Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Obrázek z vývoje českého jazyka

Že byla kazatelům latina běžnější než jazyk lidový, vyložil již v minulém století Brückner. Hus dosti často ukazuje, že to a ono nedovede přeložiti — a byly to zejména výrazy odborné bohoslovné, jež několikrát měnil a jež teprve Táboři počeštili úplně. Z latinské mluvnice byly zejména kazatelům tvrdým oříškem výrazy na -bilis, jak ukázal Havránek, nebo na -ndus atp. Čeština Štítného je mnohem obratnější a češtější, on dovede také mysliti česky, kdežto v Husově Postile dost často nalezneme správný smysl teprve tehdy, když si ten výraz [220]přeložíme do latiny. Teprve v žaláři kostnickém Hus myslí také česky a jsou pak v latinských listech i české výrazy, čehož v starších jeho listech latinských není nikdy.

Ale že se snažil úsilně, třebas ne se zdarem, toho možno uvésti aspoň jeden doklad z kázání Betlemských (270’ b) o sv. Ludmile. V epištole na ten den sv. Pavel žádá v latinském znění, aby byla „vidua irreprehensibilis“. To přeložil Blahoslav po půl druhém století (I. Timoth. V 7) „ať sau bez auhony“, z čehož máme dnešní naše bezúhonný, jež dokládá Jungmann až z Dobrovského a Zlobického. Hus byl arci povinen toto slovo Pavlovo lidu vyložiti — a tak podává český opis: „irreprehensibilis aby neměla z čeho tresktána býti“; skoro týmž způsobem vykládá Veleslavín v Sylva quadr. latinské „integrae famae“ „bez úhony (— to podle Blahoslava), o němž nemají lidé co zlého mluviti“ (v. Jungmann s. auhona). Tak těžce se probíjelo zčeštění tohoto -bilis; Hus k překladu ještě nedošel, Blahoslav utvořil nesklonnou náhradu ‚bez úhony‘, ale teprve po r. 1800 překládá Dobrovský se Zlobickým německé „untadelhaft“ naším „bezúhonný“. A až r. 1830 dokládá z A. Marka druhé synonymum „neúhonný“ Jungmann (za něm. „unbescholten“). Trvalo 400 let, nežli došla čeština k překladu tohoto ‚irreprehensibilis‘. Dnes vyvinula pro tuto formu adjektiv příponu -telný, jež je skutečně již morovou ranou v jazyce — dnes by každý snadno a rychle (i špatně při tom) vytvořil ‚nepokaratelný‘ — je tu pokrok, jistě, ale spíše nazad.

(Václav Flajšhans v Listech filologických 68, 1941, 49 n.)

Péče lékařů o český jazyk

V Časopise lékařů českých se letos rozvinula diskuse o tom, jak česky vyjádřit latinský odborný termín luxatio. Je to tak milý a poučný doklad péče a lásky, kterou čeští lékaři věnují naší mateřštině, že neváháme opakovat články oné diskuse.

Časop. lékařů českých 1941, str. 584

Lékařům-filologům. Kolega dr. J. Slavík užívá pro pojem „vykloubení kyčelní“, jak mi ústně sdělil, název „vykyčlení“. Slovo to zdá se mi i výstižné i krátké (na př. místo „vykloubení kyčelní u kojenců“ by se krátce řeklo „vykyčlení u kojenců“). Ale než ho budu v písemnictví používati, rád bych slyšel úsudek lékařů majících smysl a zálibu pro krásu a účelnost „slova“.

Doc. dr. J. Hanausek

Časopis lékařů českých 1941, str. 620.

Vykyčlení. V posledním sešitu Č. l. č. přinesl kol. Hanausek návrh dr. Slavíka pojmenovat tak vrozenou luxaci kyčle a vybídl k posouzení návrhu „lékaře, kteří mají smysl pro krásu a účelnost slova.“ Nuže, o kráse slova „vykyčlení“ myslím není třeba uvažovat. Účel[221]nost se může vidět v pohodlí, že bychom vyjádřili pojem jedním slovem místo dvěma. Největší pochybnost je však o tom, je-li termín volen, když ne krásně, alespoň správně. Je to slovesné substantivum vyjadřující stav nebo činnost, kterou dává sloveso. Ale jaké? Vykyčliti? To by v analogii s nepěkným výrazem „vykostiti šunku“ znamenalo nanejvýš resekci kyčle. Či kyčliti? Tak i onak se zdá „vykyčlení“ výrazem nepěkným a nesprávným. — Zajímavější by byla zásadní úvaha o tom, jak nazvati tuto nemoc logicky správně, neboť všichni víme, že to není vykloubení ani vymknutí v kyčelním kloubu. Ve všech jazycích se spokojují termínem luxace, jehož zvláštnost významovou určuje přídavné jméno vrozená. Našlo by se pro tuto dysgenesu kyčelního kloubu správné přijatelné české jméno?

P. (= prof. Pelnář)

Časopis lékařů českých 1941, str. 692

Vykyčlení. Pro vrozenou luxaci kyčle nemusíme hledati násilně tvořené a nepěkné české pojmenování. Máme méně často užívaný termín vybočení, který vystihuje dobře stav i podstatu vrozené luxace. Je v něm pojem bok, jenž je téměř synonymum pro kyčli, a předpona vy- ukazuje na pathologický stav dystopie hlavičky femoru. Je jen otázka, zda máme připojovat přídavné jméno „vrozené“. Mám za to, že bychom je měli připojovat pro větší jasnost. „Vrozené vybočení“ vystihuje pojem kongenitální luxace coxy úplně a je české. Kdo chce být hodně důkladný, připojí slovo „kyčle“ a máme tak v sestavě tří slov „vrozené vybočení kyčle“ více než překlad latinského „luxatio coxae congenita“ a blížíme se v českém vyjádření pojmu dysgenese kyčelního kloubu, aniž znásilňujeme logiku a zvláště ducha mateřského jazyka.

Albert

O jazyce rozhlasových her

Nač také s oblibou většina autorů zapomíná, je jazyková ušlechtilost, čistota mluvy. Už po několik let se snaží naši linguisté zbavit češtinu všech kazů a vytříbiti ji, a mají v té snaze za spojence spisovatele, novináře a pod. Ale přes to výsledky jsou dosud chabé. Rozhlasový dramaturg se o tom přesvědčuje takřka denně, když pročítá zadané hry. Nejen že mnoho autorů je na štíru se základními pravidly gramatickými, ale, bohužel, větší ještě množství píše ledabyle a běžnou mluvu povyšuje na jazyk spisovný. Pravda, řeč hovorová je jiná než ta, jíž mluví stránky knih, ale přes to, že dialog žádá tu řeč hovorovou, neznamená to, že má být veden šedivě anebo že může užívati rozličných vulgarismů. Dramatik má být básníkem, který umí s řečí zacházet; může mluvit prostě, že tomu každý porozumí, ale prostota neznačí všednost nebo dokonce vulgárnost, ledabylou hantýrku.

(Týden rozhlasu VIII, 1941, č. 31.)

Naše řeč, volume 25 (1941), issue 7, pp. 219-221

Previous Klementina Rektorisová: Jak se mluví v českém filmu, cenou poctěném

Next Boží