Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Karel Sezima

[Articles]

(pdf)

-

V.

Román Miloslava Nohejla, „Zázrak s Julii“[1] možno označit za rozhodný vzestup spisovatelův k dosažení oné polední výše, k níž tíhne každé opravdové úsilí o pevný umělecký tvar. Je to zároveň smíření protikladů, jež střídavě zápolily o převahu v tomto naturalistickém impresionistovi. V nejstarších drobných číslech svých povídkových knih „Velká radost“, „Dívka a sen“ i „Vidím milence“, pojatých teď ve výboru do sbírky „Chlapci a muži“, v prózách nějak chlapsky, ale jako naschvál i matněji osnovaných, obíral se s úpornou odvahou a trochu těžkopádnou dušeslovnou dialektikou náměty erotickými. Poutala ho vespolná přitažlivost obou pohlaví v projevech lásky i milostné nenávisti, působení opačné polarity, sladce bolestné napínání, doteky a odpírání, a to zprvu víc jen jako fakty fysiologické než citové a mravní. Po „Souhlasu“, románové prvotině poněkud strohé problémovosti téhož rázu, jenže s přízvukem položeným na odpovědnost proti volnosti pohlavní, na jednoženství proti dravému mnohomužství, zkusil románem „Ohnivý červenec“ chvějně modelovat vypuklost lidských forem a chytat vlnivost obrysů v dešti plein-airového osvětlení. V románě „Deset let nerozhoduje“, jedné z nejnaturalističtějších skladeb českých, pokusil se zas naproti tomu způsobem odbásňujícím proniknout k nahé pravdě vztahů lidských; k tomu konci svou pozornost k nim posunul o deset let lidského věku dále, než v kterém se zpravidla stávají předmětem uměleckého zpodobení. Jako pouhé potřeby lidské živočišnosti mu tehdy zároveň zjevily, že láska není jediným smyslem života a že nad vychladlou tělesností tím bezpečněji lze klenout ovzduší vespolné něhy, podzimkově smírného shovívání. V třetím románě „Svět nic neví“ zaujala Nohejla záhada zločinectví. Tady sestoupil ještě hlouběji do podzemí lidské přirozenosti a studoval zvlášť zločinnost, pramenící z pocitu vnitřní prázdnoty. S nelítostnou dušezkumnou zvídavostí stopoval zvraty a křeče zločincova nitra, ale sám nad ním svůj přímý soud nevynášel. Dal ho soudit samým jeho osudem ve chvíli, kdy mu svítalo mravní osvobození v odpouštějící oddanosti jedné z jeho obětí.

[270]„Zázrak s Julií“ je především ušlechtile mužný výraz pojetí ženiny působnosti ve světě lidských vztahů. Gentlemanské uznání její zázračné moci nad mužem i okolím, je-li její půvab zvládnut odříkavým sebevědomím.

Muž, jemuž utekla žena, je před sebevraždou zachráněn nahodilou návštěvou mladé adeptky herectví, která ho žádá o přímluvu, aby byla přijata k místnímu divadlu. Zákrok neblahého manžela u divadelního ředitele však nemá výsledku, a on, prohlédaje zoufalé postavení dívky bez prostředků, nabídne jí u sebe přístřeší. Poměr jejich, probíhající beze všech důvěrností, zvláště milostných, vyvíjí se dosti paradoxně. Muž totiž doufá v návrat své ženy, jestliže ona zví, že manžel má u sebe hezké děvče. Netají se tím ani Julii, a úmyslně se s ní proto ukazuje na veřejnosti. Julie se tomu z vděčnosti sic podvoluje, brzy však uráží její hrdost, že jí onen muž užívá jen za vnadidlo na onu druhou, kdežto k ní samé zůstává netečný, jako by ani nebyla lidským tvorem, ženou. Uvědomuje si i sociální nespravedlnost své situace. To ji pobuřuje, zatím co on, dosud chorý láskou k své Evě, cítí se napřimován křepkou a trochu jinošskou bytostí Juliinou. Vnuká mu to víru v nový život pro práci, v níž spatřuje teď všechen smysl bytí. Poněvadž počíná i na Evu myslit již lhostejněji, pokládá úlohu Juliinu za splněnu. A přece váhá propustit ji se slíbeným zatímním zaopatřením prve, než se jeho poměr k odešlé ženě rozřeší definitivně. Zdá se, že jižjiž padají přehrady mezi ním a dívkou, když se nečekaně vrací Eva domů a je ohromena přítomností Juliinou. Ztropí scénu a na konec odkvapí vrhnout se pod vlak. Druzí dva ji stíhají a Julii se v poslední chvíli podaří zachránit oba manžely před katastrofou. Po krátkém vnitřním zápase lásky, studu a hrdosti pak získává Julie trpkou převahu nad nimi — i nad sebou. Když jí oba, zvlášť po manželově vysvětlení Evě, děkují za vše, co zázračného pro ně učinila, odmítá jejich nabídku hledat u nich útulek, kdykoli by jí ho bylo třeba. Byla to tady pro ni sic hořká škola, zhodnotí však bohatou stupnici těch zkušeností srdce aspoň jako herečka… Odchází s pocitem mravní vyspělosti a zocelené odvahy do životního zápasu, jenž ji teprv čeká.

Romanopisec tento jako pozdní dědic naturalismu pohrdá vší nadsazenou skutečností a přímo programově ji hledí odpoetisovat. Ta ona zvlášť drsná a syrová podrobnost má tady ostatně už jen dokládat a pronikavěji osvětlovat zastíranou člověčí přírodnost i pod každým duševnějším hnutím. A je přes to mnoho jemnosti v celém Nohejlově nazírání, povzneseném nad úzkoprsé morálkaření. Na takové znepokojivé trojúhelníky lásky, někdy [271]i zdvojené, narážíme porůznu již v starších drobných pracích Nohejlových („Volnost“, „Dívka a sen“ a j.) a vlastně též ve třech ze čtyř jeho předchozích románů (mimo „Ohnivý červenec“). Nikde jej však dosud neřešil s tou měrou velkodušnosti v pojetí ani s takovou komposiční svrchovaností. Jako v „Deseti letech“ konečně je tu opět udeřen nový tón milostného hoře: směs rodící se a teskně potlačené něhy, uražené hrdosti a úrodné, do nitra obrácené mravní rozhodnosti. Nadhozena je tady, jak naznačeno, též otázka mladé inteligence, odkázané na zaopatření z milosti staršího pokolení.

Nesporně původním u nás a tvarově do jisté míry odvážným pokusnictvím je však zejména rozvržení románového procesu ve tři samostatně rozvíjená dušeslovná pásma, k tomu s přechodným přímým zásahem autorovým na předělu posledních dvou. Obě první líčí málem týž děj, jenže opačným postupem, každé s hlediska jedné z obou hlavních osob. Vše se tak odráží postupně ve dvou názorových rovinách. Jako děje souběžné a nejednou i současné ustavují ona pásma vzájemným prolnutím obojí subjektivní perspektivy strukturu románovou, jaká i na spodnějších vrstvách dopouští průzračné produševnění. V záměrném psychologově plánu se tím totiž umožňuje odděleně mapovat obě niterná pole s celou sítí duševních stezek, bludišť a zákrutů, u ní arci mnohem klikatějších a nelogičtějších než u něho. Romanopisec používá k tomu aktualisovaného monologu, t. j. starého a tak dávno již odloženého prostředku k posunování děje, jako je vnitřní samomluva nebo hlasitá úvaha v zamyšlení. U Nohejla však obojí nese v sobě tolik prudkých a neklidných semen dialogu, že v něj chvílemi neudržitelně propuká. U obou protějšků dochází ovšem k rozhovorům výhradně mezi čtyřma očima. (Jen Julie mluvívá též s jeho — domovnicí, která tu ostatně nikterak není pouhou genrovou figurkou.) Tím však nepřichází toliko znovu ke cti ona staromódní dušeslovná pomůcka. Nedohadujeme se tady právě nejvnitřnějších hnutí hrdin teprv z jejich projevů nebo účinů na venek, nýbrž jsou s citlivostí seismografu zapisována hned při prvních podzemních záchvěvech a otřesech. Nebo aspoň když se v podvědomí utkávají k samočinným reakcím a v skrytu a tmách modelují už příští tvar vnějšího dramatického skutečna. „Zázrak s Julií“ navázáním obou psychických pásem svým způsobem z dálky upomíná na román Juliena Greena „The Dreamer“, který arci operuje nadto i mihotavostí snu. Nohejl se tak chvílemi sic nezbytně zpronevěřuje časové posloupnosti, dobírá se však zato zvláštní dvojlomné pronikavosti a sytosti románového vnitrozření.

[272]Pásmo třetí, autorovo, se sic rozehrává na průseku poloh prvnějších, když se jejich protiklad už zřetelně přiostřil v činorodou krisi, je však zkříženo nenadálou účastí, ano vpádem nové, ve skladbě až dotud nevtělené postavy, jež po pirandellovsku teprv „hledá svého autora“. Znamenitě se pak v tomto odkrývání tajů řemesla vypravovatelského znázorňuje předstíraná rozkolísanost romanopiscova při nově vzešlé příběhové nebo komposiční možnosti, na kterou jako by v prvotním plánu ani nebyl pomyslil. Co se tím změnilo? Postava se hlásí již s takovou naléhavostí a napětím, že se ani epik dorostlý takové objektivnosti neubrání jejímu tlaku a sám v první osobě zasáhne do vyprávění.[2] To zas je bezmála odbočka k surrealistické hře na román, k románu o románě, o jaký se po vzoru Bretonovy „Nadji“ pokusil u nás na př. Vítězslav Nezval ve svém „Jak vejce vejci“, „Monaku“ nebo „Řetězu štěstí“, kdežto v opačném směru a na ruby Milada Součková skladbu i psychologii tradičního románu travestovala v ironickém „Amoru a Psyché“.

Poslechněte si, kterak autor v „Zázraku s Julií“ vítá onu novou osobu:

Vůbec jsem to nečekal, myslil jsem, že se objeví až druhý den, až po Juliině odchodu, až on zbude sám se svou holou silou k životu. Ne, jde již dnes a tvrdě zdolává všecky překážky, kterými bych ji rád zdržel…

Eva přichází! Jak bych se mohl teď vrátit od nich všech a jít si lehnout?

…Zdá se mi, že Eva už by měla být na schodech, jak silně ji cítím — už nejméně na schodech, kde ji však neslyším — již vlastně za dveřmi! Co to je — ona síla, ona hlučnost, kterou se mi ohlašuje? — Co to jest? — Je dosud mimo dům — není to její blízkost, proč ji už tak silně vnímám — je to něco docela jiného, rozpoznávám to: je to její veliké rozčilení, které ji činí tak hlučnou, tak neutajitelnou.

Až dosud působila tu Eva jen z dalekého pozadí. Sama Julie si představu o bezděčné sokyni utvářela jen z jejího hlasu v telefonu. Teď však „v pudovém, neomylně přesném tušení“ cítí i ona její zlověstnou blízkost.

Tvář Juliina dosud není zasažena, je to příliš nečekané a neuvěřitelné, že zrovna v tuto chvíli — — příliš nemožné pro její mladou, nezkušenou důvěřivost. Až teď, kdy on, méně zaujatý, už naslouchá zcela soustředěn a zcela odveden od Julie, až teď — —

Juliina podoba tkví nyní v opuštěném svém prostoru „rozpačitým úsměvem, který puká pohrdáním, který se trhá lítostí“.

Trpí skutečně jako zvíře! A jako uštvané zvíře cítí už i ona jasně skrze dveře dosud zavřené. Výrazu její tváře teď už nic nepřidá zjevení Evino, které očekává, zatím co v ní řve zoufalství neslyšným vysokým tónem [273]slepou a hluchou obžalobu. Dveře na chodbu už nejsou kteroukoli lhostejnou součástí domu, někdo již drží ruku na jejich klice. A v tom je Eva rozvírá s prudkostí blázna.

Vstupuje v celé svéprávné náročnosti a neodolatelnosti.

…Nikoli ona sebe, ale proud jejího příchodu přenáší ji přes práh pokoje. Sama by už snad zas chtěla obracet[3] — ale ještě nemůže, ještě se ani nedokončil její vstup, vždyť teprve teď je tu: tři kroky od dveří v pokoji —    tváří v tvář jim místo jemu, dvěma místo jednomu — tváří v tvář cizímu svědku a dokonce svědku ženě.

Ale kde by teď vůbec nabrala sil k bezokladnému odchodu! Došla se silami posledními… ve svalech, kloubech a všude, kde společně zabezpečují živý lidský vzhled zdrcené hmotě, v kterou se proměnila.

Nicméně Julie s jasnozřivou žárlivostí i pod jejím pláštěm neomylně uznamenává „úplnost Evina tělesného ženství a harmonické sdružení všech jeho znaků.“ Postřehuje její vyspělý půvab, který jistě jen nervové přepětí na chvíli obralo o „kouzelné tóny, jinak vždy provázející takový zjev v těchto nejzralejších letech, kdy naplno žhne a voní.“

A přece je po jejím sebevražedném pokusu překonána náhlou bezmocností její vlahé kyprosti.      

…bere ji, stále se třesoucí, s nenadálou odvahou za oblé paže, snáší v citlivých rukou jejich tvarnatou krásu… A usedajíc na židli těsně k ní, táhne důvěrně ruce po jejích pažích až k zápěstím…

Miloslav Nohejl i výrazově takto obměňuje dva tři různé životní slohy; odlišuje duševní stavy svých postav — i své vlastní — a útle odstupňovává jejich vzrušení. Svou hlavní trojicí však vystačil podivuhodně na celý román. Ani tak vedlejší figura jako domovnice, na jevišti zpravidla jen šarže komická, není mu ostatně, jak už bylo napověděno, pouhou stafáží. Vystoupí málokdy a mluví skoupě, zato s osudovou platností jakoby antického chóru. Její šerý, střízlivý hlas promlouvá fatalistickou moudrostí lidovou („Takový je život, slečno!“) a podmalovává celý obraz šedí resignace. To, zdá se, valně přispívá k sebepoznávání a rozhodování Juliinu.

Autor však dovede nejen spříst ožehavou situaci, vypravit vzrušivý výjev a rozestřít jeho napětí po několika kapitolách. Umí i situace nehnuté rozechvít škálou ticha, zádumčivě houstnoucího, nebo se rozsvěcujícího blýskáním na časy jakoby myšlenek těhotných předsevzetími. Nehromadí detail bez komposiční účelnosti; leda tedy ke vzbuzení náladového ovzduší nebo k vyvolání mravní oblasti, jež, jak se zdá, u něho samy účinně podchycují a podpírají motivaci. Jeho přednes neztratil dosud ani [274]svůj naturalistický úhoz; Nohejl jej však zná dnes tlumit včasnou příduskou a jindy zas až sochařsky monumentalisovat.

O opuštěném manželovi řekne:

Neměl nic, než co stálo studeně kolem něho.

A o Evě, jak se podle hlasu jeví v Juliině představě:

Přijímám její tvar a obraz všemi smysly… Stojí přede mnou jako mrak a bije do mne.

Oprostiv se od rozličných samoúčelných umělkovaností a neústrojných příkras, zejména též od vyšinutí dikce do odtažitosti, jež u něho v dřívějších románových kusech nejednou po jiných, šťastnějších nálezech stylisačních ochlazovala jejich teple srostitý dojem (na př. v „Ohnivém červenci“: „Ale přesná vzpomínka chvílemi dráždivě roztřásala jejich vysílenou zdrželivost“ nebo: „Rozcizení mělo však i výhodu. Sahal po dosaženém s prvním rozechvěním, opakujícím se v plné síle“ a p.), má tento spisovatel i básnický a psychologický obraz, metaforu, přirovnání jenom řídké, spíš jen do textové souvislosti rozvedené a rozplynulé. Nezatěžují mu proto ani větnou skladbu střihu nejčastěji hovorového a nerozvitého bohatěji než v souvětí souřadná, aniž brzdí rytmus výpravný. Hojně zato pěstuje Nohejl blízké jim psychologické záznamy, někdy rázovitě jednoduché („Držíme se očima“ nebo se jimi „opíráme o sebe“), jindy značné představové složitosti.

A malou mírkou nabírá znovu z velkého úsměvu, který se v ní ztratil.

Zde jde hned o trojí mimickou proměnu v tváři: zrození širokého úsměvu, jeho zmizení se rtů a opětné, už jen zdrželivé pousmání. Naproti tomu zřetelným vtipným nebo svěžím příměrem to zhusta kmitne v starších Nohejlových drobnostech, jako na př. v delší čapkovské povídce „Ztracený člověk“:

Druhá zpráva o muži, který pozbyl vědomí o své minulosti…, minula se účinku… jako báseň přednesená na burse.

Nebo:

Poznaný svět se rozkládal kolem něho a muž věděl v něm o všem poznaném jako raněný o všech svých ranách.

Anebo:

Potkával ženy, vedle nichž vzpomínka na Kláru šedla, jako stydnoucí struska.

Ovšem se tam zase vyskytnou i některé obrazy barokně přetížené a příliš hmotnaté na dění duševní. Na př.:

Její zraky střelhbitě rozvalily zdivo šedých očních náhrobků.

[275]Anebo jiné, bezděky nadto titěrně vyznělé:

Jen občas odbočil od svého čekání v myšlenkové kolečko, oběhnuté bosýma nohama po rozžhavených plátech.

V této i jiných drobných prózách výboru „Chlapci a muži“ lze zato nalézt též dostatek oněch přiléhavých, do kontextu rozpuštěných metaforických i synekdochických rčení a obratů jako:

Vzdalovala se chůzí hudebně výmluvnou. („Jediný způsob“.) — …kdykoli promluvila, cítil, jak okřívá lahodnou prostností a průsvitností její věty, vtékající čistě, jasně a sněživě chladně v jeho sluch. (Tamtéž.)
Objal její vzdor. („Volnost“.)
…mizel v propustné zdi rovných stromů. („Muž“.)
…na cestu do chalup, po níž se řídce plavila tma. („Návrat“.)

Jsou tam jmenovitě hojné personifikace, neboli, jak se za dob prvního syrového impresionismu a živočišného vitalismu slovesného rádo říkávalo, transplantace konů lidských na přírodní živly a síly, oblíbené tehdy roubování životních funkcí na věci neživé:

Vlak se rozdupává. („Jediný způsob.“) — Pojedou tunelem, kraj se narovnává, a potom, když je téměř jedenáct hodin, počnou zpředu přibíhati domy. (Tamtéž.) — Kterýsi dům ho vlastnicky vssál černým jícnem vchodu. (Tamtéž.) — Mrtvým pokojem jde vítězně a posupně čas. (Tamtéž.) — Zase naň zevluje tma z rohu pokoje. (Tamtéž.) — Konečně buchlo v lampě a světlo se rozletělo a obsadilo pokoj. (Tamtéž.) — Její jasný, plápolavý úsměv obletoval P., vystupujícího za ní. (Tamtéž.)

Cesta se zdvíhala mezi svými nížícími se svahy, jako by se zachraňovala vzhůru pod padajícím soumrakem… A když se vyvlékla z těsného úvozu docela a nahá běžela mezi plochými, smějícími se a tesknými poli, prokouklo z houstnoucí šedi výhledu mimo bílé čelo věže ještě několik světlých trojúhelníků. („Návrat.“)

Zšeřená ulice, studená, cizí, zkamenovala ho tvrdým mlčením. („Ztracený člověk“.)

Rychlík se prosekával nehybnou krajinou. Rozlámaný odpor vzdálenosti… hroutil se podél prorážené cesty, ale vlak si jen svištivě zpíval… řezal ve dví odpoledne, zle utlačené těžkým sluncem. („Muž.“) — …zprudka u samého okénka tvrdým třeskotem se přehnala kamenná zeď železničního průlomu. (Tamtéž.) — …svěží držení těla přivykle chytalo otřesy jízdy, splývalo s nimi v nenuceném pohybu. (Tamtéž.) — Z houští vystoupil netečný klid venkova a prostor se prázdně zadíval v sebe. (Tamtéž.)

Nebo čtěte tato příkladná oxymora:

Stáli… v pokoji, plném samoty, kterou bylo slyšet ztišenu v sousedních místnostech. („Jediný způsob.“)

Chodíval teď často do sadů, kde se s ní setkal, ale všecky lavičky, židle a cesty stále zůstávaly plny její nepřítomnosti. („Volnost.“) —

Vrátíme-li se teď opět k „Zázraku s Julií“, najdeme tam i případy synesthesie, postřehů vzešlých sdružením, ne-li přímou zá[276]měnou vněmů různých smyslových kategorií, jako by na podráždění některého čidla zvenčí reagovalo současně i jiné, na př.:

Jasný tón rána se snižoval a zněl stále tepleji.

Úhrnem však lesk a kolorit dnešních Nohejlových výrazových prostředků je zejména proti „Ohnivému červenci“ značně střídmější a tlumenější. Jako když motýl sevře pestrý líc křídel a stoudně ukazuje jen stříbrošedý rub. Tím pronikavěji zasrší náhlý světelný účin jako:

Lehká bílá záře leptala tmu, před nimi vyskočilo ostré světlo, rozdělilo se v světla dvě, a z blízkého ohybu přeletěl proti nim vlak.

Zvlášť výhodně zde Nohejl zúročil též překonanou svou expresionisticky rozevlátou minulost některých partií z prvních dvou knížek povídkových, a to ve zvichřených pasážích na nejpohnutějších místech románu. Jako za stíhání ženy zděšeným manželem, když mu Eva prchá k železniční trati:

Zastavilo se mu srdce: je schopna všeho… Letěl teď co mohl nejrychleji… Nahoru snad nikam neběžela, k lesu. K tichu. Ne, bylo jí hůř, chtěla ještě mezi tvrdé, pohyblivé, hřmotící a ohlušující věci. Nejede vlak? Strach s ním vystoupil vysoko nad stromy a střechy, nedýchá, letí tišeji, po špičkách. Ne, nic nejelo zatím. Ale tady — nikdo — není…

Anebo si všimněte, jak bylo téže methody užito k vystižení naslouchavého napětí u domovníků:

U Lišků jistě dobře vědí, že se paní Eva vrátila. Tlačí se to mocí odtamtud nahoru s jejich nápadným, o sluch bijícím tichem, a přece se z nich nikdo neobjevuje. —

Tím vším Nohejl nenásilně spájí starý román analytický s pokusem o nový epický tvar, o nějž úsilí jde dnes světem. Jsou to, jak jsem se toho dotkl ve svém rozboru, hlavně snahy zpodobovat již i první hnutí duševní ať v jedinci, či v kolektivu: ozvuky podvědomí, bezvolná puzení k činům a tuchy příštích dějů, slovem všechen vnitřní život pudový, život bezděčný, měnlivý a věčně tekutý. A to pokusným rozkladem románové formy, aby vnitřní významovou přestavbou byl starý umělecký útvar nadlehčen k tempu přiléhavějšímu a dobově příznačnějšímu, než na jakém ustrnula okorávající románová konvence. Nohejlovi zřejmě není neznámo toto usilování, značené jmény Marcela Prousta a Jamesa Joyce, zčásti i J. Dos Passose a jiných amerických spisovatelů záběrových románů a monumentálních reportáží, prodchnutých buď zmnoženým a mnohoosým vitalismem pluralistickým, nebo vrstvitě produševnělým hromadným unanimismem a zaměřených na rozšíření románového času i prostoru — vše především k postižení úhrnné atmosféry a rytmu soudo[277]bého světa. (Zřejmě několik včerejších literárních směrů a proudů křižovalo nad kolébkou těchto nových tvarových tendencí.) V Německu rozvinul obdobné snahy Döbling a j. U nás bylo dosud lze sledovat rozmanité jejich obměny již u několika autorů; nejnověji u Milady Součkové a Heleny Šmahelové.

Robustní talent spisovatele „Zázraku s Julií“ si při těchto znalostech vedl značně samostatně a s čistotnou vyběravostí bez náznaků reportážních. Krom některých těžkopádností v překotných niterných zvratech a zlomech právě posledního pásma, vyvážených zato tím kypřejší kořistí dušezpytných nálezů, velmi dobře je uplatnil v komposici i stylisaci, aby románové vztahy svých osob vyladil k plnému slovesnému trojzvuku.

---

[1] Nákl. L. Mazáče; tam vyšly znovu i starší románové a povídkové práce tohoto spisovatele.

[2] Také v povídce „Hrdina“ Nohejl své osoby sám uvádí, a aby se jim dostal hlouběji pod kůži, uštěpačně kritisuje jejich jednání.

[3] Snad obrátit: Nohejl — jak zřejmo zvlášť už ze starších jeho prací — trpívá slabší citlivostí pro slovesný vid.

Naše řeč, volume 25 (1941), issue 9-10, pp. 269-277

Previous Vojtěch Jirát: Básnické vyjadřování Jana Kollára

Next Vladimír Šmilauer: Výklady slov