Zubokřídlec

[Short articles]

(pdf)

-

(O. M.) Jak se toto jméno motýla Smerinthus skloňuje? Má 2. pád zubokřídlce, zubokřídelce či zubokřídlece? — Docela se nedivíme, že při skloňování tohoto jména vznikají rozpaky; taková jména, která mají před jerovým -ec (-ek a p.) skupinu souhlásek, vůbec působívala při skloňování potíže, a proto se rozličně měnila. Obyčejně se 1. pád přizpůsoboval pádům nepřímým tím, že z nich přibíral e, ať už bylo jerové či vkladné. Tak na př. bývalo v staré češtině jméno blížnec, 2. p. blížence (podle jerového pravidla), ale podle 2. a ostatních pádů se dostalo e také do 1. pádu, a odtud máme novočeské blíženec; skloňování takového jména je potom úplně totožné se skloňováním jmen typu bratranec, bratrance, lovec, lovce a p., t. j. s jedinou souhláskou před jerovým e, a je tedy zcela snadné. Tak se změnilo i stč. pastvec v pastevec (s e vkladným podle nepřímých pádů pastevce, pastevci atd.), jezvec v jezevec, kozlec v kozelec atd. U jednoslabičných jmen žnec a švec zůstalo v jazyce spisovném skloňování původní (2. p. žence, ševce), ale je známo, že i tato jména v rozličných nářečích rozličně vyrovnávají různost svých tvarů (švec, švece, ale i ševc, ševce atd.). Jména, která v nejerové skupině souhlásek měla l nebo r, vyvíjela se různě. Bývala na př. dvojice tvarů mudřec, mudrce, ale z nepřímých pádů pronikl tvar bez e i do 1. pádu, takže je dnes z toho jméno mudrc, 2. p. mudrce, kdežto tvar mudřec je už řídký a vyskytne se snad jen v jazyce archaisujícím nebo u básníků („Zlatý září v zralých hroznů kráse pavučinami, hle, usmívá se jako mudřec v sny své zapředen“, J. Vrchlický). Podobně se skloňovalo také stč. jméno chytřec, 2. p. chytrce, ale toto jméno z jazyka zmizelo. Jméno Sedlec udrželo své původní skloňování (2. p. Sedlce) až podnes, ale jen v jazyce spisovném; v jazyce obecném žije toliko tvar do Selce, v Selci (k němu vznikl dokonce i nový tvar no[192]minativní Selc, ovšem nespisovný). Jméno podlec má 2. p. podlce. Tak by se dnes snad skloňovala i jména bydlec (obyvatel) a poběhlec (2. p. bydlce, poběhlce), ale obě už zanikla. Jméno odběhlec je známo ještě z obrozenského divadelního kusu „Odběhlec z lásky synovské“, který K. Bula přeložil z němčiny a který byl hrán r. 1785; podle PS. je 2. pád k němu odběhlce, ale vyskytuje se také tvar odběhelce, na př. u Jiráska („odběhelců“). Také jméno tkadlec mívalo 2. p. tkadlce, ale tu — na rozdíl od jména Sedlec — pronikl obecný tvar tkalce i do jazyka spisovného. Rovněž u jmen paprslek, okrslek se souhlásková skupina zjednodušila, ale vynecháním l: z 2. p. paprslku, okrslku (trojslabičného) vznikl tvar paprsku, okrsku, a k němu se pak přitvořil i 1. pád paprsek, okrsek. Jméno pestřec se skloňuje jako mudřec, t. j. 2. p. je pestrce, ale nová Pravidla čes. pravopisu budou mít také tvar pesterce, a to dokonce na prvním místě. — Jak je vidět, byl vývoj tvarů u těchto jmen značně rozmanitý. Možno se nyní tázat, jaké poučení si z něho máme vybrat pro skloňování jména zubokřídlec. Původní tvar 2. pádu je zubokřídlce (jako Sedlce, podlce, tkadlce, bydlce), se vkladným e by zněl zubokřídelce (jako kozelce — s e ovšem jerovým —, odběhelce, pesterce); oba ty tvary se vyskytují u Kotta, a to v prvních dílech tvar zubokřídlce, v pozdějších tvar zubokřídelce, patrně ve shodě s prameny, z kterých Kott čerpal. Theoreticky by byl možný ještě třetí tvar, zubokřílce (jako tkalce, Selce), ale ten lze sotva navrhovati a doporučovati, když se sám spontánně nevyvinul. Tvar zubokřídlece je z důvodů theoretických i praktických nesprávný.[1] Zbývají tedy jen první dva tvary, původní zubokřídlce a upravený zubokřídelce; soudíc podle obdobných případů, lze užívat toho neb onoho, a to aspoň do té doby, dokud se snad jazyková praxe neustálí na jednom z nich. To ustálení je arci dost pochybné, protože se slovo zubokřídlec vyskytuje řídce, zpravidla jen v čistě odborném, speciálním názvosloví. Totéž platí také o jiných jménech s -křídlec (jsou to vesměs názvy motýlů); Kott jich v „Druhém příspěvku“ (IX, 1901) uvádí podle Exlerových (1898) a Steinichových (1883) „Motýlů“ mnoho. V genitivech je kolísání; tak má Kott na př. tvary černokřídlce, drsnokřídlce, lalokřídlce, pestrokřídlce, plavokřídlce, sklenokřídlce a p., ale vedle nich též hrotnokřídelce, šedokřídelce, šerokřídelce, úzkokřídelce, zejkokřídelce, zlatokřídelce a p.

---

[1] Jméno koniklec má 2. pád koniklece (místo pův. poniklce) lidovou etymologií.

Naše řeč, volume 25 (1941), issue 5-6, pp. 191-192

Previous Předložka S a Z

Next Antonín Opravil: Úřední jazyk