trpělivosti. Umíte tak pozorně naslouchat. Samota je pro ženu strašná. Noci jsou pro ni temnější než pro vás, pro muže. Jako by se jimi valily tajuplné mocnosti zmaru. Ranní svit nepřináší úlevy. Duši každé osamocené ženy tíží náhrobek marných snů. Ale povězte mi teď něco o sobě! Jak trávíte večery?“

„V kasinu, milostivá, a když jsem u svého lesáctví, ve Lštění, tak v hospodě. Tady ve vašem Grandu mají skvostné kulečníky. Hrál bych celý den, jak skvělé (snad má býti „skvěle“) mantinely odrážejí. Kdepak vysloužilý kulečník hospodského Kučery ve Lštění! Ani duplátko nedoběhne. No — a pak jdeme do vinárny Bodega. Ale když vy se s večery a po nocích trápíte, milostivá, tak je mi vás opravdu líto. Já zase spím jako ponocný v hrobě. Nemáte se trápit! Tetička Karolinka se usoužila, když ztratila muže. Ale vám přece muž neumřel!…“ (86—87.)

Plně chápeme, že při takovém rozdílu povah láska k ničemu nevedla. Takto motivované zklamání v lásce zní mnohem přesvědčivěji a přirozeněji než ony tragické zásahy osudu, jimiž je motivována většina příběhů v ostatních povídkách. Tímto výběrem látky ukázal John nejšťastnější ruku z celého kruhu [21]devíti autorů. Zdá se, že z nich ze všech ovládá formu povídky nejlépe.

Jaroslav Havlíček, autor čtvrté povídky, kterou vypráví venkovský herec, nezapřel ani zde bystrého pozorovatele, který dovede vidět hluboko pod povrch věcí. Jeho sloh je epicky plynný, sytě názorný a klidný i na místech s dějem vzrušenějším. Sytost slohu je podbarvena jednak četnými obraty lidovými, jednak překvapivým výběrem slov, kladených často v metaforickém významu. Několik ukázek nás o tom přesvědčí: natíral hnusnou sukovici jedovatě žlutým lakem (119), nad kopci visel nabubřelý měsíc (48), psisko se na mne rozštěkalo vetchým, stařeckým hlasem (117), byl to onen známý, poněkud pronikavý, paví smích (127). Sytou názornost mají i některá přirovnání, překvapující leckdy novostí postřehu, jindy zas lidově lapidární: Kam byste se dostali s pouhým talentem, sukovatým jako kantorova hůl a zatuchlým jako primusova školní brašna? (109.) Tenkrát jsem ještě neměl lysinu jako nějaký děkan a ústa jako zlatníkovu výkladní skříň. (121.)

Všimněme si stylisticky zajímavého popisu malého městečka, v kterém se příběh děje:

Stačí snad, řeknu-li, že se nad městečkem zvedaly kopce a za těmi kopci ještě další kopce, ty první byly zelené a černé, a ty druhé fialové a modré. A městečko leželo sevřeno mezi jejich boky, mělo více domů ze dřeva než z kamene, na náměstí bujela tráva, na obrubni kašny a na hlavách kamenných světců vrkali holubi. Když hrál v neděli kantor o velké na kruchtě, bylo ho slyšet až v posledním stavení v poslední ulici, tak bylo to městečko malé a tak dunivé a slavnostní tam měli varhany. A pan purkmistr měl mohutný hrudník a byl přítelem umění, pekaři dávali na šest rohlíků sedmý přídavkem, a pletenec pětadvaceti vuřtů, větších než má pěsť, stál pouhou zlatku. (111—112.)

Citové výkyvy jsou násilně tlumeny stálým konfrontováním se všední skutečností, jemná psychologie je úmyslně podávána v hrubé slupce lidových slov a pathos je brzděn jednoduchou stavbou vět. Sloh Havlíčkův je charakterisován stálým sporem těchto protiv, a protože přízemnost vítězí nad touhami a vzletem, je v jeho slohu zřejmě znát spodní tón sarkasmu. S tímto slohem by se dalo mnoho dělat, škoda jen, že sama motivace děje (herec se zamiluje do dívky, aniž pozná, že je němá) zní málo přesvědčivě a přirozeně.

Další příběh, vyprávění profesorovo, naladil Zdeněk Němeček měkce, lyricky. Tak zní hned první věty povídky:

„Čas neboří, pánové, čas nestírá; říkám vám, že jenom opatrně nanáší nové barvy na tu moji prostorovou malbu, kterou si nosím opatrně, jako památku, kdesi hodně hluboko.“ (143.)

[22]Děj je tu velmi rušný, v dramatickém konfliktu dvojí lásky je dokonce tragicky vyhrocen, ale přes to není jádro příběhu v rozhovorech, ba ani v popisu děje, nýbrž ve vystižení prostředí a nálad, na př.:

Nad rovinou se tetelil vzduch a v něm, třepotajíce křídly, bděli krahujci. Bůhví, kde tu hnízdili! Hloubkou modré oblohy putovalo několik bílých obláčků, v brázdě panáčkovala lasička, vosa mi usedla na vyhrnutý rukáv, odkudsi z podzemí skřípali stepní cvrčkové, pozdní letní den tu ržál a zpíval a valil se rovinou jako mladý býk. (152.)

I sugestivní metafory a přirovnání podbarvují spíše náladu než prvky dějové, na př.: do široké ruské země, jednotvárné jako unisono tří oktáv (144), v duši jí kvetly jedovaté byliny (165); a má ruština byla chudičká, taková žebračka v loktušce (170); má bolest se rovnala síle mládí a hloubce první lásky (177).

Také stavba povídky se podřizuje lyrickému zdůraznění thematu. Končí až nesouměrně prudce, bez některého epického uzavření, téměř v okamžiku, kdy ostrý zásah osudu trhá jemné tkanivo milostného citu.

Zcela jiného rázu je sloh Jiřího Mařánka v šesté povídce, kterou vypravuje lékař. Autor sytě psaného Barbara Voka tu ku podivu nasadil tón velmi střízlivý. Snad chtěl takto vystihnout odbornický způsob řeči lékařovy, některé obraty tomu aspoň nasvědčují, na př. v zorném poli mých skel (181), vkus zůstává in eroticis prvním a nezbytným požadavkem (184). Ale tento pokus se mu nezdařil. Vznikl z toho výraz, který je jakousi směsí novinářských klišé s koženými obraty populárních vědeckých spisů, na př.:

Ale tehdejší tísnivá bytová krise mi nedovolovala svobodné volby. A pak nezbytný konfort, který vyžaduje lékařova ordinace, i záměrné vklínění do oživené části města postavily mne i proti mé vůli na tuto protilehlou výspu. (180.)

Nehrozilo tedy nebezpečí vzájemného nahlížení do bytů. (181.)

„Je to snad jen ryze ženské ubezpečení se, že nejsou dosud ztraceny všecky možnosti. Ale v rozhodné chvíli povelí zmoudřelá opatrnost k ústupu: aby se neskončilo tím, čemu se ryze mužsky říká episoda…“ (192; přímá řeč!)

Při popisu někdy není autor příliš daleko od laciného slohu ženských románů:

Všiml jsem si dobře jejích nádherně modelovaných nohou v průsvitných punčoškách tělové barvy a obutých v loďky z černé želvoviny s vysokými, směle vykrouženými podpatky. (193.)

A naše hovory se končily slavnými přísahami. Všechen další život zaslíbíme sobě navzájem i vnějškově. (202.)

Ostatně i vrcholná scéna na hřbitově až nebezpečně připomíná efekty povídek z ženských týdeníků. Jisté je, že v Milostném [23]kruhu Mařánek nikterak neukázal vrchol svého vypravěčského umění.

Totéž lze říci i o sedmém čísle, jež napsal J. Durych. Není to vlastně ani povídka, nýbrž jakýsi lyrický obraz podivného námětu se symbolistním pozadím. Polysyndeticky připojované věty zabarvují na mnoha místech námět naprosto nebiblický tónem biblickým: I viděl jsem paty její a kotníky její. (221.) I řekl jsem: „Půjdu!“ (211.) Častá symbolika a rozvedená přirovnání zamlžují reální obrysy myšlenek, na př.:

A viděl jsem jaro. Bylo podivně trpké jako smrt na dně tůně, v níž se zrcadlí strom, plný květů, neboť pojal mě stesk po mé královně. Denně vyhlížely ji oči květů, denně vylézaly roje světlušek do tmy a hledaly ji; denně vycházely hvězdy v zlaté slávě, ale bez ní. (212.)

Lyrický tón je zesílen opakováním motivů. Na př.: Tam se sladce rděl kakost, plicník vynášel své zádumčivé květy a opodál na mokřině kvetl upolín. Toto líčení se téměř doslova opakuje na str. 217, 221 a 225.

Je zřejmé, že síla Durychovy povídky záleží v evokační působivosti těchto lyrických míst, nikoli ve vypravování děje. Tím se ostře liší od ostatních povídek. Stejně jako její vypravěč, tajemný samotář, stranící se ostatní společnosti, vybočuje i jeho příběh excentricky z kruhu, jejž má s ostatními osmi povídkami uzavírat.

Další autor, Eduard Bass, vrací zase linii vypravování do skutečného života, třebaže svět artisty, kterému dává svůj příběh vyprávět, není běžným konvenčním světem poklidného života. Autor „Cirkusu Humberto“ se však umí ve světě potulných cirkusových artistů pohybovat s velkou jistotou. Jeho krátká povídka má prudký spád, děj je tu zestručněn do dramatických okamžiků a vystižen slohem vyloženě epickým, ale bez epické šíře, s větami krátkými a souřadně připojovanými. Tón mnohde silně, až obhrouble lidový dobře vystihuje způsob vyprávění světoběžného artisty. Na př.:

Ještě jednou si pokroutil ty liščí frňousy, popotáh si turecký bandalír na břichu, přehodil si bago v hubě a uplivl hnědou slinu. (234.)

„Tak ti povím, ty zrado: ztrať se mi s očí. Nejsi víc než nádoba neštěstí. Aby hrom pobil všecko to ženský plemeno, co se už natropilo malérů!“ (235.)

Koukali po mně, jako by už měli pro mne spachtované peklo. (236.)

Kruh se uzavírá povídkou Josefa Kopty. Pro námět nesáhl do vzdálených krajů, jak bychom snad mohli očekávat, nýbrž umístil jej do světa hospodářských úředníků našeho venkova. Svou krátkou povídku vypravuje epickým slohem, který sice prozrazuje dlouhou zkušenost, ale jinak je prostý, bez zvlášt[24]ních ozdob a nápadných vlastností. Plyne klidně tokem tak širokým, jak jen krátká povídka dovoluje; jen v dramatickém vrcholu je poněkud zvlněn. Klidné vyprávění klidného správce je ostatně v souladu s málo průbojnou, spíše pasivní jeho povahou, jíž je přizpůsoben i sám námět. Je to typicky výpravný sloh v klidném hovorovém jazyce, prostém nervosity městských lidí, mírně podbarvený prvky venkovského jazyka lidového.

A tak se nám na 260 stránkách jediné knihy ukazuje čeština v pestrém hávu nejrozmanitějších slohů. Sloh klidně epický se střídá s měkce lyrickým, náladový s výbušně dramatickým, tón melancholický s humorným, sloh obrazný s prostým stylem hovorovým. Při tom čtenář snadno přehlédne, že výběr látky je přese všechnu pestrost námětů velmi jednostranný. Skutečnému modernímu životu se autoři vůbec vyhnuli a sáhli téměř bez výjimky k látkám rázu romantického. Po této stránce tedy Milostný kruh nikterak není dokumentární a průbojný.

A ještě jednu a to velmi závažnou výtku máme proti autorům Milostného kruhu. V celé sbírce je totiž mnoho jazykových chyb; u některých autorů je jich tolik, že to až zaráží. I když některé z nich omluvíme přehlédnutím, přece jen bychom raději viděli, kdyby jich vůbec nebylo. U autorů, kteří vesměs mají za sebou už slušnou řádku knih, mohli bychom to očekávat. Zatím však z osmi autorů (Drdu nemůžeme počítat, protože jeho povídka je psána jazykem lidovým) toliko Durych a Bass mají jazyk poměrně správný.

Je podivné, jak mohly autorům i všem korektorům ujít při čtení rukopisu a korektur hrubé chyby proti psaní i a y. Na str. 106 čteme: za velikými cíly (m. cíli). Na str. 63 je jiná chyba tohoto druhu: Císařskému tchánovi Napoleonovu hlásil (Metternich), že lze v nejbližší době raněného (myslí se tím poražený Napoleon) dobýti. Aby byl dobyt, musil být nejdříve svolán kongres do Prahy (správně: dobíti, dobit). Na str. 49: Po svém uzdravení jel zase s polskou jízdou, kterou přeložily na levé křídlo (správně: přeložili). Takové chyby by se snad v knihách nakladatelství tak vážného, jako je ELK., nemusily objevovat.

Autoři Milostného kruhu si nejsou vždy jisti ve psaní předpony s-, z-. Čteme: sešeřelým údolím (88, správně: zešeřelým), sevšednění (242, správně zevšednění), zblížiti (251, správně sblížiti).

I v tvarosloví je chyb víc, než aby bylo lze blahovolně je minouti mlčením. Na př. pane správče (39, m. správce). V libeňském domě … ji představili skladatele romantických oper [25]Carla Marii Webera (64, správně jí). Tolik radosti ji Biruta ještě nikdy neučinila (66; m. jí); jich ženám (113, m. jejich); osnova mojí pomsty (190, m. mé pomsty); o mojí odhodlané vytrvalosti (198, m. o mé o. v.); archivář se jej odřekl (230, správně ho); kde mně teď nikdo nerušil ze spaní (248; správně mě). U zájmena já nerozlišují autoři dobře tvary silnější, přízvučné, a nepřízvučné tvary slabší: povídala mně (72, m. mi); a já cítím, jak mně uniká schopnost… (80, m. mi); jako by mně chtěla mlčky poděkovat (90, m. mi) a pod. Dokonce i u zájmena 2. osoby se tento zjev najde: Viděla jsem ho tak, jak tě nacházím (172; je tu protikladný důraz, a proto má býti tebe).

Tvarosloví slovesa dopadlo v M. k. poněkud lépe. Najde se tu arci začla (81, m. začala), začli (102, m. začali), neopomněl (118, m. neopominul). Pak jsou chyby v měkčení v příčestí minulém trpném: ohražený kout (147, m. ohrazený), přimísen (217, m. přimíšen), k povznešené chvilce (83, m. povznesené).

Více chyb je zase ve skladbě. Předložka mimo má u sebe chybně genitiv: mimo mé drahé manželky (105, m. mimo mou drahou manželku). Na oplátku má zas kromě u sebe nesprávný akusativ: nikoho blízkého nemají na této zemi, kromě sebe navzájem a svou lásku (63, m. kromě sebe a své lásky). U slovesa dodávati čekáme spíše genitiv, nikoliv akusativ: dodává neodolatelný půvab (30, lépe neodolatelného půvabu). Zájmeno co při záporu nemá tvar genitivní: čeho neuvidí každý (208, 210, správně: co neuvidí). Chybný instrumentál doplňkový je v těchto větách: nebyla mi lhostejnou (191, m. lhostejná); taková, jakou jsem bývala (79, m. jaká jsem bývala); je-li pravdou, co o mně říkává (130, správně: je-li pravda). Chybné jsou i tyto vazby: samu sobě jsem se ošklivil (139, správně: sám sobě); byl by jí vidět zlatý drátek (71; správně bylo by jí vidět z. d.); jest se jí léčit (59, m. musí se léčit), pak nebyl k zastavení (112, m. nemohli ho pak zastavit), Kozák nebyl k nalezení (255, m. nebylo možné ho nalézt); často se mi vytýkalo škarohlídy a mravokárci (197, správně vytýkali mi škarohlídové a mravokárci); dlouhá píseň o stejném refrénu (144, m. se stejným refrénem); Radecký z Radče, český šlechtic vypuklého čela a zavalité postavy (62; genitiv vlastnosti může býti jen u jména druhového, tedy Radecký z Radče, český šlechtic, muž vypuklého čela a zavalité postavy) atd.

Z jiných přehlédnutí uveďme ještě tato: A Jonas si s lítostí vzpomněl na nebožtíka pána, hrdinu mezi hrdiny, který by tu ještě mezi námi byl, kdyby neměl tak divokou krev (59; [26]minulý děj třeba vyjádřit kondicionálem minulým: kdyby nebyl měl tak divokou krev). Věřím od té chvíle, že šťastný svazek mezi mužem a ženou je možný jen tehdy, setkaly-li se dva předurčené póly (202; děj všeobecně platný se nevyjadřuje minulým časem; je-li předčasný před jiným dějem všeobecně platným, vyjadřujeme jej praesentem slovesa dokonavého: setkají-li se). V češtině nejsou vhodné t. zv. vztažné věty spojovací místo vět hlavních, na př. Chvatně jsem se oblékl a opustil ložnici, do níž jsem se po celý den nevrátil (183, m. a po celý den jsem se do ní nevrátil). Čtenáři je nejasná věta: To mi dodává odvahy, abych před vámi, jenž se stal … mým společníkem, mluvila bez pruderie (79; lépe: před vámi, jenž jste se stal mým společníkem). Nevhodně je užito předložky pro v těchto spojeních: poslala lístek pro lóži do divadla (75, správně do lóže; autor se tu asi chtěl vyhnout opakování předložky do), měl všeho všudy … pro všední den holinky (!) a pro svátek perka (248, lépe na všední den holínky a na svátek perka).

Viděli jsme, že autoři Milostného kruhu umějí vybírat slova a mnohdy vybrali slovo překvapivě názorné nebo přiléhavé. Neváhali ani sáhnout, bylo-li toho potřebí, po slovech méně obvyklých a leckdy si nové slovo i vytvořili. Bass užil slova cylindrista (237) jako humorného, posměšného označení pro nastrojeného člověka s cylindrem, Němeček si zase vybral — nikoli nevhodně — slovo zvířetinec (K napajedlům přicházela velká stáda rohatého skotu, bravu i koní. Zmizel jsem zpravidla v tom zvířetinci jako muška, 147). Mařánek dvakrát užil slova nevyvzdorovati ve významu ‚nemoci se ubrániti‘ (na př. nevyvzdoroval jsem úsměvu při tom pomyšlení, 184); je to slovo zajímavé, i když můžeme mít pochyby o jeho účelnosti. Autoři si někdy doplnili chybějící vidové odstíny sloves neobvyklými složeninami a dosáhli tím větší plnosti výrazu: posmál se strachu své ženy (205), znenáviděl jsem (Mařánek 190), popřej (dívkám) času, aby se vystyděly (John, 74).

Bylo tedy zbytečné, aby při svém bohatém slovníku sahali po slovech, která se nepokládají za správná. A přece tak tu a tam učinili. Na př. (Napoleon) se rozhodl k boji s celým světem, jen aby prosadil svou myšlenku (56, lépe: aby provedl svou myšlenku); ani tak vysloveně neklamal (112; ani tak vyloženě n. úplně neklamal); typ vysloveně cizí (115, vyloženě, zřejmě), docílila patrně toho (185, dosáhla), zodpovědět otázku (205, odpovědět na otázku). Místo nezazlívám vám (189) bychom raději čtli nemám vám za zlé; je to správnější a autor by se tím byl vyhnul i nepěkné kakofonii (nezazlívám vám).

[27]Přese všechny rozdíly ve slohu, ve výběru slov atd. mají autoři Milostného kruhu jednu vlastnost až nápadně společnou: špatně kladou čárky. Vynechávají je tam, kde mají být, a zase je kladou tam, kde jsou zbytečné. Vykládám si to spíš nepozorností a podceňováním tohoto důležitého rozdělovacího znaménka než skutečnou neznalostí pravidel o jeho kladení, neboť naši autoři s čárkami zacházejí nesprávně i na místech, kde jejich kladení není vůbec žádným problémem, spíše jen věcí zvyku. Na př.: Mohu vám věřit[,] neboť všichni jsme ulekanou, plachou zvěří (79). Šel jsem pomalu, klidně a vážně[,] jako bych byl ve své lesnické službě[,] a když udýchána přiběhla, tvářil jsem se co nejveseleji (91). Jako by se nemohla orientovat[,] kde je (90). Zralejší umělci[,] než já jsem tenkrát byl[,] vystupovali v roli Oswalda Alvinga (131). Jeden překřikoval druhého[,] až se okna třásla (133). Aby ji neztratil dříve[,] než ji nalezne (208). Příkladů lze uvésti bez počtu, protože jen Bass a Němeček jsou na čárky opatrnější; ostatní asi spoléhali na korektory, ale ti je nechali na holičkách.

Ale ještě jednu věc mají naši autoři společnou: pořádek slov mají plynný a přirozený. Za to si ovšem zaslouží našeho uznání. Opravdu je těžké najít místo, kde by pořádek slov zaskřípal. I ty prožluklé příklonky jsou správně na svých místech. Tento potěšující zjev je snad způsoben tím, že všechny povídky mají ráz vypravování, a proto se autoři snažili svůj sloh přiblížit rytmu řeči vskutku mluvené. Četné prvky lidové mluvy jsou toho přímým důkazem.

Celkem je možno říci, že autoři Milostného kruhu ukázali v svém slohu většinou obratnou ruku a pružnost, která je výsledkem dlouhé stylistické praxe. Chyby proti správnému jazyku jsme vytkli proto, že každá nepečlivost zbytečně kazí dojem, jímž vypěstovaný sloh na čtenáře působí. Čím úpravnější šat, tím nápadnější je každé smítko na něm. O jazyce to platí také a tím více.

Naše řeč, volume 26 (1942), issue 1, pp. 18-27

Previous Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Next Z našich časopisů