Mluviti plynně

Karel Erban

[Articles]

(pdf)

-

Do omrzení opakovaný požadavek a nesplněný úkol, trapná skutečnost a marné volání: mluviti plynně bez zvláštní přípravy a pomůcek všude tam, kde se to od nás veřejně právem žádá, i když si už ve své neřečnické povaze přepychovější hodnoty mluveného slova odpustíme.

Ze zkušenosti víme, že na př. lidé na výročním trhu umějí znamenitě plynně mluvit, kdežto vzdělanec obyčejně málo nebo vůbec ne. Čím to? Proč bývá řeč tím plynulejší, čím prostší nebo primitivnější je její úroveň a prostředí, a proč právě školením a vzděláváním nám pohotové plynulosti řeči nápadně ubývá?

Odpověď je nasnadě: protože ti prostí lidé mohou mluvit, jak jim ústa narostla, thematika jejich hovoru je nejčastěji průzračně jasná a jednoduchá a také jejich výrazová forma stálým opakováním zautomatisována. Řeč si při souvislém mluvení hledá cestu, kde je nejméně překážek, a tu mu poskytuje rytmus, bez něhož se v životě ani v umění nic plynně neděje. Polysynde[214]ticky parataktická klišé žijí hotová v lidovém jazykovém povědomí, stačí jen sebemenší impuls a jejich rytmus začne fungovat a plynulost řeči je zajištěna. Jakmile však tato přirozená tendence po rytmickém usnadňování souvislé řeči začne narážet na normativní zásah jazyka spisovného (to hlavně ve škole), na nezvyklou složitost a logiku řeči, hned plynulost začne váznout nebo se zastaví docela. Člověk školený nebo i vzdělaný je při souvislém vyjadřování zdržován nejen složitější a problematičtější thematikou svého hovoru, nýbrž i jemu adekvátní složitější stavbou vět a obezřelejším i odstíněnějším výběrem slov. To, co u primitiva probíhá spontánně mluvním rytmem, to u vzdělance bývá někdy úporným a složitým procesem, v němž se dialekticky srážejí i vyrovnávají dvě protichůdné tendence: snaha vésti řeč cestou nejmenšího odporu, t. j. rytmicky, a snaha vybírati a řaditi slova podle logické anebo i jiné potřeby. Neustálým narážením a křížením těchto dvou protichůdných snah vzniká řeč více nebo méně plynulá, podle toho, která tendence nabývá vrchu.

Jakou radu dáti pro praxi? V tísni nebo v rozčilení opakujeme stále některá slova, s jejichž pomocí chceme v své řeči rozpoutat rytmus a uvést ji tak do plynulého toku: tedy, jaksi, totiž, to přece, samozřejmě, pochopitelně, fakticky, positivně, poslechni, prosím vás a j. Jindy se zas snažíme udržet plynulost řeči rozpačitým protahováním hlásek e nebo a na místech, kde plynulost vázne. To je ovšem velmi primitivní a neúčinné zamazování děr, protože tím eováním nebo aováním se udržuje jenom proud zvuku, nikoli skutečná řeč. Podobně také pohotoví (neříkám, že vždycky zároveň také dobří) řečníci nebo kazatelé mívají v pohotovosti dostatek obratů, floskulí, klišé a šablon, jimiž udržují svou řeč v plynulosti, když potřebují na některých místech o nejbližších myšlenkách a jejich formě teprve přemýšlet. Sem patří známý inventář řečnických otázek, gradací, antiklimaxů, pleonastická enumerace i logicky neodůvodněná záliba v manýrovaně kostymovaných větách, na př. v podmínkových, a j.[1]

[215]I když nemůže být pochyby, že takovéto pomůcky také k rytmu vedou a jej usnadňují, nesmíme zapomínat na nebezpečí, která s sebou přinášejí: mechaničnost, jednotvárnost, manýrovanost a frázovitost. Mají-li nám býti i vyšší útvary řeči spisovné podobně běžné jako mluva hovorová nebo lidová, musíme jimi častěji mluvit, častěji se v nich pokoušet, memorovat a pod. Arne Novák, jehož theoretické i praktické úsilí o zvýšení řečnické kultury je dobře známo, bez lítosti přiznal, co času i práce věnoval memorování svých řečí. Právě memorováním vhodných textů, ať vlastních nebo cizích, stávají se nám i složitější obraty a konstrukce běžnějšími, ba přecházejí nám takřka do krve. Člověk neumí zpravidla plynně mluvit buď proto, že nemá nadání pro rytmus, anebo že se mu k rytmickému mluvení nedává příležitost, že ho k tomu nikdo nevede a nikdo to od něho nežádá. Osobní příklad učitele i celého prostředí působí tu ovšem především.[2] Ve vyšších polohách jazyka nebude už ovšem ona plynulost nikdy tak spontánní ani lehká a dokonalá, protože ji musíme neustále znovu utvářet a zdokonalovat, abychom z ní nevyšli, aby nezakrněla a neupadala do manýrovanosti a šablony. V těchto oblastech si totiž jazyk žádá nejen plynulosti a logičnosti, ale vedle ní a někdy i místo ní také neopotřebovaného estetického účinku.

---

[1] Pěkný příklad tohoto „zlozvyku“ uvedl 30. III. t. r. v Lid. novinách Vladimír Úlehla citátem z nejmenovaného autora: „V tom brasilském museu tu bednu zatloukli, bůh ví proč, hrozitánskými hřebíky, a dalo to pořádnou práci, ty dlouhé hřebíky vytahat. Při tom rozbalování najednou se mi kus té bedny odlomil a já s úžasem jsem uzřel, že ta silná prkna jsou doslova prošpikována termity, kteří většinu prkének zevnitř docela prohlodali, takže bylo s podivem, že se ta bedna dostala až do Prahy celá.“ Takovéto vyjadřování s hojností zájmen anaforických ovšem dobře známe z jazyka obecného.

[2] Jenom vzorným příkladem si na př. vysvětluji skutečnost, že kazatelské umění kněžské je snad ještě nejméně postiženo rozkladem řečnického umění a neschopností plynulého přednesu. V kněžských seminářích se držívají tradičních a osvědčených forem řečnictví a dosahují v praxi celkem slušných výsledků.

Naše řeč, volume 25 (1941), issue 7, pp. 213-215

Previous Karel Sezima: Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Next Jiří Haller: Jazyková norma a jazyková kultura