Básnické vyjadřování Jana Kollára
Vojtěch Jirát
[Articles]
-
[1]Všechen vývoj, kterým prošla básnická čeština od puchmajerovců až na sám práh moderní doby, všechny proudy, jimiž se rozlila, všechny slohové ideály, k nimž se během oněch desítiletí znala, ba i všechny slepé uličky, do nichž zaběhla v nedočkavé touze po kráse a v nichž pak byla udržována svéhlavostí básníků, zosobňují nám tři jména: Kollár, Čelakovský, Mácha. To jsou hřebeny vln, jež se někdy arci pozvedaly již před nimi; jsouce vyhraněni až do jednostrannosti, při tom největší umělci mezi svými druhy, zastupují tři tendence básnické češtiny obrozenské v dokonalé, u Kollára až netělesně průzračné čistotě. Jsou to dále zejména velcí obohacovatelé jazykového pokladu, který nebyl dědici již promarněn: Kollár dal češtině pregnanci, pathos, důstojnost, tvrdou přesnost mramorové sochy; Čelakovský hladkost, lehkost, ztepilou úměrnost, živočišné teplo; Mácha zářivé mihotání drahých kamenů a sladký pláč měsíčního paprsku, šílenství metafory a průsvitné temnoty závratné meditace. Jsou to konečně východiska tří slohových tradic, arci ne stejně silných. Kollárova linie zůstala nejslabší; snad ani nebylo lze pokračovat v jeho odkaze, příliš upoutaném na jeho osobu, příliš podmíněném časově, příliš málo ponechávajícím dědicům volnost pohybu při zachování jádra dědictví — snad i příliš odporujícím duchu našeho jazyka. Čech i Vrchlický, později Březina náleží k němu snad typologicky, nikoli však pokrevně; mezi dnešními pak jako by u Holana obživlo něco z Kollárova hrdého násilnictví a z důsledné věrnosti slohovému ideálu. Linie máchovská, největších obměn schopná, je nejživotnější — je to prostě ona věčná romantika české poesie: Zeyer, Hlaváček, [258]poetisté. Linie Čelakovského, zpěvná, jadrně prostá, lidově zrnitá, nikoli nejsilnější, ale nejvěrnější svému prvotnímu rázu, vystupuje v průběhu nejzřetelněji: jde přes Havlíčka k Nerudovi, k Sládkovi a dále. Zapomněli jsme, řeknete, na Erbena. Erben je první básník od chvíle, kdy linie byly všechny již narýsovány, který se pokouší zprostředkovat, spojit, najít si místo mezi nimi: zdánlivě pokračuje v linii Čelakovského, nicméně se však uvázal i v dědictví Máchovo. Podobně je i Březina cosi jako blíženec Kollárův, který se přiznává k Máchovi. Mezi Kollárem a Čelakovským je přechod nejobtížnější; snad bychom jej mohli vidět uskutečněn v Dykovi a v básnících stručné, hutné, pointující dikce.
Vraťme se k východisku! Jakou základní formulkou postihnout ráz oněch tří básníků? Na první pohled je zřejmo, že nevystačíme s protikladnými dvojicemi, na jaké se stylistika snaží uvést rozmanitost básnických zjevů. Podle obměněného názvosloví antického bychom Kollára snadno určili za představitele „přísné harmonie“ a Čelakovského stejně snadno za představitele „harmonie hladké“ — ale do které skupiny zařadit Máchu? Tatáž nesnáz je při názvosloví trubadurském: Kollár je arci zřejmý pěstitel „trobar cluz“, esoterické, laikům nesnadno přístupné poesie — a Čelakovský „trobar leu“, poesie lehké, přirozené, nevyumělkované; ale Mácha? Snad by se blížil „trobar cluz“, ale pak bychom musili rozlišovat ještě dále. Zkrátka poznáváme, že tu jde opravdu o tři odlišné typy.
Podle základních vlastností bychom je mohli karakterisovat takto: Kollár, toť vůle, nadšení a síla; Čelakovský, toť rozum, střízlivost a vkus; Mácha, toť cit, sen a smysly. Podle směrů je to již méně jasné. Mácha náleží, rozumí se, k romantice; v Německu bychom našli k němu obdobu v Novalisovi, jenž by se sloučil s Eichendorffem, s Brentanem. U Čelakovského bývá jeho spříznění s Goethem až nadbytečně zdůrazňováno; ale přes to, že jeho goethovství je značně neúplné, jeho příslušnost k typu klasickému je nepochybná. Kollár, nejstarší z nich, podobal by se velkému předchůdci klasiky německé, Klopstockovi. Jako on je „vyučenec Řeků“, ctitel antického umění slovesného i napodobitel antického slovního gesta, při tom však duše zcela odchylného ladění. Oba jsou horliví klasicisté, ale není v nich ani za mák slohového ideálu klasiky nebo jejího postoje k životu. Klopstock bývá někdy pokládán za výhonek baroka; Kollár, který by jistě odmítl podezření z „barocismu“, působí velmi „barokně“. Barokní klasicista — tak bychom směli určit podstatu jeho uměleckého výrazu, dokud nenajdeme označení při[259]léhavější; uvidíme hned, čím se tato baroknost projevuje a jaké jsou její příčiny.
S Klopstockem má Kollár společný osud předchůdců a upravovatelů cest. Oba jsou spíše velebeni nežli čteni, u obou zjev a příklad jsou větší a životnější nežli tvorba; oba konečně, ale nikoli nejméně, vštípili svému národu vznešenou představu básníka-věštce. Oba měli zámysly filologické.
Co se týče Kollára, spojení básníka s filologem nepřineslo mu štěstí: jeden prvek překáží druhému a jejich svazek je sic trvalý, leč bez porozumění potřebám druhého. Odtud stálý spor v Kollárovi: básník nerozeznává v učených dílech mezi výtvorem obraznosti a výsledkem rozumových úvah, filologická učenost brání v hymnickém rozletu. Je orel, ale s olověnými koulemi na nohou. Má mocná křídla, slyšíme prudký tlukot, jenž nasvědčuje síle v nich, — ale nevidíme, že by ho vskutku povznášela. Jen na chvilku se zvedne, nejvýše v Předzpěvu, ale rychle klesá k zemi. Poskytuje nám polo tragický, polo trapný obraz orla zmítajícího se v prachu nudy a všednosti, obraz tím tragičtější i trapnější, že svým pádem není nevinen, že si závaží připevnil sám a liboval si v nich čím dál tím více.
Je totiž nelidsky důsledný v provádění svých zásad. Věrnost, která vyznačuje vztah k Míně, vyznačuje i jeho vztah k myšlenkám. Nemá jich, pravda, mnoho: je člověk jedné knihy, jedné ideje, jednoho slohu, jedné formy — a rád si zjednodušuje problémy duchové, životní i jazykové. Ale tomu, co myslí a cítí, je věren až do absurdnosti, a proto hoden úcty, i když se mýlí. Celkem trochu Caesar, trochu Don Quijote. Nad jazykem si Kollár osoboval neomezené právo: Caesar supra grammaticam. Nedbá zvyklostí, přirozenéno vývoje, ba ani vkusu, aby se přiblížil ideálu, jaký si o jazyce a slohu učinil. Zavádí nové tvary (infinitiv minulý), věc to ojedinělá v moderním evropském písemnictví. Jeho ideálem byl, jak se zdá, jazyk abstraktně dokonalý, proto nezbytně umělý, ale umělý měl být snad i proto, aby se odlišoval od řeči mluvené. Ta dokonalost, neřídící se úctou ke skutečnosti, je rys klasický, klasicistický také, neboť vzorem byl mu jazyk latinský a jemu se měla čeština co možná přizpůsobit; ta umělost vyvěrá sic taktéž z klasicismu, ale má i přízvuk romantický — je v ní naznačena touha po „écriture artiste“ pozdějšího devatenáctého věku.
Dokonalost hledá Kollár především ve zvukové vybranosti. Velebí lahodnost češtiny ve 124. znělce IV. dílu „Slávy dcery“, ale rozumí se, že skutečnost Kollárovi, vždycky maximalistovi, nepostačila. Shledává proto nutnost oprav: vymycuje slabiko[260]tvorné r a l — chce psát „mister, lahati, kroz“, opíraje se při tom o jiné slovanské řeči a používaje takto své hlavní ideje politické k zlepšení českého básnického jazyka — a zejména se horší nad zvukovou bezbarvostí češtiny; nahrazuje změkčilá e, i samohláskami plnějšími; za ou žádá ú; ř je mu arci nesnesitelné. Zasahuje i do tvoření tvarů a kmenů, píše trpějí, vozejí, národný a pod. Jako ve skladbě latina, tak v hláskosloví a tvarosloví mu byla vzorem, zdá se, řeč rodného okolí.
Místem nejmenšího odporu byl v českém jazyce pro obrozenské básníky vždycky slovník. Kollár pokračuje v tradici polákovské, prozrazuje i tu své záliby klasicistické, neboť jeho slovní tvořivost se vybíjí hlavně v složeninách.
Jsou to podst. jm.: rukotisky, křivdočinec, divotvor (Amor), svatodom, křídohora, zlatokřídlec, větrokůň, libovětry; přídavná jm.: láska novokrojná, berly zlatoleské, pěknobřehá Praha, list zlatokrajný, ryzozlatý klas, šumilebé pověrky, dřevokmenná lipka, matka svatočelá, Mílek větrošatý a rychlopatý, Tatra révovlasá, berla stokrajinská, krásnoperá křidélka, medosladký jazyk, dějoprázdná Morava, rozkoš mnohobleská, hladihlavá ruka, písně zlatorýmé, hrob černošatý, medossavé včelky, hromobitné moci, květosejné nožky, vichr divoječný, srdcetrapné city, cesta zemovodá, ústka láskosmavá, ztrátolkavé city, listošepté hájky, pád vlasovisný meče, tichomluvné soumraky, Sálovlažné údolí.
Ale jeho novotaření nepřestává na složeninách v užším smyslu; Kollár tvoří — nebo někdy i přejímá — hodně slov dnes a jistě i tehdy neběžných příponami kmenotvornými. Tak tvoří podstatná jména ze jmen přídavných nebo z příčestí: nevinec, černoň, běloň (koně), kázně vlastník-vzývanka, mudřenka, blaženka, krásenka. Jména na -ek a -ka: nohsledek, v jeden slevek (slití), luku výstřelka, úhryzka, výhybky: polibky, výslibky: pochybky, postupky: zástupky, vzdorky: obtulky, klouzky (klouzání). Abstrakta: omlada, svrbot, s omrzou, hryzota, truchlota, přímus (donucení), nemotora, nezbeda (abstr.!) atd. Adjektiva jsou ještě hojnější: nevinnost hájná, pružnaté zlato, mechaté zřídlo, nepřestrašenlivý, k Sále olípené, bída nevyhnutná, host nezhostný, učná slova, řeka zrcadlivá, jedy oklamlivé, libovětry chvějné, žalost smíšná, nepřesytný, Safó zpověstnělá, propast požerná, nesnesné děje, hnětná vazba, tvor zkumný, vlast zuhřilá (pouherštěná), ovrbený Rákoš, večer tměný, nenabažné štěstí, ruce loučivé, světice od cherubů okleknutá a pod.
Jaké jsou příčiny a vnitřní smysl těchto novotvarů a vůbec odchylek od běžného užívání? Tyhle: 1. Klasicismus doporučil některé výrazy, především složené, napodobující antickou mlu[261]vu. 2. Snaha o maximum obsahové plnosti slov při minimu trvání přiměla Kollára ke krácení slov. To se týká přídavných jmen rázu nevyhnutný, olípená, oklamlivý a pod. 3. Snaha vyjádřit co možná vše nominálně nahrazuje podstatná jména slovesná někdy (zbylo jich ještě dost) abstrakty méně připomínajícími sloveso, slovesný obsah vyjadřuje jménem činitelským a pod. 4. Sklon k abstraktnímu výrazu je původem obliby zpodstatnělých jmen přídavných, pak abstrakt rázu omlada. Tento sklon není třeba ani dokládat zevrubněji, stačí upozornit, kolikrát se jen jména na -ost objevují v rýmech: I, 105, I, 110, I, 112.
Všimněme si blíže jedné věci: Kollár potřeboval kratších, pro metrum vhodnějších tvarů za přídavná jména na -telný, značící trpnou možnost děje; má zpřídavnělá příčestí, jména činitelská a dějová (křivdočinec, svrbot); má podstatná jména slovesná a zvlášť hojné přechodníky a příčestí — o čemž jsme nemluvili. V tom ve všem se jeví zápas mezi prvkem slovesným a jmenným, mezi pohybem a klidem. S hlediska jmenného jsou Kollárova adjektiva a substantiva jakoby nabita dějem, pohybem, s hlediska verbálního je tu však vidět snahu odmocnit právě dějový aspekt — ponechat sice obsah a smysl děje, ne však jej vystihovat v průběhu. Kollár jako by zachycoval trvalou jsoucnost, nikoli proměnlivost světa — je statický, je sošně monumentální, je blíže typu klasickému než romantickému.
Sloupem jeho výrazu jsou podstatná jména; to poznal A. Novák při rozboru Předzpěvu, ale stejně dobře lze to zjistit při rozboru znělek. A nejen záliba v nominálním slohu a touha po stručnosti rozmnožila počet Kollárových podstatných jmen a učinila z nich opěry jeho myšlenky, nýbrž působily v tom i dvě vlastnosti, zdánlivě si odporující, vpravdě však leckdy se družící k sobě. Stručně, je to Kollárův expresionismus a racionalismus (nebo logicismus). Obé způsobilo hromadění podstatných jmen, ať vlastních — osobních, národních, zeměpisných —, ať obecných.
Tedy nejprve o jeho expresionismu. Přes to, že užívá slov hodně pregnantně, že je lapidárně hutný, že zná emfasi prostoty, nepohrdá ani zesilováním, dosaženým bohatostí podobných slov: Kde jsi, kde jsi, sestro bohů věčných, hosti srdci mému nevěrný, dítě kvítků, dárce bolů vděčných; (naděje) byla Farus, kompas, kotva; jen mne tisknou tužby, vzdechy, pláče; avšak chod můj není krádež, zrada, nejsem zběhem ani vyhnancem, vina všeho Mílek jest a Lada.
Příznačnější pro Kollára je však výčet, který nahrazuje definici, potom rozlišování, rozdělování zjevů na protiklady, — tedy [262]výčet, daný jeho racionalismem a snahou po důkladnosti popisu.
Definice výčtem: jest to (draisina) vůz, kůň, pěchour spolu; a známé místo o lásce I, 44, postupující v protikladech. Zde bylo ostatně možná snoubit přesnost s lapidární stručností, jako na př. v karakteristice Casanovy: byl kněz, voják, taškář, spisovatel. Distinkce: čím se živí tato Milenka, světlem-li snad jako jitřenka, či jak včelka kvítků pochotnostmi? Čili žerty, vděky, toužebnostmi, jako láskohravá krásenka, aneb jako v nebi blaženka slávou, zpěvy, modlitbami, ctnostmi?
Rozum rozkládá a rozlišuje; shledává rozdíly a protiklady — je antithetický. Kolár miluje antithesu, ať již pro rozumový prvek své povahy, ať proto, že poskytuje řečnické efekty. Předzpěv jest jediná velká antithesa, složená z řady drobných antithes, a zdá se, že pentametr byl svou dvojklaností metrem Kollárovi nejpřiměřenějším. Ale dovedl si za stejným účelem podrobit i trochej znělek. Je věru neobyčejně vynalézavý při shánění protikladů mezi předměty i mezi situacemi. A tyto protiklady naznačuje velmi důrazně i čistotně. Vydatnými pomocníky jsou mu při tom ukazovací a osobní zájmena, jakož i ukazovací adverbia. Malou ukázku z bohatství téměř nepřeberného: té chuť, smysl a vtip milostný, této straně daly cit a víru; meč tam, tu šíp, vlast tam, tu má přítelkyně; vlnobití tu, tam Stymfalidy, onde býky, draky potkali; (krása a ctnost) žádné tato, ona proti zlostem sama v sobě už má podporu, ona k jedné, tato pokoru k dvěma musí nésti vysokostem; ten tam začal, tento dílo dokonal; zde je Herder, Wieland, Schiller, Goethe, tento v těle, oněch duchové; tam laň plesá, onam křepké junce, zde se niva směje; tu ti jako bratru Vltava, tam jak choti v náruč padne Sála: tu jsme Budeč starý hledali, onde Peruc při studnici v lese. Vy jen loď, trůn, já jsem srdce ztratil.
Oč mi při tom běží: ne o antithesy samy, neboť ty náleží do oblasti větné, nýbrž o úlohu zájmen a příslovcí při Kollárových antithetických obratech. Kollár má věru podivuhodné sympatie k zájmenům všech druhů. Proč? Nezapomeňme, že jako stoupenec Petrarkův je platonik; podstatné jméno, ač je povzneseno nad ruch světa svou trvalou platností, přece je příliš ještě zatíženo konkretním obsahem, aby mu zcela vyhovovalo; ale zájmeno, pouhá forma, pouhý náznak věci, ideálně hovělo požadavkům výrazu stejně energického, důstojného jako odhmotněného. Dále nezapomínejme, že Kollár — řečník touží po gestu. Opravdu, někdy jako by prstem ukazoval na věci, o nichž mluví: „Tam jest hrob Otokara…, tu most, dílo Karla“. Konečně byly tu dvě okolnosti, které si žádaly samy osobních zájmen: jednak oblíbe[263]ná apostrofa — řečnický prostředek —, jednak zvyk mluvit o milence a nejmenovat ji, nýbrž označovat pouhým zájmenem „ona“.
Řekli jsme, že Kollár užívá slov emfaticky, zdůrazňuje smysl každého, nechávaje každé vyzařovat do okolí plnou silou, znít plným zvukem, sforzandem. Rozmanitými cestami pak dospíval k tomu, aby dodal svým zájmenům a příslovcím této zvukové plnosti. Někdy je klade přímo vedle sebe, když značí protiklady (tam - tu, tato - ona), jindy je staví na začátek veršů nebo slok (III, 70) nebo zas na konec, do těžké doby rýmu, takže jsou zesíleny očekáváním echa: Milek živě změnu tu čil (učil), a co ještě horšího jest, to je (svoje), veselost mé duše mi: (soudcemi) a pod.
Slovesu nezbývá ve slohu takto zaměřeném než úloha podružná; je tmel, který spojuje stavební kameny — zas to slovo! Kollár je lapidární —, a jen málokdy vystupuje ze svého služebného postavení. Statisticky zjišťovat jeho podřízenost nominálnímu prvku se nedaří: poměr slovesa k substantivu není v Kollárových znělkách podstatně jiný nežli v podobných básních Čelakovského nebo i Máchových. Také nelze tvrdit, že by jeho slovesa byla naveskrze chabá a neobsažná. I mezi nimi najdeme odvážnosti jako mezi podstatnými nebo přídavnými jmény, tentokrát, zdá se, tvořené spíše pod vlivem němčiny nežli antických jazyků: odpomstiti, obezhlaviti, hodokvasiti, připláštkovati (zahalit pláštěm), otábořiti (obklopiti táborem), roztkliviti někoho, motýlkovat (poletovati jako motýl), cestiti (cestovat), sřetěziti (spoutati řetězy), své údy rozmaňasil, kvítí se rozbarvilo, když lesnatějí mravy zde, moje lahodnějí. I mezi nimi najdeme energické obraty, jako srdce téměř citem rozčesly, prvé duše zření do dna srdce mého vhnízdilo (slovo, které se vyskytuje už v pozdně barokní poesii, u Hafnera r. 1786). Již A. Novák si všiml takových případů a hledal odůvodnění v Kollárově řečnictví. Nám se zdá, že tento vyjadřovací způsob pramení spíše z Kollárovy snahy nabít kterékoli slovo nejvyšší energií, obrátit na ně pozornost, vysvobodit je z úlohy pouhého spojiva větného a dodat mu samému o sobě významu a obsahu — snaha tato je u něho tak mocná, že někdy přemůže i nezájem o sloveso —; a především je na oněch slovesech vidět, že byla vytvořena, aby zhustila v jedno slovo obsah celého sousloví; jsou tedy projevem Kollárovy touhy po hutné stručnosti.
Kde však nebylo sloves třeba k těmto účelům, tam ihned ztrácejí svou plnost a konkretní výstižnost. Často se Kollár spokojí pouhou sponou, to zejména při výčtech (srovnej I, 47: Co [264]jest slunce jitru spanilému, kde v celé básni není jiného slovesa nežli verba existentiae), nebo slovesy, která jsou jakousi náhradou za sponu (Svět ten už v sobě choval mnohé Xantippy). Vůbec pozorujeme snahu věcný obsah přeložiti do předmětného substantiva a sloveso co možná oslabit: sem svá zření obraťte; ať to nyní mlčkem jazyk mine; dodajíce krokům pospěchu; držel stání; radu máme s Milkem, vroucí dík jsme činili, cestu vypravil, já jsem dík vzdával, křídla k letům beru; strast její došla schylku. A podobná obsahově slabá slovesa: nač tvář tato na zemi se baví; tou bych pastvou věčně oči bavil; plamen v tom zraku Lada vždycky chová; nohy rychle znaly času škodu; hrou kojí osud divoký. I některé přehmaty nám prozrazují, že v této oblasti se Kollár necítil volně: nebo kdo chce jíti, ať se kývá; třískám, Ikare, ach, v propast za tebou; úmor by tě v náruč její sklátil; zraky tomu rozemne; to Děvín čumí skalnatý.
Jisté oslabení dynamiky slovesné je akusativní předmět u slovesa podmětného: rosu brodím; krásy na vás oko její blýská; srdce k hvězdám lkalo posměch; cestu zakroužit; od Tater kvěl ho onen holý chlumec; k zemi lásku čistou svítiti a pod.
I formy vyhledává Kollár se zálibou takové, v kterých činorodost slovesa je poněkud utlumena. Tak zejména si libuje v trpném rodě, čímž obyčejně dosáhne i svého druhého cíle: neosobního vyjadřování, které působí vznešeněji, protože je neobvyklejší: mnou tam ku Rexe jest vyjeto; jménem trojím jednu krásu nazýváno od tohoto času; s Chlumu toho když tak ohlíženo okem naším vůkol; že ten zápal šíře uvidíno; arkonskou pak stanici, jako rouno, za cíl položeno; tři sta blesků na vše strany sláno; aby její neslyšáno chřestek; políbení buď i tobě sláno k posledu. A nejlepší doklad: Libušina dvora zlaté sídlo téměř spatřeno, ano náhle slunce zatměno, srdce strach a nohy jala vzdora II, 109. (Pod. IV, 15.)
V některých případech ušetřil básník pomocné sloveso, takže slovesný prvek byl omezen na nejmenší míru — zbyl toliko jmenný tvar významového slovesa. Šel ještě dál a ve vedlejších větách vynechal sloveso vůbec (podle tehdejšího německého zvyku): než když zmiznou vlny jejich mutné, ach, tu po nich lidé chudobní, louky bahna a vsi rumy smutné (III, 5), bitva, jejíž svědkem potok ten a louka; totéž ostatně pozorujeme i ve větách hlavních, srov.: Ještě účel dávno pěstovaný měl bych, ale cesta nerovná: jíti tam, kde ona královna všech hor našich, Athos prokopaný (III, 29).
Příklad naposledy uvedený nás však poučuje ještě o něčem jiném: o Kollárově cítění větném. Je samozřejmé, že se větná [265]oblast bude řídit stejnými zákony jako volba slov. Kollár tíhne, řekli jsme to již několikrát, k pregnantnímu, lapidárnímu výrazu. Dokladem toho jsou četné sentence, jež nalézáme zvlášť v závěrech jeho básní, ale i jinde; epigramy to v pravém smyslu slova, pomníkové nápisy obecné platnosti. Netíhne však k jednoduchosti ve větné stavbě, k plynulosti a přirozenému rozvíjení myšlenkového postupu. Dva sklony jako by se svářily v jeho duši: na jedné straně prvek racionalistický, horlivě rozlišující představy a pojmy, rozkládající shluk věcí na jednotlivé složky, budující svůj výklad na protikladech, začasté pracně shledaných: dílem sladký přímus námluvy té, dílem pudy srdce vlastního změnily běh; Taja hučí, zespod od sněhu rozbouřena, shůry od ledovce; nešťastné jsi dvakrát, předně, že vlny zničily, pak že i vtip chce to křivohlavý; jiní naschvál, já jen navzdoru, jiní v chyškách, a já cestou básním; na druhé straně pak touha po pregnantnosti každého slova: Kollár hněte svou větu, až z ní vyloučí všechno zbytečné, jen formálně potřebné, to, co podporuje jasnost výroku, ne však jeho obsažnost.
Obě tendence doporučily zvlášť jeden obrat, velmi hojný a příznačný. Kollár postupuje rád v paralelách, ať jde o věci obdobné nebo opačné. Při tom se často stane, že obě ramena paralely mají společné jedno slovo: sloveso, jde-li o větu, podstatné jméno, jde-li o sousloví. Básník se chopí horlivě příležitosti, aby ušetřil toto slovo, zejména, když může ušetřit sloveso. Tak vznikají vazby a fráze jako: um se tu v cit, tělo člověka v peruť mění; duch v nebi měl, a oči v knize; oko musí k nebi víru pravou, k zemi lásku čistou svítiti; nejsou její, ale naše chyby; sever pravdu, východ krásy svoje nadvrhoval jeden druhému; Milek srdce, cesta trápí oko; té chut, smysl a vtip milostný, této straně daly cit a víru; hrad se celý hostmi, hned i turnaj ořmi namnožil; ač nás rok už dávno prošený, ač nás závist mnoha krajin dělí; sloupy Řek a Říman obelisky dědům stavěl; jednou vlast a druhou obvinu rukou družku; a pod.
U vět a obratů nesouběžných bylo nutno sáhnout po jiné technice. Kollár mohl zhustit obsah celého obratu do jediného slova — učinil tak v energických novotvarech podstatných a přídavných jmen —, mohl také věty co možná zkracovat. Někteří theoretikové tvrdí, že lyrika nedobře snáší přílišné rozumářství i ve formě, totiž složitá souvětí; co se týče vět přechodníkových, můžeme jim dát za pravdu, zvláště když je básník, jak činí Kollár, položí na místa exponovaná, do závěru souvětí, při čemž zkrácená věta, nepatrná rozsahem, je jen jakýmsi přívěskem: Nezoufám však, v tomto stavu věze; druhou obvinu rukou druž[266]ku, zemi patou zboře; poutník pozdě úpí, horkem hyna; stojím bez dechu, jako plavec vedle pelechu Charybdy a kruté Scylly bředa; mnohý jazyk, znělky milé, laje vám jak upýpavým hříšnicem, že jste jeho útlým žvanicem košík daly, k tanci s vámi maje; pak pout do Štětína obrátím, svatý ořech najíti.
Ostatně se dojem nezlepší, jsou-li přechodníky uprostřed souvětí, ale arci na konci řádku, tedy v rýmu: máj se k zemi nakloně, vůkol ní všech květů krásy sázel; krásu míním, tuto dceru boží, když si, nebe na čas nechavši, zemské roucho jako panna složí nemůž tato, jak ty zpráchnivěti, nýbrž bytů zdejších poznavši zpátkem zase, odkud přišla, letí (I, 87).
Ostatně se zdá, že Kollárovi i přechodníky byly příliš slovesné, příliš „časové“, a proto je měnil v přídavná jména, na př. tlum chrtů loveckých k nim se žene roztrhavších svůrku, anebo raději užije příčestí nebo neurčitého způsobu.
Obraz Kollárovy věty by zůstal neúplný, kdybychom se nezmínili o pořádku slov. Právě pořádek slov v předchozích citátech zesiluje nezvyklost a násilnost obratů, jakož vůbec „kollárovské“ nejsou jednotlivosti, nýbrž většinou až souhra několika prvků, které lze najít samy o sobě i v jiných dílech. Co se týče tedy pořádku slov, zde ustoupila tendence racionalistická před Kollárovým expresionismem. Slova nejsou řaděna k sobě podle logických spojitostí, ani není dbáno, aby již pořádek jejich ozřejmil smysl celku; naopak, bývají odloučena od sebe, vytržena z myšlenkových souvislostí, osamostatněna, aby každé z nich mohlo co nejvíc upoutat pozornost a osvojit si nejsilnější důraz. „Přísná harmonie“ říká tomu stylistika. Nepravíme, že by Kollár uskutečňoval tento svůj ideál důsledně, nikoli, ale snahu o to je všude znát. Proto mu přišlo velmi vhod t. zv. hyperbaton, s nímž se setkával v klasických literaturách: rozdružuje části sousloví, vsouvaje mezi ně jiné členy větné: z nichž se zdravý ozývá rozum; neb o metlách mluvilo krvavých; blízkou koje údů i let břímě studničkou; několikanásobné hyperbaton: muži žena outlých odplatou ctností krásný věnec štěstí plete; host si kýsi hnízdo v nejtklivějším stláti začal srdce poupěti; pravdivé jest ono přísnotvárné starých věků i dnes vyrčení. Podobně vsouvá Kollár mezi těsnou skupinu člen, který s jednou její částí tvoří skupinu volnou, třeba přístavek mezi přívlastek a jeho podmět: s svými, v lůně domu skrytými, veliké však ceny, povinnostmi. Zvláště si pak Kollár oblíbil vsunutou větu vedlejší: a ty, kterou ona miluje, tichá luno, postůj; ty, co Jenu ovlažuješ, říčko; pouč mladých, kteří ještě posud beze strasti žili, jinochů; přijdou-li pak ještě, jež by tyto lípy uvadlé na tvých [267]březích zotavily, deště? třikrát šťastných, jenž tě mají, vnuků dědictví; by malovaly strašlivé tyto, na něž právě hledím, hosti.
A podobně vkládá vedlejší věty nebo samostatnější obraty mezi slova, která náleží dosti těsně k sobě: řeknu, by jsme Labem popluli ještě dále, mému Luciperku; smlouvu přísnou pečetí a přísahou, by on se mnou nešel, stvrzovanou; ku ní, co jen přišlo podletí, bývala má nejmilejší chůze; v kterých, jako barvy duhové, kvítky chvějí věků všech a pásů.
Mnohý z uvedených slohových zjevů je třeba co do původu odvozovat z latinských a řeckých vzorů; ale tím nepravíme ještě nic o jejich rázu stylistickém. Původ a příčina není totéž co smysl nějaké věci, zvlášť běží-li o slohové zjevy z různých jazyků; co v jedné řeči bylo všední a prosté, v jiné může být vzácné a rafinované, co v jedné prozrazuje nedostatek dynamiky, v druhé může znamenat její nadbytek, a podobně. Záleží tu na prostředí, na vztahu k celku (jedné nebo druhé řeči, nebo též slohové tradice a konvence). A tak se dožijeme u Kollára protimluvu, který jej ostatně sdružuje s klasicisty všech moderních národů, že se právě pro svou snahu napodobit co nejvěrněji antický způsob vyjadřování odcizil důkladně antickému cítění, antice, jak ji chápalo nejen francouzské „velké století“, nýbrž i Kollárovi winckelmannovsky cítící vrstevníci. „Edle Einfalt und stille Würde“ — jak Winckelmann karakterisoval ducha antického umění a jak my smíme karakterisovat klasiku jakožto jeden z typických postojů — Kollára věru nevyznačuje. Důstojnost, to ano; pathos, zajisté; vznešený být chce a vskutku jest, — ale prostoty u něho není a tiché důstojnosti teprv nikoli. Z Kollárova slohu mohl J. Vrchlický usoudit na jeho příslušnost k typu proroků a hymniků, a nic nevadí, když Jakubec namítl proti tomu, že básník svůj Předzpěv skládal pracně, skoro lepil; nevadí to ne snad proto, že, jak praví Wilde o Paterovi, „i proroci provádějí změny v kartáčových otiscích“, nýbrž z toho prostého důvodu, že výsledný dojem z Kollárových veršů je jiný a měl být jiný, než se čeká od tvůrce tvořícího jeho způsobem. Rozvážně, velmi uvědoměle uskutečňoval Kollár ideál vzrušeného, složitého, vznešeného slohu. Jeho případ není ostatně v dějinách ojedinělý; má leckterou obdobu mezi básníky evropského baroka a jistě není v jádře cizí ani postupu Pindarovu. K takovým básníkům nutno přiřadit Kollára, k básníkům učeným, píšícím vědomě slohem temným, nesnadno přístupným, odlišným od průměru. Nejsme právi jeho umění, když ho prohlašujeme za řečníka. Je sic v tomto označení mnoho pravdy, ale musíme se dohovořit, jak pojímat onen termín. Kollárův verš jistě nezpívá, [268]neplyne, je to typický verš mluvený; ale nestrhuje výřečností, záplavou slov, lehce se dotýkajících našeho sluchu i mozku, — je naopak drsný, hranatý, těžkopádný, ba neumělý, zmatený ve stavbě vět, měříme-li jej obvyklými měřítky. Má blíže k Tacitovi než k Ciceronovi, mnohem blíže ke Góngorovi než k Viktoru Hugovi.
Problematičnost Kollárova zjevu se pramení i z jeho duchové situace. Třebas si to přesně neuvědomoval, vycházel z protipólu klasicismu. Stavěje antický chrám, použil romantických kamenů: jeho jazykové smělosti, jeho básnická pýcha, jeho názory na jazykovou krásu vyvěrají spíše z preromantických zdrojů než z antických podnětů. Nevědomky tu překlenul dva protiklady, jako jindy programově směřoval k synthese — v úsilí národně politickém i v svém díle, když klasicistická disticha vystřídal romantickým útvarem znělky. Srovnejte, jak rád buduje své výčty antitheticky, ale výsledkem není pocit rozporu všeho stvořeného, nýbrž jednotný celek, v němž protiklady sic nesplynou vjedno, ale jsou podrobeny vyšší ideji. Vůle k synthese vyznačuje Kollára, nikoli božský dar synthetického cítění: umínil si, že bude myslit a jednat syntheticky.
Umínil si. Rozum a rozvaha nejsou věru hlavními rysy Kollárovy povahy, nýbrž vůle. Zdá se, že i hybnou pákou jeho celé tvorby není tvořivá nutnost, nýbrž pevné odhodlání — odhodlání psát a stát se velkým mužem. V tomto se přibližuje své době nejvíce. Jeho klasicismus má ještě hodně vlastností starého humanismu, ale před papírovostí ho zachraňuje mocná, až zbytnělá vůle, vůle slepá, protože zavádí na bludné stezky, ale nádherně důsledná, vůle, která řídila činy hrdinů empiru. Ve voluntarismu je Kollárova sláva i pád; přecenil moc vůle, ztroskotal nejen proto, že chtěl od češtiny příliš mnoho a příliš jí bytostně cizího, nýbrž hlavně proto, že toužil dosáhnout umělou a uvědomělou cestou týchž účinků, jakých může dosíci jen opravdové vzrušení. Touží slučovat, ale slučuje jen vůlí, nikoli z vnitřního nezbytí. Měl biedermeierovskou snahu vytvořit z klasiky i romantiky něco jednolitého, ale nepodařil se mu ani kompromis. Zůstal mužem empiru, klasicistou, který anektoval, nikoli však amalgamoval romantiku.
[1] Část přednášky „Kollár, Čelakovský, Mácha“, proslovené 16. května 1941 v Kruhu přátel českého jazyka.
Naše řeč, volume 25 (1941), issue 9-10, pp. 257-268
Previous Josef Königsmark: Přísloví, pořekadla a rčení na Rokycansku
Next Karel Sezima: Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1